Retro Moto Gang - jak jsme se nevykoupali v moři.

5. Den

                Ráno si Radek všiml, že se mu někde cestou vyklepalo víčko zapalování a zmizelo v nenávratnu (velká to bolístka skútru ČZ). Vyřešila to trocha stříbrné „izolačky“ nicméně při té příležitosti zjistil, že mu povážlivě ubyl olej v převodovce. Museli jsme tedy ještě udělat neplánovanou zastávku na benzínce a olej doplnit. Paní prodavačka marně gestikulovala, že na naše stroje potřebujeme 2T olej a ne převodový, ale nakonec podlehla česko-německo-anglickému vysvětlování a olej prodala. Prasátko se tedy mohlo řádně promastit a my jsme mohli konečně vyrazit.

                Cesta přes Triglav údolím Soči je jedna velká paráda a až na klasické jedničkové stoupání na Vršič, který byl dalším z bonbónků naší výpravy, se sem vždycky rád vracím. Po sjezdu jsme zahnuli doprava a dojeli k  Bledu omrknout nádherné jezero jako z pohlednice. Na horizontu se nicméně rýsovaly zasněžené kopečky, na které jsme se už tak těšili, že jsme dali jen rychlou zmrzku na zchlazení (když nám v Itálii nebyla dopřána) a začali pomalu stoupat k Rakouské hranici.

                Před vrcholem jsme ještě navštívili typickou slovinskou hospůdku, kde jsme ochutnali poctivé Čevabčiči rovnou z grilu. S tím, co znám ze školní jídelny, se to nedalo srovnat a navíc vzhledem k nemalé porci, jsme se nakonec málem „zabili žrádlem“.

                Přejezd do Rakouska nám trošku zbrzdila pasová kontrola kvůli uprchlíkům (samozřejmě pas jsem měl až na dně Páva). Poté už jen následoval sešup k jezeru Felracher Stausee. Pension, kde jsme se ubytovali, měl i vlastní pláž, které jsme samozřejmě hned využili a naskákali do jezera. Jen jim asi netekla teplá voda, protože ho napustili něčím, co mělo teplotu těsně nad bodem mrazu. Alespoň byl pak důvod se zahřát v místní hospůdce.

Najeto: 206km

6. Den

                Jelikož jsme si vezli docela slušný časový polštář, který jsme měli na neplánované opravy (ano, to všechno spravování před tím, bylo ve standardní cestovatelské normě ;-)), tak jsme si po snídani udělali drobnou zajížďku na nedalekou rozhlednu. Výtah bohužel nefungoval, ale to nás nemohlo odradit a na tu vyhlídku v 80 metrech jsme si vystoupali pěkně po svých. Vzhledem k výšce jsme se nejdříve trochu přemlouvali, jestli se vůbec přiblížíme k zábradlí (já teda konkrétně nejvíc), ale nakonec ten výhled seshora převážil nad strachem a i nějaká ta fotečka se povedla udělat. Dolů jsem raději seběhnul opět pěšky, na rozdíl od zbytku výpravy, která to vzala skluzavkou, ala Postřižínský komín. Marek celý sešup poctivě natáčel na telefon, aby večer zjistil, že zapomněl zmáčknout „REC“.

                Cestou do národního parku Nockberge nás chytil ještě krátký deštík, ale nic co by nám pokazilo náladu. Cesta přes Nockalmstrasse stála rozhodně za to. Na prvním sedle jsme otestovali dřevěnou tříkolku, ale dvě kola jsou přeci jen lepší, takže jsme pokračovali na vlastních strojích.

                Den utekl jako nic a tak jsme chvíli před setměním zakotvili v Mautendorfu a výjezd na Obertauern si nechali až na ráno.

Najeto: 168 km

7. Den

                Ubytování jsme měli bez snídaně, takže po krátké ranní hygieně (vyčištění zubů a oblečení nejméně propoceného trička), jsme rychle naskočili do sedel. První otevřený krámek byl až nahoře v Obertauernu, takže jsme do kopce drtili dvojku, co to šlo a občas to vytáhli i na 30km za hodinu. Houska se sekanou a pořádné kafe tedy byla zasloužená odměna za zdolané stoupání.

                Další zastávkou bylo Gosausee, kde jsme se dali do řeči s jedním vozíčkářem, který se nám pochlubil, že na svém elektrickém vozíku zdolal i Grossglockner. Sice tím zdevalvoval náš výkon, ale i tak musím smeknout. Sny je potřeba si plnit, i když jsou okolnosti proti. Naopak ten úspěch poté více chutná.

                Chtěli jsme ještě dojet k Toplizsee a udělat si výlet místním přívozem, ale čas nám nepřál (díky nezbytnému pivku po dojezdu nám ujela poslední pramice), tak jsme vzali za vděk  alespoň veřejnou pláží u většího jezera Grundlsee.  Voda měla opět teplotu kolem nuly, alespoň tedy podle těch jehel, co se do nás zabodaly, když jsme tam vlezli, ale pár temp se udělat dalo a byla to příjemná změna z rozpálené motorky.

                Ubytování jsme nakonec sehnali v městečku Bad Mittendorf, kde jsme se nejdříve snažili cca 20 minut domluvit lámanou Němčinou a angličtinou na pokoji a parkování motorek, aby pak paní domácí po pohledu na vlaječky na našich strojích prohlásila „Cože, vy jste Češi? Já jsem ze Slovenska“. Poslední noc u jižních sousedů jsme tedy oslavili v československém duchu, pochutnali si na domácích klobáskách a pivu z místního minipivovaru a nad ránem ulehli spánkem spravedlivých.

Najeto: 180 km

Den 8.

                Ráno se vstávalo trochu hůře, přeci jen se posezení protáhlo, ale v krásných dvanáct hodin jsme už zase tahali motorky z garáže :-). Na rozloučení s Alpskými kopci jsme ještě zdolali vyhlídku na konci Loser Panaramastrasse a pak už se vydali přes Gmunden směrem na Šumavu.

                V Linzi, jak se blížila česká hranice, začal čuník zase vyvádět a ze samé radosti z návratu místo startování střílel salvy z výfuku. První výstřel u Hřbitova naštěstí vyplašil jen pár návštěvníků (a nikoho neprobudil), ale po druhé střelbě na nedaleké benzínce už zastavovala auta a lidi zvedali ruce nad hlavu. Trochu jsme se obávali, jestli na nás nepřijede protiteroristická zásahovka, ale naštěstí se prase uklidnilo a po dotankování a dalších dvou salvách konečně chytnulo a mohli jsme rychle ujet za hranice.

                Večer jsme zakotvili na Lipně a byť už nám tady nikdo uschování motorek pod střechu nenabídnul, tak jsme byli rádi, že jsme to domů nakonec zvládli.

Najeto: 247 km

Den 9.

                Poslední den začala stávkovat i Jawička, které se nechtělo chytat (začal propouštět palivový kohout a tím pádem byla permanentně ulitá). Naštěstí jsme se prozíravě ubytovali na kopci, takže chvíle blafání ve sjezdu na dvojku stačila, aby se zase roztočila. Po snídani na místní benzínce a dalším roztlačení kývačky, jsme vyrazili směr Český Krumlov, kde jsme chytili šílenou kolonu aut. Do centra jsme tak ani nezajížděli a pokračovali dále kolem Temelína na Týn nad Vltavou, Milevsko a Slapy.

                Jediná další potíž cestou byl nedostatek benzínu v nádrži čuníka, takže jsem konečně mohl z Pávíka vytáhnout kanystr, co jsem sebou celou dobu táhnul. Kdo by to byl řekl, že se bude hodit až poslední den. Start se už obešel bez výstřelu a kupodivu nás cestou zpět žádná další katastrofa nepotkala. I když v tunelu Blanka ten dvoutaktní odér asi větrají ještě dneska.

                Po příjezdu na náměstí v Čakovicích nás zklamala naprostá absence vítacích transparentů a dokonce i všeho živého. Dojezdovou fotku jsme tedy pořídili z provizorního stativu ze dvou kamenů a pak se rozjeli do svých garáží.

Najeto: 268 km

      

 Závěr: 

                První výlet za hranice, na starých dobrých československých strojích, se povedl nad očekávání. Trochu se obávám, že ho budeme další sezónu jen těžko překonávat, ale rozhodně se o to pokusíme. Tyhle zážitky nám totiž nikdo nevezme a budeme na ně rádi vzpomínat. Navíc se v hospodě nedá pořád bavit jen o ženských a politice ;-).

                Nakonec ještě musím poděkovat kamarádovi Honzíkovi, který byť nemotorkář (doufám, že jen prozatím), se obětoval a sestříhal nám z dovolené krátké video. Na to jaký jsme mu dodali "materiál" se na to dá docela dívat, takže ho sem vlepuji také:
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE