Septem Viae

K obědu jsme si naběhli na turistické vidle, to už večer nechceme opakovat. Toužíme po fantastické Italské kuchyni, ale ne noblesní, takové to, co se běžně jí. Jako kompas v této složité situaci opět použijeme studenty. Sledujeme kde jsou jich celé hloučky, co jedí a co pijí. Na jídlo je brzy, ale v jedné takové knajpě to vypadá, že by mohlo být později i něco dobrého. Usedáme a jsme zde jednoznačně nejstarší, pijeme pivo jako místní a když přijdou první jídla, objednáme si to samé, rizoto s nějakými mořskými příšerami, výborné. Chobotničky se ještě kroutí v břiše a Oswald vypráví jak Markétka sloužila ďáblu.

Markétka si za svou službu ďáblovi může něco přát. Ráda by zpět svého Mistra, ale čerstvá vzpomínka na Frídu ji nutí vyžádat si pro ní odpuštění. Ďábel se zlobí, že to není nic pro Markétku a že takovou maličkost může zařídit sama, vždyť je královna noci. Markétka zavolá Frídu a odpouští jí. “Tak a teď ty, přej si něco pro sebe!”, poroučí ďábel a Markétka ostýchavě žádá aby jí vrátil Mistra. Mistr se objeví před Markétkou, je zmaten a v úboru z blázince. Markétka, teď už elegantně oblečena, Mistra ujistí, že se to opravdu děje a podle jejich přání je jim vrácen jejich byt v suterénu, kde si přejí žít společně v lásce a chudobě.

“To je pěkný romantický konec, trochu smutný”, povídám.
“On to není konec, poslouchej dál.”

Matouš se sejde s ďáblem, že ho posílá On. “A copak mě chce?”, ptá se ďábel.
“Velmi se mu líbil Mistrův román o Pilátovi a byl pohnut chováním Markétky. Domnívá se, že si zaslouží lepší péči, než ten byt v suterénu.”
“Tak ať si je vezme k sobě.”
Matouš upírá na ďábla výmluvný pohled, “jestli byste snad nemohl raději Vy”.
Ďábel přikývne a Matouš odchází.

“Tak se nakonec dostanou do pekla?”, ptám se trochu zklamaně.
“Ne, ďábel jim přichystá příbytek v Limbu.”
“V předpeklí.”
“Ano”, přisvědčí Oswald.

Orvieto

Po dni odpočinku opět balíme do malých brašen, tedy já, Oswald nemá s balením problémy. I já se lepším ze dne na den, navíc dnes bude chladněji, tak mám na sobě víc oblečení, než v brašnách. Elektronické pomůcky spolehlivě netrefily počasí, má být slunce, ale je to černý mrak. Vlníme se po serpentinách vytesaných ve skále do vnitrozemí, poslední tunel a loučíme se s mořem. Dnešním cílem je Orvieto, město na kopci, či skále, jedno z nejstarších Etruských měst. Doporučila ho Fabiana, ale podle toho, jak Oswald přikyvoval, bude skrývat i jiná tajemství.

Pro ten mrak volíme dálnici, lépe mu ujet. Jedeme na jeho okraji, drží se nás, kape nám na záda. Než se dostaneme přes všechna ta nájezdová ramena a než nás mýtná brána pustí na dálnici, už nás má. Pár desítek kilometrů a jsme opět na sluníčku, podzim je ale znát i tady, teplota klesá na 14 stupňů. Tankujeme a já kontroluji pravou italskou opravu, nikde ani kapka oleje, zlaté Italské ručičky! Letíme dál k severu údolím mezi kopci a horami, překonáváme silný podzimní vítr. Snažím se nevnímat odbočky k dalším a dalším zajímavostem, potřebujeme ujet pár stovek kilometrů.

Za Římem už máme dálnice dost, odbočujeme na Viterbo, svezeme se kousek po naší dnes už známe Via Cassia do Montefiascone, s chladným svědomím opět nestavíme, míříme na Orvieto. Slunce se kloní k západu, dlouhé pláně svítí teplou zelení ozimu. Rádi bychom viděli Orvieto v západu slunce, i proto jsme zvolili příjezd z této strany. Cesta nás vynese na náhorní rovinu, na okraji lemovanou lesem. Ten les je poslední co nám brání vidět historické město. Poslední stromy mizí a před námi se otevírá údolí řeky Paglia zalité západním sluncem. Tam dole, přivázané stužkami cest, se tyčí město na vysoké skále, město z Etruských legend, Orvieto.
Na cestě k městu fotím, jedeme ze správné strany, slunce vykresluje ostré rysy Orvieta. Stoupáme k městu a za dunění dvou dvouválců projíždíme branami města. Parkujeme na náměstí před monumentálním Dómem panny Marie. Impozantní stavba z třináctého století je podélně černo-bíle pruhovaná, postavená ze střídajících se pruhů bazaltu a travertinu. Ubytujeme se v hotelu Duomo přímo na náměstí.

Dnes už žádné pivo, dnes cílíme na kvalitní italskou stravu a víno z místních vinic. Cítíme se jako zkušení italští cestovatelé, už žádné topení se v nesrozumitelném menu. Necháme si poradit. Získáme doporučení na ty správné restaurace, ty kam chodí místní za kvalitní kuchyní, ty v postranních uličkách. Většina z nich otevírá až v osm večer. Máme čas, tak je hledáme dříve, zkoumáme okolí, 19:45 je zavřeno. Brouzdáme uličkami tohoto krásného města. Potkáváme skauty, hromady studentů a samozřejmě turisty. Ve 20:15 se vrátíme k námi vybrané restauraci. Je plno, ani jeden volný stůl. Zkusíme druhou z doporučených restaurací a tam máme štěstí. Jídlo si necháme doporučit a místní víno do karafy. Je to gurmánský zážitek, harmonie chutí, konečně!

“Krásné město”, poznamená Oswald, sedíme nad vínem, čekáme na desert.
“Ano a jedno z nejstarších, hlavní město správy Etruských měst. Už za Římanů se mu říkalo Staré město - Urbus Vetus”, čtu z Wikipedie.
“Historie zde sahá hodně daleko a v každém období se zde dělo něco důležitého. V třináctém století zde žil papež, v té době to bylo významné kulturní centrum. Papež kolem sebe měl významné osobnosti a mezi nimi?”, ptá se mě Oswald.
“Nemám tušení”, přiznávám se.
“Vrátíme se zpět k začátku naší cesty, žil tady, psal a učil Tomáš Akvinský.”
“Jo, těch pět důkazů.”
“Tomáš se v Orvietu setkal s Vilémem z Moerbeke, který přeložil řadu řeckých děl do latiny, především Aristotela. Aristotelovo dílo Tomáše výrazně ovlivnilo, napsal dvanáct děl, kde vysvětloval Aristotelovy spisy. Aristotelova filosofie založená na poznání byla v té době těžko stravitelná pro církev a její dogmata.”
“A nebyl Aristoteles dokonce zakázanou literaturou?”
“Aristotelovo učení bylo považováno za ateistické až do rozšíření učení Tomáše Akvinského, které se stalo na dlouhou dobu hlavním směrem křesťanské filosofie.”
“Ta Antika, jako bychom něco ztratili a teď se bojíme to objevit a když to objevíme, tak nevěříme že to tak mohlo být myšlené a musíme to pře-interpretovat do současné doby.”
“A to si představ, kdyby se dochovalo něco jako Pompeje z doby Etrusků”, říká Oswald.
“To bychom zkameněli!”
“Proto jsou ty Pompeje tak zajímavé, ještě v roce 1819 zakázal král Francis I. z Neapole vystavovat obrazy z Pompejí pro jejich sexuální explicitnost. Teprve v šedesátých letech minulého století je mohla spatřit veřejnost. To je více než 400 let po jejich objevení.”
“To je ten skok časem o kterém jsi mluvil.”
“Ano, to co jsme vykopali, jsme nebyli schopni akceptovat dlouhá století.”

“Povíš mi konečně, jaké byly ty Tomášovy důkazy existence boha?”
“Bylo jich pět a jsou to cesty k důkazu.”
“Já to zvládnu, povídej!”
“První je o pohybu. Předměty se pohybují, ale nemůžou být sami příčinou pohybu. Přesto, že může existovat celý řetězec příčin pohybu, tento řetězec nemůže být nekonečný, prvotní pohyb udělil Bůh.”
“To je trochu jako teorie velkého třesku. Jaká je další cesta k důkazu?”
“Druhý důkaz je o příčinách. Podobně jako s pohybem, musí existovat prvotní příčina a tou je Bůh.”
“To je opravdu velmi podobné prvnímu.”
“Třetí je o existenci věcí, to že existují, nebo neexistují způsobuje nějaká potřeba.”
Začínám se trochu ztrácet, ale poslouchám dál.
“Čtvrtý je o gradaci. Dokonalost má své stupně a tak musí existovat nejvyšší stupeň dokonalosti a to je Bůh. Poslední pátý je o uspořádání věcí. V uspořádání věcí je smysl, stejně jako ve směřování věcí, musí však existovat něco, co dané věci řídí.”

Pět cest, potlačuji v sobě kritika, nechám na sebe působit myšlenky staré více než sedm století. Snažím se vžít do doby tohoto jedninečného učence. Objevuje zapomenutý jazyk a čte pro něj už půl druhého tisíciletí staré texty. Objevuje Antiku, Aristotelovy spisy, rozum mu říká, že je to správná cesta. Hledá správnu artikulaci Antických filosofů pro jeho současnou dobu. Už klíčí Renesanční myšlenky, ale ješte celé století bude svět čekat na Botticelliho obrazy.

Monte Animata

Ráno svítí slunce, je podzimní, studené, silnice ještě vlhké po nočním dešti. Dnes se budeme jen tak courat, čerpat energii z podzimních barev, pomalu proplouvat Toskánskem a rád bych ulovil nějaké pěkné fotky. Via Cassia nás vede k hranicím Toskánska, podhůřím vyhaslé sopky Monte Animata. Odbočíme na San Salvatore a stoupáme krásnými serpentinami až do výšky přes 1700 metrů. Zatímco údolí Monte Animata je zalité sluncem, vrchol je v mracích. Vracíme se zpět na slunce do údolí řeky Formone, vlastně Torrente Formone, ale bystřina to je jen když spí. Široké koryto s oblými valouny a bahnitými splazy napovídá, jak to tady vypadá, když tají sněhy. Sjíždíme až k řece valounů, opravdu, teď vypadá jako vyschlá řeka. Učesaná tráva po stranách pamatuje nedávnou hladinu vody o metr výše.
“To je magické místo”, poznamenávám.
“Krajina elfů a víl”, dodává Oswald.
“Opravdu?”
“Pro Etrusky to bylo místo jejich bohů, na hoře Monte Animata sídlil jejich hlavní bůh Tinia, něco jako Jupiter nebo Zeus”
“Mytologie podobná řecké?”
“Je zde hodně řeckých a římských vlivů, ale to z pozdějšího období, počátky se více podobají asijským náboženstvím. Seneca mladší vysvětloval rozdíl mezí římským náboženstvím a Etruským takto: …zatímco my věříme, že blesk je důsledkem srážky mraků, oni věří, že mraky se srazí aby se uvolnil blesk. Jsou vedeni k víře, že smysl není v tom proč se věci vyskytují, ale jejich výskyt je smyslem…”
U kamenné řeky je krásně, teplo a slunce, nechce se nám odtud. Ale dny jsou krátké, tak zamíříme na Sienu. Opět projíždíme tím pravým Toskánskem, kde jsou cesty k farmám lemovány Cypřiši. Slunce stále hřeje, tak zastavujeme na každé mezi a opět a znova se to snažím vměstnat do foťáku. Začíná padat večerní chlad a máme ještě kus cesty před sebou, rádi bychom dnes dojeli do dalšího Etruského města Lucca. Mrholí, šeří se, když parkujeme před hotelem v Luce, je už černá tma.

Lucca

Povzbuzeni včerejším gurmánským zážitkem volíme stejnou strategii. Vybaveni doporučením vcházíme do města. Je to jedno z mála měst, ze kterého jsou vyloučena auta a skútry. Město je obehnáno historickou hradbou, je kompletní kolem celého města. Za hradbou se chodí pěšky a jezdí na kolech, je zde příjemný ruch místních obyvatel a ne tolik turistů. Nalézáme doporučenou adresu s velkým očekáváním, které je vyslyšeno. Po telecích líčkách s artyčoky přichází desert a druhá karafa vína a já se těším na konec příběhu o Markétce. Oswald s chutí vypráví.

Tři ďáblovi pomocníci, Korojev, Azazalo a černý kocour v doprovodu ďábla uhánějí na svých ořích. Mistr a Markétka je doprovází, pozorují, jak se pekelníci mění. Azazelo je teď rytíř v purpurovém hávu, kocour pohledný mladík a Korojev rytíř v krásném lesknoucím se brnění. Zastaví uprostřed holé krajiny, je tam kamenné křeslo, ve kterém sedí stařec. “Pilát Pontský”, praví ďábel, “četl Váš román Mistře a měl k němu jednou připomínku, je nedokončený. Dokončete svůj román prosím!” Mistr, jakoby na tuto událost čekal, zvolá: ”Jsi volný! Volný! On tě očekává!”.

Pro Mistra a Markétku je připraven příbytek snů, věčný dům. Všude ticho, jen je slyšet potok v trávě. Sváteční velikonoční noc se vytrácí, začíná úsvit. Markétka má svého Mistra a bude střežit jeho spánek. Mistr se cítí svoboden, propustil svého hrdinu, syna krále hvězdopravce, nelítostného pátého prokurátora Judeje a jezdce Zlatého kopí Piláta Pontského.

Nad zbytkem karafy se zdejším červeným vínem, dovypráví Oswald příběh o Mistrovi a Markétce. “Na konci knihy se prolínají tři děje, ten ve kterém žije Mistr a Markétka, děj Mistrova románu a příběh Piláta Pontského”, vysvětluje Oswald. “Všechny tři příběhy končí Velikonocemi, oslavou jara, den po plesu novoluní. Kniha je satirou, fikcí, mystikou a zároveň romantickým příběhem, každého něco osloví. Bulgakov začal Mistra a Markétku psát v roce 1928 a o dva roky později rukopis spálil, nevěřil, že by ho někdo vydal. Stejně jako jeho Mistr. Knihu opět začal psát v roce 1931 a nakonec ji dokončil v roce 1940 těsně před smrtí. Kniha prvně vyšla značně cenzurovaná v roce 1966 a vyškrtané pasáže se šířily samizdatem. Kompletní kniha vyšla až v roce 1973 a verze, jak ji známe dnes, je z roku 1989. Mnozí knihu považují za nejlepší dílo dvacátého století.”

“Jaké je to dočíst takovou knihu?”, ptám se.
“Trochu smutek, že už ten příběh skončil, ale většinou mě dlouho doznívá. Jaká opravdu byla, se pozná podle toho, jak ji vracím do knihovny.”
Pozvednu tázavě obočí a Oswald pokračuje.
“Některou tam jen tak skoro hodím, jinou rychle zastrčím do první volné skuliny. Pro tuhle najdu místo a pomalu ji tam zasunu.”

Máme před sebou poslední den, je ráno, studené a vlhké, podzim nás dohonil. Pojedeme převážně po dálnici a to hlavně pro překonání Tosco-Emiliano Appenin. V La Spezia odbočíme na Parmu a pozvolna stoupáme do hor. Jak stoupáme výš a výš, houstne mlha a není moc vidět. Dálnice se kroutí a doprava zpomaluje. Jedu za Oswaldem, voda se nám sráží na oblečení, chlad prostupuje celé tělo, teplota klesne na 4 stupně. Pod horami, u Parmy se trochu oteplí, mlha se rozestoupí. Tankujeme a vrhneme se na automat s horkou čokoládou.

Mandello Del Lario

Do Mandella přijíždíme pod unaveným sluncem, spíš ho tušíme, než cítíme. Ale neprší a je celkem příjemné podzimní odpoledne. Auto s vlekem jsem nechal na parkovišti Yacht klubu, trochu trnu, zda tam bude auto i vlek. Když ho z dálky vidím, opravdu si oddechnu, auto i vlek a žádné vzkazy od policie. Tady končí moje motorkářská cesta, Oswald mě pomáhá nakládat Griso na vlek. Předem jsem byl poučen, alespoň jeden popruh za přední vidlici a oj vleku, ten nikdy nepovolí. Cestou jsem se přesvědčil, že to byla velmi cenná rada, dva další popruhy urvaly vázací háčky a oka na  vleku. Přední, ale Griso udržel. Oswald vyndá z brašny Colu a sušenku, pro každého jednu. Sedíme na vleku, Griso připravené na cestu, Oswald s vlastními plány. Je čas se rozloučit a každý vyrazit svým směrem.

“Kam pojedeš teď?”, ptám se.
“Nevím, do Janova, do Francie, uvidím.”
“Děkuji žes mě provázel Itálií.”
Oswald se usměje, “ty dva obrazy, Zrození Venuše a Primavera”, říká, “já myslím, že jsou vepsány do závěru Bulgakovy knihy”.
Oswald mě mnohokrát něčím překvapil, ale tohle mě bere dech. “Zo je šílené, kde? A mohl je Bulgakov vůbec vidět?”
“Nemohl, Stalin ho nepustil z Ruska, nikdy neopustil rodnou zem.”
“Ale mohl o nich číst, stejně jako Botticelli o Venus Anadyomene od Apallese. A kde je popsal?”, ptám se, ale už znám odpověď.
“Zrození královny a potom ten ďáblův bál.”
“Čarodějnice se omyje v řece a zrodí se královna”, vzpomínám na Oswaldovo vyprávění.
“Nahá Markétka vystupuje z vody a je vítána hudbou, je jí nabídnuta sklenka šampaňského a chvilka odpočinku”, pokračuje Oswald.
“A co Primavera?”, ptám se pochybami v hlase.
“Jako bohyně tam stojí u úpatí schodiště podpírána Korojevem a kocourem. Kolem je jarní bál hříšníků”, popisuje Oswald.
Kroutím nad tím hlavou, “Botticelli popisuje romantickou scénu a Bulgakov zvrhlou ďábelskou událost.”
“Co je na obraze a co tam vmaloval Botticelli a nebo Apalles jsou různé věci.”
“Oni zobrazovali bohyni a Bulgakov čarodějnici”, nenechám se tak snadno přesvědčit.
“Opravdu?”, ptá se s šibalským úsměvem Oswald, “Botticellimu seděla modelem jeho životní láska, kvůli které se nikdy neoženil. Bohužel už byla vdaná. Apallesovi byla modelem milenka Alexandra Velikého, kterou bezmezně miloval. Byla jiná doba, více liberální pokud jde o vztah ženy a muže a tak Alexandr, hodný svého jména Veliký a z úcty k velkému malíři, mu svou milenku daroval.”
“To je pěkné, ale oba zobrazují božskou událost a ne ďáblův večírek.”
“Venuše vycházející z moře se začala podle legendy malovat podle jedné z nejslavnějších kurtizán Phryne, která se při jarních slavnostech ráda koupala nahá v moři.”
“Ta Phryne co proslula tím soudním přelíčením?”
“Ano, její obhájce jí sňal šat a použil její tělo Venuše jako argument proti odsouzení. Něco tak krásného není možné zničit.”
“To už má k Bulgakovovi blíž.”
“Bulgakov, stejně jako Botticelli a Apalleus, v Markétce popisuje svou bezmezně milovanou ženu. Dá se i předpokládat, že Mistr má Bugakovovy rysy. První setkání Mistra a Markétky na Tverské ulici a jejich láska na první pohled je také podle skutečnosti. Bulgakov knihu dokončil pár dní před smrtí, poslední stránky už jen diktoval své milované ženě.”
Nevím, zda s Oswaldem souhlasím, ale teď před sebou vidím obraz Markétky, má rudé vlasy, dlouhou šíji. Vidím ji tak, jak se ji Botticelli snažil vmalovat do svých obrazů, bezmezně milovanou ženu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE