Sám Severní Itálií a Toskánskem za 10 dní

DEN 5:

• Země: Itálie
• Najeto: 430km

Dnešní reportáž už nepíšu z lejtka italské boty, ale z její holeně J

Ráno bylo vidět, že sychravé počasí je to tam a odteď už URČITĚ bude jen hezky. Proto jsem po 5ti dnech konečně odepnul z motohadrů všechny tepelný a nepromokavý vrstvy a zvolil jen tenké crossové rukavice. U východního pobřeží se mezi městy Ancona a Pescara na pobřežní cestě podél pláží, lemujících borovice a palmy, tvořily kolony aut, valících asi do pracovního procesu a tak jsem se tu nechtěl moc zdržovat. Měl jsem ráno totiž před sebou určitý cíl, který jsem už předeslal: dostat se přes Apeninské pohoří na druhou stranu poloostrova. Apeniny nejsou žádná pahorkatina, jak jsem zjistil. Jedná se o  horské pásmo procházející napříč celou Itálií. Mají délku 1.200 km a šířku 100 km a výšku asi jako Tatry. Ale jsou, jak je zřejmé strašně rozlehlé. Jsou taky namísto středoevropských hor, jako Krkonoše, nebo Tatry, zalesněny listnatými lesy, jak je pro jižní Evropu typické. Nastavil jsem proto navigaci směrem na západní pobřeží. Jako body na trase, kterou jsem chtěl projet jsem nastavil park Monti Sibillini a město L'Aquila. Nevěděl jsem vůbec, co od italského vnitrozemí očekávat, ale vyrazil jsem vstříc horám, nad kterými se pořád ještě rozplývaly torza mraků ze včerejší noční bouřky. Věřím, že kdybych do těch hor jel o den dříve, tak bych se tam jen trápil ve sřídajících se dešťových přeháňkách, mlze a větru.

Jenže dnes se opravdu razantně změnilo počasí a mě se celý den lepí kalhoty na prdel i ve výšce rovnající se vrcholu Sněžky. Jestli jsem včera ale psal, že pár zatáček kolem pobřeží je dobrý zážitek, tak Apeninské serpentýny budou na škále zážitků přímo kulervoucích. Máte tam zařazeného trojáka a necháváte se půl dne houpat zatáčkami uprostřed lesnatých hor, kde sotva potkáte nějaké auto. Když budete plánovat přejezd Apenin, tak je asi jedno, kterou cestu odkud a kam v rozlehlém pohoří zvolíte. Když si na mapách přiblížte jakoukoliv část Apenin, tak se tu asi nemůžete splést a hned se dostanete do serpentýnového ráje, kde budete obklopeni skalnatými vrcholky dosahujíci výšky přes 2000 m.n.m.

Musím tady říci, že do Apenin se asi v co nejbližší době chci podívat znovu, protože toto horské pásmo nejde určitě poznat za jeden den a je v dosahu týdenní dovolené z České republiky. To z něho dělá jedno z top nejlepších horských masivů, vedle Alp, Karpat a pohoří na Balkáně. Takže Apeniny, budou určitě znovu jasná volba pro jeden z mých dalších horských tripů.

Takže půl dne jsem.se nechal kolébat těma serpentýnama ale když jsem kouknul do navigace, tak zjišťuju, že jsem se z lýtka itaklské boty o mnoho neposunul. Míjím ještě jezero Scandarello a pokračuju serpentýnami na město Ll'Aquila. Od tohoto města už se cesta začne rovnat a území civilizovat. Znát je to na hustotě dopravy a na charakteru silnic. Už začínají být rychlostní.silnice a dálnice a já začínám věřit, že se na ten západ opravdu dneska doštrachám.

Poslední kilometry už počítám po jednom a jedu je na stojáka, protože už se v přímořském podnebí na mě všechno lepí.

Můj cíl pro dnešní večer je městečko San Felice Circeo, kde ještě z posledních sil jedu obhlédnout hrad na skalisku nad městem a proukoumávám pobřežní cestu vedoucí zdánlivě do nikam, ale končící majákem a rande-pláckem pro zdejší omladinu disponující skútry a balící na ně zdejší řezivo.

Pak už směřuju k vytipovanému hotelu na pláži ve kterém opět bez problémů seženu pokoj a jdu do moře chladit opruzeniny.

Na závěr musím popsat mé pocity, když jsem ráno vyrážel od moře směrem k nekonečné hornaté pevnině a ta večer po 400km skončila a objevil se opět druhý konec světa. To mi v tu chvíli hlava nebrala a třeba budete mít podobné pocity, že jedete od konce země zese na konec.

No a teď jdu plánovat tu návštěvu Říma, což je vlastně můj hlavní cíl téhle cesty J

DEN 6:

• Země: Itálie
• Najeto: 250km

Vypadá to že po zbytek týdne bude v Itálii palermo, takže se hned po snídani jdu ještě schladit do moře. Čekala mě totiž exkurze do Říma. Toto město je 3. největší město v EU a proto jsem očekával, že dostat se k památkám nebude žádná legrace. Ale tuhle challenge, objet na motorce všechny římské antické zajímavosti za jeden den, jsem si na sebe upletl sám a tak jsem si nemohl nic vyčítat. Vydal jsem se proto ze 100km vzdáleného pobřeží dopoledne na cestu. K mému překvapení ale cesta vocejpala celkem svižně po rychlostní silnici a tak jsem už skoro za 1,5 hodiny stál před prvním antickým chrámem. Ráno jsem si na pláži uložil do navigace polohu asi 7mi pamětihodnostní, které jsem chtěl vidět a tak jsem dále pokračoval od východu města na západ od Kolosea, přes  Forum Romanum a pak do absolutního centra na Pantheon, Andělský hrad a baziliku sv. Petra. Mimo to kulturní ohnisko to ještě docela šlo. Na motorce si zastavíte před památkou, sundáte ve 38mi stupních helmu, rukavice, bundu a jdete 100 metrů lovit správný úhel fotky. V tom absolutním centru už to je ale vyložený boj o přežití, kdy musíte nějak respektovat automobilovou a autobusouvou dopravu, kolem vás se jako sršni míhají skůtrysti a na každém rohu hlídkujou jako římští psi měšťáci v modrobílých jeepech. Kvůli těm policajtúm je proto nemožné zapíchnout motorku na vhodném odpočívadle, aby se dala ta určitá památka alespoň vidět. Snažím se tedy popsat to, že moje dnešní návštěva Říma nebyla nijak kulturně ani architektonicky duševně obohacující a spíš se to s velkou motorkou rovnalo rellye mezi pruhy. Proto si příště radši do Říma udělám třídenní výlet letadlem a v pantoflích a letní košili se skutečně podívám dovnitř památek, o kterých jsem se učil při studiu architektury ve škole.

No takže Řím jsem tedy dobyl a nemůžu na druhou stranu říci, že jsem z něho nic neviděl. Viděl jsem ty nejposlednější jednosměrné uličky, kde jsem koukal za jízdy lidem na zahrádkách restaurací až do talíře, viděl jsem periferním pohledem za jízdy mnoho památek, které vůbec nevím, jak se jmenovaly, ale byly krásné a projel jsem také dalším státem na mém tripu a to Vatykánem.

Když jsem byl s Římem hotov, řekl jsem si, že k přímořské magiatrále ucpané kolonami aut už se vracet nechci a spíš mě na mapě zaujala 3 velká jezera ve vnitrozemí na sever od Říma. Jedná se o Lago di Bracciano, Lago di Vico a Lago di Bolsena. Cestu k těmto jezerům bych zde chtěl doporučit, je to pěkná kochačka. Mě první jezero osvěžilo koupelí na pláži městečka Anguillara Sabazia a třetí jezero mě dnes hostí přes noc.

Dnes večer konečně nastala vhodná konstalace pro to, abych spal konečně pod širákem, jak se sluší na správný mototrip a zde je zrovna krásný kempík u jezera pod městem Bolsena, kde z restaurace dnes píšu své dnešní patálie.

Dnes jsem ujel asi 250km, které už mě začaly zase přibližovat zpět na sever k domovu a zítra bych chtěl zamířit do Toskánska, protože jsem někde četl, že je to tam dobrý. Tak uvidíme.

DEN 7:

• Země: Itálie
• Najeto: 300km

Dnešní díl už nepíšu z evropského kontinentu, ale z ostrova. Z jakého? To se dozvíte ke konci epizody s názvem Den 7:

Noc v kempu pod širákem byla tropická a já během ranní kávy u jezera Lago di Bolsena plánuju další trasu. Vyrážím na sever po silnici SS2 směrem na Sienu a po chvíli míjím hranici Toskánska. Tady už začínám potkávat skupinky cestovních motorkářů, kteří mi dokonce odpovídají na zamávání, takže je znát, že to nejsou Italové, ale cizinci. Jedu krásnou otevřenou hornatou krajinou se zažloutlými pastvinami, které sem tam vystřídá cypřišový remízek. Cesta se vlní mezi kopečky, na kterých je občas vidět kamenný hrad a na některých starobylé městečko. Občas také cesta protne nějakou řeku přes historický cihelný most. Cesta svižně ubíhá a já jsem za hodinu a půl v Sieně. Vyvýšené historické centrum tohoto města je obehnáno souvislými etruskými kamennými hradbami a na pár místech do nich vedou monumentální románské kamenné brány. Za těma je ale zákaz vjezdu hlídaný kamerami a mě se dále pěšky pokračovat nechce, protože už je zase vedro.

Pokračuji proto na motorce dále směrem na západ přes městečka Prata a Campiglia Marittia směrem k mořskému pobřeží. Od Sieny se charakter krajiny změní a já vjíždím do hornatiny zalesněné listnatými lesy. Tady jsou serpentýny čím dál zábavnější a zkončí jen několik kilometrů od pobřeží. Zde dojíždím do přístavu Piombino a zde už můžu prozradit, že mým plánem je přejet trajektem na ostrov Elba. Zpáteční lístek stojí nemalých 96 Eur a po 1,5 hodině čekání na trajekt se společně s dalšími motorkáři naloďujeme. V tuto chvíli vstupuju tedy na ostrov. A co bude dál? To se dozvíte zítra.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE