Křížem krážem Izraelem a Palestinou

             Motorky stojí v garáži pod prostěradlem. Brašny, tankruksak a kufry se válí v regálech. Motohadry jsou uskladněné a místo Oxtarů jsou nachystány Atomicy. Z nebe padá voda a teplota fakt cestování na motorce nepřeje. I přesto se začínáme balit.

             Hned na úvod musím podotknout, že tenhle cestopis bohužel není o motorkách. I když tak trochu ano. Podíváme se na cestování po Izraeli a Palestině očima motorkářů, kteří vyměnili na chvíli motorku za letadlo a následně auto. I když se nejelo na jednostopém prostředku, možná Vám povídání ukrátí dlouhou chvíli a poskytne pár informací o těchto, svým způsobem, jedinečných lokalitách.

             Nápad navštívit tuto destinaci jsem vlastně vůbec neměl. Všechno začalo o vánocích, kdy do městečka svého mládí zavítal můj výborný kamarád a bývalý spolužák Czompe se svojí rodinkou. Nikdy neopomene se stavit, alespoň na pár chvil, pokecat a probrat akce, které spolu většinou podnikáme. Při plánování zimního čundru jen tak mimochodem prohlásil „ takže, pojedem vlakem do Svatoňovic a hele, zrovna jsem viděl letenky do Tel Avivu za naprosto bezkonkurenční cenu“. Tel Aviv, Izrael, Palestina, ooooo jak exoticky mi to zní. Tak mu říkám, aby je buknul a že jedem. Slovo dalo slovo a po cca dvou měsících jsou objednány letenky a ubytování.

              Pročetl jsem pár cestopisů, varování ministerstva zahraničí  ( že do Palestiny nee) a načetl spoustu informací o zajímavostech a místech co člověk prostě musí vidět. Podotýkám, že dětičky jsme nechali doma. Přece jen, například zjištění, že neuposlechnutí hlídky na check pointu je následováno důrazným zvukem natahovaného samopalu, nás přesvědčilo o sólo akci ve dvou párech. Letíme s nízkorozpočtovkou maďarského dopravce Wizz Air z letiště v Katovicích. Mají tam svou základnu a je to nejen levnější než z Práglu, ale taky o cca 240km blíže. Jinak, do Izraele není třeba vízum, takže stačí koupit letenku, sbalit si pár švestek a člověk může vyrazit.

              Tak, formality máme za sebou a už svištíme do Katovic. Dorazili jsme raději trochu s předstihem a při čekání na letadlo fantazírovali, jak to tam asi bude vypadat. Předpověď počasí sice nic moc,má trochu poprchat, ale v Katovicích je 6°C, zatímco v Telu 26°C. Jsem netrpělivý a už se strašně těším. Jako že na letadlo. Miluju to zrychlení z 0 na 300 pod devět vteřin. Asi hoďku před odletem přistál na letišti autobus s křídly (Airbus A320) a čekáme jen na doplnění paliva a naložení báglů. Po chvíli nasedáme, trocha courání po stojánce a už to fičí. Odstředivá síla člověka rve do sedačky za hukotu motorů, vytvářejících mohutný tah, který nás unáší vstříc novým zážitkům. No letadlo, no nebudu si stěžovat, no ale v autobuse je fakt více místa pro nohy než v rozpočtových aerolinkách.

Míjíme vysoké Tatry, se svými zasněženými vrcholky hor, což je teda fakt krásný pohled. Poznáváme Liptovskou Maru a vzpomínáme, jak jsme se tudy loni za hustého deště vraceli z Ukrajiny. Kousek dál za Maďarskem tušíme Rumunsko. Pak už jen smetana, která se na chvíli ztrácí nad východním Tureckem, otočka nad středozemní moře, Kypr a už vidíme blížící se pobřeží. Přistáváme už za tmy a tak je dojem z přeletu nad Telem umocněn milióny světel a několika mrakodrapy. Odbavení na letišti proběhlo v pohodě. I když trošku anglicky umím, celníkovi nerozumím ani slovo a tak používám svou obvyklou odpověď „eumhh??“. Zabralo to, dostáváme vstupní víza a WELCOME IN ISRAEL.

              Ještě před východem z letiště nás odchytává taxikář a že prej kam jedem, že udělá best price, že do Telu se stejně jinak nedostanem, neb je šabat. To my ovšem víme. Nyní musím vyzvednout Czompkovo přípravu. Musel s tím strávit hafo času, ale má ošéfované kdy co a kam jede. Klobouk dolů. Být tam bez něj, asi bychom se taky dostali, ale stálo by to nervů, peněz a mého obligátního „eumhh??“. No nic, první vlak co se po šabatu  rozjíždí nám jede za cca 15min. Kupujem lístky, vycházíme z letiště a už na nás dýchá teplý mořský vzduch. Ben Gurionovo letiště je totiž jen cca 20km od pobřeží středozemního moře. Ubytko máme v hostelu Mugrabi cca 150m od středozemního moře. Vlak nás vyplivuje na nádraží cca 2,5 km od pobřeží středozemního moře, což nám dává po krátkém výpočtu cca 2,5 km chůze nočním Tel Avivem (to středozemní moře 3x po sobě je úmyslně). MHD jsme zavrhli, jelikož byl čas a navíc jsme chtěli okouknout, jak to tam vlastně vypadá. No co Vám budu povídat. Procházeli jsme předměstím plným černochů. Byli fakt černí jak bota, všude pach moče, nepořádek a v postranních uličkách se nabízely tlusté černošky ve spodním prádle. No hotové gheto. Později jsem se dozvěděl, že se jednalo o početnou skupinu Etiopských přistěhovalců. Necítil jsem se úplně příjemně, zejména když jsem si všiml, jak pozorují naše dvě lepší polovičky. Naštěstí nepořádek začal mizet, kolemjdoucí světlat a už nešly všude cítit ty ch....y. Protože se pžipozdívá, volá Czompe do hostelu, že brzo dorazíme. Na recepci čeká usměvavý pán a v patře laciný pokoj. Czompe pokoj ohodnotil jako že „dobrá žloutenka“. Na druhou stranu je levný, relativně čistý a stoprocentně autentický blízkovýchodní. Opadaná omítka, stoleté oprýskané okna a z ulice celkem kravál. Skončil šabat, tak se začíná slavit.

Po rychlém zabydlení se ještě vydáváme na blízkou pláž, smočit nohy ve středozemním moři. Couráme se příbojem, dezinfikujeme vnitřnosti slivovicí. Ještě falafel na večeři a hajdy na kutě. Ráno nás čeká brzké vstávání a cesta do Jeruzaléma.

               Vstáváme v šest. Rychle zabalit, strčit kufry do recepce (jedem na lehko a jen na jednu noc) a hurá na autobus. Neděle je v Izru normální pracovní den, takže jede socka i dálkáče. Při vchodu na autobusák musí člověk projít detektorem kovů a sem tam provedou osobní prohlídku. Pro nás věc celkem netradiční. Autobusák je v podstatě takový velký supermarket, ze kterého jezdí autobusy do celého Izru. Najdete si svoji GATE a čekáte. Pod střechou, což je fajn, když padá z nebe takové to mokré. Narazili jsme na cedulky, které varují před opouštěním zavazadel. Prý bychom mohli způsobit poplach. S malým baťůžkem nám to nečiní problém. Sedáme do busu a míříme do Jeruzaléma. Cesty mají teda luxusní, to se musí nechat. Taky provoz mají luxusní, to se taky musí nechat. Na to, že se jedná o zemi, kde je přes 300 slunečných dní v roce, nevidíme žádné motorky. Skůtrů tam jezdí dost a většinou to jsou velkooběmovější japonci, ale normálních motorek jak šafránu. Akorát kousek před Jeruzalémem nás předjelo eSVo. Se slzou vzpomínám na Mazlika doma v garáži. Vysedáme kousek od Damašské brány a ihned se noříme do spletitých uliček starého Jezru.

Za kamennou zdí žijí vedle sebe muslimové, židé, křesťané i pravoslavní. Nezaznamenal jsem nějaké konflikty, ani jsem se necítil nijak ohroženě. Je fakt, že je všude tuna vojáků a policistů. Prostě exotika. Popisovat památky tady nebudu, od toho je strejda gooooogle. Ve zkratce se jenom zmíním o obrovském pocitu z tohoto místa, kde se utvářely dějiny lidského národa. Člověk nemusí být věřící, aby ucítil tu sílu pocitu, pramenící z okolních budov, kamenné dlažby, ale hlavně samotných lidí.

Někteří nezměnili své zvyky po tísíce let a dodnes vyznávají původní hodnoty svého náboženství. Ještě upozorňujeme Boženku, že nemá zdravit „šalom aleikum“, místním by se to asi moc nelíbilo. Na tržnici potkáte zahalenou muslimku, jak míjí mnicha, co zrovna něco kupuje u ortodoxního žida. Zvláštní, co nám média denně cpou do hlav. Ještě chci podotknout, že jsme se za celou dobu nesetkali s žádným radikálem, který by jakkoli projevoval svou nevoli. Ano, na vše tu dohlíží policie a vojsko, ale o tom později. Na večer jsme již dost unavení a začíná pršet. Jo jo, trefili jsme těch pár dní, co tady prší. Dnes se zabydlujeme už kolem deváté hodiny a sušíme vše, co doznalo úhonu. Malá poznámka, při placení nás pěkně natáhli při přepočtu šekel - dolar, takže bacha. Lehká dezinfekce slivovicí a jdeme spát. Ráno musíme brzy vstát, abychom stihli snídaní a jeden z prvních busů do Betléma. 

            Snídáme ze švédského stolu, což znamená různé pomazánky, salám, sýr atd. To vše nacpané do pity, která nás mimochodem provázela celou dovču. S hrnkem kávy stojíme na terase (prostě střecha garáže, kde se odkládá vše rozbité) a koukáme na ranní Jeruzalém. Opět hustý provoz, neustálé troubení a my se začínáme obávat dalšího dne, kdy si budem půjčovat auto. Sedáme do klimatizovaného příměstského busu a za pár šekelů jedeme do Betléma. Koukáme po krajině a najednou, poprvé, vidíme zeď, která odděluje Palestinské území.

Celkem hustý. Nebudeme prosím probírat politické neshody, kdo koho okupuje a kdo po kom hází bombičky. V době internetu se dá vše dohledat a názor ať si udělá každý sám. Každopádně po příjezdu do Betléma (Palestinské území) jsem se necítil ničím a nikým ohrožen. Ano, arabové se na náš vkus trošku vnucují, ale když řeknete rázně NE, dají pokoj. Věděli jsme, že k chrámu narození je to cca 3km, přesto jsme se dohodli s místním taxikářem, že nás tam doveze, ale oklikou, ať taky něco vidíme.

Tři kilometry se protáhly skoro na hoďku, se zajímavými místy a vyprávěním o Palestinsko Izraelském sváru. Byl to zážitek a jenom za 15 šekelů. Nabídl nám taky celodenní  trip po Palestině (Hebron atd) s výkladem, taxíkem za 150 šekelů. Být více času, dem do toho. Sranda byla, když se dozvěděl, že jsme z Čech. Začal nadšeně halekat, Češi, já mám auto z Čech, můj taxík je z Čech. Škoda good cáár. Po nasednutí mu povídám, jo good car ale co ta palubka? Svítily mu bubliny, brzdy, řízení motoru plus ještě nějaké kontrolky co ani neznám. Na to pověděl, good car, svítí, ale furt jede. Po návštěvě  Chrámu Božího narození se couráme sůkem. Kupujeme nějaké tretky, falafel (Izrael cca 17 šekelů, Palestina cca 4 šekely) a taky rtuťové teploměry. Pán v lékárně se hodně divil, když mu do krámu vtrhli čtyři evropani a vykoupili mu rtuťové teploměry. Jo, cena 7 šekelů. Taky na tržnici je levno. Kupujeme asi kilo a půl mandarinek za 3 šekely. Mají sice pecky, ale jsou slaďounké jak med. Tady v Betlému je vidět spíše arabské osazenstvo. Ženy mají sice zakryté vlasy, avšak chodí nalíčené a s telefonem u ucha. Na křižovatce se nás místní puboši ptají , co hledáme a  bez natažené dlaně navigují na správný směr. Asi to ve všech arabských zemích nefunguje stejně (viz. Egypt). Sedáme na autobus a míříme plni dojmů zpět na Jeruzalém. V tu chvíli přišel největší šok celého putování. Po příjezdu na něco jako hranici u zdi, musí všichni ven. Tedy Palestinci. Do řady a osobní prohlídka. Izraelci a turisti nemusí. To za námi přišli vojáci do busu a jen koukli do pasů. Nemůžu si pomoct, ale todle je strašná buzerace. Necháme O5 politiku bokem, kdo chce, může si souvislosti dohledat. Naposledy jsme se courli Jeruzalémem, tentokrát novou částí. Tam to žije úplně normálně, jako v každém jiném městě. Odlovili jsme první Izraelskou kéšku a za lehkého soumraku se vracíme do Mugraby  hostelu v Telu. Večer obligátní procházka po pláži a dezinfekce. Abych nezapomněl, dnes jsme povýšili do druhého patra, kde jsou pokoje o poznání lepší a jakože zánovní. Samozřejmě to na evropský standard nestačí, ale už je to trochu kulturnější. Ráno nás čeká půjčení auta, takže rychle, dobrou.

 

                Ráno míříme na ulici, kam nás nasměroval pan domácí. Měl pravdu. Co druhý vchod je rent a car. Hledáme nejlepší nabídku a hlavně, bez omezených kilometrů. Nakonec jsme skončili v Eldanu. Tímto můžu doporučit. Slušná cena, neomezené kilometry a za příplatek cca 1000 Kč plná pojistka. Všude a u všech je v základní pojistce spoluúčast 10 000 Kč, v případě jakéhokoliv poškození. Naše pojistka má spoluúčast 0 a navíc se vztahuje na celé území Izraele včetně Palestinských území, která jsou pod kontrolou Izraelské armády. Pro nás to je hlavně oblast kolem Mrtvého moře. Fasujeme Nissan Juke a tím se dostáváme k otázce jízdy v Izraeli. Pravidla provozu mají asi stejné jak u nás. Styl jízdy už je celkem dost odlišný. Není to takové peklo jako v Neapoli, ale přece jen se člověk musí dost přizpůsobit. Provoz tam jakoby plyne. Hodně se troubí. Celkem mi však připadlo, že to není tak vypjaté. Stojíte na světlech, rožne se zelená a Vy čekáte, až na Vás zatroubí a teprve potom se rozjedete. Jak říkám zvláštní. Mají tam taky hodně dvoupruhů. U nichž  neřeší při přejíždění z jednoho do druhého kdo má přednost. Někteří uhnou, jiní zrychlí a jiní zase zpomalí. Člověk si rychle zvykne. Tohle samozřejmě jsme zjistili až časem. Teďkom stojíme na parkingu, v ruce klíčky od Jukea a jelikož je to automat, chápu se řízení, neb Czompe vyjevil nedůvěru k tomuto druhu pohonu a má obavy o zdraví své i nás ostatních. Mám automaty rád (v autě). Tady sice není odstupňování převodovky ve spolupráci  s 1,6 kovým motorem právě ideální, ale na líné courání po Izru to stačit bude. Vyrážíme do hustého provozu a jelikož používám spolucestující jako čidla zabraňující nárazu, vyjíždíme bez problémů z Telu. No co bych ještě řekl o místních cestách. Zapomeňte na středověk. Luxusní asfalt a to čemu my u nás říkáme státovky tam mají zásadně ve dvoupruhu. Taky vozový park je oproti naší vlasti tak o deset, patnáct let mladší. Cestou mě střídá Czompe, který si zvyká na automat velice rychle. Zastavujeme v Césarei. Přístav z dob římské nadvlády je krásný, bohužel vstupné neodpovídá množství času stráveného uvnitř. Fičíme dál do Nazaretu.

Zrovna tam probíhají místní volby, tak je dost rušno. Opět ve městě provoz jako kráva. Navíc volební nálada místních a poprvé a naposled taky neskutečně otravná mládež nám kazí dojem z tohoto města. Po zhlédnutí chrámu zvěstování utíkáme z Nazaretu a uháníme ke Galilejskému jezeru. Navštěvujeme místa, kde Ježíš činil zázraky a taky vesnici ve které žil Petr (Tabha, Kafarnaum). Nakonec, s blížícím se večerem, vystupujeme na pahorek, odkud Kristus kázal lidem. Pod námi se rozprostírá Galilejské jezero a kolem palmové sady. Už se začíná připozdívat a nikdo kromě nás tu není. Koukáme kolem a necháváme se unášet atmosférou, která nás jakoby vrací skoro dva tisíce let zpět a představujeme si procesí  5-ti tisíc lidí kteří naslouchají jednomu člověku.

Jak jsem se již zmínil, začíná se připozdívat a je na čase vyrazit. Před opuštěním Galilee jsme zjistili, že zde existuje něco jako turistická stezka „po stopách Krista“. Je to cesta pro pěší, která se táhne cca 65 km. No snad někdy příště, s batůžkem (a flašou slivovice). Míříme směrem na západ. Dnes nás ještě čeká večerní prohlídka městečka Akka, kde přistála první křižácká výprava za účelem dobytí svaté země. Kousek před Akkou se honí všichni čerti a zažíváme celkem festovní slejvák. Naštěstí postupuje proti nám, takže po příjezdu do Akky už neprší. Staré město má při umělém osvětlení zajímavou atmosféru a my se jen tak touláme kolem majáku a po zavřených tržnicích. V celém Izraeli je vidět hodně koček, ale zde je jich opravdu HODNĚ. Loučíme se s městem Akka a přes záliv máváme Haifě, do které máme v plánu jet v pátek. Nyní už jen rychlý přesun do Telu, dezinfekce a spát.

                 Ráno balíme kufry a vzniká první problém. Juke má enormě malý kufr. Jak se toto auto tváří jako malé SUV, je zavazadlový prostor menší než ve Fábii. Pokud by se vyndala podlážka, byl by prostor přijatelný. Bohužel pod podlážkou je nějaká plastová vanička, navíc rozdělena jakýmsi plastovým nesmyslem, což ve finále zmenšuje kufr o polovinu. Po půl hodině maturování se nám daří narvat kufry do kufru :-). Podlážku mají sice holky v autě před nohama a navíc kufr nedoléhá, ale můžeme jet. Ještě došlo k malé změně plánu. Norové (www.yr.no) nám hlásí pro oblast mrtvého moře vydatné deště. Co se dá dělat. Měníme směr a místo k mrtvému moři míříme do Eilatu. Projíždíme hustě obydlené pobřeží. Mimo města je hodně zeleně a je to celkem placka. Za Be´er Sheva sjíždíme k obchoďáku na zásoby. Při vjezdu jsou zpomalovací prahy, které se dají přejet jen jedním směrem. Na druhou stranu mají sklopné ostny. Hmmm, nejsme daleko od pásma Gazy. Naštěstí míříme k jižní části Mrtvého moře a podél hranic s Jordánskem k nejjižnějšímu cípu Izraele, Eilatu. Čím blíže k mrtvému moři, tím je krajina sušší.

Ve chvíli, kdy se začínáme spouště z výšky cca 400 m.n.m. objevuje se poušť a upozornění na pasoucí se velbloudy podél cest. Žádné sice nevidíme, ale zavání to exotikou. Sjíždíme k poušti Negev. Miluju poušť. Poprvé jsem si to uvědomil v Egyptě a tady se v tom utvrzuji. Jsme -350 m.n.m. Pouští vede jen jedna asfaltka s velmi kvalitním povrchem. Každých pár kilometrů je odbočka do pouště a u některých s dodatkem „only for 4x4“. K  upozorněním  na velbloudy se přidává upozornění na blízké hranice s Jordánskem a na záplavy. Ha ha, v poušti a záplavy. Jak jsme se měli přesvědčit druhého dne, nebyly tyto varování liché. Uháníme pouští a kocháme se nádhernou krajinou. Provoz není nějak hustý, takže to odsejpá. U vjezdu do Eilatu je check point. Nevíme jestli zastavit, nebo projet. Raději se držíme dopravních značek a zpomalujeme na 30km/hod. Usměvavá policistka nám kyne rukou, tak taky mávnem a vjíždíme do města. Eilat je malé provinční městečko s hromadou kýčovitých megalomanských hotelů. Jak kontrastně působí nedalká Akaba, se svými malinkými domečky. Ale je vidět, že i Jordánci se snaží a začínají stavět nevkusné hotely. Jinak v tomto místě je Izrael široký asi tak, že od Egyptské hranice dojdete k Jordánské pěšky, tak za dvě hodiny. Provádíme ubytování v hotelu (tentokrát slušný evropský standard) a pácháme první koupel v moři. Tímto začínáme s Czompem Izraelský trojboj. Voda je svěží a je v ní celkem živo. Sluníčko peče, prostě krásný den. Po koupeli trháme datle přímo z palmy a lovíme nějaké ty kešky. Taky chceme navštívit místní podmořské aquarium, ale po zjištění vstupného (v přepočtu 800kč na hlavu) to vzdáváme. Procházkou po promenádě a sháněním potravy na další den ukončujeme dnešní večer.

              Ráno nás čekala bohatá snídaně, opět formou švédského stolu, a přesun pouští Negev k Mrtvému moři. Dnes má počasí přát trochu více než včera, tak jsme zvědaví. Opět pozorujeme úžasné barvy pouště a těšíme se na Dead Sea. Cestou jsme konečně potkali ty bebloudy, co nás furt varovaly značky. Pásli se u silnice a vypadali dost pohuble.

No nic, jedeme dál, projíždíme první zaplavené úseky po včerejších přívalových deštích. Vynecháváme horu Sodom (je tam strašně bláta) a sjíždíme na Ein Bokek. Je mimo sezonu, takže máme krásnou bílou pláž jen pro sebe. Jsme -380m.n.m. a voda není slaná, to je hotová kyselina. Pálí každý škrábaneček a mít vlka, byla by to vražedná kombice. Zvláštní pocit z toho, že se člověk nemůže ponořit je za chvíli nahrazen pocitem totální leháro. Ležíce na hladině vstřebáváme sluneční paprsky a relaxujem. Plavat se v tom sice moc nedá, ale osvěžení je to výborné. Ve vodě by člověk neměl trávit déle jak půl hoďky. Voda je tak brutálně mineralizovaná, že mu to může rozhodit katalitický systém. Nevím, co to znamená, píšou to v průvodci. Každopádně na to ročně umře několik lidí. Po druhém zářezu v našem Izraelském trojboji se vydáváme směrem k Massadě, kde se chvíli zdržíme a poté již pokračujeme na Ein Gedi. Začíná pršet a ve čtyři už mají zavřeno. Zvláštní. Vjíždíme do Palestiny a zastavujeme v Kumránu. Tady byly nalezeny známé svitky od mrtvého moře. Nyní je tam rezervace a předražená restaurace. Jedeme po vrstevnici kolem mrtvého moře, kocháme se výhledy a je nám líto, že musíme tuto krásnou část Izraele opustit. Chtěli jsme ještě na skok do Jeruzaléma. Bohužel těsně před Jezrem se O5 spouští slejvák, tak to vzdáváme a v neskutečné zácpě míříme do Telu. Celých 60 km jedeme v koloně. Když večer parkujeme na hlídaném parkovišti v Telu, jsme rádi, že jsme to přežili bez úhony. Při večerní desinfekci zjišťujeme nemilou skutečnost. Musíme vynechat Haifu. Ráno vracíme auto a než se dostanem busem do Haify, bude poledne. Poslední hromadná doprava jede ve čtyři, pak začíná šabat. Nevadí. Máme náhradní plán.

             Ráno vracíme auto a jdeme na bleší trh. Poté do jemenské čtvrti na normální trh. Nemůžem sehnat žádnou drobnost pro syna. Procházíme trhy, kde je jen jídlo a vietnambordel. Nakonec jsme objevili část, kde se prodávaly rukodělné výrobky. No, levné to nebylo, ale dárky máme. Zbytek dne jsme procourali Telem a Yaffou.
V sobotu brzo ráno s Czompkem ještě dorážíme náš Izraelský trojboj ve středozemním moři a ještě jednou vyrážíme do Yaffy, která je opravdu úžasná. Teda ta historická část. Ve čtyři nás vyzvedá taxík a vražednou jízdou dopravuje na Ben Gurionovo letiště. Lustrace při odletu jsou opravdu pečlivé. Ptají se, jestli jsme si kufry balili sami, jestli nebyly někde, kde by do nich mohl někdo něco přidat atd. Po rentgenu je nám sděleno, že se máme dostavit ke speciální prohlídce. Opouští nás legrace. Po chvíli se do fronty na spešl prohlídku staví i Czompe s Radkou. Tak jo, asi je to normální. Paní chtěla vědět, jestli halvu, co vezem, jsme kupovali v marketu nebo na tržnici, jestli nám ji někdo dal a prej co že je to v tom pytlíku. Přiznávám, že pašujeme trochu písku z pláže v Tel Avivu. To je pro syna, podotýkám, má rád kameny a nerosty obecně. Nad půllitrovou petkou se taky pozastaví. Pro změnu voda z mrtvého moře. No a co, jsme suchozemci tak si bereme kousek s sebou. Paní byla milá a až mi jí bylo líto, když se musela přehrabovat týden starýma fuskama. Když zkontrolovala štamprle, bylo po prohlídce a mohli jsme do letadla. Před odletovou bránou se dozvídáme, že v Katovicích jsou 4°C a prší.  V Telu je 22°c a polojasno. Nechce se nám domů, ale musíme. Pak už jen boží zrychlení, noční nudný přelet do Evropy a o půl jedné ráno uléháme do svých postýlek. Nechám si zdát o nadnášející vodě, o velbloudech pasoucích se podél cest a dláždění, po kterém kráčely lidské dějiny. Tak snad někdy příště GOOD BYE  ISRAEL

 

Shrnutí:
Izrael je úžasná země, plná těch nejstarších památek. Lidé mi připadli naprosto v pohodě a nikde jsme neměli dojem, že by nás chtěli nějak obtěžovat. Musíte ale respektovat jejich víru a zvyklosti, oni respektují tu vaši. Při osobním kontaktu byli v převážné většině milí a pohostinní. V restauracích, ale i v normálních marketech je hodně draho. Benzín za cca 50kč/litr, místní pivo 0,5 l /60 Kč. Piva česká, německá i např. ukrajinská od 0,5l /80 Kč. V Palestině naopak levno. Jak jsem psal výše rozdíl u falafelu až 100 kč. Teploměr v Betlému 42kč v Telu 150kč. A tak to je se vším. Nevím benzín v Palestině, ten jsme tam nekupovali. Krajina úžasná, poušť nádherná a moře čisté. Letenky za pár korun, ubytování v hostelech taky.. Ještě se dá, když je pěkně, což je tam 330 dní v roce, spát na střechách hotelů za cca 150 Kč/noc. Když se člověk snaží (a je skromný), dá se relativně levně najíst (hummus 54kč + pita 30kč vystačí pro dva na celý den). Izrael  je taky hodně malá země a po kvalitních silnicích se dá projet od severu na jih za jeden den. Provoz hustý, řidiči,  i když troubí a stále gestikulují rukama, relativně ohleduplní. Někde jsem četl, že na motorce vás do Izraele nepustí. Nevím, nepátral jsem po tom, ale je fakt, že několik dospělých motorek jsme viděli. V podstatě jen v Tel Avivu. V hojném počtu zastoupeny velkoobjemové skútry, převážně japonské provenience. Co se týče těch zmiňovaných památek, trošku je degradují zástupy turistů. Nedokážu si představit, jak to tam vypadá v hlavní sezoně. Co se týče Palestiny pocitově mi přišla úchvatná a cítil jsem se snad ještě bezpečněji. Lidé byli hovornější a paradoxně takoví jakože víc v klidu. Oficiálně se nedoporučuje jezdit do Hebronu a podobných míst. Osobně si myslím, že s Palestinským taxikářem v přepočtu za pár korun by to byl zážiteček. Každopádně, lidi, nevěřte prosím všemu, co nám servíruje TV Nova. Každopádně Izrael a Palestinu jsme si zařadili na soukromý seznam zemí, do kterých bychom se chtěli ještě někdy vrátit.
PS: Celkové náklady na cestu včetně letenek, ubytování, jídla, útraty, pronájmu auta a pojistek vyšly cca 12,5 tis na osobu.
Úplně na závěr musím vysmeknout velikou poklonu a vyjádřit obrovské poděkování Czompkovi, který strávil moře času plánováním a zařizováním všeho potřebného k této cestě. Od rezervace letenek, přes nastudování plánu MHD v Tel Avivu a celém Izru, až po odborné poznatky týkající se historie Izraele a Palestiny. Ještě jednou za všechny zúčastněné DÍKY.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE