Rakousko a Itálie 2012

6. Den - 5. 7. 2012

Ráno po snídani balíme věci a vyrážíme směr Innsbruck a dále přes Passo di Stelvio do Bormia, kde máme zabukované ubytování na jednu noc v hotelu Meuble Residence Sci Sport (68 E/pokoj se snídaní) http://www.scisportbormio.it/en/ . Kdybych byl býval věděl co vím dnes, tak bych tudy rozhodně nejel, ale dal bych si ještě jednou GG a přes Lienz pokračoval do Cortiny.
Ale popořádku. Kromě opětovného vedra, ubíhala cesta na Innsbruck po dálnici celkem svižně. Čekalo nás skoro 350 km, tak jsme se nikde moc nezdržovali a s minimálními přestávkami (benzín, WC, kafe) jeli k hlavnímu bodu dnešní cesty Passo di Stelvio. Krátce po přejezdu hranic nehranic z Rakouska do Itálie vede cesta  kolem jezera Lago di Résia, což je zatopené údolí s vesnicemi a z vody jezera trčí nedaleko břehu věž kostela. Zastavujeme na  přilehlém parkovišti, fotíme a pokračujeme v cestě.
Je něco po druhé a těšíme se na Stelvio, teda já. Jedeme, jedeme, projedeme nějakou vísku v kopci, kde se snažíme koupit něco k jídlu, ale bohužel – siesta, holt Itálie. Pokračujeme dál a koukám, to vypadá jako celnice. Přijedeme blíž, nějaký uniformovaný na nás mávne, ať nezdržujeme a pokračujeme v cestě, projedu, následuje pumpa, tak zastavíme a zjišťujeme, že jsme ve Švýcarsku, bez pasu, nechtěně. Navigace prostě vybrala jednodušší cestu do Bormia a protože jsem to pořádně nezkontroloval, tak nás na Stelvio navedla ze švýcarské strany, kde se ta cesta napojuje zhruba 500 m pod vrcholem, směrem na Bormio. Podle mapy je to taky pěkná cesta pro moto, ale já chtěl to pravé Stelvio. Protože jsme měli hlad, žízeň, potřebovali WC a pumpy byly zavřené, tak když už jsme byli v tom Švýcarsku, tak jsme si v místním Duty Free Shopu, jehož součástí byla samoobslužná restaurace dali oběd – tedy gulášovku s pečivem, sice poctivou a dobrou, ale 7 E/porce mi trochu zkazilo chuť. Celník se asi divil, stejně jako taliáni sedící před domy, ale během půl hodiny jsme kolem nich projeli v opačném směru a já to urputně valil na Stelvio z té „správné“ strany. Už když jsem točil první utaženou vracečku a na ceduli si všiml, že je to první ze 44, tak jsem si říkal, že to asi nebylo chytré rozhodnutí se vracet. Baťůžkovi jsem raději nic neříkal a pokračoval vzhůru. Kdo tam jel ví o čem mluvím. První třetina ještě jakž takž, ale jak se ty vracečky utahovaly až do okamžiku, kdy mezi nima nebylo ani půl metru místa, přišly problémy. Plně naložený Drag Star se dvěma lidmi na palubě a minimálním poloměrem otáčení 3,4 metru, se prostě do pravé zatáčky s poloměrem dva metry nevejde. Znamená to tedy najíždět pravé vracečky plně v protisměru, bez toho, aby řidič, nebo spolujezdec mohli vidět, zda se zeshora neřítí nějaký cyklista, motorkář, auto. Takový adrenalin nemusím. No a tak přišlo to co se muselo stát. Cyklisté shora, zašlápnutí brzdy v zatáčce (samozřejmě pravé), a už jsme se sbírali z cesty a zvedali motorku. Naštěstí se nikomu a ničemu nic nestalo, kromě ohnuté stupačky spolujezdce, což jsem rychle provizorně opravil. To však nespravilo náladu baťůžkovi, která se chtěla vrátit a jet jinudy. Měl jsem ji poslechnout. Ale ješitnost, že to přece musím vyjet, byla silnější než rozum. Na vrcholu jsem rychle udělal pár fotek a jeli jsme dolů do Bormia, již daleko lepší cestou, ale za hrobového ticha v interkomu. Potřebovali jsme to oba vydýchat. A já v tu chvíli věděl, že plánovaný itinerář, kdy jsme se měli stejnou cestou zítra vracet a jet přes Merano a Vipiteno do Cortiny d´ Ampezzo je nenávratně fuč, vč. 50E za zabukovaný hotel v Moeně.

Dojeli jsme do Bormia, ubytovali se a po krátké diskuzi, kdy jsem svou milovanou polovičku ujistil, že jsem ji opravdu neplánoval přizabít, jsme vyrazili na procházku městem (na        

jednom náměstíčku zrovna končil nějaký sraz majitelů vozů Porsche) a večeři – spaghetti carbonara - moc dobré, přičemž jsem ještě přemítal nad tím, kde teď seženu 30 mm šroubek průměru 5mm, vč. podložek a pojistné matice, nejlépe vysokopevnostní, kterým je třeba připevnit stupačku baťůžkovi. Díky železářství, které jsem objevil 5 minut před zavíračkou a vnímavé obsluze se podařilo.
 

Motorka byla OK, ale co my? Z Bormia totiž více méně nevede normální = rovná cesta na jih = PRYČ z těch zkurvených kopců a zatáček, jak pravil baťůžek. 

Takže změna plánu, již žádné passa a zítra jedeme na Lago di Garda, kemp Sirmione.

Ujeto cca 350 km

7. Den - 6. 7. 2012

Po probuzení zjišťujeme, že prší a doufáme, že během snídaně přestane. Přestalo. Opravuji stupačku, balíme a po půl jedenácté vyrážíme vstříc sluníčku. Snažil jsem se najít podle mapy normální cestu, sice delší, ale pokud možno rovnou. Skoro se to povedlo, akorát, že z mapy nešlo vyčíst, že cesta vede celkem asi třicet km v tunelech -neosvětlených, nevětraných, obousměrných, pouze občas přerušovaných cca 100 – 200 metrovým volným prostorem. V jednom z nich bylo tak nadýmeno výfukovými plyny, že jsem jel jako v husté mlze a ještě k tomu se dusil. Komentář baťůžku si můžete domyslet. Sotva skončily tunely, museli jsme ještě překonat poslední pohoří, které nám stálo v cestě mezi městy Aprica a Edolo a nešlo se mu vyhnout. Teplota 12 st. a klid v interkomu. Přežila. V Edolu jsme dali kafe na náměstíčku a už jenom sjížděli dolů na jih, kdy s každým kilometrem teplota stoupala a když jsme v Brescii najížděli na dálnici tak už bylo poctivých 32 st. Na dálnici jsem se modlil, aby už byla mýtná brána, protože italové jezdí jak taliáni. Ve všech třech pruzích více méně stejná rychlost a neusálé přejíždění z pruhu do pruhu, aby se dostali před jedno auto. V tom pravém kamion za kamionem. Nakonec jsem se zapíchl za kamion a jel stovkou za ním a doufal, že nás nikdo nesestřelí zezadu. Naštěstí to trvalo asi jenom 20 minut a sjížděli jsme z dálnice, necelé 4 km před kempem Sirmione. Do kempu jsme dorazili kolem třetí odpoledne, postavili stan, vybalili věci, prohlídli kemp, kde co je a šli do městečka něco nakoupit a pojíst. 

Ujeto cca 220 km

8.-9. Den – 7. - 8. 7. 2012

Jak se dalo tušit zůstáváme v kempu http://www.camping-sirmione.it/ . Počasí skvostné, kemp s bazénem, stan na trávě, klid, čisté sociálky, paráda. Jediná výtka – ceny v restauraci v kempu. Pivo za 5E a kontinentální snídaně za 10E, byla trochu přeháňka. Naštěstí byly kousek od kempu normální obchody a restaurace,  kde se dalo nakoupit a najíst se za rozumné ceny. 

Dva a půl dne pohody u vody nám prospěly a za zmínku stojí jen dvě věci.

1. Druhý den po našem příjezdu ležíme u bazénu a slyšíme klasický dunivý zvuk obří motorky. Triumph Rocket III. Jak se posléze ukázalo z Teplic. Tímto zdravíme Libora a Romču, kteří měli za námi později dojet k moři, ale shánění nové zadní gumy na Triumpha (stará byla sjetá na plátno) a pak hledání kde nechali zaparkovanou motorku v Benátkách je natolik vyčerpalo, že zůstali v prvním kempu, který našli a už jsme se neviděli.
2. Vodní hrad v městečku Sirmione. Stojí za zhlédnutí, akorát nám řekli, že je to kousek od kempu a strávili jsme tři hodiny cestou tam a zpět, místo toho, abychom tam byli na motorce za pět minut a ušetřený čas věnovali důkladnější prohlídce. Nevím proč jsem si to nezkontroloval v mapě.

Jinak je to hezký kousek Itálie a určitě stojí za to jej navštívit a zůstat i déle, protože kolem jezera je spousta zajímavých míst. Akorát se mi zdálo, že tam bylo o něco dráž než jinde v Itálii, vč. Benátek.
Zítra ráno balíme a přesouváme se k Benátkám.

Ujeto 0 km

10.-13. Den – 9. - 12. 7. 2012

Ráno vstáváme dříve, abychom stihli sbalit věci a vyjet co nejdříve, ať nejedeme v tom největším vedru. Platíme nějakých 96 E za dvě osoby a stan /3 noci. Čeká nás 200 km na Lido di Jesolo, kde jsme si vyhlídli kemp Scarpiland - 34 E/2 os/stan/noc http://www.scarpiland.com/en/index.aspx . V oblasti nejsou výjimkou kempy i za 50 - 55 E/2os/stan/noc. Mimo hlavní srpnovou sezónu se musíte ubytovat min. na dvě noci, v sezóně na týden. Nechápu jak při těch cenách můžou mít ekonomické problémy. Benzín 1,8E/litr, večeře ve dvou 20 – 25 E za pastu či pizzu. Ostatně nic jiného se tam sehnat nedá a i z toho je minimálně polovina s mořskými plody, což není zrovna pro nás, ale to je náš problém. Spíš mi chyběly ryby nebo normální maso. Kromě řízku nenabízeli nic. Takže když jsem viděl v obchodě u teplého pultu grilované kuře, byly vánoce.
Ale zpět na cestu. Vyjíždíme kolem osmé, bereme benzín u pumpy a nějaké místní babky, strašně družné, se vyptávají odkud jsme a kam jedeme, říkáme Čeko a Venezia a ony ukazují vpravo. Mapa, navigace i zdravý rozum říká vlevo, ale ony ne, že vpravo je to lepší. Kdybych jel vlevo tak jsem za dva km na dálnici. Vpravo to bylo delší, zato horší cesta. Kurva 30 km okreskama, ale ušetřili jsme asi 2E na mýtném. Potom poslouchejte místní drbny. Do toho začalo nemilosrdně pražit slunce a baťůžek si vzpomněl, že potřebuje kafe a čůrat. Další hodina v hajzlu a už je 35 st. Takže to čemu jsem se chtěl vyhnout jsme si vyžrali. Příjezd na Lido di Jesolo v plné sezóně je ze všech dvou směrů ucpaný. Už tak se plížíme v koloně po úzké cestě a když se to v našem směru zastavilo, myslel jsem, že padnem i s motorkou do příkopu. Naštěstí jsem brzy pochopil jak se v Itálii takové případy řeší a po vzoru místního na skůtru jsem to vzal do protisměru a celou několikakilometrovou kolonu, zaviněnou drobným ťukancem nepozorného řidiče, jsem postupně předjel, hlavně díky pochopení protijedoucích aut. Při průjezdu Lidem k našemu kempu tam místní ukazatel hlásil 37 st.
Lido Di Jesolo je rekreační oblast na dlouhém poloostrově (20km) naproti Benátek, který je  plný kempů, hotelů a apartmánových domů. Kolem 13:00 jsme byli v kempu, propocení do nitky. Rychle postavit bydlení a k moří. Kemp byl o něco horší než v Sirmione, sice v borovicovém lesíku, ale na písku, který se dostává všude a bez bazénu. Na sociálkách nás  překvapily turecké záchody (šlapky), ale byly čisté a nakonec mi to přišlo i hygieničtější než klasický záchod. Od stanu na pláž asi 200m, pláž velká, čistá, jemný písek, voda jak kafe, odhaduju 28-9 st, pozvolný vstup do moře. Pokud chcete lehátko - dvě lehátka a slunečník – 12E/den – jako všude v Evropě. Takže bylo  jasné, že odsud se už nehneme. Navíc z 5 km vzdáleného městečka Punta Sabbioni jezdí vodní doprava do Benátek (zpáteční jízdenka 14 E/os), což jsme ve středu 11. 7. využili k jejich návštěvě. Parkování s motorkou u přístavu zdarma, ale není kam uschovat přilby a zamykat je k motorce jsme nechtěli riskovat, protože bez přileb se 1000 km domů blbě jede. Takže přilby sebou. Loď jede 30 - 40 minut podle počtu zastávek a je to příjemné zpestření. Zastaví přímo u náměstí sv. Marka, takže  v centru, odkud je k hlavním pamětihodnostem blízko. Samozřejmě v sezoně tisíce turistů, ale i v tom mumraji jsme se bez problémů dostali kde jsme chtěli a čím bylo později, tak lidí ubývalo.Na nám. sv. Marka probíhala v tom mumraji svatba a ve Ferrari shopu jsme si stihli prohlédnout formuli. Jinak v 19:00, bez ohledu na davy turistů obchody zavírají. Na mostě Rialto jsme potkali paní Květu Fialovou, která  se s námi ochotně vyfotila. Benátky mají své kouzlo a určitě jsme tady nebyli naposledy.
Protože v původním plánu byla i cesta do Chorvatska, měl jsem s sebou asi 300 chorvatských kuna. Bylo jasné, že tam už nepojedem a tak když jsem v Benátkách viděl směnárnu, a že mění kuny na eura v „rozumném“ kurzu asi 8 kun za  Euro, tak jsem je šel vyměnit. Měl jsem dostat cca 38 E, ale dostal jsem 22 a něco, zbytek padl na směnárenský poplatek, od kterého jsem v Čechách již odvykl a vůbec mě nenapadlo po něm pátrat. Fakt výhodná směna 1E = 50 Kč. Zase za blbce.   
Ve čtvrtek si užijeme poslední den u moře a pak nás čeká cesta domů.

Ujeto cca 220 km

14. Den – 13. 7. 2012

Ráno balíme všechny věci a v devět vyrážíme na cestu domů. V plánu je klasický dálniční přesun směr Udine, Klagenfurt, Graz, Vídeň, Brno, Bohumín, s tím, že někde po cestě přespíme, čím blíže domovu, tím lépe. Při jízdě po dálnici na Palmanovu tak koukám vlevo na horizont a je tam úplně černo. Hlavou mi proběhne myšlenka, co tak jet přes Slovinsko, ale nevím proč jsem si myslel, že je to tak 150 km zajížďka, tak jsem nad tím dál neuvažoval a držel se plánované trasy a místo na Terst odbočil na Udine. Jaké bylo to odpoledne počasí ve Slovinsku nevím, ale v Udine na pumpě jsme kromě natankování vytahovali nepromoky a za neustále sílícího deště, lépe řečeno lijáku, pokračovali v cestě. Debilita některých plechovkářů, kteří asi neví, že jim od kol valí litry vody a po předjetí se zařadí tři metry před motorku, nestojí ani za rozčilování. I přes to, že nepromoky zachránily co se dalo, návleky na rukavice zapomněly, že jsou nepromokavé a v botech taky nebylo zrovna sucho. Po 155 km v lijáku a zimě Baťůžek drkotal zuby a já toho měl taky doslova plné kecky (boty). Před Klagenfurtem jsem viděl sjezd z dálnice do rekreační oblasti v městečku Krumpendorf am Wörthersee, v infocentru nám našli během tří minut ubytování v penzionu a už jsme se sušili.  Majitelka jak nás viděla jen spráskla ruce, uvařila nám kafe s bábovkou a nechala nás rozmrznout a uschnout. Nicméně byli jsme asi 640 km od domova a věděl jsem, že to zítra musíme dojet a doufal, že se počasí umoudří. To se zlepšilo už v podvečer, dokonce vysvitlo i sluníčko a tak jsem byl optimista. Večeřeli jsme dokonce venku s vyhlídkou na jezero.

Ujeto 300 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE