Rakousko, Itálie a špetka San Marina

1. Den

Vstávej, jinak tam nebudeme první. Tak těmito slovy probouzím přítelkyni. Na jejím výrazu je vidět, co si o tom myslí. Ale nakonec stejně vyleze, poněvadž ji nic jiného nezbývá. Po snídani jsme se už jen podívali a zkontrolovali, zda máme vše a hurá za dobrodružstvím. Pár fotek nabaleného VFRka a jedem. Za Kuřimí vjíždím do mlhy, kterou jsem nečekal. Chvíli jedu po paměti, ale pak uznávám, že je to sebevražda a jedu jen tak, jak vidím (moc jsem toho neviděl). Mlha je ještě dalších 20km, ale po příjezdu do Rosic, kde máme všichni sraz, není po husté hmle ani památka. Petr nás předběhl a jako první už vyčkával na benzince až dorazí ostatní.. Myslel jsem, že mám hodně nabalenou motorku, ale když se ukázal Kenny, říkal jsem si, že jsme poloprázdní. Po shlédnutí motorek a sdělení si všech ranních zážitků už konečně vyrážíme… Zapínám GPS, ve které mám naplánovanou celou dovču, tak snad nás nezklame. Jedeme směr Třebíč, Třeboň, České Budějovice. Za Budějovicemi dáváme oběd, zcela typická česká jídla, protože víme, že celých devět dní budeme jíst blafy z pytlíku a těstoviny v Itálii. Pokračujeme směr Studánky a Linz. Rakouští řidiči jsou k motorkářům ohleduplnější než našinci a tak nám všude uhýbají a my můžeme svištět dál (proč to nejde u nás?). Najíždíme na dálnici na Salzburg, kde teploměr ukazuje i při rychlosti 140 km/h krásných 35°C. Protože RSV není cestovní motorka a potřebuje dřív doplňovat palivo, děláme pauzy každých 160 km, jak to vyjde na benzinku. Ale odpočívat se musí. Dostávám informace od Pavla, který jel z Vídně, že už je na místě a čeká v kempu u Traunsee. Asi za hodinu se potkáváme, Pavel leží i s Verčou u motorky a lámou do sebe pivo. My zpocení a unavení jen závidíme. Jdeme se ubytovat a v tom to začne.
S panem domácím se nemůžeme dohodnout na ceně. Nejdřív chce za jednoho člověka, stan a moto na dvě noci 16 Euro, pak za dva lidi na dvě noci 16 Euro, pak sleví na 14 Euro, ale asi za hodinu si dojde ještě pro další Eura. Připadalo nám, že si cvakl. Nevypadal zrovna zdravě a taky měl divný oči. Ale nakonec jsme se domluvili na dvě noci se vším všudy (stan, moto a 2 lidi) na 30 Eurech.Okusili jsme vodu jezera Traunsee, docela studená, ale dalo se to. Aspoň bylo, kde chladit škopky a salám, pro který jsem si musel stejně doplavat. Mezitím se zatáhlo a zvedl se vítr. Fučelo takovým stylem, že se stan prohýbal jako by byl z papíru. S jeho lehkou konstrukcí jsem se loučil. Ale nakonec jsem jen přikurtoval 22 kolíkama a třema pavoukama a držel. A aby toho nebylo málo večer dorazila ještě bouřka, ale to už jsem spali, aspoň někteří.
Najeto 380 km

2. Den

Celou noc lilo, spíš chcalo. K ránu se počasí trochu umoudřilo, ale bylo poněkud chladno. S tím se v Alpách musí počítat. Po snídani vyrážíme na výlet kolem jezer a zakotvíme u Attersee. Opět silnice na jedničku. Zatáčky, stoupání, klesání, nikde žádný policajt a ani provoz. Mrkneme do města a pokračujeme směr Mondsee. Ale cestou vidíme krásnou širokou silnici směřující kamsi do hor. Neodoláme a jedeme. Skvělá trasa, dokonce před každou ostřejší zatáčkou je cedule s motorkářem a upozorněním, že jet rychle není dobré a jiné zajímavosti. Úsek měl asi 8 km, ale stál zato. Obloha se mezitím skoro vyjasnila a také počasí slibovalo krásný večer, ale smůla. Večer to přišlo znova, vítr, blesky a hlavně silný déšť, který nás zasáhl při večerní procházce z nákupu v místním Hoferu. Do stanu to jen mlátilo a čekal jsem, že stan za 450,- z českého hypermarketu nevydrží. Kupodivu vydržel. Jako jediní jsme měli sucho.
Najeto 100 km

3. Den

Přes noc se ochladilo tak o deset stupňů a počasí slibovalo další déšť. Dnes byla v plánu motorkářská mekka Grossglockner, ale při pohledu vzhůru do nebes…Ačkoliv předpověď slibovala bohatou koupel, vydali jsem se vstříc osudu. Rychle sbalit stany, namašlit na moto a odjezd.Loni jsme mokli každý den, tak letos můžeme taky. První zastávku děláme asi po pěti kilometrech ve vesnici Traunkirchen, kde si děláme menší výšlap k místnímu kostelíku, který se tyčí nad jezerem. Krásný výhled a hlavně vše je udržované a čisté. Nasedáme a jedeme dál směr Bad Ischel, Gosau a Lammertal. Vede nás naše kamarádka MIO MOOV, ale trochu si měnila cestu podle sebe a to i přes to, že vše jsem měl dopředu naplánované. Nakonec projíždíme krásným údolím (už se opakuji asi potřetí, ale ono je tam všechno pěkný, hlavně silnice) ze kterého vyjíždíme až u dálnice na Villach. Poslouchám MIO a hrneme po pěkné dálnici s pěknou scenérii, tunely, mosty, skály, řeky, zase tunely. Zastavujeme až v St. Johann im Pongu, kde nakupujeme v Hofru. Odtud směr Zel am See a GG a pak kemp v Heiligenblut. Alespoň tak jsem to chtěl, jenže počasí neporučíte. Už zdálky bylo vidět, jak se na nás valí alpská bouřka. Nejde nikam uhnout a tak vjíždíme do letního deště. Naštěstí nás to chytlo jen okrajově a stihli jsme se schovat ve vesnici Bruck u místní Billy. Po dešti a výhledu na zamračený GG jsme se rozhodli přenocovat někde poblíž. Mio nabízela hned několik kempů. Jakožto vedoucí družstva s povýšením na Fírera jsem šel hledat ubytování i s přítelkyní. Došli jsme do Sport kempu a už při vstupu na pozemek jsem si byli jisti, že tady dnes spát nebudeme. Recepci bych přirovnal k pěti hvězdičkovému hotelu a ty služby co nabízeli, škoda mluvit. Chvíli jsme stáli ve frontě a v duchu jsem přemýšlel co řeknu. Jak jsem přišel na řadu, usmál jsem na slečnu a chvíli jsem na ni čuměl jak vůl. Ona na mě taky čučela a ptala se jaké mám přání. A já jsem na ni furt blbě čuměl a smál se. Nakonec ze mě něco vypadlo a po pár jednoduchých větách jsem se dozvěděli cenu. No asi 40 Euro na noc za člověka ve stanu. Poděkoval jsem a odešel jsem s letáčkem, který jsem dostal s nabídkou na zimní sezonu. Ty ceny byly strašné. Po této zkušenosti jsem ještě našel odvahu a zazvonil jsem na pár penzionů po cestě. V prvním nikdo neotvíral, to se mi ulevilo. Přítelkyně se mě opatrně zeptala, jestli vím co dělám. S klidem jsem ji odpověděl, to víš že jo. U druhého penzionu jsem opět sebral odvahu a zazvonil. Předem připravený text jsem si opakoval stále dokola. Ve dveřích se náhle objevila starší paní. V tu chvíli jsem se ji podíval do očí a řekl. Ty vole. Já zapomněl i jak se jmenuji. Opět jsme na sebe koukali, ale tady to bylo rychlejší. Paní pochopila, ale měla plno. Došli jsem k motorkám a říkám, že pro tuto dovolenou moje němčina končí. Naštěstí už nepršelo a Mio našla jeden kemp asi 5 km od nás. Zavelel jsem a jedeme. Hned vedle Zeller See. Pěkné, útulné místečko. Ubytovali jsem se na jednu noc a při placení chtěli od někoho hlavního pas nebo občanku. To jsem byl já a při podávání občanky jsem řekl drsnou větu „Ich bin Führer“. Chtěl jsem říct ich bin Leiter, ale co, stalo se. My jsme se začali smát, ale podle výrazu majitelů jsme viděli, že jim do smíchu moc nebylo. Radši jsem zmizel. Po ubytování jsme se jeli projet směr Kaprun a dál na alpské přehrady, ale tam se dá dostat jen autobusem za 18 Euro. Mrkli jsem na pomník obětem Kaprunského neštěstí, kdy v podzemní lanovce v listopadu 2000 zahynulo na 155 lidi vč. jedné Češky. Od té doby je podzemní lanovka zavřená a o kousek dál byla vystavěná nová kabinová lanovka na Kaprunský ledovec.
Večer jsme si dali krásnou horkou sprchu a udělali si menší piknik na lavičce za společenskou místností. Asi po hodince popíjení slyšíme zvuk VFRa. Mrkneme a on to našinec a ještě k tomu od Ostravy. Zdravíme se, chvíli kecáme, ale pak se věnujeme jídlu a pití. No a taky se docela bavíme jak Ostraváci staví stan. Po těžkém půlhodinovém boji se jim to podařilo. Popřáli jsme si dobrou noc a snad se zítra počasí umoudří a bude krásně. Večer teplota klesla ke 12 stupňům.
Dnes najeto 210 km

4. Den

Koukám na teploměr a ono 8°C. No žádný teplo. Dávám ještě jednu ranní horkou sprchu, která mě probere. Hned si děláme čaj a snídani a pak hurá na balení a na GG. Dnes je jasno a krásně, ale čeká nás náročná cesta až do Itálie. Kolem deváté odjíždíme z kempu. Ale před vesnicí Ferleiten stojí kolona aut a motorek a vepředu policajti.Snad žádná nehoda. Po chvíli čekání se jdu zeptat co se děje, ale naštěstí jsem nemusel ani pípnout. Viděl jsem, že v dědině je slavnost. Za dvacet minut to začali pouštět a hurá k mýtnici. Několik fotek na památku, nálepku s GG nalepit na plexi a hurá nahoru. Krásný úsek a ta panoramata. Zastavujeme a děláme spousty fotek. Vyjíždíme až na Edelweissspitze 2572 m. n. m. Cestou nahoru jsme projeli několika klimatickými pásy. Alespoň to píšou v průvodci. Výhled z Edelweissspitze je nezapomenutelný. Počasí bylo na jedničku. Kdo tam nebyl, jeďte tam, je to zážitek. Odtud jsme pokračovali na vyhlídku Franz-Josefs-Höhe. Ale ještě předtím jsme si dali krásný oběd před tunelem a taky se šli zkoulovat. Kdo by toho nevyužil se koulovat 25. července. Jak tak obědváme, zastavuje u nás již známe černé VFR z Ostravy. Seznamujeme se a zjišťujeme, že jedou k moři do Itálie. My máme stejný plán, ale bereme to přes italská passa a jezero Lago di Garda. Radek s Verčou souhlasí a přídávají se k nám. Teď už jedeme čtyři VFRa a jedno RSV. Vyrážíme směr vyhlídka F.J. Tady je to jako na malém srazu. Taková továrna na zážitky. Odjíždíme kolem jedné hodiny směr Villach. Mio nás zatím vede správě, takže nedávám pozor, kam vedou cedule a spoléhám se jen na ni. To se mi pak samozřejmě nevyplácí. 
Už jsme v Itálii, hurá. Tak už jen nějaký to Passo a jdeme hledat kemp. Hned po přejetí hranice se změnila inteligence řidičů. Italové jezdi sice svižně, ale jako prasata. Během úseku od hranic do Cortina D´Ampezzo nás málem několikrát sestřelili a to nepočítám to bezhlavé předjíždění v zatáčkách. No, ale zase na druhou stranu, nedělalo nám problém se přizpůsobit. Před Cortinou nás Mio ztahuje z hlavní silnice a vede nás po místních komunikacích. Silnice šíře asi 2 metry byla velice příjemná. Podle ní to bylo o 2 km kratší a rychlejší, ale kde na tom byla to nevím. Je to sice dál, zato horší cesta. Přestal jsem v ní doufat, ale stále jsem ji věřil. Ve čtvrt na šest dorážíme na Passo di Falzarego 2117 m.n.m. Hned nás zaujala pověšená ČZ 175 pod střechou místního krámu se suvenýry. Počasí je přímo nádherné, takže fotoaparáty jen cvakají. 
Odtud se přesouváme směr Passo Pordoi 2239 m. n. m. Sem dorážíme v 18:20 hod. a jsme dost unavení. Dnes je to už třetí vrchol. Samá serpentina, těžká motorka, spálený obličej a hlad. Děláme společné foto a jedeme hledat kemp. Sjíždíme do údolí pod horu Marmolada do městečka Canazei. Zde Mio opět nachází kemp v dobré kvalitě. Ubytujeme se a jdeme na pravou italskou pizzu. O tom, že tady mají turecké záchody nemusím psát. Zlatej nemocniční bažant, ale když musíš tak musíš.
Vidíme první pěknou restauraci, vysíláme posla, aby obhlídl terén a ceny. Prošlo to, jdeme jíst. Po chvíli k našemu stolu přichází s italskou číšnicí i česká číšnice a česky se ptá, co si dáme. Zírali jsme jako telata, ale moc nás to potěšilo. Říkala, že to hned poznala, že jsem češi. Prvně došel jeden, podíval se na ceník a pak přišla celá skupina. Pizza dobrá, víno taky. S plným žaludkem se nám krásně usíná. Po dnešním dni toho má každý dost. Byl to nejnáročnější den, doposud. To ještě netušili, co mám na ně nachystané…
Najeto 210 km, ale těch zatáček.

5. Den

Ráno opět sluníčko, ale zima. Snídáme zbytky a pomale se balíme. Tak nějak jsme byli domluveni, že se budeme snažit vyhnout dálnicím. V GPS jsem měl už předem zadanou cestu, takže vše by mělo být v pořádku. Před sebou máme jen 150 km a pěkné počasí. Hrneme směr Lago di Garda. Italské cesty jsou dobré, ale nesmyslné značení rychlosti. Furt 50km/h, 70km/h a občas i devadesát. Teplota už je na nějakých 33°C a to není dobré. Potíme se jak prasata a jedeme šnečím tempem. Asi po sto kilometrech zastavujeme na benzínce a chladíme čím to jen jde, ale zmrzlinu nevedou. Tak aspoň voda na záchodě je příjemně studená. Po chvíli děláme další, tentokrát nakupovací, pauzu v Lidlu v Trentu. Ceny perfektní a hlavně velký výběr vína. Nakupujeme jak zběsilí, ale zapomínáme, že to není kam dát. Ale zdařilo se, jen Pavel musel svůj nákup rozdělit mezi nás, aby odjel. Po výjezdu z Lidlu mě GPS vede rovně a tak jedu. Jenže jsem vyjeli tři a další dva zůstali skrz auta na křižovatce. Oni se pak jednoduše drželi cedulí a já se držel GPS. Samozřejmě jsme jeli každý jinou trasu, ale za stejným cílem. Chvíli jsme byli nervní, kde jsou, ale pak došla sms s místem, kde na nás počkají, jenže GPS nás opět svedla z obchvatu a tahala nás přes nějakou vesnici, kterou jsem měl zadanou jako průjezdní bod. V tu chvíli jsem pochopil, že GPS není zas až tak chytrá jak jsem myslel. Celou cestu jsem vymazal a zadal ji znova, ale bez průjezdních bodů. To už bylo lepší. Nakonec jsme se potkali a mohli pokračovat dál. Cesta na Lago di Garda trvala asi pět hodin. Ale aspoň byli pěkné scenérie podél silnice. Projíždíme Riva di Garda a hledáme kemp. MIO opět jeden nachází, ale je to asi nejluxusnější kemp v celém okolí. Chvíli se kocháme pohledem na jezero. Není ani vidět druhý břeh. Pokračujeme kolem jezera a hledáme ubytování. Nakonec nacházíme asi 20 km od města pěkný kemp za 13 euro za osobu, stan a moto. Správcová nám ukázala místa, kde si máme postavit stany, ale při pohledu na skoro betonové podloží mi bylo jasno, že bez příklepové vrtačky si díru na kolík neudělám. A taky, že jo. Když už jsem zničil asi třetí kolík, dostal jsem nervový záchvat ,(to bylo způsobeno taky tím, že mě bylo teplo a měl jsem hlavně hlad), a hodil jsem kamenem, docela velkým, přes půlku kempu. Co mě řekla přítelkyně nebudu psát. Vzal jsem stan, tak jak byl a odtáhl ho asi o deset metrů dál, kde byla tráva. Samozřejmě u toho jsem nadával a brumlal cosi o tom, že se na všechno vyseru a budu spát pod stromem. Hned vylítla správcová a cosi říkala, že tady parkují auta a stany se staví tam, kde nám ukázala. Tak jsem ji vysvětlil, že auta na trávě parkovat nebudou a já nebudu spát na šotolině. Pak uznala, že mám pravdu a byli jsme kamarádi. A donesla mi i kladivo na kolíky. Tak nějak jsem potom „vystřízlivěl“ a šli jsem se zchladit do jezera. Voda krásně čistá, ale trošku studená. Nakonec jsem uvařil oběd, italský oběd, Boloňské těstoviny ala Vitana.
K večeru jsme si udělali menší výlet do města. Nakoupili jsme suvenýry a konečně jsem si mohl dát pravou italskou Gelati. Hned tři kopečky. Prošli jsem Riva di Garda a pomale jsme se vrátili do kempu. Ostatní leželi, spíše chrněli na pláži. Vzali jsem láhev vína a přidali se. To, že jsme se trošku scákli je normální. Aspoň se lépe spalo.
Dnes najeto asi 170 km

6. Den

Vylezu ze stanu a vidím že město je zahaleno oparem a blýská se. Rychle schovávám věci a budím ostatní, že se asi blíží bouřka, tak ať si schovají věci. Naštěstí žádná nedošla a na nás opět vykukuje zpoza hory nad kempem slunce. Dnešek je spíše odpočinkový den, takže žádný výlet se nekoná, krom do města na nákup vína, jídla a nějakých těch suvenýrů. Ale během dne se zvedl vítr a ten k nám přihnal torzo bílé velryby. 
Najeto tak 50 km

7. Den

Brzy ráno odjíždíme směr Riccione a snažíme se vyhnout dálnicím, ale po hodině měníme itinerář a najíždíme na dálnici směr Verona, Bologna a Rímini. Hrneme skoro předpisově, ale moc nám to nejde. Najednou mrknu do špíglu a za námi blikající Carabinieri. Nadávám si, že jedu jak prase a loučím se s éčkama. Uhnu do pravého pruhu a čekám až mě předjedou a zastaví, ale naštěstí jen ukazují gesty, že jsem asi vůl. Ale pokračují dál. Pro nás jen dobře. Zastavujeme na benzince a tam se dovídám, že za námi jeli dobrých pět minut, než jsme si jich všimli. Do kempu zbývá nějakých 100 km, ale každý toho má dost. Teplo jak v Itálii a únava je taky znát.
Nacházíme první kemp, kam nás GPS dovedla, ale nejsou moc ochotní. Prvně, že mají místo, pak nemají, pak jen na týden a pak, že mají plno. Hledáme další kemp a opět se MIO činí. Tento je lepší, levný a navíc jen asi 300 metrů od moře. Ubytujeme se a hned mažeme do moře. Jsou krásné vysoké vlny a voda je teplá jak…Zabíráme lehátka a na nich hned usínáme. Posléze zjišťujeme, že se za ně platí, ale to nás nevzrušuje. Krásný odpočinek u móřa se škopkem v ruce je fajn, ale jen do doby, kdy vám chladivý mok dojde.
Večer si zajdeme na promenádu a nakoupíme co potřebujeme a jdeme relaxovat. Jenže krásné místo na samotě v rohu kempu u křižovatky, která se zdála být klidná, není zas taková paráda.
Dnes najeto 350 km 

8. Den

Hned po vylezení ze stanu koukám na ostatní a jejich ospalé tváře a je mi jasné, že se vyspali úplně stejně dobře jako já. Ta jinak klidná křižovatka se kolem půl noci probudila k životu a ještě k tomu ve vedlejším kempu bylo něco jako technoparty, takže noc jako z pohádky.
Po snídani osedláme stroje a jedeme do San Marina. Je to symbolický cíl naší cesty. Zadávám trasu do GPS tak, abychom se vyhnuli placeným cestám. To byla velká chyba. Ta ludra nás vede cestami, které neznají snad ani místní. San Marino na ceduli bylo doleva a GPS rovně, věřím ji. San Marino rovně a GPS doprava. Po chvíli začíná přítelkyni docházet trpělivost a po dohodě s ostatními mi ji chtějí sebrat. Nakonec jsem jim slíbil, že se budu držet směrovek. Ty nás dovedli přímo do centra San Marina na parkoviště.
GPS má v sobě zabudovanou SW chybu, že v Itálii jsou skoro všechny silnice placené, což není pravda. Ale co už.
Vcházíme po schodech do historického jádra města a směřujeme na hrad na skále, který se majestátně tyčí nad celým San Marinem. Město moc krásné, lidí hromady, ale ty obchody. Do prvního co jsem vkročil jsem čučel jak puk. Na lahvích od vína byly fotky Mussoliniho, Il Camerata, Mao Tse-tunga, A. Hitlera a jiných diverzantů. Zkrátka, tady se dalo koupit skoro vše. Od zbraní přes policejní odznaky (byl tam i český) po nacistické nášivky.
Ale mi pokračujeme už po hradbách na dominantu města. Cesta vede vzhůru a naším cílem jsou "tre Torri" -tři pevnosti: Gaita, Cesta, kde sídlí Muzeum starých zbraní, a Montale. Procházíme všechny pevnosti a před námi už je jen cesta do kempu. Tam trefíme skoro po paměti. Odpoledne válení na pláží, ale už né bohužel na lehátkách, pač nás od tam vyhodili, že máme jít na veřejnou pláž. Ale bylo to dobře, alespoň jsme mohli s Pavlem projít starý rozpadlý hotel hned u pláže. Jako zbraně proti případným vetřelcům nám posloužil plně funkční hasící přístroj a násada od mopu. Co jsme tam s hasičákem dělali nechtějte vědět. Při příchodu na pláž nám holky říkali, že když se ozval takový divný zvuk z hotelu, tak celá pláž se otočila a čučela na torzo hotelu co se tam děje. Pavlík nakonec celý hasičák rozstříkal a smutně odešel. Ale pak mu Kenny řekl, že dole v jedné místnosti jich je asi ještě dvacet. Naštěstí je nenašel, to by tam s tím lítal ještě dnes.
Večer jsem se lehce …… a šli spát. Ráno byl naplánovaný odjezd do Benátek a do Rakouska. Bohužel Petr s Pavlem museli jet už ráno přímo domů, takže jsem jim vysvětlil cestu a body, kterých se mají držet.
Najeto cca 160 km

9. Den

Kolem šesté ráno se loučíme s klukama a ti vyráží směr ČR. Mají před sebou nějakých 1100 km. Pavel na VFR to určitě dá, ale Petr na RSV bude asi trpět. Ale je to kus chlapa, ne. My se v klidu najíme a pomale se taky balíme. Kemp Fontanela opouštíme kolem deváté a najíždíme na dálnici směr Bologna a Venezia. Při pohledu na GPS po 210 km odbočte vpravo se mě ježí vlasy. Na to, že je pátek cesta ubíhá v pohodě. Před Benátkami lehce zakufruji, ale to opět díky GPS. Naštěstí cedule to jistí. Parkujeme a teď nastal problém kam s věcima. Dvě bundy, dvoje kalhoty, dvě helmy a boty. Tak nějak jsem to namašlil na moto a doufal, že taliáni nejsou jako mi češi. Co není přivázaný řetězem je moje. Bohužel s tím mám drahou zkušenost. 
Jdeme směrem nám. Sv. Marca teda spíše se ho snažíme najít. Ale i to se nám daří. Aparáty jen cvakají. Cesta zpět je o něco pestřejší. GPS v úzkých uličkách nemá signál a tak jsme v háji, poněvadž jsem sešli z cesty a najednou nikde nikdo. Bloudíme a já mám pocit, že chodíme pořád dokola. Přemýšlím i o pronájmu Gondoli, ale když vidím tu cenu obrací se mě žaludek. To už míto na dálnici je levnější. Potkáváme dva policajty a ukazuji jim co hledám. Ti nás posílají dobře, ale menší oklikou. Ale nakonec jsme motorky našli. Při oblékání hledám doklady a peněženku. V batůžku co jsem měl s sebou je nemám. Nakonec jsem zjistil, že jsem je nechal položený na motorce pod bundou a celé ty čtyři hodiny tam leželi a nikdo si jich nevšiml. Úleva jak sviňa. V tu chvíli dochází sms od Pavla, že jsou v Rakousku a cesta v pohodě a zároveň si pochvaluje úsek od Udine na Villach. Jsem sám zvědavý a hrneme dál. Pomale se stmívá a už tady padají plány, co to dát až domů. GPS sice počítá s příjezdem kolem jedné hodiny ráno, ale to jen za předpokladu neustálého pojídání kilometrů. Nakonec jedeme co to dá. Najednou cítím, že se na mě přítelkyně moc lepí a na nic nereaguje. Usla. Přestávky děláme každých 150 km, ale moc to nepomáhá. Zadnice bolí, ale já si to užívám. Stejně tak jako ostatní. Dojezd do cíle se pomaličku oddaluje. Kenny se od nás oddělil asi 100 km před Vídní. Pro nás je průjezd Vídní docela náročný, už nevíme jak bychom si sedli. Konečně Mikulov, dáváme kafe a loučíme se s Radkem a Verčou. Ti pokračuji z Brna na Ostravu a mají před sebou ještě nějakých 200km. V Brně se odpojují a my hurá domů. Parkuji motorku v garáži a jdeme konečně domů.
Za těch osm nocí strávených ve stanu na tvrdé zemi se mě zdá postel, že je moc měkká. Ale než stačím cokoliv vymyslet usínám. Dovolená to byla krásná.
Dnes najeto 1120 km
Zároveň bych chtěl poděkovat všem účastníkům, že měli trpělivost na mě a moji GPS, protože oba nejsme normální. A taky děkuji Radkovi a Verči, že se nebáli k nám přidat a všem co píšou cestopisy na motorkari.cz, protože bez jejich řádků a fotek bych ani netušil, jaká krásná místa Evropa skýtá.
A taky se omlouvám za hrubky a chyby, ale on si word ledaco upraví jak jemu se líbí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE