Rozlučková cesta splněných přání

2. Grossglockner a Velká dolomitská cesta

Poměrně brzo ráno vstávám a začínám balit. Dneska mám po třech dnech první přesun do další destinace. Jedu přes Grossglockner Hochalpenstrasse do Dolomitů, konkrétně do kempu Alla Baita na Misurině. Jsem téměř komplet sbalený, najezený, ale stále čekám až mi oschne silně zarosený stan. Nakonec mu pomůžu hadrou a zbytek zvládne slunce, které se mezitím dostalo do správné polohy. Stavuji se na benzince a tankuji až po okraj. U Rebela to je trochu nadsázka, má malou nádrž (11,2 l), nicméně natankuji a vyrážim směr Fusch. Naposledy jsem tam byl v roce 1995, kdy jsme jeli na horských kolech z Česka do Dolomitů. Ve Fuschi jsme spali a pak jsme pokračovali po Hochalpenstrasse nahoru a pak dolů na Lienz a dál. Moc se mi tenkrát ten přejezd líbil a přál jsem si to někdy zopakovat na mašině. Takže si právě plním první přání.

Projíždím Fuschem kolem známého kempu a už zastavuji před mýtnicí. Kolem plno motorkářů, zdravíme se, já fotím a rychle do sebe nasoukám jednu musli tyčku, abych se později nemusel zdržovat zbytečnostma. Za mnou přijíždějí dva totálně retro traktory, které řídí nastrojení sedláci. Uff, asi to je zážitek přejet přes Edelweissspitz traktorem, ale já urychleně prchám, nesmím je pustit před sebe. Určitě za nimi vznikne špunt.

Přijíždím k odbočce a vyjíždím na Edelweissspitze. Mám štěstí, momentálně tu není silný provoz. Předjíždím středem, takže se vyhnu postávání na kočičích hlavách v posledních prudkých zatáčkách. Plánuji tady zůstat zhruba půl hodiny. Chci nafotit a pokochat se pohledy. Přjíždí zajímavá dvojice na GSkách. Dva Holanďaně, evidentně jsou na nějaké dlouhé šňůře. Kochám se pohledem na jejich zaprášené stroje a vybavení. Žádné naleštěné voňavky, lepící páska a drát - běžný spojovací materiál. Je vidět, že vše je totálně prověřené denní praxí, žádné zbytečnosti. No ano, obdivuji je. V zatáčce se objevují dva červené retro traktory a za nimi dlouhá předlouhá kolona. Mizím.

Pokračuji na vyhlídku pod Grossglocknerem. Před dvěma dny jsem se na GG díval přesně z opačné strany od chaty Stüdlhütte. Mám v sobě příjemný a zasloužený pocit. Nic mne dneska netlačí, žádná honička, takže vyhlídku opouštím zhruba po hodině.

Chci starouškům poslat pohled. Pěkně postaru, žáden email. Ale to musím nejdříve najít poštovní schránku. A to není vůbec jednoduché. Nakonec zajíždím do nějakého městečka a zalezu do prvního otevřeného krámku. Dostávám potřebné informace a pohled konečně mizí ve schránce.

Blížím se k italské hranici, chci ještě dotankovat do plného. Ceny benzinu v Itálii jsou o dost vyšší než v Rakousku. Je to iluzorní úspora. Při tom mém odběru. Ale ten pocit, že jsem ušetřil, mi nikdo nevezme :-) . Tankuji na nějaké malé benzince za Lienzem. Pěkná pumpařka se mne ptá jestli si dám i kafe. Řikám ji, že se cítím, jako bych vypadnul z mikrovlnky, totálně uvařený. Jeden smutný pohled a já měknu jako máslo v té mikrovlnce. "Jó, jasně dejte mi prosím jedno presso bez mléka. Ale ne amerikano." Úsměv na druhé straně pultu a obrovská sklenice studené vody jako bonus. Jejda, mám rád cestování.
Přede mnou je Toblach a první pohledy na Dolomity. Stoupám k jezeru Missurina. Tady je můj cíl, tady budu bydlet tři noci.

Mám k tomu kempu Alla Baita zvláštní vztah. Dá se říct, že kemp sám o sobě nic moc. Je hodně skromný. Minimum trávy, maximum šutrů, stany stojí v mírném svahu, motorku je problém zaparkovat. Přesto všechno má vše potřebné k životu a jezdím tam rád. Je to horolezecký a bikerský kemp, nic pro voňavky a šampóny.

Večer sedím před stanem, usrkávám kávu a vytahuji Kindla. Po chvíli čtení dorážejí sousedé. Jsou to Poláci – otec se synem, dáváme se do řeči. Chvíli tlacháme o svých plánech, pak si zase jdeme po svých. Ráno mne čeká Velká dolomitská cesta.

La Grande Strada delle Dolomiti oficiálně vede z Bolzana do Cortiny d´Ampezzo a měří 109 km (130 km pod Tri Cimy). Její historie se datuje od r. 1909, kdy byla dokončena výstavba vysokohorské silnice. Spojuje tři nejvýznamnější dolomitská údolí a vede přes tři nejvýznamnější sedla. Poskytuje nezapomenutelné zážitky a řadu jedinečných výhledů.
Tolik stručně citace z chytré knihy. Já jsem si cestu ještě upravil a protáhnul až téměř k Bolzanu. Délka kolem 230 km, přejezd přes 6 velkých sedel a nespočet zatáček. Počasí má být stejné, tedy slunce a pařák, možná odpoledne bouřky. Takže dostatek vody a něco energetického na cestu. Vyrážím do Cortiny d Ampezzo. Jako obvykle tam je mumraj. Plně spoléhám na Zuzku Garminovou, která mi posílá z navigace do přilby povely kudy z toho ven. Za chvíli stoupám do sedla Falzarego.

Při pohledu zpět ke Cortině mám po levé ruce Toffany a po pravé vrchol Nuvolao a Cinque Torre. Večer tam budu až pojedu přes sedlo Giau. Ale teď jsem tady a za chvíli pojedu směr Val Gardena. Nejdříve ale musím vyřešit drobný problém. Když jsem byl fotit, spadla mi z motky přilba a ulomil se držák intercomu. Chvíli na to civím a protože nemám sebou zázračnou šedou lepící pásku, musím improvizovat. Z lahve na vodu sundávám lavinovku, kterou jsem měl přivázané víčko a přivazuji tím intercom ke zbytku držáku na přilbě. Při troše opatrnosti bych s tím mohl dojet (a dojel jsem až domů). Kolem stojící motorkáři se baví pohledem na mé kutilství, ale když vidí výsledek, smějí se a pokyvují hlavou.

Přede mnou se rozevřelo údolí, začínám objíždět skupinu Selly, kterou teď mám po levé ruce. Ne úplně typický pohled, většinou se Sella zobrazuje v pohledu od Marmolady. Sjíždím do městečka Corvara a pokračuji směrem do Val Gardeny. Nikde nezastavuji, je tu docela velký pohyb lidí. Před sebou mám krásný výjezd do sedla Gardena. A nahoře nádherný výhled do údolí.

Pokračuji přes Selvu, Plan, Ortisei. Na chvíli se vzdaluji od hor, v těchto končinách jsem poprvé. Jsem rád, že jsem si trasu upravil, normálně sem není důvod zajíždět. Začínají se objevovat směrovky na Bolzano, moje cesta se stáčí na jih.

Navigace mne svádí pryč z hlavního tahu, to bude zase nějaká "garminovská zkratka". Najednou se objevuje značka s vyznačeným sklonem stoupání 36%. Zastavuji a ověřuji v navigaci, že opravdu tudy. Fakt jo. No tak tedy pome hopa. Je to jenom krátký úsek v lese, Rebel to dává, říkám si, že jsem zvědavý co mne ještě potká, jak jsem si tu trasu vlastně naplánoval. Za chvíli najíždím zpět na svou cestu. Ano, byla to zkratka.

Začínají se opět objevovat skály. Jsem nadšený z cesty, poměrně úzká, vsazená do levého úbočí údolí a prakticky neustále nějaká zatáčka. Přede mnou se objevují vrcholy Rosengartenu a majestátní věže Vajolet. Je tu krásně, zastavuji u louky co vypadá spíše jako golfový green. Sedím, koukám a nic mi nechybí. Pohodu narušila banda německých cyklistů, která zastavila vedle mne. Je po klidu, tak se zvedám a mizím.

Prolétnu Vigo de Fassa a směřuji na sedlo Pordoi – mimochodem z tohoto sedla je poměrně snadný přístup na Pic Boe (3125m) – buď pomocí lanovky na vrchol Sass Pordoi (2950 m) a dále pěšky anebo rovnou pěšky.
Já to mám už prolezené a tak dám foto a pokračuji sjezdem do Arabby a dále do sedla Giau. Cestou dolů v serpentýnach dělám školáckou chybu. Cesta je rozbitá a já si natolik hlídám výmoly, že mi v jedné zatáčce pod mostkem uniká v protisměru autobus, Naštěstí mne řidič vnímá a čeká. Omluvně zvedám ruku. Asi se už začíná projevovat únava. Ale přede mnou je poslední sedlo, pro mne vyvrcholení dne. Sedlo Giau.

V roce 1990 jsem tady byl s bandou podobných individuí jako jsem já a lozili jsme tu po horách. Byl to můj první výlet na západ. Když jsme lezli na Nuvolau/ Averau, koukal jsem zvrchu na ty vlásenky a poslouchal rajskou hudbu mašin jak tam jezdily nahoru a dolů. Moc jsem si přál to někdy zažít.

Teď tam tedy stoupám a doufám, že mne je alespoň trochu slyšet a plním si druhé přání. V sedle zastavuji a kochám se pohledem na ten kopec, je krásný.

Čas kvapí, sedám na stroja a sjíždím do Cortiny. Ještě v Missurině dokoupit proviant, vyfotit nádherný pohled na Tofany a jedu do kempu. Tady studená sprcha. Otevřený stan a věci venku kolem. Jsem více než naštvaný, ale to je tak vše co můžu dělat. Zběžná kontrola věcí, ale zdá se, že nic nechybí. Ptám se sousedů, ale nikdo nic neví. Tuším, že to byly dvě malé děcka od stanu, který tu už není. Den předem se chovaly jako urvaní z řetězu a rodiče to vůbec neřešili.
Večer se dávám do řeči se sympatickou dvojkou. Manželé z Polska. Ptají se jestli mi něco nechybí a rychle přecházíme na příjemnější téma. Bavíme se ale jenom já a chlapík, paní neumí anglicky. Tak navrhuji pojďme mluvit slovansky. Ty polsky, já česky a není boha abychom si nerozuměli. A za chvíli se zapojí i jeho žena a společně se bavíme o cestování a o horách. A tak klábosíme a chroupáme mrkev. Oni se zítra přesunují už směrem k domovu, já mám před sebou odpočinkový den.

3. Rest day – Tri Cimy di Lavaradeo

Ráno vyrážím pěšky nahoru směrem k chatě Auronzo a pak dále do sedla pod Cimama. Chci pozdravit mé lásky, tři staré dámy z Lavareda – Tri Cimy. Beru tedy foťák a hodlám si to pěkně užít. Když stojím v sedle a koukám kolem, jsem rád za změnu. Ani nevím kolikrát jsem už tady byl, ale je to stále stejná paráda. Rychle se přesouvám směrem k chatě Locatelli (Drei Zinnen) pod Toblingerem. Je odsud skvělý výhled na Cimy a dá se tu koupit čepované pivo (Weissen Bier) a vůbec není špatné. Akorát jsou tu mraky lidí, ale tak nějak se dokážu odfiltrovat, neslyšet, nevnímat. Takhle jsem tam ztvrdnul přes dvě hodiny. A protože jsem zapomněl přehrávač ve stanu a dokonce jsem sebou neměl ani čtení, seděl jsem tam, koukal a nechal volně plavat myšlenky. Jsem tu poprvé sám. Nemusím mluvit, nemusím nic.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE