Septem Viae

Najdeme hotel a vykročíme do města, máme chuť na pivo. Je příjemný teplý večer. Na širokém bulváru u přístavu jsou hloučky místních, posedávají, povídají si. Nesedí však v restauracích, či zdejších “barech”, jsou na ulicích a v parku. Později se dovíme, že je brzy na jídlo, je teprve šest hodin, opravdový život začíná až v osm, kdy otevírá většina restaurací. Projdeme město křížem krážem v krku stále sucho. Vedle školy je bar, kde se točí pivo a je tady hromada studentů. To je to pravé místo pro nás, studenti vědí kam chodit. Peroni je velmi dobré pivo, nebo aspoň tady a teď chutná výborně. Nad  prvním pivem sledujeme místní studenty a hlavně studenky, nejeví o nás žádný zájem. Nad druhým se ptám Oswalda na Mistra a Markétku.

“Jak se má Mistr a Markétka?”
“Mistr, za vydatné pomoci Markétky, napsal svůj román o Pilátovi Pontském.”
“A jak to vlastně bylo, jak našel Markétku?”
“Láska na první pohled, šla po ulici s pugétem žlutých květů. On ji oslovil a ona mu řekla, že tu kytku má proto, aby jí konečně našel.”
“A ona potom za ním chodila do toho bytu v suterénu a pomáhala mu s rukopisem.”
“Ano a ne jenom to, jak se dá předpokládat. Milovali se a ona mu začala říkat Mistře, protože se jí ten příběh o Pilátovi moc líbil. Když se ho ale pokoušel vydat, kritici strhali jeho dílo dříve, než bylo vytištěno. To Mistra zlomilo, spálil rukopis a protože nechtěl aby s ním byla Markétka nešťastná, nechal se zavřít do blázince, schoval se tam před světem i před Markétkou.”
“A Markétka?”
“Markétka ho hledala a byla nešťastná.”
“Až ji našel ďábel.”
“Pomocník ďábla, řekl jí, že když vykoná pro jeho pána službu, pomůže to Mistrovi.”

Neapol

Dnes jedeme nalehko, je ráno polovina listopadu, ale tady na kraji Neapolského zálivu je už 18 stupňů. Před námi Neapol, Vesuv a Pompeje. Jak se blížíme k Neapoli, na obzoru se rýsuje silueta Vesuvu, bude nás provázet celý den. To teplo jsem podcenil, za jízdy je chladno, musím si vzít neoprenové návleky na kolena. Za pár hodin budu na tyto chladné chvilky vzpomínat. Na vjezdu do Neapole musíme zaplatit mýtné 2 EUR. Čert je vzal, ale ten proces placení na motorce, to je zoufalé. Zastavit, neutrál, stojánek, sundat rukavici, najít peněženku a za zády rostoucí kolona aut. Nikdo netroubí, spěchá se tady tak nějak organicky s úsměvem. Masy skútrů protékají městem jako proud tekutiny, který se vyhýbá pomníkům aut.
Zastavíme na kolonádě, koupíme Colu a sedneme na molo. Před námi Vesuv. Oswald, poučen Wikipedií říká, že máme jet až do městečka Ercolano, ze kterého vede cesta nahoru na Vesuv. Neapol zde působí celkem klidně, běžci na promenádě připomínají spíš Americké přístavní město. Už za pár minut tento nesmyslný názor změním. Noříme se do provozu, silnice se postupně zužuje a podklad se mění na hrubě tesanou čedičovou dlažbu rozměru 30x50 cm. Neměřil jsem to, ale po tak intimním setkání ve formě otloukání zadku v následujících hodinách, by si to zasloužila. Po hodině popojíždění, přískoků a hledání uliček Griso žhne a já na něm také. Na jednom ze semaforů potkáváme první Guzzi v Itálii, krásná bílá V7. Zastaví vedle mě a dáme se do hovoru: “Nizza Moto Guzzi!”, povídá a já slušně odpovím, “Si, nizza” a ukazuji na tu jeho. “Czechoslovakei?”, je druhý dotaz a já raději jen kývám, než bych vysvětloval, jak to opravdu je. S pojmem Československo se setkáváme vícekrát, no jsme daleko od domova.

Už další hodinu se vlečeme uličkami Neapole. Jsem zpocenej, zadek bolí a potřebuji na záchod. Permanentní drnkání rytmem diagonálně uložených čedičových dlaždic se nelíbí močovému měchýři. Hlavou mi zní Krylovo: “Pryč z města jít, s tou karavanou mraků”, ale konec je v nedohlednu. Když míjíme hotel Ercolano, dojde nám, že konec Neapoli neexistuje. Celý Nepolský záliv je jedno obrovské město. Vesuv z úzkých uliček není vidět, ale musí být hned nad námi. Změníme směr snažíme se hledat uličky do kopce a skutečně, doprava řídne, domy jsou nižší a před námi Vesuv.

Vesuv

Cesta k Vesuvu je odměnou za prohopsanou Neapol. Klesající teplota je odměnou nejen pro mě, ale i pro Griso. Je to snad deset kilometrů zatáček, krásná silnice a nikde nikdo, jen pár dalších návštěvníků co se vrací z Vesuvu. Na konci je parkoviště, nezpevněné na všudypřítomném sopečném tufu. Není až tak snadné po tom přejet. U vjezdu jsme informováni, že parkoviště je za 2 EUR a že se máme postavit nakonec vpravo. Nahoru je vytyčená cesta pro pěší, platíme dalších 10 EUR. Škrábeme se nahoru, pod námi se rozprostírá hustě obydlený Neapolský záliv.
Z okrajů kráteru se valí pára, uvnitř jen kužel suti. Nevím co jsem čekal, bublající lávu? “Vypadá to jako Bulgakovovo peklo?”, ptám se Oswalda.
“Peklo s návštěvníky platícími 10 EUR? To asi nebude ono.”
“Tak snad nástroj ďábla?”
“To ano, o tom by mohli Pompejští vyprávět, kdyby někdo z nich přežil.”
Potkáváme tady jediné Čechy na celé naší cestě. Sedí na lavičce a hledí do kraje. Jejich palčivým problémem jsou letní kola na autě. Když se ptáme jak je to možné, prý odjeli už začátkem léta. Ptáme se na Pompeje, jaké to je a zda to stojí zato. Je to odtud jen pár kilometrů, to by se dalo ještě dnes, je teprve kolem jedné hodiny odpoledne. Koukají na nás se zjevným nepochopením, na Pompeje prý potřebujeme celý den. Cítím se hloupě, doposud jsem měl pocit, že cestujeme pomalu. Cestovatelské rytmy, nebo řekněme pomalost, má širokou škálu.

Sezení na kraji sopky přímo volá po dalším úryvku z Bulgakova. “Co byla ta služba, co měla Markétka poskytnout ďáblovi?”, ptám se Oswalda.
“Měla být královnou večera na jeho bálu novoluní. Jeho pomocník Azazelo jí dal mast, kterou se měla večer celá potřít. Mast ji změnila v čarodějnici a ona na koštěti odletěla nahá na kraj světa. Předtím však zdemolovala byt kritika, který zničil jejímu Mistrovi život. Na kraji světa se ponořila do řeky a když se vynořila, omytá, stala se královnou. Připíjeli jí šampaňským a připravili vůz řízený černým havranem pro pohodlnou jízdu na ďáblův bál.”

Pompeje

Jedeme dolů z Vesuvu, abychom stihli ty Pompeje. Naši Češi stále sedí a hledí do dáli. Čas jim běží zjevně pomaleji. Při odjezdu se nás snaží zkasírovat Ital o 2 EUR za parkoviště, ten co nám říkal kde máme zaparkovat. Jsme však poučení, parkoviště je zadarmo, kysele se na nás dívá a nechá nás odjet. Vychutnáme si serpentiny z Vesuvu. Celkem snadno nacházíme jeden z mnoha vchodů do areálu Pompejí, platíme 11 EUR a jsme plni očekávání.

“Pompeje jsou právem jednou z nejznámějších památek a to jim trochu škodí”, přemýšlí Oswald nahlas, “většina lidí si myslí, že o nich už ví všechno a tak se o ně ani moc nezajímá”.
“Jako že v roce 79 je pohřbil popel a prach Vesuvu a všechno zachoval v nezměněném stavu?”
“Ano, dá se to shrnout jednou větou a je na každém co si pod tím představí.”
“Co nám tedy uniká?”
“Myslím, že je těžké si představit ten skok časem. Většina památek byla nejdříve zničena a potom zaváta pískem a zapomenuta. Archeologové je našli a ze sutin rekonstruovali původní podobu. Zvlášť složité to je, když na ruinách vyrostla nová kultura, která postupně ohýbala historii. V Pompejích to je jinak, tady se zmrazil čas.”
“Spíš zatavil”, neodolám dodat.
“Ano, kombinace prachu a plynu o teplotě kolem 250 stupňů způsobila okamžitou smrt a to i pro lidi uvnitř obydlí. Našli je u toho, co naposledy dělali, to je to, co Pompejích ví každý. Leželi pod sopečným prachem přes tisíc let. Potom přišly první nálezy.”
“To bylo někdy v roce 1599, našel je italský architekt Domenico Fontana”
“On byl povolán k prověření nálezu a to bylo obrovské štěstí. Byl to velice schopný a inteligentní muž a udělal rozhodnutí, které nemá v dějinách obdoby. Když uviděl vykopané erotické a sexuální fresky, přikázal vše opět zahrabat. Nebyla vhodná doba objevit Pompeje. Právě probíhala katolická reforma a na síle nabírali Puritáni, nález mohl být ve jménu církve zničen.”
“Jak dlouho Pompeje čekaly na další objevení?”
“Dalších 150 let a to nebyly objeveny Pompeje, ale sousední město Herculaneum při stavbě základů pro královský palác. A až teprve v roce 1748 se začalo s opravdovými vykopávkami v Pompejích. O dalších sto let později se začala používat sádra pro výplně dutin zanechaných lidskými těly, většina takto vzniklých soch je v Neapolském muzeu.”

Procházíme tím městem duchů po tisícileté dlažbě. Po obou stranách domky a domečky místních obyvatel, tak jak je opustili před tisíci lety. Nebo vlastně neopustili, odpočívali v jejich troskách pod hromadami popela. Vesuv zpovzdálí přitahuje oči, ulice Pompejí ho mají jako úběžník perspektivy. “Ten výbuch musel být vidět zdaleka, jsou nějaké dobové zápisy té události?”, ptám se Oswalda.
“Ano, Pliniové, viděli výbuch z moře. Plínius starší chtěl pomoct obětem neštěstí a při vylodění sám zahynul. Plinus mladší celou událost popsal a dokonce se vžil pojem Plinova erupce, která je synonymem pro to, co předvedl Vesuv v roce 79.”

“Plinius starší sehrál v historii ještě jednu zajímavou roli. To se ale musíme vrátit zpět do Florencie k Botticellimu a jeho Zrození Venuše. Botticelli representoval ranou Renesanci, která se ideově vracela k Antice a právě Pliniova encyklopedie Naturalis historica byla jedním ze zdrojů informací. Plinius v jedné z knih encyklopedie popsal historii ztraceného obrazu Venus Anadyomene - zrození Venuše. Autorem obrazu byl významný malíř Apelles, který jej nakreslil někdy kolem roku 320 před Kristem. Předpokládá se, že Botticelli použil Pliniův popis obrazu pro své dílo Zrození Venuše.”
“To ale s Pompejemi souvisí jen velmi vzdáleně”, přeruším Oswaldův výklad.
“A co kdyby se ten obraz našel?” ptá se Oswald.
“V Pompejích? Vždyť nemohl v tom žáru přežít.”
“Apelles by významný a uznávaný antický malíř a tak jeho díla měla reprodukce. Když se odkrývaly malby na stěnách, k velkému překvapení archeologů tam byla dokonalá kopie Apellesova obrazu Venus Anadyomene.”
“Venuše v lastuře vystupující z moře?”
“Ano, obraz, který Botticelli nikdy nemohl vidět a přesto byl předlohou jeho slavného díla.”

Sorrento

Padá soumrak a my pomalu opouštíme Pompeje. Byl to hlubší zážitek, než jsem očekával a stále mám v hlavě více otazníků, než odpovědí. Přenocovat bychom dnes chtěli v starověkém přístavním městě Sorrento. Z Pompejí je to asi 30km, cesta se vlní po úpatí skal s četnými tunely. Do Sorrenta přijíždíme už za tmy, parkujeme na rušném hlavním náměstí a hledáme ubytování. První B&B je ve čtvrtém patře staršího bytového domu. Bytná je velmi objemná, ukazuje nám zatuchlý pokoj a vrátek, kterým můžeme nahoru vytáhnout zavazadla. Mám dojem, že sama nikam nechodí, jen používá ten vrátek s obrovským hákem na zásobování. Vymluvíme se, že jdeme pro ta zavazadla, ale nemáme chuť se vrátit.

Druhé B&B je naopak přímo fantastické, moderní, hotelového typu a velmi rozumná cena. Plazzo Abagnale Suites je pár metrů po hlavní třídě a u pomerančovníku vlevo. Pomerančovníků obalenými zralými plody je plná i přilehlá zahrada. Radíme se kam na večeři a dostaneme dlouhý seznam včetně Irské hospody. Není to zrovna stylové, vyhledávat tady Irskou hospodu, ale vidina opravdového točeného piva nás přitahuje. To asi ten prach z Pompejí. K pivu nám doporučí fish and chips a pěkně po anglicku salt and vinegar. Ta ryba je obrovská a výborná, čert vem jak tomu říkají. Je místní a pan kuchař ji umí udělat.

Po rybě a nad druhým pivem se ptám Oswalda na Mistra a Markétku, “jak to dopadlo na tom ďábelském bále?”
“Byla tam opravdu výborná společnost”, směje se Oswald, “Caligula, Messalina, a další traviči, z moderní doby různí podvodníci, penězokazi, celá plejáda hříšníků. Nahá Markétka stála s ďáblovými pomocníky Korojevem a Černým kocourem v patách schodiště, každému hříšníkovi podala ruku a nabídla k políbení koleno. Zaujala ji Frída, která stále pátrala po kapesníčku.”
“Proč po kapesníčku?”
“Byla znásilněna a když se jí narodilo dítě, zardousila ho kapesníčkem. Její služka ji potom každý den připravila ten kapesníček na noční stolek.”
“To je strašné!”

Ráno v Sorrentu je pošmourné, má pršet. Domluvíme se s Oswaldem, že tady zůstaneme ještě jednu noc. Včerejší nekonečný průjezd Neapolí se podepsal na Grisu, po žebrech pravé hlavy stéká olej. Není to nic dramatického, ale nemělo by to tam být. Vypadá to, jako by to teklo pod hlavou a před sebou máme ještě minimálně tisíc kilometrů. Rozhodnu se využít volný den k opravám. Tak trochu mě i zajímá jak vypadají lokální servisy a zda znají jejich vlastní značku Motto Guzzi.

Nechávám Oswalda Bulgakovovi a pátrám po odborné pomoci s Grisem. Po konzultaci v hotelu a finálním pochopení, že nepotřebuji půjčit skútr, ale opravit moji motorku, jsem naveden na Pepa O’Nero. Je to místní specialista, který v dobách 50ccm skútrů zvyšoval jejich výkon na “neuvěřitelné” hodnoty. Sídlí 10 minout chůze od hotelu, tak jdu raději pěšky. Na popisovaném místě je prodejna skútrů a paní neumí ani slovo anglicky. Pomůže zákazník, vysvětlím o co mě jde a on praví něco jako: “signore un problema con motto guzzi”, to bych dal dohromady taky, ale paní jako zázrakem rozumí a praví: “Pepe O’Nero!”. Eh, no tak jsme doma a následuje nekonečná výměna slov v Italštině z které se dá pochopit snad jen to, že tady Pepe není.

Najednou se paní nadechne a vypustí z úst tlakovou vlnu, ze které na chvíli ohluchnu, jen v hlavě mě rezonuje: “Pepeee!” a skutečně on projíždí kolem na jednom z tisíce zdejších skútrů. Pepe provede fantastický manévr na pár čtverečných metrech se skútrem upraveným k “neuvěřitelným” výkonům. Pepe rychle chápe situaci z proudu zvuků vycházejících od paní obeznámené s mojí situací. Konzultace se mnou je zjevně zbytečná a je mě sděleno, ústy zákazníka ovládajícího angličtinu, že se Pepe podívá na moji motorku. Snažíme se předejít návrhu, že mě tam Pepe odveze tím, že do hotelu dojdu a používám laciný argument, že nemám helmu. Pepe jako zázrakem tahá odněkud kyblík a už startuje vytůněnej skútr.

Nandám tu věc na hlavu a odvážně sedám za Pepa. Pod velikostí toho co mám na hlavě mě přepadá pocit méněcennosti, domníval jsem se, že mám celkem velkou hlavu. Vzpomínám na vtip o Pepíčkovi kupujícím 5kg brambor do čepice, jednou rukou se držím nějakého madla a druhou si držím helmu. Do hotelu je to kousek, ale místní jednosměrky mě nechají poznat skrytá zákoutí Sorrenta a to stylem, pro středoevropana formátovaným normami EU, zcela neznámým. Sorrento je městečko umístěné vysoko na skále, na jejímž kraji je cesta, ohraničená pár patníky. K této cestě se řítíme z kopce vstříc modré vodní hladině. Když už se chci nadechnout, že poletíme, Pepe stočí skútr do mezery mezi auty, o které bych před chvíli přísahal, že tam nebyla. Jedeme prostředkem, tak se nemusím dívat co je tam dole, nicméně to co proti nám proudí vlevo není o moc lepší.

Před hotelem slézám a mám trochu problémy se stabilitou na rozklepaných kolenech. Trvám na tom, že si zajdu pro svou helmu. Pepe čeká. Vytlačím Griso, chystám se následovat Pepa do dílny a gestikuluji: “piano, piano” a on kývne že rozumí a už túruje vytůněnej skútr. Z piana je forte a já duním Sorrentem po lávových dlaždicích rychlostí neslučitelnou s dostupným prostorem. Pepe najednou zmizí vpravo v garáži asi dva metry pod zemí. Než se stačím rozkoukat, už je bez skútru a gestikuluje, že si tam dolu s Grisem raději zajede sám, zaplať pánbu!

Oprava se ukáže jako celkem triviální, svorka hadičky od filtru k pravé hlavě netěsní a teče z ní olej. Pepe navrhuje novou svorku a zkrátit hadičku. Pepe nakonec umí obstojně anglicky, ptám se na co tam ta hadička je: “mazání vaček ventilů?”, “no”, “mazání něčeho?”, “no”, “je to tam vůbec k něčemu?”, “no”. V kamarádském porozumění si dále povídáme o motorkách a on kontroluje brzdové destičky, olej, tlak v kolech, zkrátka sáhne na vše, co by se snad mohlo porouchat. Nakonec zaplatím 20 EUR a jsem spokojen, že se vše tak snadno vyřešilo.

Odpoledne brouzdáme s Oswaldem Sorrentem, je to krásné městečko vysoko nad mořem. Symbolický zlatý klíč od města dostala v roce 2009 herečka Sophia Loren, která zde natočila tři filmy. Právě její film Skandál v Sorrentu z roku 1955 dostal toto kouzelné městečko do světového povědomí. Hledáme cestu k moři. Jsou dvě možnosti, výtah za 1EUR a nebo schody. Výtah necháváme důchodcům a pozvolna sestupujeme po cestě vytesané ve skále k moři. Je krásný den, po slibovaném dešti ani stopy, zkrátka Itálie žije vlastním životem, vymyká se předvídatelnosti, z chytrých telefonů a z jejich předpovědí dělá hlupáky.

V malém přístavu pod vysokou skálou najdeme pěknou restauraci imitující palubu lodě. Specialita kuchaře je velká rybí polévka a mé oblíbené černé škeble Slávky. Objednáme pivo, samozřejmě velké a překvapivě přijde Bavorský tuplák. Snažíme se v tom nevidět záměr prodat více, než si zákazník přeje a slepě ignorujeme nespokojené brblání amerického páru vlevo, čert ví co řeší. Kdo zná Slávky a má je rád ví, že jsou-li čerstvé, je těžké je zkazit. Tady jsme přímo u moře, tak v čem může být problém. Většinou jsou servírovány ve velkém smaltovaném hrnci, musí jich být hromada, aby se jedlík trochu zasytil. Zde číšník přinese polévkový talíř, pravda plný, ale ono se jich tam moc nevejde. V ošatce kousek bagety.

“No co, o kvantitě to není”, říkám Oswaldovi.
“A co ten tuplák?”, míchá houstnoucí polívku nálady.
Na to nemám odpověď, pouštím se do Slávek. Slávky jsem prvně jedl jako kluk, lovili jsme je v přístavu a házeli na rozpálenou cibuli v hrnci na kempingovém vařiči. Ty z přístavu vždy chutnaly po naftě. Stejně jsme je měli rádi a cpali jsme si břicha jak francouzští labužníci, chleba máčely do omáčky na dně hrnce, omáčky z mořské vody a cibule. To co mám teď před sebou chutná příšerně. Je to přesolené, jakoby ty Slávky byly uvařené předem, možná mražené a slanost mořské vody byla imitována dodatečným přesolením. Sním je, ale jsem nespokojen. Dohromady s tuplákem mě to stojí 26 EUR. Necháme na stole přesný finanční obnos, dvakrát půlku tupláku a jdeme raději brouzdat městem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE