reline_unor



Sardine na bobrech

Kapitoly článku

Den 4.7. pavba a humus cesta na sever

            Vstávání v pět, nic moc. Nám pocit, že jsem vůbec nespal. Snad to doženu na lodi. Když přicházíme do přístavu, už je světlo. Obcházím auto a zjišťuji, že šoupačky u spolujezdce nejsou úplně dovřené. Zámek je vypáčený. Bylo by snadné to přehlédnout. Za dvacet minut se máme odbavit k nalodění. Není moc času něco řešit. Přesně s tímhle ti zmetci počítají. Zjistit to až na pevnině, už by nikdo nevypátral, jestli se to stalo na ostrově, nebo třeba na lodi během plavby. Otevíráme všechny dveře a kontrolujeme co chybí. Naštěstí jsem použil starej kamioňáckej trik a pojistil dveře zevnitř kurtou. Vypadá to, že se daleko nedostali, nebo je někdo vyrušil. Motorky jsou v pořádku a zdá se, že nechybí nic. Trochu si oddechneme, ale i tak je to komplikace, protože auto máme vypůjčené. Odbavujeme se a vjíždíme na molo. Máme dost času. Když loď připlouvá už všechno běží jako na drátkách. Parkujeme v podpalubí. Sebou si nebereme téměř nic, protože plavba do Piombina potrvá jen šest hodin. Stojíme na nejvyšší palubě a zatímco sledujeme vzdalující se Olbii za zádí, loď proplouvá průlivem na moře. Naše sardské dobrodružství sice končí, ale pořád máme před sebou tři dny dovolené. Chtěli bychom dnes navštívit Pisu a trochu podepřít zdejší nahnutou zvonici. Tedy alespoň na fotce. Líbí se nám myšlenka, že bychom moli zůstat ještě dvě noci v severní Itálii a prohnat trochu Haryky v alpských serpentinách. Na Bookingu se nám daří najít ubytování západně od Trenta. Odpoledne míjíme levobokem ostrov Elba. Vyhlížíme La Grace, českou pirátskou plachetnici, která je v těchto vodách jako doma. Kdysi jsem pracoval v Egyptě na její stavbě a její siluetu bych s jistotou poznal už z dálky. Dnes máme ale smůlu. Půvabná kotví v Porto Azuru. Nevětší atrakcí plavby se stává rejnok, manta obrovská, který připlová kolmo k proplouvající lodí. Musí být fakt obrovská, protože i ze sedmé paluby nevypadá jako drobeček. Když připlováme do Piombina máme lehké zpoždění. Než se dostaneme z lodi na pevninu, tak nám významně narůstá. V zápětí zjišťujeme potíže s navigací. Pisu tedy ze svého itineráře, po zralé úvaze, škrtáme. Najíždíme na, tentokrát již zpoplatněnou, italskou dálnici a pelášíme na sever. Čeká nás cca 500 km do severoitalského městečka Malono. Po cestě vjíždíme do pásma bouřek. Déšť je tak hustý, že místy nelze bezpečně jet ani devadesátkou. Trochu tápeme, ale Míša je v roli navigátora, jako obvykle, skvělá. Jsme ohlášeni na 22. hodinu, ale v cílové oblasti jsme poněkud bezradní a bloudíme. Míša několikrát volá našemu hostiteli pro nápovědu. Nakonec z Malona musíme nakličkovat ještě o 500 výškových metrů výš, než je nám dopřáno zaparkovat před Pietrovo horským domkem. Je téměř půlnoc. Pietro je horal a samorost, jeho pokoj pro hosty je zařízen s rukopisem starého mládence. Po dnešku bychom ale vzali za vděk i liščí noru.

            12.den 5.7. Švýcary a policie

            Po rozednění se nám otevírá fascinující pohled do hlubokého údolí a na alpké štíty za ním. Ranní kávu se pokouším připravit v hliníkové dvoudílné mokakonvičce kterou jsem našel v kuchyni. Překvapen vlastním úspěchem, jdu ven, a dřív než Míša vstane, mám obě motorky venku z auta na zemi. Do Švýcarska to není daleko a nikdy jsme tam nebyli. Láká nás to. Je krásné slunečné ráno. Po snídani nekličkujeme s motorkami dolů do Malona, ale volíme cestičku obtáčející horu po vrstevnici. Širokým průsmykem pak přijíždíme do Apricy, dějiště zimních olypijských her 2006. Na druhé straně průsmyku pak klesáme dolů do údolí v serpentinách a někdy i krátkými tunely. Přijíždíme na dno širokého údolí a odbočujeme proti proudu řeky Addy. Ta nás po chvilce přivádí do Tirana. Ve městě odbočujeme z údolí na západ a začínáme stoupat ke švýcarské hranici. Hranici v tomto svažitém údolíčku nic nenaznačuje. V prvním švýcarském městečku nás staví policie, v tomto dni poprvé. Mají zrovna akci zaměřenou na motorky. O pletkách s místní dopravkou na této cestě jsem již psal zde. Po nezbytné proceduře pokračujeme dál do hor. Horské štíty nás obklopují ze všech stran, krajina okolo je nádherná. Některé horské louky jsou poseté květy. Mašiny šlapou bezchybně a my si užíváme jízdy bez starostí. Co chvíli zastavujeme a děláme fotky. Silnice je perfektní a provoz je zde nízký. Odpoledne přijíždíme k odbočce, za kterou je opuštěný hraniční přechod do Itálie. Odbočujeme tam a jedeme kousek suťovitým údolím. I tady uděláme pár snímků.

Potom přehodnocujeme trasu. Protože přes Livigno nám to připadá jako zajížďka, vracíme se zpět do Švýcar. Jedeme po stejné cestě až do Le Prese, kde nás opět kontrolují hoši od Swiss Police. Vynucenou zastávku chvíli rozdýcháváme procházkou po břehu jezera Poschiavo. Benzín tankujeme až na pumpě za Teranem. V malebném posezení si dáváme poslední italské cappuccino. Když se potom vyškrabeme zpět do Aprici, nejedeme již cestou, po které jsme přijeli, ale pokračujeme po hlavní do Eloda. Do Malona je to odsud už jen kousek. V závěru nám zbývá ještě vykličkovat těch posledních osm kilometrů k Piotrovo chatě. Když si trochu orazíme, nakládáme motorky do auta a balíme si sakypaky. Pak šlapeme do nedalekého koloniálu na šnaps a nějakou tu místní dobrotu. Závěr večera pak trávíme s Piotrem v jeho chatě s lahví sardského vína. Loučíme se, zítra už jenom natankujeme a hurá do Čech.

13. Den 6.7. jelenovi pivo nelij a návrat domů

Ráno je slunečné. Během snídaně vzhlížíme k vrcholkům hor na protější straně údolí. Dospěl jsem k rozhodnutí, že si po návratu musíme italskou mocakonvičku také pořídit. Kolem osmé odjíždíme s naloženým Tansportétem dolů. Oranžové světýlko na palubce hlásí, že Téčko je hladové po naftě. Průjezd klikatými uličkami Malonem v ranní špičce zabere asi dvacet minut. Je to hodně o odhadu, a ještě víc o klaksonu. Klasická Itálie. Za městem sjíždíme k pumpě. Snažíme se zbavit eur. Naštěstí stojany umožňují platbu bankovkami. Zatím co cpu do bezedné díry jednu bankovku za druhou, Míša už začala tankovat. Škatulka už přestala baštit další eura. Koukám na Míšu a najednou mi dochází, že tankuje benzín! Když na ní zakřičím stojí jako opařená....

           V prázdné osmdesátilitrové nádrži už je 17 litrů benzínu. Volám kámošovi do ČR, co si počít. Když se ujistí, že jde o 2,5 Tdi 85kw. Navrhuje záchranný koktejl v následující podobě. Do stávající šlamastiky zvrhnout litr oleje do dvoutaktu, zbytek nádrže dotankovat naftou. Protřepat, nemíchat! Taky doporučuje nejezdit moc do kopce. Tak nevím... Když kupuji lahev Two Stroke oleje (13 Eur), dívá se na mě pumpař dost podezíravě. Když pak platím naftu, už na mě kouká jako na blázna. Po krátké modlitbě vyrážíme. Kára jede jako vždycky, ani nezacuká, ani nezakouří. V Aprice dotankujeme dva litry nafty, v Teránu litr a půl. Snažíme se benzín v nádrži co nejvíc naředit. Další tankování je v Bormiu.  Za městem začínáme strmě stoupat. Čeká nás Passo Umbaril ve výšce 2500 m.n.m. Chvílemi jedeme na dvojku. Potkáváme hodně cyklistů i motorek. Cesta je úzká a v tunelech je kyvadlový provoz řízený semaforem. V jednom takovém tunelu, kam se dodávka stěží vejde, mě předjíždí KTMka s českou značkou. Další dva Češi na něj čekají za tunelem, se stroji stejné značky. Nahoře pod sedlem je vyhlídka, na které se s nimi opět potkáváme. Výhled odsud je impozantní. Mrzí nás, že máme mašiny v autě, a k tomu zaskládané horou krámů.

Passo Stelvio je opravdu blízko. No, tak snad někdy příště a hlaně v sedlech. Když se spouštíme dolů na švýcarskou stranu začínám věřit, že konzumace benzinu nezanechá na našem motoru žádné následky. Po čtyřiceti kilometrech přejíždíme opět hranice, tentokrát do Rakouska. Tamní desetidenní dálniční známka už nám pochopitelně neplatí. Naštěstí se dá dálnici v této části elegantně vyhnout, přes Imst a Ehrwald. Rakouskem jedem jen nezbytných cca 110 km a potom přijíždíme do Německa. To je k cizím motoristům, co se poplatků týká, velkorysé. Využíváme toho a hned za Garmischem najíždíme na Autobahn směr Mnichov. Ve městě se trochu zamotáme, a tak máme možnost prohlédnout si z kolony posunujících se aut i ten olympijský stadion. Cesta z Mnichova utekla rychle. Když slunce zapadá, tankujeme už na Folmavě. Baštíme párek v rohlíku a užíváme si návrat. Cestu končíme u nás na dvorku. Děti jsou ještě na táboře a už se nám po nich stýská. Cesta se vyvedla, máme na co vzpomínat. Žijeme v milosti Boží.

Celkový nájezd je tisícovka na každou motorku a dva a půl tisíce připadá na auto.

Passo Stelvio je v plánu letos.

PS: Zapůjčená nabíječka a baterka se mi vrátila druhý den domů i s lahví vína...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist