Severní Itálie ze sedla motorky

Sobota 8.září 2002

Praha - Dolní Dvořiště - Freistadt

Vyrážíme na nablýskané

Hondě Deauville

ohoblovat pár Alpských zatáček, smočit nohu v moři a dobýt Itálii. Na cestu vyrážíme až odpoledne, máme v plánu dojet do čerstvě vyplavených Č. Budějovic, kde se k nám na pár dnů připojuje kamarád Lukáš na zánovní Hondě Revere. Po setkání už vychutnáváme zatáčky před hranicemi, bereme poslední český benzín a řadíme se do fronty na celnici - ale ouha, dnes je ruka zákona obzvláště bdělá. I když je ve frontě jen asi 5 aut, docela to trvá, a když přijdeme na řadu my, odhalí orgán v Lence mezinárodního zločince. Musí jít dovnitř do budky a třikrát se roztřesenou rukou podepsat, aby orgán po pečlivém porovnání podpisů přimhouřil oko a Lenku propustil ven ze země. Dálniční známky nemáme, dálnice nemáme v plánu.
V Rakousku už jedeme za tmy, za Freistadtem sjíždíme na menší silničku a po chvíli nacházíme slušné místo na spaní. Pesimisti stavěj stan, optimista Lukáš hodlá spát pod širákem. V noci samozřejmě prší.

Neděle 9.září 2002

Freistadt - Mauthausen - Enns - Steyr - Liezen - Solkerpass - Tamsveg

Ráno je mokro, zima a mraky nízko, takže jen pomalu vylézáme, snídáme, balíme, navlékáme co se dá a vyrážíme do mlhy. Plán je jet po silničkách na jih, vyhnout se Linzu, poblíž Mauthausenu překročit Dunaj a zakousnout se do Alp a přejet Solkerpass. Motáme se po malých okreskách, přejíždíme Dunaj, projíždíme vytopenými vesnicemi, okolo poledne začíná pršet. Další jízda by se dala označit heslem "Přískoky vpřed!" - když déšť na chvíli poleví, jedeme dál, když lije opravdu hodně, zasmušile posedáváme v autobusových zastávkách.... Po dvou hodinách se naštěstí počasí vyjasňuje a začínáme stoupat do kopců. Okolo je stále na co koukat, domečky, hory, přehrady, občas zastavujeme a fotíme... Stáčíme se západně na Grossming a šplháme na Solkerpass (1790), který se nám do paměti zapíše jako „Kraví průsmyk“ - na silnici potkáváme skupinky šedých krav, napřed se jich bojíme, pak je nadšeně fotíme, nakonec stáda už jen znuděně projíždíme. Silnice už je suchá a první alpské zatáčky na prvotřídním rakouském asfaltu chutnají lahůdkově! Nahoře svačíme a přitom sledujeme smažiče na dojezdu do cílové rovinky - jekot motorů vždy dostatečně brzy upozorní na další skupinku, takže je dost času vzhlédnout od chleba se salámem a zhodnotit stupeň náklonu a zvuk otáček v oblasti okolo omezovače. Pokračujeme do Murau, bereme benzín a posedíme a znaveni míříme na Tamsveg a s blížící se tmou opět hledáme místo na přespání. Zastavujeme u několika malých dřevěných salaší, ale žádná není nijak moc opuštěná nebo dostatečně mimo silnici, zvažujeme možnost vyšplhat se po lesácké cestě do prudkého kopce a zapíchnout to na malém plácku u cesty, nakonec končíme kousek od silnice za houštím.

Pondělí 10.září 2002

Tamsveg - Katschberg - Spittal - Oberdrauburg - PlockenPass - Paluzza - Tolmezzo - Forcola di M. Rest - Meduno - Maniago - Pordenone - Oderzo - Mestre

Ráno je fakt kosa, balíme, oblékáme vše co máme a pokračujeme na Tamsveg, kde se rozdělujeme: Lukáš se přes Tauernský průsmyk vrací domů a my sjíždíme na Katschbergský průsmyk. Ten je zvláštní tím, že tam jsou úseky s fakt drsným stoupáním, asi tamní silničáři nemají rádi serpentiny. My jsme si ho ale už jednou dali na jaře, takže si nakonec připlatíme asi 5 E za dálnici na Spittal, abychom nahnali trochu kilometrů - přeci jen jsme včera kvůli dešti tolik nenajeli a vyhřáté mořské pláže už začínají nabývat na lákavosti!
Hned na začátku je ale zrada - dálnice začíná asi pětikilometrovým tunelem, aby se dalších čtyřicet kilometrů naopak plazila na vysokých pilotech a mostech nad údolím - jestli trpíte kombinací klaustrofobie a chorobných závratí z výšky, tenhle úsek si docela užijete. Tunel nás vyplivnul do sluníčka, najednou vše vypadá optimističtěji a my po pár desítkách kilometrů zase opouštíme dálnici a míříme na západ na Oberdrauburg, kde si na odpočívadle dáváme pořádný piknik z našich zásob. Po obědě stoupáme po pěkné široké silnici na PlockenPas (1360 m), kde míjíme bývalou celnici a konečně vjíždíme do Itálie. Nahoře dáváme krátkou pauzu na obhlédnutí zaparkovaných motorek a po znatelně horších silnicích sjíždíme nekonečným údolím řeky But okolo Paluzza až k Tolmezzo. Po pravé straně neustále míjíme OBROVSKÉ vyschlé řečiště - během jarního tání to tady opravdu musí být hukot. Dělá se stále větší vedro, takže v Tolmezzo dáváme pauzu a rácháme se v řece. Pak pokračujeme na západ směrem na Ampezzo, ale těsně před ním odbočujeme na jih na Forcola di M. Rest.
V mapě to bylo značeno jako větší silnice jako každá jiná, v reálu to je neuvěřitelně zakroucená silnička o šířce průměrně 3m!!! Nakonec to ale byl snad nejhezčí přejezd, co jsem kdy jel. Přes hodinu se klikatíme na jedničku skalami do kopců, zase přejíždíme vyschlý řečiště, kde na balvanech skotačí skupina bavorů GS, zatáčky, zatáčky, zatáčky, zatáčky, zatáčky... cestou míjíme asi dvě motorky, jinak jde patrně o dosud neprofláknutou cestu. Následuje zatáčkovitý sjezd na Meduno, krátký zatáčky, dlouhý zatáčky, vracečky, všude slušnej povrch... co víc si přát! Míjíme idylické jezero (Lago di Tramonti), projíždíme malebné, bohem zapomenuté městečko Maniago. Po chvíli konečně narážíme na vinice - sjeli jsme na polňačku a natrhali první kila vína. To není žádná krádež, ale případ krajní nouze, abychom ze stálého pojídání českých trvanlivých salámů a lančmítů nedostali kurděje! Navíc tady pár hroznů asi nikoho moc nezajímá... Ve městě Pordenone stavíme u supermarketu a nakupujeme základní potraviny, na parkovišti vedle nás staví Ital s Felicií a navazuje konverzaci "čeko auto, he?", na což mu odpovídáme bodrým přikyvováním. Po této konverzační vložce se balíme a míříme dále na jih na Oderzo, Trevisa až do Mestre. Poprvé se seznamuju s italským pojetím pravidel silničního provozu. Jede se CO TO DÁ (značky omezení rychlosti tady znamenají minimální rychlost - kdo pojede míň, je mrtvej), jede se KUDY TO JDE (odbočovací pruh před křižovatkami je zvláště populární, zajímavé je, že se na křižovatce zase všichni smáčknou do toho průběžnýho). Pro skůtristy neplatí pravidla žádná, kromě jednoho, po zhasnutí červený musí být první! Zdá se ale, že jsou na to všichni zvyklí a uměj v tom přežít. Za celou dobu jsme neviděli jedinou nehodu. Už jsme poblíž Benátek, takže začínáme hledat kemp, ale nikde žádná cedule, směrovka... Ptáme se u pumpy, kde nám dávají složité pokyny, na první křižovatce se ovšem okamžitě ztrácím a vyrážím jinam.... nakonec jsme našli přívětivý kemp asi za 14E (což je slušné, na to že jsme pár kilometrů od mostu do Benátek).

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE