Sardine na bobrech

3. Den 26.6.  plavba a motosraz

Když se ráno klubeme ze spacáků v rohu lodního kina, jsme na moři. Zjišťujeme, že trajekt měl na odplutí 5 hodin zpoždění, a tak se podává káva zdarma. Nás to ale dost štve. Máme v plánu dnes navštívit motorkářský sraz v Ittiri a vypadá to, že nestihneneme vyjížďku, která je ve 14. hodin. Z hodní paluby zatím obdivujeme pohoří Korsiky, kterou míjíme levobokem. Je jasný slunečný den. Loď je celkem veliká a nabízí nějaké to kulturní vyžití. Já jsem ale po předešlém cestování unavený, a tak jsi jdu znovu lehnout. Zdá se mi živý sen, že Míša spadla z trajektu do moře. Hledám jí marně po celé lodi, a tak jsem nakonec rád, když se mohu probudit do reality. To už ale před přídí vystupuje z oparu pobřeží Sardinie a kolem poledne vplouváme do přístavu v Porto Torres. Naše auto i s nákladem je v pořádku. Všude v podpalubí je cítit nervozitu. Připluli jsme pozdě a všichni chtějí ven. Tvá to ale téměř další dvě hodiny, než se dostaneme z přístavu.

            Najíždíme na dálnici a mažeme na jih, směrem na Sassari. Dálnice se nám zdají na Sardinii o něco užší než na italské pevnině, ale zase je tady jejich užívání bezplatné. Je vedro, krajina je vyprahlá a silnice přímo jako stvořená pro motocykl. Nemohu se dočkat, až budu v sedle. První tankování na opuštěné samoobslužné benzince nakonec zvládáme. Po opuštění dálnice kousek za Sassari vjíždíme do kopců porostlých olivami. Tam se nám po drobném navigačním škobrtnutí daří najít na samotě vilu, ve které jsme ubytovaní. Náš hostitel Giovanni je již v penzi a pronájmem přízemního apartmánu si vylepšuje důchod. Transporter stavíme pod plachtu napnutou mezi domem a olivovníky, krátce se seznamujeme s apartmánem a už vybalujeme. Cílem je dostat obě motorky co nejrychleji z auta a pokusit se dojet na  Moto-Raduno do Ittiry které je vzdálené asi 25 km. Není času nazbyt, a tak když už stojí oba stroje na zemi, máme půl věcí v apartmánu, půlku v autě a ve věcech hroznej maglajz. Hledáme klíče, helmy a boty. A pak už to přichází, oba Harleye chytnou téměř současně, asi už se taky nemohou dočkat. Necháváme za sebou překvapeného Giovanniho a po třech km přijíždíme do nejbližšího městečka Ossi. Potom přes šoustky do Tissi. V zápětí najíždíme na hlavní tah, který nás vede členitým vnitrozemím až k Ittiry. Motorky vysvobozené z popruhů si užívají svobodu a my s nimi. Je dusno, ale jízda na lehko osvěžuje. Když přijíždíme do města, z dálky slyšíme rockovou muziku. Ozývá se z oploceného městského parku, kde je ve stínu borovic malý amfiteátr.

            Dění na srazu bylo plné dojmů, které třeba ani cestovatele nezajímají. Popis by zabral moc místa, a tak se o něm nebudu nějak rozepisovat. Koho by však zajímala i tahle část naší cesty, může se o ní dočíst v deníku na tomto odkazu. Pro ostatní zmíním jen to, že to byla hlavně vyjížďka, kterou jsme nestihli a večer doprovodný program, který jsme si náležitě užili. To už tam bylo asi jen 200 lidí. Neustále ale přicházeli a odcházeli místní lidé z města, protože vstup byl volný a konečně se zde něco dělo. Nejvíce tu byly zastoupeny stroje italských značek, Jawu jsme nenašli žádnou. Odjížděli jsme zpět dp Ossi až po západu slunce, a to už nám trochu kručelo v břiše.

Ossi je vystavěno na hřebeni zvětralých hornin. My jsme tam přijeli až za tmy, kdy se město probouzí po úmorném dni znovu k životu.  Na horním konci je trojúhelníkové náměstí, v jehož středu je benzinová pumpa se dvěma stojany. Na ploše tenisového kurtu se dá najít vlastně vše, co jezdec k životu potřebuje. Kromě pumpy je tu kavárna, barbber shop a pizzerie. Parkujeme hned u venkovního stolečku a objednáváme si sýrovou obří pizzu.

Z dlažby sálá příjemné teplo, jsme tu sami. Obsluha je vzorná, ceny mírné. Sem se musíme ještě vrátit. S plnými břichy a zbytkem pizzy v brašně se před půlnocí vracíme ty zbývající tři km do apartmánu. Kus je do kopce po prašné cestě, tak opatrně, abychom nevzbudili Giovanniho.

4.Den 27.6. Neptunova jezkyně a pláž

            Ráno je příjemně ospalé. Náš apartmán je v přízemí malé vilky a motorky tak máme na dosah ruky. U ranní kávy plánujeme cestu k vyhlášené jeskyni Grotte di Nettuno. Příchází Giovanni, a tak z něj Míša tahá rozumy ohledně cesty, parkování a pláží vhodných ke koupání. Přesto, že to má k moři přes 20 km, ukazuje se, že je velmi zasvěceným průvodcem a dokáže poradit, kdy a kam jít a čemu se raději vyhnout. Na základě doporučení opouštíme myšlenku na severní smaragdové pobřeží a budeme se držet pláží na západě, které budou teď v sezoně volnější. Dáváme si dohromady věci po včerejším živelném odjezdu na motosraz a před desátou vyjíždíme směrem na starobylé přístavní město Alghero. Zastavujeme ve špinavých cestách na předměstí a kupeme si vodu a opalovací krém. Z Alghera potom jedeme na sever podél pobřeží. Stroje šlapou na jedničku. Bezpečný dojezd na naše osmilitrové nádrže je kolem 120 km. Náš akční rádius lehce rozšiřuje dvoulitrový kanystr v brašně na Softailu a hliníková lahev, co ji má Míša přidělanou vlevo na Spotstru. Tankujeme ve Fertilii.  Pak musíme ještě objet celý záliv Porto Conte, na němž je skalnatý poloostrov Capo Caccia, Ten vybíhá daleko do moře a tvoří ho strmé útesy vysoké místy i 150 metrů. Cestou zastavujeme a kocháme se výhledem na záliv.

            Na konci, podél úzké cesty, už parkuje řada aut. Všechna je drze předjedeme, protože spoléháme na to, že motorky snadno upíchneme až někde u pokladny. To se nám posléze daří a už se těšíme na krasovou výzdobu v podzemí. Je však zapotřebí sestoupit po 651 schodech, které odsud vedou, po skalní stezce, k mořské hladině. Teprve tam je možný přístup do celého podzemního komplexu. Při návratu je pochopitelně budeme muset opět vystoupat vzhůru. V zápětí se ale ukazuje, že tohle zdaleka nebude ta největší překážka. Nemáme totiž online rezervaci! Od navracejících se českých turistů se dozvídáme, že oni jí taky neměli. Ale protože tu byli už ráno, stihli si to ještě zarezervovat z mobilu. Jenže na první volnou prohlídku si museli 3,5 hodiny počkat.

Záhy zjišťujeme, že dnes už jsou všechny vstupy obsazené. Já se smiřuji s tím, že jeskyni tedy neuvidím, moje žena však nikoli. Prý po cestě viděla ceduli k přístavišti, odkud je možné do jeskyně doplout lodí. S neskrývanou skepsí tedy startuji mašinu a následuji jí pár kilometrů zpět k odbočce. Po strmé prašné cestě přijíždíme do malé zátoky, kde je pláž a koktejlový bar. Od baru pak vybíhá do středu zátoky úzké molo. Dost pochybuji, že by tady mohlo přistát něco jiného než nafukovací člun. Míša brebentí s barmankou a objednává zmrzlinové poháry a dva lístky na plavbu k jeskyni. Pochopitelně nerozumím ani slovo, a tak se furt ptám, jestli je to jen na plavbu a jestli se pak vůbec dostaneme dovnitř. Tohle jsou lístky jen na loď a lístky na vstup prý koupíme bez problému před vstupem do jeskyně. To ve mě důvěru nebudí, ale nakonec rezignuji, a protože je do odjezdu dost času, objednávám si pivo. Je to nefiltrovaný ležák Ichnusa a chutná znamenitě. Povzbuzen novým objevem hned vidím svět trochu v trochu lepších barvách. Když do zátoky zamíří loď s vysokou špicí a nástavbou, která má ještě vyhlídku na střeše, jsem upřímně zvědav, jak tu budou chtít borci kotvit. Osobně to považuji za nemožné. Loď nakonec směřuje špičkou ke konci mola a vysune dlouhou úzkou lávku se zábradlím. Zatím co kapitán pomocí motoru udržuje optimální vzdálenost od mola. Přebíháme po lávce a loď může za okamžik ze zátoky vycouvat těžší o dalších deset pasažérů. Usazujeme se na horní palubě a okukujeme mohutné skály, které míjíme. Z moře je vidět několik dalších jeskyní. Po obeplutí nejzažšího skaliska se stáčíme zpět k východu. Když vplouváme do úzké zátoky, vidíme, že je zde několik lodí, které také vysazují návštěvníky přes špičku. Hladina je mezi skalami hodně rozkolísaná, a tak vystoupit na břeh není úplně snadné. Po vysunuté lávce se nakonec dostáváme přímo do jeskyně. Vstup tvoří veliká kaverna, kde se mísí mnoho lidí. Příboj občas šplouchne až sem. Kupujeme si lístky za 12eur a postupujeme do útrob země. Po schodech a chodníku postupně procházíme několik dómů s krápníky. Je zde také podzemní jezero dlouhé přes 100 metrů, krasová výzdoba je úchvatná. Když dojdeme nakonec, je nutné se vrátit po stejné cestě zpět. Návštěva jistě stojí za to. Když nastupujeme po lávce zpět do lodi, chechtají se nám rackové kroužící nad našimi hlavami. A my se chechtáme těm, co se musí vracet po schodech nahoru. Po vylodění v zátoce u baru sedáme na stroje a jedeme ještě nahoru na skalní vyhlídku udělat pár fotek. Na útesu silně fouká. Na cestě zpět hledáme místo na koupání v pozvolné části zálivu. Parkujeme motorky kousek od písečné pláže, kde je jen pár lidí, koupeme se v moři a popíjíme cappuccino na verandě malinké dřevěné kavárny. Blíží se večer, ale ještě se vracíme do palmového háje, který jsme viděli cestou, abychom tam udělali pár snímků. Pak jedeme na sever ještě do jiné zátoky, hledáme místo, kde bychom mohli s motorkami až k moři. Tam si počkáme na západ slunce. Odtud se vracíme přes Santa Maria la palma do našeho apartmánu. Večerní kraj je plný exotických vůní.

Do Ossi přijíždíme již za tmy.  Chvíli se motáme po městě a hledáme pizzerii. Tam, kde jsme byli včera, mají v pondělí zavřeno. Naštěstí u hlavní cesty mají otevřeno a pakování pěkně na očích. Zpestřením večeře je vystoupení mladé Italky na krosce, která je v totálně dezolátním stavu. Holka si sem přijela koupit cigára, a protože má baterku mrtvou, skáče na nakopávačce, jako smyslů zbavená. Po cca pěti minutách slaví nakonec úspěch a odjíždí před zraky všech mužů z restaurace, jako královna.

  5.Den  28.6. Alghero a Bosa

          Ráno vyspáváme, v noci spadlo pár kapek a je dusno. Po snídani se vydáváme na Alghero.  Alghero je starobylé přístavní město vzdálené od Tissi 30 km. Většina cesty je nám známá ze včerejška. Ve městě se snažíme dostat do centra, ale historické jádro je obehnáno hradbami. Parkujeme tedy na okraji parku před městskými hradbami. Jsou tu dokonce vyhrazená stání pro motocykly. Já mám ale docela problém vejít se, se svým prodlouženým Softailem, do obdélníčku konfekční velikosti italského scooteru. Odcházíme k prohlídce města, stoupáme na hradby odkud okukujeme moře a přístav. Vnitřek za hradbami je změtí prastarých uliček, procházíme malá náměstíčka a navštěvujeme několik kostelů. Některá zákoutí působí na návštěvníka jako kulisy k historickému filmu. V poledním žáru hledáme stín a dopřáváme si v cukrárně výbornou italskou zmrzlinu. Z rozpáleného města se pak líně došouráme zpět do parku k motorkám, kde je trochu příjemněji. V parku jsou stánky s různými cetkami, já si kupuji od černošky šátek a Míša odchází nakonec s novou letní sukní. Nasedáme na motorky a jedeme tentokrát podél pobřeží na jih. Ještě, než se vymotáme z města, podaří se mi na jedněch světlech s motorkou upadnout. Už jsem skoro stál a najednou mi to uklouzlo. Asfalt je v těch místech dokonale ohlazený. Nic se naštěstí nestalo a než blikne zelená už jsem zase v sedle. Opouštíme Alghero a jedeme po silnici lemující skalnatý břeh do 50 km vzdálené Bosy. Slunce nám svítí do zad a od moře vane čerstvý vítr. Krůpěje vln tříštích se o kameny někdy dolétnou až na silnici. Jedeme jen v krátkých rukávech, osvěžení je dokonalé. Asi po dvaceti km se najednou za zatáčkou objevují skály, kterým eroze vtiskla různé bizarní tvary. Zastavujeme na rozsáhlé vyhlídce nad mořem. Dělám pár fotek, dokonce dojde i na stativ, který má Míša přidělaný na nosiči. Idylka končí, když sem přijede pár v autě, a přestože má řidič asi 100 míst, kde by mohl zaparkovat, postaví mi káru do záběru přímo před stativ. Jdu k němu a poprvé se v angličtině uchyluji k sarkasmu. Nevím, jestli rozuměli tomu, co jsem říkal a nebo jestli se vylekali jak jsem koulel očima, ale po chvilce raději pokračovali dál. Na další cestě potkáváme motorky a mladého němce v VW T3 obytňáku. Vzal si měsíc dovolené a objíždí dokola Evropu. Zastavujeme na vyhlídkách nad mořem a kocháme se. Pak se rozloučíme, abychom se opět potkali na další vyhlídce. To se opakuje ještě několikrát. Vždycky když ho předjíždíme, tak nám mává. Pozdě odpoledne přijíždíme do Bosy. Bosa je přístavní město ležící na dohled ústí řeky Fiume Temo. Samotné ústí střeží pevnost s mohutnou věží. Začíná tady také nádherná písčitá pláž, která je dlouhá půl druhého kilometru a elegantně se zatáčí do podkovy. Na pláži se koupou asi dvě stovky lidí, ale vzhledem ke své velikosti působí téměř prázdně. Máme chuť se taky vyráchat ve vodě, ale jsou tady všude zákazy parkování. Nakonec sedláme a jedeme po silnici na jižní konec pláže, kde objevujeme parkoviště, které je přes silnici. Je tady dřevěný bar a plážová kavárna s terasou. Svlékáme se a za chvíli již skotačíme ve vlnách. Blbneme jako děti a užíváme si to. Tohle jsme naposledy měli ještě za bezdětna, před čtrnácti lety v Řecku. V podvečer se pláž vyprazdňuje a my sedíme na terase s hrnečky teplé kávy, koukáme na moře a mlčíme. Vítr ustává, je čas vydat se na cestu zpět. Naše stroje jsou na parkovišti osamocené. Oblékáme se a vydáváme se na cestu do Ossi, tentokrát vnitrozemím. Už je to na dlouhý rukáv. Členitá krajina plná uschlé trávy je zalitá večerním sluncem. Jízda proti němu je místy celkem nepříjemná. Projíždíme několika vesničkami, všude je klid. Za celou, sedmdesát km dlouhou, cestu zpět potkáváme pouze dvě auta. Do Ossi přijíždíme po západu slunce. Na večeři jdeme do restaurace u fotbalového hřiště. Rozhodl jsem se ochutnat koninu, místní národní jídlo. Míša je pohoršená. Žár dne ustoupil a ulice ožila společenským ruchem. Po návratu se ještě snažíme vytáhnout našeho ubytovatele Giovanniho na víno, ale marně. Jdeme spát, je to naše poslední noc v Ossi. Zítra odjíždíme na opačný konec ostrova.

6. Den 29.6. z východního pobřeží na západní

            Nadešel čas odjezdu. Nakládáme motorky do auta a stěhujeme tam všechno dovezené harampádí. Jde to rychleji, už v tom začínáme být zběhlí. Snídáme, až když je auto nachystané k odjezdu. Na snídani přijde i Giovanni, dáváme mu karton Plzně a on má pro nás zase lahev vína a sardské pivo Ichnusa. Míša se s ním baví italsky a já jim nerozumím ani slovo, smějí se a já jen doufám, že se nebaví o mě. Při loučení nás ujišťuje o tom, že by nás ještě znovu rád viděl i s dětmi. Vydáváme se napříč ostrovem. Jedem ze severozápadního pobřeží na jihovýchodní. Naším cílem je hotel Punta Moros vzdálený asi 220 km. Žádný hlavní tah v tomto směru neprobíhá, a tak kličkujeme po silnicích nižších tříd. Je hrozné vedro, cesta vede vyprahlým středozemím. Krajina je členitá, řídce osídlená a vypadá divoce. Po poledni přijíždíme k jezeru Lago di Gusana. Parkujeme ve stínu stromů na poloostrově, který zasahuje až do středu vodní plochy. Břehy jsou stíněny vzrostlými buky, nikde ani živáčka. Koupeme se v průzračné vodě tak, jak nás Bůh stvořil. Obědváme a lenošíme. Protější břeh je vzdálený asi kilometr. Odpoledne tam přijíždí rybáři, jinak jsme tu celou dobu sami. Vydáváme se tedy dál na cestu rozpálenou výhní. Jízda na motorce by byla v tomhle podnebí jistě příjemnější. V poslední třetině naší cesty máme možnost najet na rychlostní silnici, která vede tunelem prokopaným pod horským masivem. Protože jsme ale špatně odbočili, plahočíme se po staré cestě až do horského sedla, pod vrchol Monte Bruttu do výšky 1250 m. n. m.Odměnou je nám nádherný výhled a pozoruhodná vůně horských květin a bodláků, které hrají všemi barvami. Sestup je pochopitelně náročnější na brzdy. Nová silnice nás již zavede do města Lanusei. Tam najíždíme na severojižní dálnici, spojující přístavy Olbie a Cagliari úplně na jihu. Dálnice nevede při moři, ale souběžně s pobřežím asi 10 až 20 km od něho a je od moře oddělená hradbou hor.  Pokud tedy chceme z dálnice k moři, musíme v této části vždy někudy přes kopce. Sjíždíme v Tertenii a drápeme se opět nahoru. Sedlo, kterým cesta vede, bylo prodlabáno, a to v závěru šetří asi 20 výškových metrů. Přímo ze sedla tedy moře vidět není, ale kousek za ním je malá vyhlídka odkud již ano. Dá se tady zaparkovat a rozhlédnout se.

            Dole pod námi jsou na mořském břehu tři vesnice, které jsou horami úplně odříznuté od okolí. Tato cesta je jediná spojnice s vnějším světem. Dříve než byla vybudována, byl do této oblasti přístup pouze po moři. Dole nás přivítá pobřežní rovina, ze které vystupuje jeden pahorek porostlý palmami a posetý barevnými domky. To je hotel, kde strávíme další čtyři noci.

Asfaltka končí dole u pobřeží, na pahorek jedem po prašné cestě. Na recepci se chvíli dohadujeme ohledně parkování auta a motorek a recepční potom hopne elektrického vozítka značky Yamaha a jede nám ukázat náš apartmán na temeni kopce. Celý areál je oplocený a hezky udržovaný.  Vypadá to, že hostů je zde tak čtvrtina oproti ubytovací kapacitě. Vybalíme klumpy a vyndáme motorky z auta, dneska už ale nikam nepojedeme. Večeříme v hotelové restauraci s výhledem na záliv. Mimo nás jsou na večeři ještě další tři páry. Z jednoho z nich se nakonec vyklubou Češi. Zítra akorát odjíždějí. Zveme je ke stolu a taháme z nich rady a tipy co navštívit. Téměř za tmy se pak jdeme podívat k moři. Po asi půlhodinové procházce pláží, dojdeme do jediného plážového baru v této oblasti. Dáme si drink a zpět se vracíme po cestě přes vesnici. Docela jsme si zašli.

            V blízkosti hotelu na nás vrčí z křoví malinké bílé štěně. Kožich má plný bodláků pajdá a trochu kňučí. Míša mu vybírá bodláky on jí hned olizuje a vrtí ocasem. Zjišťujeme, že má v tlapce zapíchnutý dlouhý trn. Ten se nám nedaří vyndat. Ještě, že mám v brašně na motorce kleště. Tak si bereme ten roztomilý uzlíček sebou. Po úspěšném chirurgickém zákroku mu dáme ještě napít. Pak už se ho ale nemůžeme zbavit. Jdeme spát zatím co štěně pobafává na prahu našeho apartmánu. Usínám s myšlenkami na psí očkování a legislativní proces při dovozu psa.

7.den 30.6. trochu na jih

            Ráno je naštěstí psisko pryč. Dozvídáme se, že se po Sardinii potlouká spousta toulavých psů. Během snídaně si naplánujeme cestu na jih. Zabalíme se a přes sedlo spojující tento kraj se světem se dostaneme zpět do civilizace. Je vedro už od rána, oba Harleje hrozně topí do stehen, ale jejich vzducháče fungují bez závad. Když sjedeme na druhé straně dolů, nenajíždíme na dálnici, ale šineme se na jih po staré cestě. Provoz je minimální. Zjišťujeme, že ráz krajiny je zde odlišný od toho co jsme poznali na severu. Zatímco tady rostou palmy v zahradách a kaktusy volně v přírodě, v severní části ostrova je tomu přesně naopak.

Jedeme sami, nad rozpálenou silnicí se tetelí vzduch. Občas zastavíme, abychom si udělali pár fotek. Pro zastávku volíme místa ve stínu. Asi po čtyřiceti kilometrech vjíždíme do vesnice Santa Maria. Tudy protéká řeka Flumendorsa, která si proklestila cestu horami a nedaleko Porto Coralo ústí do moře. Je to jen kousek a plavky máme s sebou. Dříve než se schladíme ve vlnách, zajedeme ale do přilehlého Porta Tarmatzu. Tam jdeme na oběd do taverny a unikáme tak, na chvíli, polednímu žáru. Po jídle a návratu ke strojům se vracíme zpět. Ze sinice jsme před tím na pobřeží zahlédli borový háj. Parkujeme pod stromy kousek od břehu.

Táboření je zde sice zakázáno, ale vypadá to, že jsme objevili oblíbené piknikové místo místních obyvatel. Místa je tu dost pro všechny, a tak si roztáhneme deku a trochu lenošíme. Trochu se koupeme, pláž je oblázková a moře je nechutně teplé. Dříve, než na cestě zpět necháme pobřeží za zády, vyjedeme po prašné cestě na kopec. Stojí na něm kulatá věž střežící přístav. Těmto starým kamenným věžím se říká nuragy a na Sardinii jsou jich stovky. Ze stínu věže pak koukáme na přístav a na kamenité ústí řeky. Zpátky se vracíme svižně, máme chuť na kávu v plážovém baru, kde jsme byli včera večer. Cesta je k němu široká, ale poslední kilometr nezpevněná. Když u něj parkujeme, motorky jsou dost zaprášené. Dáváme si kávu a znovu se cachtáme. Pláž je písečná a slunce se pomalu schovává za kopce na západě. Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme na večeři. Potkáváme tu tváře, které jsme zde viděli včera večer. Tu se jeden místní chlapík, co je kámoš barmana, najednou perfektní češtinou ptá. "To vám není líto huntovat ty HáDéčka na týhle prašný cestě?" Jsem chvíli zkoprnělej, ale přiznávám, že mi to líto je. Z rodilého Sardiňana se záhy vyklube domestikovaný Čech. Který zde pustil kořen již před dvaceti lety. Je to také vášnivý motorkář, jezdí na čryřválcové Augustě. Za chvíli sedíme i s jeho paní, která je taky Češka, pijeme Ichnusu a dozvídáme se detaily z motorkářského života na ostrově. Posloucháme tipy, kde tankovat, kde přezouvat a kterou silnici nevynechat. Jako best of bikerskou Meku nám popsal cestu SS125. Hlavně její horský úsek mezi Baunei a Cala Gonone. Augustu má koupenou v ČR a tam jí i nechává servisovat, protože veškerá technika na ostrově přes zimu velmi trpí vlhkostí. Jezdí hlavně na jaře a na podzim, přes léto vůbec. To proto, že se nedá v těch vedrech v kombinéze vydržet. Z toho důvodu má prý na Sardinii motorkářská sezona dva vrcholy. Asi to bude pravda. Dneska bylo vedro i na nás, a to jsme jezdili jen v krátkých rukávech. Povídáme si do tmy. Potom se rozloučíme a jedeme zpět v prachu do apartmánu. Je posledního června. Od zítřka mi pomyslně začíná nový život. Jdu spát jako voják AČR a až ráno se probudím bude ze mě po mnoha letech civilista. Tato cesta je možná i díky tomu, že vybírám stará volna a dovolenou.

8.den 1.7.  Válecí den

V hotelové restauraci dlouho snídáme. Potom prozkoumáváme nurag, který stojí na útesu na severním konci zátoky. Následně se jdeme válet na pláž. Je tu tak málo lidí, že není problém mít třeba 100 metrů jen pro sebe. Největší koncentrace je pochopitelně u baru. Před polednem se jdeme schovat do apartmánu. Vylézáme až v podvečer, kdy si bereme fotovybavení a jedeme udělat pár snímků s motorkami. Naše první lokace je na cestě, po které jsme sem přijeli,v serpentinách na opačné straně sedla. Máme tam večerní světlo, i v době, kdy už jsou zdejší pláže ve stínu hor. Ležím pod svodidly a teleobjektivem fotím Míšu poklopenou v apexu zatáčky. Než se se Sportstrem otočí dole na odpočívadle, zastavuje u mě postarší pár ve Fiatu. Volají na mě, jestli jsem v pořádku. Když jim ukazuji na foťák a dávám palec nahoru, zřetelně se jim uleví. Mávají a pokračují dál. Přece jen, když se motorkář válí v zatáčce pod svodidly, obvykle to nebývá z kratochvíle... Na večer se stěhujme zpět na pobřeží, na jižní konec zátoky.

Světlo už není optimální, a tak si vypomáháme bleskem. Večer si dáváme v hotelové restauraci víno. Moc jsme toho dnes nenajezdili, ale fotky se snad povedli. Co myslíte? Zítra plánujeme výlet do Cala Gonone, abychom si projeli tu SS125.

 9.den 2.7. SS125 a Cala Gonone

            Ráno na nic nečekáme a nakládáme věci na motorky. Po snídani se vydáváme na cestu. Musíme opět přes sedlo. Potom najíždíme na dálnici a uháníme na sever, směr Tortoli. Kousek před ním je dálnice v rekonstrukci, a tak pokračujeme po staré cestě. V Tortoli plníme nádrže a najíždíme na SS125. Míříme k horám a jak stoupáme, ukazuje se nám moře po pravé ruce. Kouzlo klikaté silnice SS125 spočívá v kombinaci krásné krajiny, výborného povrchu a nízkého provozu.Otevírají se nám nádherné scenerie hor s výhledy do hlubokého údolí. Cesta byla kdysi stavěna velkoryse, jako hlavní tah z Tortoli do Olbie. Po dokončení dálnice, která obchází hory západně přes Nuoro, je však téměř bez provozu. Blížíme se do Baunei. Město je přilepené ke stěně horského masivu a z dálky vypadá jako miniatura. Projíždíme městečkem, ze kterého je stále vidět na vzdálené moře a pořád stoupáme. Jestli se nám líbila cesta do Baunei, tak z dalšího úseku jsme nadšeni. Překonáváme horské sedlo a otevírá se nám kamenitá pustina, plná hor a skalisek. Místy převládají suťoviště nad zelení.

Nebe bez mráčku, slunce do nás pere.  Zastavujeme, abychom něco vyfotili a pod vzrostlými duby opěvujeme pramen vyvěrající ze skály. Je tu příjemné posezení. Hltáme chladnou vodu a odpočíváme. Po chvíli už zase ženeme stroje kupředu. Po dvaceti kilometrech čirého motorkářského štěstí krátce zastavujeme v nevyšším bodě SS125, v Silanském sedle, 1000 m. n. m.

Je tu stará kamenná celnice, bar a houfy motorek. Na druhé straně zíráme do hlubokého kaňonu. Silnice pokračuje dál zadlabaná do jeho jižní stěny. Zastavujeme u jedné z vyhlídek, kde je začátek turistické cesty sestupující dolů. V bistru si dopřáváme sandwich a zmrzlinu. Přijíždí sem tři německé motorky a majitelé mi okukují bobbera. Jeden má bílého Shovlheada, kickstart only.  Pokračujeme na Dorgali, kousek před městem je autobusová zastávka, na které stojí Carabineri. Míjíme je a hned za zastávkou odbočujeme vlevo, přímo do tunelu. Tunel je proražen pod horským hřebenem, je dlouhý 400 metrů a je to jediná pozemní cesta do přístavu Cala Gonone. Oblast okolo města byla osídlena už v neolitické době a je stejně tak izolovaná od okolního světa horami, jako místo, kde bydlíme. Přesto, že tunel není dlouhý, z jednoho konce na druhý není vidět. (Zlí jazykové mluví o tom, že v době energetické krize je světlo na konci tunelu zhasnuté, prý z úsporných důvodů.) Tady je však na vině to, že uprostřed tunelu je horizont. Jakmile se přes něj přehoupneme, šlehne nás do očí modrý záblesk. Cala Gonone je ve skalnatém zálivu hluboko pod námi a my k němu klesáme v utažených serpentinách. Ve městě projíždíme rovnou k pobřeží. Je tu promenáda, palmy, pláže a bary. Dokonalý protiklad k pustině za horským hřebenem. Parkujeme na konci nábřežní ulice, která je jednosměrná. Po dřevěném chodníčku se jdeme podívat na pláž, ale na naše poměry je tu dost lidí. Vracíme se tedy pěšky do jednosměrky a jdeme do cukrárny, kterou jsme míjeli při příjezdu. Cukrárna má přes ulici směrem k pláži zahrádku se slunečníky. Tady si objednáváme ledovou kávu. Boubelatá servírka mi přináší nejmenší kafe mého života. Cala Gonone platí za vyhlášené letovisko a je zde k vidění mnoho zajímavostí. Nahoře ve svahu je neolitický dolmen a od pobřeží je zase přístup do dvou krasových jeskyní. Další jeskyně je pak možné navštívit pouze na člunu. Největším dnešním zážitkem je pro nás ale jízda po SS 125. Protože se těšíme na zpáteční cestu, tak se tu dlouho nezdržujeme. Jdeme ke strojům. Míša odjíždí jako první. Nechávám jí náskok, abych si mohl dát klikaté stoupání směrem k tunelu hezky svižně. Na výjezdu z města mám hned soupeře. Místní Fittipaldi v naftovém Fiatu Panda, má trať výborně načtenou. Letíme vzhůru a předjíždíme jedno auto za druhým. Chvíli si myslím, že chlapík za volantem nemá pud sebezáchovy, pak spíš ale nabudu přesvědčení, že se dnešního dne prostě rozhodl zemřít. Vedu stroj na hraně jeho konstrukčních možností a v rovinkách se k němu dotahuji. Uhlíková stopa za Pandou odpovídá emisím ze zapálené ropné plošiny. Když jsem ale sklopený v levotočivé vracečce a musím se ramenem uhýbat ještě karavanu, který jede z vrchu, dochází mi, že jsem vlastně pitomec. Zvolňuji a nechávám Pandě její vavříny. Ještě před tunelem dojíždím Míšu a na druhé straně odbočujeme na fantastickou SS 125. Naše první zastávka na cestě zpět je v sedle. Parkujeme před barem Silana, který je vysloveně motorkářskou doménou. Na dveřích je spousta samolepek motocyklových spolků z celého světa. V horském větru se třepetá asi deset vlajek, česká mezi nimi nechybí. Děláme si fotky před vchodem a jdeme dovnitř. Součástí baru je moristický funshop s upomínkovými předměty vztahujícími se k SS 125. Kupujeme si zmrzlinu, pár samolepek a já pak ještě tričko. V druhé polovině cesty pak ještě znovu zastavujeme u pramene, abychom se osvěžily. Tahle cesta se mám moc líbí. Za mě je to ta nejhezčí silnice, po které jsem kdy jel. Zásoby benzínu v našich nádržích se povážlivě tenčí a do sedla nad Baunei už přijíždíme na rezervu. Ještě, že dolů k pumpě je to teď z kopce. Když tam dorazíme, zjišťujeme že pumpa v Baunei je dnes už zavřená. Zkoumáme, kde je nebližší možnost natankovat. Nejdříve však ještě doléváme nádrže z mého dvoulitrového kanystříku, který si vozím v brašně. Po analýze možností se trochu vracíme a spouštíme se do nedalekého Triei. Tady je čerpačka pro změnu mimo provoz už delší dobu. Poslední možnost je až dole v Lotzari, kde se nám konečně daří natankovat. Cesta zpět probíhá už v poklidu, podle prověřeného schématu dálnice-sedlo-pobřeží-apartmán. Dneska jsme najezdili přes 200 km, těšíme se do sprchy. Po údržbě našich tělesných schránek si Míša bere šaty a jdeme na večeři. Obědváváme si ještě lahev vína. Je na místě se důstojně rozloučit, neboť zítra nakládáme motorky a odjíždíme.

10.Den 3.7. odjezd a bláznivý večer v Olbii

            Ráno je to trochu složitější, protože po snídani chceme ještě fotit motorky pod palmami u restaurace, se zálivem v pozadí. Studiový blesk se mi povedlo prodlužovačkou připojit do hotelu. Tím pádem jsem vůbec nepoužil druhou autobaterii, ani měnič napětí, které jsem si dovezl na nabíjení blesku v exteriéru.

Fotky se nám nakonec celkem daří, a tak jedinou kaňkou na celém podniku je poryv větru, který mi převrátí stativ s bleskem. Výbojka i pilotka jsou v háji a my můžeme začít balit.Zatím nemáme v autě nic, protože jako první se musí naložit oba Harleye. Jakmile máme vše zabaleno, jedeme ještě nakoupit do obchodu a potom hurá přes kopce k dálnici. Motorky jsou schované pod plachtou tak, že nekouká ani zrcátko. Necháváme za sebou místo, které nám přirostlo k srdci. Po dálnici mažeme na sever, do 230 km vzdálené Olbie, odkud nám zítra ráno odplouvá trajekt. U Caredu míjíme sjezd na SS125, zamáčkneme slzu a pokračujeme na Nuoro. Je hrozné vedro.

            Asi v polovině cesty sjíždíme na pumpu, abychom vzali naftu. Kousek za posledním stojanem na nás čeká překvapení v podobě úplně stejného WV Tansportétu T4 jako máme my, a navíc má taky plzeňskou SPZ! Při placení, když se rozhlížíme po posádce vozu, na nás z kouta mává vousatý chlapík v havajské košili, se sandály na nohou. Závěr dovolené se mu poněkud zkomplikoval tím, že se mu podělal alternátor. Jede tedy od pumpy k pumpě a nabíjí. Myslím, že jeho diesel-elektrický Téčko má v Green Dealu vlastní kategorii. Protože bydlíme v Plzni kousek od sebe, a protože mám teď v autě jedu nabitou baterii navíc, nabízím jí udivenému cestovateli k užívání, i s nabíječkou a powerbankou. Když se loučíme vypadá to, jako by teprve teď začal věřit na zázraky.

            Zatímco většina východního pobřeží Sardinie je hornatá, v této části je břeh tvořen písčitou rovinou. Do této příbřežní placky vybíhá široký záliv a s mořem je na východě spojen jen úzkým průlivem. Na protilehlém konci tohoto slaného jezera leží Olbia. Když se odpoledne blížíme k jejímu přístavišti, musíme přejet ještě klenutý most. Ten je opravdu vysoký, aby umožnil podplouvání i námořním lodím. Dává nám to skvělou příležitost trochu se zorientovat, prohlédnout si přístavní bazény a runway nedalekého letiště. Naše loď odplová od centrálního mola ráno v sedm. Nedaleko odtud je veliké parkoviště, na kterém pohodlně parkujeme. Míša zařídila bydlení v centru starého města a tam není vjezd povolen. Auto tedy necháváme zde a bereme si s sebou jen foťák a osobní věci. Za chvíli mizíme v křivolakých uličkách starobylého centra města. Apartmán je v přízemí kamenného domu, vše je zařízeno tak, aby nebyl nutný žádný kontakt s majitelem, (platba elektronicky, klíče v krabičce s kódem, kód od krabičky v SMS). Vše je čisté, zařízené v námořnickém stylu. Jsme tu jen krátce a vyrážíme do města. Na prvním náměstíčku objevujeme románský kostel. Máme štěstí, bohoslužba začíná za půl hodiny. Atmosféra je uvolněná, připadá nám, že mezi místními jsme tu jediní turisté. Potom si jdeme prohlédnout kotvící plachetnice do přístavu. Je zde několik velikých katamaránů. Parkoviště, na kterém stojí náš transportér, se k večeru povážlivě zaplnilo a najít zde volné místo je téměř nemožné. Kontrolujeme auto, vše je v pořádku. Za soumraku se vracíme do centra. Olbia ožívá, hýří světly a barvami. Procházíme městem, teplo příjemně sálá ze zdí domů. Večeře v restauraci a při tom na ulici, s živou hudbou. Kolotoč na náměstí. Je to poslední noc na ostrově a my si jí chceme užít.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE