Se Syslem na jih

„nikam nejezdi, vběhne ti do cesty nějaký běženec, viděla jsem to v televizi“

„je to nezodpovědné a nerozumné, máš doma ženu a dvě děti“

„sám ? to bude hrozný, s nikým nepokecáš“

„jasně že je to super jet sám, jen si to zkus“             

„co kdyby se ti něco stalo ?“                                                                    

„Itálie ? Tam tě okradou“                                                                                  

„dobře dojeď“                                                                                                            

 

Máma, kamarádi i manželka už se vyjádřili a teď bych k tomu měl říct něco i já. Nikdy jsem nejel na motorce na víc dní sám, jen celodenní vyjížďky. Ale protože má drahá odlétala koncem září s dětmi a rodiči k moři do Turecka, zcela zákonitě vyvstala otázka co s volným časem. Něco tak banálního jako chodit do práce nepřipadalo v úvahu. A tak jsem se rozhodl, že si taky prodloužím léto, na motorce samozřejmě.

Někteří mě odrazovali, jiní povzbuzovali a já pořád nevěděl, kam pojedu a jestli vůbec. Týden před plánovaným odjezdem se mi dokonce objevil v zadní gumě hřebík. Okamžitě jsem objednal gumu novou a pak už jsem prostě jet musel.

Pojedu někam k moři, za sluníčkem. Třeba do Itálie, dostanu se tam za den a jižně od Alp jsem ještě nebyl. Předpověď hlásila na celý týden slunečno s teplotami kolem dvacítky, na motorku ideální. Napadlo mě ještě dát si letos znovu Černou Horu nebo Albánii. Ale šest dní volna je na to sakra krátká doba.

Protože vím, že mi balení dlouho trvá a neměl jsem chuť celé dopoledne čekat, než mi uschne stan, nebral jsem ho. Ani spacák a karimatku. Bude to „penzion tour“ a ušetřený čas raději věnuji ježdění. Jasně že to bude stát víc peněz, ale chtěl jsem zakusit pocity cestovatelů na jediných opravdových cestovních motocyklech značky BMW GS (kterých jsou plné Alpy, zatímco v Albánii jsme nepotkali ani jednoho) a ne jako socka Čech jezdit na Kawasaki, bydlet po kempech a klohnit něco v ešusu. Ano, chyběla mi vrtule na nádrži, hliníkové kufry a značkové oblečení, ale nechybělo mi odhodlání dokázat že i bez toho se dá cestovat ! (to je ironie) A tak jsem na Sysla (Kawasaki Versys 650) naložil věci a jel. 

1.den – 25.9.2015 (822km)

První den bylo úkolem dojet co nejdále, poslední vrátit se domů. Ty mezitím nebyly plánované vůbec.

Měl jsem jen matnou představu o tom, kam bych se asi tak mohl podívat, nevěda co vše za 4 dny stihnu. Co třeba Cinque Terre, Pisa, Elba, nebo Toskánsko ? Objevil se i nápad zamluvit na první den ubytování, ale nějak jsem pořád nevěděl kde. Kolik dám za den kilometrů, 700 ? 800 nebo snad 900 ? Nesmysl, nic se plánovat nebude, pojedu do tmy a pak něco najdu.

Následovala dálniční anabáze zpestřená jen zastávkami na tankování a občerstvení každých cca 250km. Tachov, Regensburg, Mnichov, Innsbruck, Brenner, Bolzano, Trento, Verona, Modena. Čím více na jih, tím tepleji. Přes Německo jsem trochu mrznul, v Rakousku už to šlo, zatímco v Itálii jsem svlékal, co se dalo, teploměr ukazoval 25 stupňů. Hurá, z podzimu jsem se dostal zpátky do léta ! S rostoucí teplotou se zvyšovala i moje rychlost. Po disciplinovaném průjezdu Rakouska, kde jedou všichni stejně, jsem si v Itálii kličkování mezi auty ve stopadesátce vyloženě užíval. Cesta slušně ubíhala a kolem šesté jsem si dal kafe na benzince někde u Modeny. U nás ho nepiju, jen v Itálii a vím proč, nedá se to srovnávat. Poté směřoval můj pohled do mapy a rozhodoval jsem se kam dál. Čekal mě po dálnici ještě kus do Regio nell’Emilia a odsud po SS63 (údajně příjemá kochací cesta horami) na La Spezia. Až tam jsem ovšem nedojel. Lehce po sedmé, cca hodinu před západem slunce jsem začal hledat místo ke spaní.

 Rozhodnutí bylo jasné, vyhnout se velkým městům a najít něco na venkově. V obci Vezzano sul Crostolo jsem se zeptal na benzince, zdali v okolí o něčem neví. Překvapení první, nikdo tady nemluví anglicky. Překvapení druhé, rozumí mým několika naučeným slovíčkům a dokonce by o něčem levném věděli, dokonce tam i volali, jestli mají volno.      Srandovní ovšem bylo jak mi to vysvětlit. No nějak jsem to našel, i když až na třetí pokus díky mizernému (=žádnému) značení. Docela rychle se setmělo a ochladilo, holt už je září. Malá farma s hospůdkou a penzionkem v jednom na samotě kousek před městem Casina. Ideální. Domluva s majitelkou probíhala prostřednictvím jiného hosta, který uměl anglicky, sranda. Shodit ze sebe hadry a hurá na večeři. Sympatická, leč také pouze italsky hovořící servírka byla ochotná a nějak jsme ty tři chody dali dohromady, s přispěním česko/italské konverzace a nějakého toho vína, ještě větší sranda. Dal jsem dnes přes 800km a musel se za odměnu pořádně nacpat. Při placení mě ten humor přešel a lehce jsem vystřízlivěl. No fuj to jsem se rozežral, tlačí mě pupek a jdu to radši zaspat.

2.den – 26.9.2015 (325km)

Probouzím se do chladného, avšak slunečného dne. Dnes nebude žádná dálnice, konečně sizačnu jízdu užívat, jupí ! Sbaleno jsem měl rychle (nápad nevozit stan měl něco do sebe) a po chabé napodobenině snídaně (sušenka z igelitu a čaj) jsem se rozloučil a vypadl. Den před odjezdem jsem si půjčil selfie tyč, růžovou, doteď nevím proč. Taková ta věc co se s tím fotí puberťáci a vypadají při tom děsně kůůůl. Stydím se to vzít do ruky, ale tady mě snad nikdo nepozná a tak dělám zkušební snímek před hospodou. Nic moc, tak radši odchytím okolojdoucího kuchaře, ať mi podrží motorku, namažu řetěz a vyrazím. A kam vlastně ? Padlo rozhodnutí vynechat Cinque Terre a místo toho zkusit dojet až na Elbu. Pojedu kolem Pisy, tak se můžu koneckonců stavit i tam.

Nekecali, SS63 je opravdu krásná kochací silnice. Zvlněná krajina, malý provoz, pěkné zatáčky, příjemné počasí, motorkářův ráj. Jen ta motorka by se hodila jiná, je to tu jako v Alpách, rozvášnil jsem se a chybí mi výkon, pevný podvozek a lepší brzdy. Takhle Cagiva Raptor 1000, co mi stojí v garáži, to by byla jiná… Ale zase na Raptorkovi bych sem takovou dálku po dálnici jet nechtěl. Holt něco za něco. Kousek před městem Aulla odbočuji na vedlejší. Je to paráda, šířka na jedno auto a minimální provoz. Někde na kopci obědvám tousty, ještě z domova. Je tu ticho, klid a čerstvý vzduch. Připadá mi neskutečné, že jsem skoro 1000km od baráku. Tachov ? Co to je ???

Po obědě jedu dál a brzy už vidím moře ! Mám z toho ohromnou radost, vždycky mě to jen ujistí v tom, že jsem opravdu na dovolené. Jedu přes Fosdinovo, objedu Sarzanu a v Lerici se vydám na dle mapy kochací cestu podél moře. No, moc toho vidět nebylo, ale svezl jsem se hezky. Mezitím jsem z hor klesl až k moři a jedu podél břehu. Po pravé straně se objeví odbočka, která by mohla vést až k vodě a taky že ano. Stavím na malém parkovišti kousek od pláže a jdu skouknout moře. Vlny jsou nádherný a voda pořád stejně hnusně slaná. Jakpak se asi u moře mají holky, proběhne mi hlavou a poprvé se mi po nich zasteskne. Slunce praží, ale je max. 20 stupňů a docela to fouká, tak se koupe málokdo. Ani já své tělo nesmočím, dám si jen Fantu (fuj, to je ale hnusně sladký, naštěstí aspoň studený), nealko pivo tu totiž nevedou.

 

Zvedám kotvy a příjemně naladěn najíždím na dálnici. Docela to ubíhá a zhruba za hodinku jsem tam. A kde vlastně ? No tam jak je ta křivá rozhledna, jak trefně označila šikmou věž v Pise moje čtyřletá dcera poté, co shlédla fotky. Jedu směrem do centra a doufám, že všude budou cedule a nebudu muset bloudit. Nebyly a bloudil jsem jako pako. Ani Gustav (=Garmin) mi nepomohl. Nadával jsem a chtěl to vzdát. A když jsem konečně značku šikmé věže objevil, vedla do pěší zóny. Nakonec jsem to našel, opovrhl placeným parkovištěm, odbočil do protisměru a šoupnul to na chodník mezi kola. Parkovaly tam i skútry, tak co, jsem přece v Itálii. Došel jsem na místo, které mě tak ohromilo svou krásou, až jsem si musel sednut na trávu, kochat se a lízat při tom vynikající zmrzlinu. Mimochodem tu si dávám taky jedině v Itálii, u nás stojí za prd. No nic, jdu se podívat blíže. Zařadil jsem se do davu turistů a pomalu se sunul k šikmé věži. Vůbec jsem se nestyděl použít selfie tyč, protože tady se s tím předváděli všichni. Udělal jsem pár fotek, abych se mohl doma pochlubit, kde jsem to vlastně byl. No jo, fakt je křivá, že nespadne…prolétlo mi hlavou.

I zbylé dvě stavby se mi líbily, ale nevydal jsem se na bližší průzkum a naopak se chystal k návratu, protože motorkářské oblečení bylo stvořeno k jinému účelu, než je courání po památkách v horku. V pohodě jsem se vymotal z města, najel na dálnici a vyvstala otázka - kam teď ?

Tak nějak jsem se rozhodl už ráno a pohled na hodiny mě přesvědčil, že by to mohlo vyjít, vydám se na Elbu, na ostrově jsem na motorce ještě nebyl. Dálnice mě dovedla až do Venturina Terme, kde jsem sjel na Piombino. Přesto, že na mě začínala působit únava, bylo mi horko a taky jsem měl hlad, nasadil jsem svižné tempo a moc se s tím nemazal. Dokonce i místní, co jeli na devadesátce stodvacet, jsem předjížděl. Do přístavu jsem dorazil v půl šesté a trajekt odjížděl v šest. Uff, tak to jsem měl kliku. Jezdí sice každou hodinu, ale ten další by už jel za tmy. Při čekání na trajekt jsem aspoň stihl posvačit zbytek toustů, takže i hlad už byl zažehnán. Pozoroval jsem blížící se loď a začal být lehce nervózní. Doteď mi vše vycházelo, ale co když … prdlajs ! Zahnal jsem chmurné myšlenky ohledně hledání ubytování za tmy a pozoroval provoz. Však ono to nějak dopadne. Nikde žádný motorkář, jenom auta. To jsem sám takový exot nebo sem všichni jezdí jen v létě, kdy je horko na padnutí ?

Nalodění proběhlo úspěšně, přivázal jsem motorku a šel na palubu. Před pěti lety jsem jel trajektem do Řecka a i když je tento mnohem menší, přesto se snažím si přesně zapamatovat místo, kde mi stojí motorka, abych ji pak zmateně nehledal v jiném patře jako tenkrát. Uvnitř mě to nebavilo a tak jsem nechal na sedačce helmu a bundu (s pasem, doklady a všemi penězi), vzal foťák a šel na palubu kochat se. A že věru bylo čím. Moře, hory v dáli, západ slunce…jen mě při pohledu na skotačící děti přepadl lehký smutek nad tím, co asi dělají ty moje a poprvé zalitoval, že jedu sám. Ale to už jsme se blížili k pevnině a proud lidí směřoval do garáží. Já napřed dovnitř na sedačku pro helmu a bundu, ale ouha ? Nic tam nebylo ! Vždyť TADY jsem přece seděl ! Zmateně jsem pobíhal kolem a nenapadlo mě nic lepšího, než se zeptat někoho z posádky jestli náhodou neviděl někde helmu a bundu. Ten pán se na mě tak divně podíval a s naprostou samozřejmostí ukázal na opačnou stranu lodi, než kde jsem hledal. Mé věci tam samozřejmě byly a já pochopil, jaký jsem DEBIL. Nebudu rozebírat, že jsem to tu asi neměl nechávat a že mi to mohl někdo ukrást, jako spíš fakt, že loď má vrata vpředu i vzadu, do přístavu přijela předkem, zatímco na Elbě zaparkovala zády. Proto se mi zaměnila pravá a levá strana a zmateně jsem hledal úplně jinde. No nic, jdu se radši vylodit, ať se jim tu hanbou nepropadnu o patro níž. Poučení pro příště.

 

Sotva jsem vyjel z lodi, zapadlo slunce a začalo se stmívat. Super, hledat bydlení za tmy jsem si vždycky přál. Vyrazil jsem ven z města a narazil na cedulku B & B. Cíl jsem ztratil, ale objevila se cedulka další, tentokráte na kemp. Nemaje stan, zkusím se zeptat na chatky. Ano, chatky mají za cenu 80 Euro na osobu a noc. Ano, nedělají si srandu a myslí to vážně a k tomu je třeba ještě připočítat 45 Euro za úklid. Rychle mizím než se jim tady z té informace po…. a budu platit ten úklid. Paní na recepci ještě říkala něco o levném hotelu, na který bych měl za chvíli narazit. A ten jsem skutečně našel ! Recepční se podíval do ceníku, kde byla noc za 60 Euro, pak na mě a asi jsem vypadal zoufale, tak si řekl o 40 Euro.

** hotel se snídaní o polovičku levnější než kemp, hmmm. Sice tomu nerozumím, ale vím, že dál už se mi za tmy nechce a vypadá to tu pěkně. Beru všemi deseti, dotáhnu kufr a pytel na pokoj, shodím ze sebe hadry a praštím sebou do postele. Mimochodem mám tu tři, tak si můžu vybrat. Dnešek byl náročný, ale je teprve osm ? A tak jdu do baru na víno. Je tu prázdno, sedím sám na terásce, poslouchám šum moře a je mi teskno. Myslím na holky a teprve teď, po ujetí více jak 1100km a po třetí sklence si uvědomuji, co je pro mě v životě nejdůležitější - moje rodina. A abych to zjistil, musel jsem ujet takovou dálku :-) Radši jdu spát. V noci mě budí komáři, nesnáším ty svině malý bzučivý ! Zabil jsem tři.

 

3.den – 27.9.2015 (170km)

Nic moc jsem se nevyspal. Asi to chtělo večer víc vína. Jdu na snídani. Proti včerejšku o třídu lepší a ještě mám luxusní výhledy na moře k tomu. Dnes mám v plánu důkladně prozkoumat ostrov Elba. Beru vodu, plavky a ručník (i když sám nevěřím, že bych to použil, je jasno, ale chladno), trochu nářadí, foťák a tradá.

 

Z Viticcia, kde bydlím, se vrátím do Portoferraia a potom po SP24, SP25 atd. objet proti směru hodinových ručiček kolem dokola celý ostrov tak, abych měl výhledy na moře po pravé straně. A že jich bylo ! Pro nás suchozemce je moře vždycky zážitek a co teprve ostrov. Tempo je pomalé, kochací, ale nikam nespěchám, mám na to celý den.

 

A tak mi ani moc nevadí hejna očíslovaných cyklistů, kteří tu zrovna jedou nějaký závod, naštěstí v protisměru a nemusím je předjíždět. Procchio, Marciana Marina, Marciana. Nádherné výhledy, nebe bez mráčku, nemůžu se vynadívat a tak každou chvíli stavím na focení. Na jedné takové zastávce vidím dole u vody městečko Sant Andrea, tam by se snad dalo zajet až k vodě. A opravdu, na malém parkovišti nechám motorku a jdu se podívat na pláž. Paráda, jen nechápu ty lidi co se tu koupou a že jich je dost. Sundal jsem bundu a přijde mi, že to ani na tričko není, že to docela fouká. Inu, jiný kraj… Neodolal jsem nabídce místní restaurace a dal si rizoto s dary moře. Po dobrém obědě vyrážím dále.

 

Stále podél ostrova, po SP25. Tato část ostrova je hornatá a minimálně obydlena, což mi vůbec nevadí. Po pravé straně sráz k moři a po levé hory. Před  Campo Nell´Elba to vezmu nějakou klikaticí do vnitrozemí, ať je změna. Bohužel se zase všude roztahujou ty bláznivý cyklisti. Sjedu z hor a pokračuji dál po SP30 směrem na Porto Azzuro. Krajina se narovnává, přibývá měst a houstne provoz. V Laconě odbočím na šotolinku, vedoucí na zajímavě vypadající výběžek, ale smůla, po pár zatáčkách mě zastavuje zákaz a závora, tak holt nic. Dále přes Porto Azzurro, Rio nell´Elba do Rio Marina. Na mapě vidím název ulice Via panoramica, tak jdu skouknout ty panorámata. Žádná nebyla, ale našel jsem schůdky vedoucí k vodě. V tom horku se pauza hodila, dlouho jsem se nerozmýšlel, vzal plavky a šel. Bylo mi jasné, že dole najdu soukromou pláž a  taky že jo, jen já, voda a slunce. Koupačka byla naprosto luxusní, trochu to foukalo, ale voda byla teplá. Parádně jsem si zaplaval a protáhl se. Nenajel jsem toho od rána zase tak moc, ale pomalou jízdou strávil hodně času v sedle a osvěžení přišlo jako na zavolanou.

 

            U motorky jsem poprvé (a naposledy) za celou dovolenou potkal Čechy. Prohodili jsme pár slov a já jel dále, na Cavo a odsud po SP33. Kousek před Rio nell´Elba jsem odbočil na Nisporto. Odsud to byl už jen kousek zpět do hotelu. Tento úsek byl zajímavý, opět hory, méně obydlí a pěkné zatáčky.

            V šest večer jsem po cca 150km projetých maximálně padesátkou padl vysílením do postele. Když jsem vstal, zajímalo mě jen jídlo a musel jsem se hodně přemlouvat sednout znovu na motorku. A proč vlastně ? Přece si nebudu dávat večeři v prázdné hotelové restauraci, ale vyrazím do města. A tak jsem nalehko vyrazil prozkoumat Portoferraio. Mám slabost pro stará města, pevnosti na kopci, hradby, úzké uličky, večeři při svitu měsíce, místní kuchyni a šum moře. Prošel jsem se důkladně a všeho si užil vrchovatě, koupil domů zdejší víno i jiné dobroty a jako bonus si odlovil jednu kešku. Po večeři ještě zážitek v podobě luxusního dezertu a pak už jsem totálně unavený valil spát. Přes den bylo cca 20-25 st. a i teď je příjemně, rozdíl proti vnitrozemí a mám pocit, že tepleji už asi nebude. Dnes žádný alkohol a ani tak se mi nespalo o moc lépe, tak nevím co dělám špatně.

 

4.den – 28.9.2015 (269km)

Budím se do jasného rána. Po výborné snídani sbaleno a půl hodiny čučím do mapy, jakože kam se to dnes pojede. V půl jedenácté vyrážím, trajekt v jedenáct v pohodě stíhám. Tentokrát už si vezmu bundu s sebou a pamatuji si přesně, kde mi stojí motorka :-) Za hodinku stojím opět na pevnině. Je chladněji a trochu to fouká, ale stále jasná obloha nedává sebemenší důvod ke stížnostem.

Jedu z Piombina přes Venturina Terme po dálnici na Grosetto. Zde sjíždím na SS159 směrem na Scansano. Jede se dobře, kolem mě začíná konečně ta typická toskánská krajina, kvůli které jsem sem jel a jako bonus se silnice příjemně klikatí a nevím co mám dělat dřív, jestli trefovat zatáčky, nebo se kochat, tak to střídám. Padá na mě únava, přeci jen už mám od rána přes 100km a ještě jsem neobědval. V plánu mám navštívit termální prameny u města Saturnia, tak snad pojím něco tam.

 

Konečně na místě. Z toho každodenního ježdění už jsem fest utahaný, navíc je mi horko a mám hlad. S vypětím sil se přesouvám od motorky do místního bistra a objednávám něco k snědku. Pomalu ani nevím co, ale je mi to jedno. Konečně volají mé číslo (ještě že je to šestka když umím počítat italsky jen do deseti), jdu si pro jídlo a obědvám. Jedl jsem už i lepší, ale hlad je nejlepší kuchař. Chvíli ještě posedím a pak jdu na to.

A co že je zde vlastně za atrakci ? Volně tekoucí termální prameny, které kromě několikametrového vodopádu tvoří mnoho terásek a jezírek a koupe se v tom spousta lidí. Smrdí to sírou na kilometr, ale určitě to bude strašně moc zdravý. Měl bych to jít taky zkusit, když už tady stojím, ale jsem tak strašně unavený… Nakonec se přemůžu, vrátím se k motorce pro plavky a šup do vody. Jé, ta je krásně teplá, odsud už nevylezu :-) Co na tom, že budu smrdět, při teplotě vzduchu kolem 20ti st. je 35 st. teplá voda balzámem na tělo i na duši. Lehám si do jedné takové kamenné vaničky, nechám na sebe padat proudy vody, zavírám oči, odpočívám a užívám si to. Za hodinku pomalu vstávám a rychle se oblékám, protože jak zafouká vítr, je fakt kosa. Jdu k motorce a nakonec mám velkou radost, že jsem přemohl lenost a šel se vykoupat, nemělo to chybu. Sice mi utekly nějaké kilometry, ale ve vodě jsem si uvědomil, že dovolená není jen o tom a že občasný odpočinek přijde vhod.

Kam teď ? Přece na Sienu, ale nebyl bych to já, kdybych si nevybral v mapě ty nejzapadlejší a nejklikatější silnice. Hlavně že jsou „kochací“. Často stavím na focení a líbí se mi tu. Všude samá vinice, olivové háje a na každém kopci stojí hrad, pevnost, nebo aspoň malé kamenné město. Korunují to samoty, ke kterým vedou cesty lemované vysokými cypřiši, paráda. Na mapě mě zaujalo ještě jedno místo, hora Monte Amiata, odkud by mohly být výhledy. Kousek před Arcidosso, v Aiole odbočuji. Čím výše stoupám, tím větší je mi kosa, ani vyhřívané rukojeti nepomáhají. Kousek před vrcholem vjíždím do husté mlhy, takže z výhledů nebude nic, škoda. Jen se trochu přiobleču a hned mizím pryč. Jedu přes Seggiano na Montalcino, kde se na chvíli zastavím. Jsou zde luxusní výhledy a stálo by za to se tu trochu porozhlédnout, ale studeně to fučí a já už se vidím někde u jídla v teple, tak snad někdy příště. Blížím se k Sieně, ale představa hledání ubytování ve velkém městě mě docela děsí, radši se zabydlím někde na venkově a zítra si dám do Sieny výlet. Jako na potvoru ne a ne něco najít, ještě mi se soumrakem zhasíná přední světlo. Projíždím Asciano, je to hrozná díra, kde stojí jen jeden hotel. Jedu dál a za městem odbočuji na ceduli Agroturismo. Samotu za chvíli nacházím, ale 60 euro na noc je dost a co že je dnes k večeři ? Při pohledu na obrovského štěkajícího psa za vraty si říkám, že asi já a tak radši zmizím. Vrátím se tedy do Asciana a zkusím ten hotel. Za 40 éček se snídaní mi bez předního světla nezbývá, než tu přenocovat i když se mi tu vůbec nelíbí. Ještě, že motorka bude aspoň přes noc v garáži. Odtáhnu věci na pokoj, převléknu se a padnu únavou.

Jen hlad mě donutí vstát a jít se zeptat na recepci na nejbližší hospodu. Žádná není a tak budu večeřet sám v hotelové restauraci. Hmmm, to si radši příště koupím na pumpě bagetu, pivo a dám si to na pokoji. Těstoviny ušly, ale musel jsem si je vylepšit miskou parmazánu a v zemi, kde stojí půl litru vína stejně jako půllitr piva, mi nezbývá nic jiného než se opít červeným. S menším obtloustlým recepčním, vrchním i kuchařem v jedné osobě si moc nerozumíme, stále si něco falešně prozpěvuje. Jsem tak unavený, že nemám ani sílu se tomu smát. Nadávám si, kde jsem to skončil a jdu si radši lehnout. Smrdím sírou a tak se za ty prachy jdu aspoň umejt, při tom si všímám, že mi totálně zčernaly stříbrný řetízek i náramek, asi jsem dnes prošel peklem :-)

 

5.den – 29.9.2015 (292km)

Už večer jsem se pokoušel zarezervovat přes booking.com bydlení v Sieně, ale nějak jsem to přes vinné opojení nedal. Teď to zkouším při snídani zase a už to skoro mám, když to po mně chce číslo karty s tím, že pokud se na objednané ubytování nedostavím, strhnou si stejně peníze. Tak to teda ne ! Strčte si to někam, zajedu tam i bez rezervace. Aspoň nemusím nic hledat a pojedu najisto.

Při odjezdu z hotelové garáže mě zastavila místní policajtka jako že tudy teda ne, že jedu v jednosměrce obráceně. To nám ten den pěkně začíná. Už abych z té díry konečně vypadl. Za chvíli dorazím do Sieny, kde na pumpě strávím pěknou půlhodinku výměnou žárovky v předním světle. Tam je ale málo místa ! Pěkně jsem si zanadával, ale nakonec se dílo s odřenými prsty podaří. Jedu na předem vytipovanou samotu na kopci, ven vyskočí babka a vrtí hlavou, že místo volné nemá. Proč potom na stránkách píšou že volno je ? Mířím na druhé vytipované místo, což je trapný hotel u silnice, ale volno mají a tak se ubytuji, odnosím křápy na pokoj a chvilku si odpočinu. Ta únava se za uplynulé dny nějak sčítá, nejradši bych se válel celý den, ale závodní dovolená je závodní dovolená, holt musím vstát a jet :-)

Přesně v poledne nalehko vyrážím na výlet po okolí. Je teda docela kosa, ale svítící slunce vše vynahrazuje. Castellina in Chianti, Radda in Chianti, Greve in Chianti…projíždím krajem vína, všude kolem cesty se rozprostírají vinice, olivové sady, cypřišové háje a já si říkám, jak je na světě krásně. Stavím, kupuji pár lahví místního vínečka, olivového oleje a jako pozdní oběd mi poslouží křupavá houstička se salámem. Pán přede mnou si ji objednal, tak jsem to chtěl taky tak. Jo moc jsem si pochutnal, takový servis vietnamci u nás ve večerce nemají.

 Kochací cesta pokračuje přes San Casciano in Val di Pesa, Montespertoli, Castelfiorentino a stavím ve městě Volterra. Krásné staré město stojící na kopci je pěkně vidět zdálky, plné kamenných domů a úzkých uliček, s pár náměstíčky a davy turistů. Opět na mě doléhá únava a dávám si kafe. Venku na terásce, ale bundu nesvlékám, holt už je fakt podzim. Ještě si dám okružní cestu na vyhlídku a pak pokračuji dále. Už jsem zmínil terminus technicus „závodní dovolená“, což znamená, že není cílem si odpočinout, ale naopak toho za co nejkratší čas stihnout co nejvíce a totálně se tím odrovnat.

 

A tak pokračuji na další vyhlášený turistický cíl - San Gimignano. Velmi staré město, známé svými vysokými kamennými věžemi. Splývám s davy turistů, abych nachodil v moto oblečení zase nějaké kilometry. Ještě že aspoň helmu nechávám na motorce. Město na mě dýchá svou atmosférou a stojí to za to. Trochu posedím, dám si z okna do ulice výbornou pizzu, které ty české napodobeniny nesahají ani po kotníky a kupuji pár suvenýrů. Dojdu pomalu k motorce, koukám na ní a nějak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Vím totiž, že když si na ní sednu, přestanou mě bolet nohy, ale zase mě začne bolet prdel. Co je lepší ? Není lehký život motocestovatelův… Jedu přes Poggibonsi úzkými klikaticemi až do Castellina in Chianti. Jedu svižně a užívám si zatáčky, nic jiného mi totiž ani nezbývá pokud nechci za řídítky usnout. Při západu slunce odstavím motorku do sadu oliv a kochám se pohledem na tu krásu, s kterou se tímto loučím, protože zítra mě čeká už jen dlouhá cesta domů, asi jen 1000 km :-)

 

Totálně vyflusnutý dorazím už za tmy do hotelu Vico Alto. Napřed najít ubytování a pak vyjet nalehko po okolí, to byl dobrý nápad. Ležím v posteli, nemám sílu se ani svléknout a přemýšlím o tom, že zničit se celodenní 300km vyjížďkou, dát si prohlídku dvou historických měst a na to nejlepší, na Sienu, nemít čas ani energii, to už moc dobrý nápad není. To jsem holt já :-) Přesto mě něco přinutilo vstát a vyrazit kolem osmé večer za tmy do města. Asi nějaký druh masochismu, tohle moje motocestování. Ani se nepřevlíkám, venku je zima a ten kousek do centra dojedu. Samozřejmě se nikam dojet nedá, centrum je pro dopravu uzavřené a i místní parkují skútry na okraji. Tak tedy i já nechám Sysla mezi nimi a dám si ještě dalších pár večerních kilometrů pěšky, asi jsem toho dnes málo nachodil. Všude kolem je spousta studentů, docela to tu žije. Nějak ani nevnímám tu krásu kolem sebe a ploužím se až k obrovskému náměstí Il Campo. I za tmy je to paráda a noční město má své kouzlo. Procházím další a další ulice a obdivuji mnoho dalších zajímavostí. Je mi jasné, že nemůžu stihnout všechno, ale snažím se nasát z atmosféry města maximum. Nohy mě už moc neposlouchají a tak se pomalu vracím na hotel. Tam si dám konzervu tuňáka a suchary, bo až při odjezdu z města jsem zjistil, že mám vlastně hlad. Ale i v deset večer se dá dobře povečeřet. Dám si sprchu a když kolem půlnoci usínám, říkám si, že by bývalo bylo rozumné den před cestou domů raději odpočívat, ale kdepak já a dělat něco chytře :-) Vždyť mě čeká jen budíček v šest a pak cca 1000km…

6.den – 30.9. (987km)

Budíček na šestou ? Zbytečnost. Asi abych nezaspal, budí mě v pět ráno tak strašný sen, že už znova neusnu a musím si na mobilu pustit nějaké pohádky co tam mám pro děti abych se z toho vzpamatoval. Asi mi už z toho hrabe a je nejvyšší čas jet domů :-)

Zabalím (sakra, ten pytel je dvojnásob větší i těžší než při odjezdu - to asi těch 8 flašek vína), důkladně posnídám a tradááááá. Oblékám termoprádlo a nasazuji zimní rukavice, venku je tak 10 stupňů. Přes veškerou snahu odjíždím stejně až v devět, takže mám dnes co dělat. Cesta celkem ubíhá až na tu zimu. Zdržím se, když si chci někde koupit můj oblíbený italský toustový chléb (ten u nás taky za nic nestojí), ale všude mají zavřeno, nakupování v Itálii je prostě tragédie a já jen zbytečně ztratil hodinu času. Má dálniční anabáze pokračuje. Ze Sieny na Firenze se to dá, ale dál na Bolognu se zatahuje, silnice je místy mokrá a je strašná kosa. Radši nechci ani přemýšlet nad tím kolik km mě ještě dnes čeká a nedbaje dopravních a rychlostních omezení, kličkuji mezi auty. Aspoň se zabavím a cesta bude rychleji utíkat. Líbí se mi italský přístup k omezení rychlosti před zúžením ze dvou pruhů do jednoho. Nikdo na značky nereaguje a všichni se na poslední chvíli stihnout nějak zařadit, jedouce přitom ne méně než stodvacet. Jak to zvládají, nevím, ale vím jistě, že tohle by český řidič nedal :-) Konečně končí uzavírky a opravy, přibývá počet pruhů, provoz řídne a notně se zrychluje. Fičím stopadesátkou, akorát v jednom tunelu, který byl úplně rovný a strááášně dlouhý, rozdráždím Sysla až na 180 km/h. Však tam taky byly tři pruhy a kdy se mi zase poštěstí proletět tunelem takhle rychle ? No u nás určitě ne :-)

Od Bologne na Modenu naštěstí vysvitne slunce a otepluje se. Hurá, nezmrznu ! Jen mě asi brzy sfoukne boční vítr do příkopu. Mantova, Verona, Trento, Bolzano. Napsat těch pár jmen mi trvalo sakra rychleji, než to všechno projet. Ale čas mám dobrý, počasí také a proto stavím opravdu jen na tankování každých cca 250km, dokud mám dost sil. U Brixenu sjedu z dálnice. Na benzince stojí hospoda, ale při dotazu na teplé jídlo nabízejí jen bagety ??? Ty ať si nechají, jedu jinam. U Vipitena mě pro změnu cedule Motel zavede k něčemu polorozbořenému. Jsa z hladu nervózní, špatně najíždím na dálnici a sotva se otočím, už po mně chtějí zase něco platit. V tu chvíli říkám DOST. Strčte si ty vaše placené dálnice někam, když se tu nedá ani nažrat ! Pojedu po normální silnici, zajdu si do normální hospody a aspoň ušetřím za Brenner. Moje utrpení skončilo až v Rakousku na pumpě, kde jsem hlad zahnal jediným teplým jídlem co tu měli, sekanou. Aspoň jsem si dal i kafe a do oblečení vpínám zimní vložky. Všude kolem jsou Alpy a bude se to hodit.

Jak já ty rakušáky nenávidím ! Asi tři sjezdy za Brennerem najíždím na dálnici na Innsbruck a po pár km mě staví mýtné brány a chtějí zaplatit za úsek, který jsem vůbec nejel. Nemá cenu se dohadovat, se skřípěním zubů platím a jsem nasratý ještě víc. Nejde až tak o těch 10 éček, jako spíš o to, že jsem svojí blbostí zabil hodinu času marnou snahou ušetřit. Ale zase jsem si aspoň užil pár zatáček, ne ? :-)

Průjezd Rakouskem je nuda, všichni trapně dodržují předpisy. Kousek před hranicí s Německem se dostávám do kolony. A jéje, zase někdo neumí řídit, říkám si když kličkuji mezi auty. Kdepak bouračka, provoz je záměrně omezený do jednoho pruhu a zpomalený jen proto, aby se dva týpci v uniformách mohli tvářit drsně, pozorovat auta a když se jim někdo nezdá, ho mohli zastavit a zkontrolovat. Jo tak takhle se Evropa brání před uprchlíky, tak to potom jo :-) Ještě že mě nestavěli, třeba se mi nějaký schoval v kufru a jak já bych to potom vysvětloval. Aspoň, že skončily rychlostní limity a můžu se prohánět v levém pruhu stošedesátkou. Někde u Mnichova stavím na poslední tankování a kafe. Dooblékám vše co se dá a při západu slunce frčím dál. Do Čech dorážím už za tmy a kolem deváté parkuji v garáži. Jsem úplně na sračky, ale šťastný že jsem to dal. Dnes najeto 987km za 12hodin. Venku je 8 stupňů a já jsem asi magor :-)

 

Závěr

Tak jsem si to zkusil, jet někam sám. Všichni velcí cestovatelé to tak přece dělají. Ale to já nejsem a nikdy nebudu. Motorka bezchybně sloužila, jelo se výborně, počasí vyšlo dokonale a já viděl a navštívil spoustu zajímavých míst. Přesto to byla moje nejhorší dovolená a už nikdy sám nepojedu. Uvědomil jsem si to hned druhý den po návratu, když jsem jel pro holky na letiště a měl obrovskou radost, že je zase vidím. Celou dobu jsem si namlouval, jak to nemá chybu a ano, přes den si to opravdu užíval, ale trávit večery a noci sám, to byla otrava. Ještě že aspoň na hotelech měli Wi-Fi pro kontakt s domovem.

 Ale jsou věci, které člověk nezjistí dokud je nezkusí a tohle byla jedna z nich. Tak aspoň vím pro příště…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE