Japonsko

Cesta do Japonských Alp

Páteční přesun od hory Fudži do Japonských Alp byl sice "jenom" asi 180 km, ale vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli jet horami a vyhnout se dálnici, zabral nám i se zastávkami skoro celý den. Přes města, vesničky a předměstí se supermarkety se cestuje rychlostí 40 km/h a velmi často se stojí na semaforech. Stane se tak, že tři japonští výrostci na skůtrech s vámi dokáží udržet cestovní tempo po dobu 10 až 15 km. Nepomůže ani zrychlení na zelenou, protože na dalším semaforu vás stejně dojedou... Když je ale člověk poprvé v Japonsku, zaujme ho skoro všechno. Na venkově právě probíhá sklizeň nejdůležitější plodiny - rýže. Rýžová políčka, často terasovitě umístěná mezi městy a vesnicemi, hrají směsí barev od sytě zelené až po zlatavě žlutou - to podle toho, jak jsou "zralá" pro sklizeň. Políčka jsou malá z toho důvodu, že je potřeba, aby rýže během vegetace byla rovnoměrně zaplavena vodou, což je samozřejmě ve větší ploše obtížné. Před sklizní se voda hrází vypustí a pole se nechá vyschnout. Pak nastoupí žací stroj ručně vedený (na větších se dá i sedět) a v záběru 50-100 cm sklízí celou rostlinu a zároveň ji váže do malých snopů. Další pracovníci si připraví na poli vodorovná bidla, na které snopy zavěsí a nechají zrno i s celou rostlinou doschnout. Pak teprve dochází k mlácení zrn v malé stabilní mlátičce. Sklízí se vesměs takto ručně, jenom občas jsou vidět malé kombajny. S takovým množstvím ruční práce by musela mít rýže cenu zlata.

Zastavujeme "na kávu" u malého motorestu - alespoň se domníváme, že to motorest je. Vstupuji dovnitř a míjím jídelní stoly a židle, na konci místnosti výdejní okénko, za kterým kuchař válí domácí nudle. "Do you speak english? Do you have coffee?" Z kantýny vybíhá starší paní a mluví na mne japonsky. Z její gestikulace pochopím, že kafe nebude. Tak dávám zpátečku a vrácím se na parkoviště. Paní domácí za mnou po chvíli vybíhá a podává mi lahev zeleného čaje. Naznačím gestem, že jí to zaplatím, ale paní se slušně uklání a z jejích posunků vyplývá, že za to žádné peníze nechce. "Arigató gozai masu" dojatě děkuji a loučíme se se vzájemně uctivými poklonkami.  

Městečka střídají vesnice a souměstí, i když vystoupáme do nadmořské výšky až 1.300 metrů, a tu tak na planině uprostřed ničeho je farmářský trh s prostorným parkovištěm. S velkým zájmem si prohlížíme nabízené zboží - ovoce, zelenina, houby, sýry, nápoje všeho druhu, sladkosti. Ani nápojový automat nechybí - tak si dáváme teplou kávu a pokračujeme v jízdě. Postupně se probojujeme až do hor nad Naganem - městem, kde před dvaceti lety hvězdili naši hokejisté-zlatí olympionici. Na okraji města Ueda se zastavujeme na další kávu. Běžím ještě do nedalekého informačního centra a zde zjišťuji, že jsme se ocitli v kraji samurajských hradů. Vedle na parkovišti je prodejní stánek, cosi odsud pěkně voní. Slečna u stánku nás okukuje a za chvilku přichází a do hrsti nám nasype pár čerstvě pražených - burizonů ! Pochoutka našeho dětství - jak příjemné v dalekých krajích! Slečna okukuje naši motorku a její registrační značku a ptá se, jestli ji máme z Tokia. "Yes, rental bike." Popřeje nám šťastnou cestu a my vyrážíme zdolat posledních pár serpentin k hotelu. Konečně začíná pravá příroda. Lesy a jenom lesy, stoupání do výšky cca 1500 m.n.m. a nikde ani živáčka.

Hotel má sice restauraci s výborným hodnocením na Googlu, ale není nám dopřáno toto ověřit. Recepční s pomocí PC překladače nám sděluje, že večeři nemáme objednanou, a tak máme smůlu. Naštěstí se přímo na recepci dá zakoupit kromě spousty suvenýrů též instatntní polévka s nudlema v několika variacích. Tento večer to vidíme na koupel v onsenu, nudle, zalité horkou vodou z varné konvice, stejně jako všudypřítomný zelený čaj, k tomu pár panáků z domu přivezeného destilátu R.Jelínek - a je nám dobře. Před spaním se bavíme o tom, že cestování po Japonsku na motorce není žádný zvláštní zážitek. Však jsme za celý den snad ani žádného moto-kolegu nepotkali. Uvidíme, co nám zítra hory přinesou.

Shiga Kogen Alpen Route

Ráno nás vítá sluncem zalitou oblohou. Hotelová snídaně je formou "švédského stolu", ovšem s japonskými ingrediencemi. Jídelní hůlky jsou samozřejmostí. Poté vyrážíme za kopec obhlédnout, jak na konci léta vypadá japonské lyžařské středisko. Není velké, začíná v nadmořské výšce 1300 metrů a pro nás je neobvyklé, že dolní čtvrtinu až třetinu sjezdovky tvoří pole se zelím.  Dále klesáme do údolí k městu Nagano, a protože je sobota, vidíme spoustu sportvních aktivit mládeže na hřištích a hlavně - začínáme potkávat motorkáře a cyklisty. Hledat zimní stadion v Naganu, který se zapsal do historie českého hokeje, by stálo spoustu času. Ani výlet mezi nejvyšší japonské třítisícovky směrem na západ není z časového hlediska reálný. Navíc jsme si předevčírem při zastávce v servisu Yamahy (jen tak okouknout, co se prodává) ověřili, že průjezd nejvyššími vysokohorskými průsmyky Norikura Skyline či Tateyama Kurobe Alpen Route je již několik let pro privátní dopravu uzavřen a pouští tam jenom veřejnou hromadnou dopravu... a než se tlačit v autobuse s Japončíky... to si raději zkusíme najít pár horských silniček sami.

Objíždíme proto Nagano po dálnici a směřujeme východně zpět do hor na naší straně, kde chceme okusit alpskou silnici vedoucí ski areálem zvaným Shiga Kogen. Zastavujeme na mýtné bráně. Zde neplatí ETC karta, musíme platit v hotovosti, avšak pouze 500 jenů, což je asi sto korun českých. Kolem projíždí již pár víkendových motorkářů a provoz přestává být "japonsky hustý".

Stoupáme serpentinami v krásné přírodě, občas je vidět zpět dolů do údolí. U prvních lanovek, vleků a  hotelů zastavujeme, ale kromě sirného zápachu z horkých pramenů zde není nic, co by nás upoutalo. Hotely jsou liduprázdné a většinou zcela mimo provoz. Čeká se jistě na první sníh, ale dnes se teprve začíná zbarvovat podzimní listí. Čím více stoupáme, tím barvitější je příroda kolem. Husté lesy vystřídá nižší porost v podzimní paletě, nad hranicí dvou tisíc metrů nad mořem už vládne chlad a mlha.

Jakmile míjíme plně obsazené parkoviště, je jasné, že se zde děje něo zajímavého. Kolem břehu jezírka se soustředí fotografové - že by zde čekali na záběry divokých opic, koupajících se v horkých pramenech? Serpentiny nemají konce a vozovka se postupně halí do mlhy, povrch je mokrý a vlhko se na nás hrne ze všech stran. Co chvíli míjíme v protisměru motorky, a to nás ubezpečuje, že jsme tu správně - v motorkářském ráji Japonských Alp. Škoda jen, že se obloha zatáhla a na vozovku se snesla tak silná mlha, že by se dala krájet. Výhledy by byly jistě senzační... Tak alespoň krátké ilustrační video:

Horským průsmykem ve výšce 2.200 m.n.m. se dostáváme na druhou stranu hor, kde mlha ještě víc houstne, až prakticky prší. Krásnými serpentinami sjíždíme do lázeňského městečka Kusatsu, kde po dešti není ani památky. Zde mají uprostřed náměstí jedinečnou vyhlášenou vodní atrakci - vodu z horkých pramenů vedou náhony v několika souběžných řadách v dřevěných korytech, z nichž vytéká vodopádem po přírodních kamenech, aby se nad tím vším vznášel oblak horkých par, doprovázených specifickým sirným zápachem. Kolem je přelidněná promenáda a na ní malé sedací lázně, ve kterých lze smočit bosá chodidla. My si radši zajdeme na oběd do prvního patra ve spodní straně náměstí, odkud máme přímo od stolu výhled na celý ten víkendový mumraj lidí, aut, mikrobusů s turisty.  Pozorujeme skupinky motorkářů, jak s velkým nasazením projíždí kolečko kolem celého náměstí, přičemž o vozovku bojují s pěšákama, kteří se sem hrnou z několika postranních ulic. Někteří návštěvníci jsou oděni tradičně v kimonu, dámy i pánové, lázeňští hosté.

Po dobrém japonském obědě se nám již nechce trávit ve městě další čas, a tak oželíme i tradiční městské představení - synchronizované promíchávání horkých vod lazebnicemi, oděnými v tradiční kroje a vybavenými dlouhými pádly, kterými za sborového zpěvu plynule promíchávají vodu z horkých vřídel. Na toho představení se totiž stojí pěkně dlouhá fronta před lázeňským domem přímo na náměstí, a tak si radši nakoupíme potraviny a pití pro dnešní večer, necháme napojit oře další plnou nádrží - a jedeme zpět do našeho hotelu v horách.

Restaurace našeho hotelu je něco jako "hospůdka na mýtince" - a přijímá pouze předem objednané hosty.  Večer proto trávíme tak, že po návštěvě onsenu se na pokoji pustíme do jídla. Sehnat hotové či instantní jídlo není v Japonsku vůbec žádný problém - a navíc, bývá velmi dobré. Plánujeme, kam se zítra vrtneme. Pozítří už musíme dojet do Tokia vrátit motorku, a tak by bylo dobré mít poslední noc někde v blízkosti dálnice, aby přesun na jih byl rychlý a bezproblémový. Nevíme totiž, jak plynulý bude průjezd Tokiem, a tak musíme počítat s jistou časovou rezervou. Takže v první řadě budeme volit hotel blízko dálnice - a hlavně: součástí hotelu musí být opět onsen - horká lázeň. Tu jsme si velmi oblíbili. Je proto zřejmé, že musíme zůstat někde na severu, protože kolem Tokia již jsou hotely bez onsenů, a to by bylo škoda... 

Yuzawa - ráj japonských lyžařů

Neděle patří horskému přesunu na sever. Počasí je stále skvělé, slunečno, a tak s chutí vyrážíme po dobré snídani. Loučíme se s hotelem "na mýtince" a vzhůru, tedy naopak dolů do civilizace! Jedeme po široké krajské silnici v údolí řeky Agatsuma. Že je neděle, potkáváme spoustu "výleťáků" - motorky, kabriolety, sportovní skoro "závodní" auta. Všichni se ženou užít si nedělní projížďky v horách, které my naopak již dnes opuštíme. Netušíme totiž, že jsme pro dnešní noc vybrali hotel ve středisku zimních sportů, a tak se s horami vlastně neloučíme. Náš cíl je prostě nějaká Yuzawa - město u dálnice, kde jsme našli hotel s onsenem, jehož cena nám připadá přijatelná.

Cesta, jak jsme si již v Japonsku zvykli, utíká pomalu - křižovatky, semafory, plynule se pohybující kolony, jakmile se přiblížíme ke kdejakému městu. Naštěstí je na co koukat - krajinu prostupují stavby mostů, nadjezdů, podjezdů. Údolí se doširoka otevírá. Na venkově zase pozorujeme sklizeň rýže z polí a políček a na silnici se těšíme z každého protijedoucího motorkáře - a že jich skutečně není málo!

Ještě, než najedeme na dálnici "Kan-etsu Expressway", užijeme si krásný - a hlavně "liduprostý" - průsmyk na silnici č. 36. Dálnice se těsně před cílem noří do 13 kilometrového tunelu - a za ním se nám otevírá nečekaně působivé panorama. Kolem dokola vysoké hory a dole v rovinatém širokém údolí se tyčí výškové budovy hotelových komplexů. Jsme v městě Yuzawa, lyžařském středisku pouze 500 metrů nad mořem. Nyní tedy není po sněhu ani památky, ale v zimě prý zde sněží nejvíc v celém Japonsku. Přijíždíme kolem druhé odpoledne, a tak si nejprve prohlédneme město. Je až překvapivě "nehistorické" - má mnoho širokých víceproudých ulic, které jsou asi v zimě plné, ale nyní jsme zde skoro sami. Nacházíme zřejmě nejstarší část města s centrem, které spočívá v dlouhé ulici plné krámků, hospůdek a restaurací. Hned za řadou těchto domků, prakticky nad jejich zadními dvory a zahrádkami, prosvítá betonový obr - nezbytná dopravní tepna Japonska, trasa šinkanzenu.

Na druhé straně ulice je moderní prosklená vyšší budova - dolní stanice lanovky, která je v provozu a - soudě podle plného parkoviště - též oblíbeným prostředkem pro letní výlety do hor. Na pár místech prodávají přímo z ulice jakési horké, v páře vařené, plněné knedlíčky. Koupíme jich pár v pěkné dárkové krabici - ochutnáme večer na pokoji anebo to dovezeme s sebou do Tokia. Někde jsem četla, že to vaří z páry, která se tvoří přímo na místních horkých pramenech. My si radši zajdeme na oběd do nějaké místní hospůdky. Díky tomu můžeme pozorovat, jak v Japonsku jedí oblíbené nudlové polévky. Již jsme se o to párkrát pokoušeli, ale chtělo by to asi větší praxi, abychom mohli konkurovat zdejšímu smělému, rychlému a hlavně hlasitému srkání - je to bezesporu nejefektivnější způsob, jak dostat do sebe dlouhé nudle z mísy plné horké polévky. Vedle u stolu prostě "srká celá rodina". To asi fakt nikdy nedám...

Odpoledne ještě vyjedeme nahoru, kam to až jde, abychom okoukli místní ski-areál. Je až neuvěřitelné, jakou kapacitu mají místní hotely. Jsou tak 6 až 12 poschoďové, některé ještě vyšší, skutečné mrakodrapy. Většina je nyní mimo provoz, ale nedovedeme si představit ten mumraj v zimě. Vleky vypadají o dost skromněji, než jsme zvyklí z evropských Alp. Nikde není instalovaná žádná zasněžovací technika. Asi je přírodního sněhu vždy dostatek. 

Opět žasneme nad vynalézavostí, s jakou dovedou Japonci využít prostor - včera nás překvapilo, že na dojezdu sjezdovky se v létě pěstuje zelí, dneska pozorujeme na dojezdu sjezdovky nácvik golfového odpalu. Golf patří mezi oblíbené sporty v Japonsku, a nácvik odpalu - jak jsme byli poučeni naším krajanem - se trénuje na specielních hřištích - odpalištích. Odpaliště jsou z dálky poznat podle vysoko natažených sítí - to tedy ve městech, která jsou v rovinatém terénu. Tady v Yuzawě si udělali odpaliště na dojezdu sjezdovky - namířené prostě a geniálně proti svahu. Za nedělní odpoledne zde několik trénujících frajerů odpálilo stovky golfových míčků, kterými je teď v podvečer posetý celý svah! Vedle do garáže právě zajel sekací traktůrek a vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby na konci dne vyjel ještě do toho svahu plného míčků a nějakou radlicí by je sesbíral do sběrného koše. 

Už se těšíme na hotelový pokoj. Hotel je obrovský a má dokonce dva onseny. Však jsou prý zdejší prameny proslulé díky novele Yukiguni, za kterou dostal autor Y. Kawataba jako první japonský spisovatel Nobelovu cenu. To bylo v roce 1968 a zcela jistě nebyla novela situována do tohoto hotelu. Hotel Angel Grandia má 330 pokojů a my jsme dostali ten svůj v devátém patře. V prostorném lobby se právě rozsvěcí výzdoba na oslavu Haloweenu. Pokoj je však o mnoho "japonštější". Vlastně naprosto japonský. Podlaha pokryta čistými a rýžovou slámou vonícími rohožemi zvanými "tatami", v prostorných skříních uloženy matrace-futony a čistě bíle povlečené lůžkoviny. U vchodu papuče a ve skříni pečlivě složené jukaty a ručníky s toaletními taštičkami k dispozici do onsenu. Na WC samozřejmě zázrak japonské sanitární techniky, na který jsme si zde v Japonsku velmi rychle zvykli.

Rozdíl od tradičního hotelu typu ryokan je v tom, že zde je navíc čistička vzduchu a klimatizace, ale hlavně v tom, že si musíme všechny futony, peřiny a polštáře ke spaní ustlat sami na rohožích (na zemi!), zatímco v ryokanu vám je v době, kdy večeříte, ustele pokojská. Plni dojmů z onsenu a po dobré večeři z vlastních zdrojů, zalité dobrým japonským pivem, uléháme k poslední noci na našem moto-výletě po Japonsku. Ještě stačím uklidit do ledničky dárkovou krabici s místní specialitou a poslední půllitr naší moravské slivovice. Bohužel je ráno zapomenu z ledničky vyndat, a tak se stane, že se ani nikdy nedozvíme, co v těch knedlíčkách vlastně bylo...

Návrat do Tokia

Sjíždíme hotelovým výtahem do přízemí na snídani. V ohromné jídelně si užíváme znova japonských specialit a všímáme si toho, že už existuje sektor se "západní stravou", tzn. párky, slanina, volská oka - a v dětském sektoru se tatínek s dcerkou rozplývají nad přípravou sladké vafle. Tak jako všude jinde na světě se nahrazuje ověřená tradiční strava jinou - "rádoby modernější". 

Ověšíme mášu plnými kufry a v krásném slunečném ránu najíždíme na dálnici směr Tokio. Je pondělí a provoz je celkem plynulý. Benzinky nejsou zde na dálnici tak často jako u nás. Předevčírem nám přestalo fungovat čidlo hlídající hladinu benzínu v nádrži, a tak pro jistotu sjíždíme natankovat s dostatečnou rezervou již asi 70 km před Tokiem.  Tentokrát hned po příjezdu používáme zdejšího zaběhnutého postupu, kdy obsluze dáváme svou kreditní kartu - a je ihned natankováno. Sesedáme a jdeme dovnitř na kafe. Veškerý personál je venku "na place" a uvnitř v příjemně klimatizovaném prostoru jsme pouze my, zákazníci, automat na nápoje (výborná káva!) a čtivo, od časopisů po knihovnu plnou paperbacků. Tisk je samozřejmě v japonštině, takže nic pro nás, a proto máme o to víc času se porozhlédnout kolem. WC ani zde nepostrádá japonské vymoženosti jako vestavný bidet a vyhřívané prkénko. V hale sedí i další zákazník - businessman a šofér v jedné osobě, jenž při čtení novin a popíjení kávy sleduje nezaujatě, jak mu personál venku natankuje, umyje čelní a zadní sklo, a je-li dohodnuto, zajede též vedle do myčky. Vše jako v dobře sehraném filmu. Tomu, sakra, říkám kompletní servis! 

 

Blížíme se k Tokiu, provoz houstne a návěstidla nad námi avízují aktuální hustotu provozu na všech obchvatech a okruzích tokijského "Shutto Express Way". Nejrychlejší trasy jsou vedeny na estakádách souběžně s regulérní výpadovkou. Vedou k nim přivaděče, které lze bez zaváhání rozpoznat podle dlouhých front vozidel, jež na ně směřují. Otázkou tedy je, jestli je jejich použití vůbec rychlejší. My máme jasno: v každém případě nesmíme vyjet "nahoru", kde je provoz motorek s pasažérem zakázán. Jasno nemá pouze GPS navigace ani Google maps navigátor, protože těžko rozpoznají, ve kterém "patře" jedeme. Jejich pokynu ohledně sjezdu a zařazení do správného proudu musíme brát s rezervou a používat jednoduchý český smysl pro improvizaci a - co se týče šoféra - též notnou dávku sebedůvěry a odvahy.

Plynulost narušují neustálé semafory. V místech, kde se křižují mohutně dimenzované přechody pro chodce navíc stojí "regulovčíci", aby hvizdem a svými svítícími pendreky "super-vizovali" automaticky řízenou dopravu.

Poslední zastávka před cílem je za účelem doplnění nádrže (musí se vracet plná). Zastavujeme u zvláštní benzinky, kde nejsou žádné stojany, pouze zeshora visí tankovací pistole. Obsluha ji stáhne dolů, natankuje a zase vypustí zpět ke stropu. V podstatě velmi šikovná úspora místa ve velkoměstě. 

Sem tam prosviští kolem nějaký "kamikadze" messenger na skútru. Ale suma sumárum, pohoda. Na to, že se jezdí vlevo, už jsme si za těch pár dní zvykli, a tak se "bez ztráty kytičky" dostavíme dokonce o půl hodiny dřív do sídla Japan Bike Rentals. 

Přebalování kufrů nám jde už docela dobře, akorát vzpomínáme na dárkově balené knedlíčky a moravskou slivovici, jestli si je alespoň pokojská v Yuzavě užila, anebo bez pardonů skončily v nějaké mega-spalovně odpadů. 

Na pobyt v Tokiu jsme si nechali poslední dva dny a myslíme, že i těch bylo škoda neprožít je někde v horách na motorce. Pěší pohyb po přelidněném chodníku není naše oblíbená činnost, ale v Tokiu to nabývá takových rozměrů, že se z toho hlava točí.

Pro zajímavost ještě video z večerní tokijské křižovatky Shibuya.

... a úplně nakonec úžasné bubnové představení, které jsme měli to štěstí zažít v jedné z chrámových zahrad v Kjotu. Nejspíš se nám líbí tolik proto, že bunování připomíná rytmus dobře naladěného motoru!!

A co říci závěrem? Pro evropského motorkáře je první pocit ten, že se jezdí velice pomalu, a to i mimo obce. Nezbývá, než se s tím smířit a přestat se rozčilovat, že takhle nikam nedojedu. Představa, že ráno sednu na mášu a večer budu osm až devět set kilometrů daleko (např. odsud do Chorvatska), je zde naprosto mimo realitu. Pokud nepoužijete dálnici, je 200 km za den tak akorát. Polykače kilometrů tedy japonské silnice neuchvátí. Pokud to ale člověk vezme jako dovolenou, na které se nikam nepospíchá, je tato země plná zajímavých zážitků. Na druhou stranu je třeba ocenit to, že i ve velkých městech jsou motorky i cyklisté respektováni ze strany ostatních řidičů, kteří jsou na pohyb jednostopých vozidel při levé straně zvyklí. Dále je třeba zdůraznit, že za pět dnů na motorce ani za celou dovolenou jsme nebyli svědky jediné dopravní nehody. Vše má svůj řád, doprava je plynulá a přehledná, i když je účastníků na náš vkus velmi mnoho. Dopravní značení je samozřejmě v japonštině, ale na klíčových místech je pod japonským textem vždy název v latince. Číslice jsou naštěstí stejné - i jednotkou míry je prostě metr, kilometr. Přesto si bez navigace nedovedeme cestování po Japonsku vůbec představit. Nám se osvědčily Google maps v mobilu. Otázkou je, jak dlouho by odolával mobil případnému dešti, který dovede být v Japonsku hodně vydatný. My jsme však měli velké štěstí a božstvo od hory Fudži nám přálo slunečné počasí po celou dobu, co jsme byli na motorce. 

Za dva týdny jsme poznali velmi malou část Japonska. Za vůbec nejlepší považujeme spojení moto-jízdy s večerní koupelí v termální lázni zvané "onsen", kterými tato ostrovní země plná vulkánů přímo oplývá. Když k tomu připočítáme pestrou a zdravou stravu, založenou na rybách, mořských plodech a zelenině, musíme konstatovat, že tento výlet se prostě vydařil. Moto-únik z japonské civilizace rozhodně stojí za to. Pokud budete mít možnost se tam podívat, doporučujeme! Kdo tuto možnost mít nebude, máme pro něj jedno malé tajemství: Vsadíme se, že japonský motorkář by se zde u nás v evropských Alpách musel cítit jako v ráji!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE