sumoto_duben



Vezmem PAVa na Etnu a třeba ještě i kousek dál

Letošní léto nebylo pro toulání na motorkách a pro cestování obecně zrovna příznivé. Můj původní plán sednout na Panelku a objet si Španělsko a Portugalsko se jaksi neuskutečnil. Ta moderní Čínská nemoc změnila plány asi všem. Tak jsem nad tou barenou covidovou mapou Evropy, kde se ještě průběžně ty barvy států různě měnily, dumal co s tím. Jednou z možností, kam nás pustí, byla Itálie. Tam jsem sice už byl několikrát, ale vždy jen sever, Dolomity, Alpy a Honda. Chtěl jsem se někdy podívat i na jih, jak se tam žije těm Siciliánům. Tak teď byla ta vhodná doba toto podniknout. Na motorce co se dá opravit šroubovákem a na které se člověk kochá krajinou, protože na to má čas, když motorka moc nejede a ani moc nebrzdí. K tomu se synovi povedlo rozšířit si řidičák na vyšší skupinu, takže už taky může na Panelce. Tak jedeme ve dvou.

Kapitoly článku

Den 0.

Přípravy. Na poslední chvíli... Syn měl hody,

 

...a na nic víc neměl tím pádem čas... Zajeli jsme do Bratislavy koupit baterku do motorky, ať máme stejné, neboť jsme počítali, že je budeme muset cestou prohazovat... A taky mladému koupit bundu na motorku, když už je tím motorkářem. Odpoledne nabalit vše potřebné i nepotřebné, taky nějaké to nářadí, jeden nikdy neví, co si ty naše stařenky motorky cestou vymyslí. Proviant do začátku a taky 6 litrů dvoutaktního oleje.

 

Den 1.

Ráno vyjíždíme celkem podle plánu. Počasí naprosto příznivé. Po 7 km jsem zadřel. No jo, nový píst, prý snad z Maďarska. A to jsem ho ještě před montáží upravil pilníkem. Nevadí, sice zastavujeme, ale nesesedáme. Po půl minutě zkusím nastartovat a vrčí to. Tak jedeme dál. S obavami. Zbytečnými, jak se později ukázalo. Frčíme bokem Vídňa k Dunaju. Do Vídně se nám nechce a další most je daleko. Ale mají tu přívoz.

 

Hurá, jsme za vodou. Dál jedeme po vedlejších silnicích směr Mariazell. Zatím vše v pohodě. Na okraji Mariazell si máváme se skupinou místních motorkářů na veteránech. My jsme nevěděli, kam chceme, oni ano. Po nahlédnutí do mapy zjišťujeme, že směr máme stejný jako oni. Po pár kilometrech na nás padá pár prvních kapek. Z dřívějších výletů jsme poučení, že když si řekneme: "To nestojí za to", tak za chvilku si říkáme: "Teď už je to jedno". A my chceme spát ve stanu a promočení být nechceme. Tak zastávka na oblečení pláštěnek. Dobře jsme udělali, za chvilku už prší fest. První tunel před námi a v něm skupina těch starých motorek, co jsme na sebe před chvilkou mávali. V tunelu stojíme asi půl hodiny, než přejde to nejhorší. Sice prší stále, ale tábořit tam nemůžeme. Střídavě v dešti hustějším a řidším se posunujeme dál a asi v 18 hledáme kemp. Úspěšně. A hlavně přestává pršet, což se nám při stavbě stanu prostě hodí.

Den 2.

Ráno sice neprší, ale je jisté, že bude. Snídaně z domácích zásob, sbalit a vyjet, rovnou v pláštěnkách. A bylo jich potřeba. Odpoledne vykouklo i sluníčko. Oběd z konzerv na parkovišti a jedeme dál. Dnes bychom se chtěli dostat na jižní stranu Alp. Povedlo se. Dnes spaní u Lago Di Cavazzo.

 

Den 3.

Ráno otevřeme oči a stan a venku - téměř jasná obloha! To potěší! Posnídat, sbalit a hurá do italských rovin.

 

Malá zastávka, fotka že už jsme "za kopečkama" a jedeme dál. Kolem Benátek jen projedeme. Do města nejdeme, i když je to tam prý letos volnější. Máme vzdálenější cíle a do Benátek se dá zajet kdykoliv v budoucnu. My se těšíme na koupání v moři. Proto vždy hledáme kemp na pobřeží, abycho to měli do té osolené vody co nejblíž.

 

Povedlo se. Stan stojí, dáme si k jídlu lazaně, zapijeme je pivem a hurá do vody.

 

Den 4.

Dnes nás čeká San Marino. Parkoviště pod lanovkou je plné. Osobáků. Pro dvě motorky se ale místo našlo. I když bylo divně pruhované, nikomu to nevadilo. Nahoru jsme se nechali vyvézt lanovkou.

 

Prošli jsme spoustu uliček a náměstí a koupili samolepku.

 

Dolů jsme šli pěšky. Je to zdravé pro tělo i pro peněženku. V restauraci u stanice lanovky že si dáme něco k snědku. Měli tam nějaké placky s různou náplní. Já, jako starší už člověk, co umí jen česky, nechal jsem úkol výběru a objednání jídla na synovi. Snad se v té škole naučil i něco málo "nečesky". Cosi vybral. Prodavačka se ho ptala několikrát na něco, asi jestli chce opravdu toto. Trval si na tom. Uvnitř byl špenát. Půl jsem snědl se špenátem. Půl bez špenátu. Vojta půl bez špenátu a půl vyhodil. Asi zronva chyběl, když se učili, jak se anglicky řekne špenát. Motorky jsme našli tam, kde jsme je nechali, tak nám nic nebránilo jet dál. Na pobřeží a pak podél pobřeží. Až do večera, až do kempu u Martinsicuro. Večer už tradičně zabydlet se, večeře, pivo, koupačka v moři, u dalšího piva kuknout do mapy, co že nás asi tak čeká zítra a spát.

 

Den 5.

Ráno je opět hezké, jak taky jinak. Přivstali jsme si, abychom viděli jak Slunce vstává z moře. Dnes opustíme východní pobřeží a začneme se přesouvat přes vnitrozemní kopečky na pobřeží západní. Stále jedeme spíše cestou nejkratší, využíváme hlavně úzké vedlejší silnice. Cesta není nudná, do kopce a zase z kopce, samá zatáčka. Občas dáme malou pauzu. Třeba u vinice, kde jsme majitele bez dovolení ochudili o dva hrozny. Tímto se mu omlouvám, snad nám promine. Ve vnitrozemí je kempů málo. Ten, co jsme měli vyhlídnutý v Mapách.cz, bohužel neexistoval. Bylo tam jen místo, kde mohly karavany asi vypustit špinavou vodu. Pro nás nepoužitelné. Snažíme se v okolí najít něco jiného, ale i když jsme našli ubytování na farmě, nikdo na naše zvonění nereagoval. Musíme improvizovat. Odbočit ze silnice na polní cestu a z té ještě mezi stromy. Plácek na jedno přespání vyhovující.

 

 

Den 6.

Vojta si ráno odskočil kousek za stan a hlásí: "Rostou tu erteple. A už jsou napůl vykopané." Odpovídám mu: "Pojď sa rychle najest a balit, než si domácí dojedů vykopat ten zbytek." Nestihli jsme to. Za chvilku už tu vrčí Fiat Uno se dvěma staříky. Čiperná paní řídila, méně čiperný pán se vezl. Na Vojtovu angličtinu se jen usmívali. Dal jsem bokem moji motorku, aby mohli projet. Přijeli si na erteple. Po sbalení našeho tábořiště jsem se s nimi šel rozloučit a s jejich souhlasem jsem si je i vyfotil. No, pojedeme. Chceme nocovat na pobřeží co nejblíž Sicílie. Ale malý problém. Bošák je v kapse stanu a stan sbalený a přivázaný na Vojtové motorce. Rozbalovat se nám to nechce. Náhradní řešení - šroubovák - je líp přístupný.

 

V rámci rychlejšího přesunu využíváme i hlavní silnice. Přece jen jsou víc po rovině a můžeme jet stále svých 75 - 80. Odpoledne jsme na pobřeží. Seznámili jsme se s místními kaktusy. Vojta si je poplácal a pak si tahal bodliny z dlaně. Vzpomněli jsme si, že ty žluté kuličky prodávají v obchodňácích mezi ovocem. Tak to bude asi jedlé. Okusili jsme to a asi jo. Chutnalo to jako hrušky.

 

Čas máme dobrý, jedeme dál směr Sicílie. U Gioia Tauro najdeme kemp. Nejhorší za celou cestu, ale nejlevnější ne. Na účtenky se tu nehraje, EET jim tu asi jejich Babiš ještě nezavedl. Jak ty sprchy a záchody před padesáti lety postavili, tak byly. Na začátku sezony je třeba trochu umyli. Ale stan stojí, tak jdeme najít nějakou hospodu s něčím k jídlu. V první pizzerii nám oznámí, že pizza bude v 8. To je za dvě hodiny. To tu čekat nebudeme. Jdeme dál. V jiné restauraci na pláži budou mít pizzu už v 7. Tak koupíme dva lahváče a jdeme si zaplavat do moře. Místní lahváče mají 0,66 litru. A to je příjemný bonus. Zaplavem si a jdeme na tu pizzu.

 

Den 7. Trajekt

Jedeme do Villa San Giovanni do přístavu na trajekt. U pokladen nás naviguje ochotný místní dědula. Zaplatím 48 evropských peněz za dvě motorky tam i zpět. Cestou od pokladny k motorkám se hlásí ten ochotný děda a chce odměnu. Dostane ta dvě eura, co mi v kase vrátili z padesátky, a mám je ještě v ruce. Najíždíme na trajekt. Je to cvrkot, žádné loudání. Než postavíme motorky na stojany a dostaneme se na horní palubu, jsme už kus od pobřeží.

 

V Mesině opouštíme přístav a projíždíme celým městem. Jednička, neutrál, další semafor... Někdy zařadíme i dvojku, ale jen na chvilku. V tom poledním horku se naše motorky asi víc zahřívají. Projevuje se to tak, že spojky přestávají vypínat a je problém hlavně vyřadit na neutrál. Ferodové lamely se asi v teplejším oleji víc roztahují. Zastavíme na pumpě na sváču a nakoupíme v obchodňáku i nějaký proviant. Vojta zůstal u motorek a pak mi hlásil, že tam měl zájemce o koupi naších motorek a hlavně PAVa. Ale asi se nedohodli na ceně, tak kšeft nebude. Motorky zatím zchládly a my opouštíme město. Není kam spěchat a hic je stále veliký. Na noc máme vyhlédnutý kemp pod Etnou. Samodřejmě na pobřeží. Ale v tom horku se nám nechce jet, tak si dáváme koupačku v moři navíc. Za necelé dvě hodiny jedeme dál.

 

Ubytujeme se v kempu u Mascali. Před námi je moře a za námi kouří ten veliký kopec, na který se chceme zítra podívat zblízka. Uvaříme si večeři z vlastních zásob, zaplaveme v moři, pivo a dobrou noc. Tento kemp byl nejlevnější za celou cestu. Za oba lidi jen 10 éček.

 

Den 8. Etna

Po ranním zaběhlém rituálu jedeme nejkratší cestou co nejvýš k Etně. A ta cesta nejkratší je občas až moc strmá. Ale naše silné motorky to dají a jsme na parkovišti u lanovky. Dál už to na motorkách nejde. Část parkoviště vyhrazená motorkám je už plná. Postavíme tedy Jawy o pár míst dál mezi auta. Kolem chodí spousta lidí. Těch moderních motorek si nikdo ani nevšimne, ale u našich stařenek stojí a okukuje je stále někdo. Cestou k lanovce koupíme samolepky Etny a taky okoukneme model Etny v podživostní velikosti. Taky tu prodávají různé suvenýry z pemzy. Některé mají zajímavý tvar. Koupíme lístky na lanovku i na autobus, co nás popoveze od horní stanice lanovky ještě vejš. A jsme nahoře na hoře.

 

Po vystoupení z autobusu obdivujeme ten zajímavý terén. Samé porézní lávové kameny a škvára všech velikostí a barev. Dál k hlavnímu kouřícímu kráteru se nesmí. Nebo tedy může, ale jen za příplatek s průvodcem a s vybavením a to se dá vyřídit asi jedině u dolní stanice lanovky. Tak nic. Vojta je sice zklamaný, že neuvidí bublající lávu, ale myslím, že tu by neviděl ani s průvodcem. Ale je mladý, bude mít možnost zjistit to někdy v budoucnu. Já se bez toho asi už obejdu.

 

Obejdeme boční krátery. Jsou to slušně velké díry. Místy se z nich taky kouří a půda je to doslova horká.

 

Je slyšet dunění od kouřícího kráteru a občas se vyvalí mračno dýmu navíc. Výhledy jsou perfektní i živého tvora jsme v té pustině našli. Nuže, viděli jsme, vracíme se dolů. Pod lanovkou se v restauraci posílíme každý talířem těstovin a odjíždíme dále na jih. Cestou si prohlédneme dům zaplavený lávou. Měl to někdo smůlu, že si postavil barák na blbém místě. Když to dobře půjde, dáme si dnes večerní pivo na nejjižnějším cípu tohoto ostrova. O 150 kilometrů později stavíme stan na jižním cípu Sicílie, v kempu pod městem Pachino. Vezmeme dvě plechovky piva a brodíme se na ostrůvek s opuštěnou pevností a majákem. Pevnost trochu prolezeme a vylezeme i na starý opuštěný maják. Vedle stojí nový, moderní, solární, asi funkční. Slunko padá níž a níž, přesuneme se na nejjižnější dostupný kámen, otevřeme piva a zamáváme Slunci mizejícímu do vody. Tak zpět do stanu. Ráno se chceme podívat jak bude Slunko z té vody zase vstávat na druhé straně. Na pláži je několik ohraničených plácků. Psali tam, že tam mají hnízda Karety. Nezbývá nám, než jim to věřit, na vylíhnutí želviček jsme nečekali.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):


TOPlist