Projížďka do Apenin

PLÁNY

Nejdřív trochu o tom, kam jsem nejel. Jak se termín mé dovolené blížil, cíl a trasa se měnily z toho kam bych chtěl jet, na to kam mě nakonec pustí.
V posledních dvou letech jsem na motorce dvakrát zamířil na sever a tak jsem dostal chuť zažít v sedle zase trochu teplejší podnebí. Ovšem s mírou, teplo jen akorát, v suchu a tak, že ano. Favoritem těchto mých úvah se stalo Řecko a plán byl pojezdit si tam v horách, kochat se krajinou, zastavovat v tavernách na šopák nebo jak se to tam u nich jmenuje, prostě jižní idylka. Vymyslel jsem trasu která zahrnovala mimo jiné trajekt z Benátek do Igumenitsa a termín jsem zvolil v září, abych se vyhnul největším vedrům. S koncem srpna jsem se chystal zakoupit lístek na trajekt, ale to jsem naštěstí neudělal dřív, než si Řekové náhle dali podmínku, že k nim jedině s covid testem starým maximálně 3 dny. Laborky na webech slibovaly výsledky za 2 až 4 dny, v jedné jsem se domlouval, že bych si ten jejich papír mohl vyzvednout asi za 6 hodin, ale stejně by to byla mission impossible, protože ten den bych musel zmenežovat ještě dvě návštěvy doktora - pro stěr a pak pro finální papírové potvrzení. No nic. Náhradní cíl pak tedy bylo Rumunsko, a protože se odjezd rychle blížil tak jsem jeden celý den strávil sestavováním trasy do navigace. Další den před námi přibouchli dveře taky Maďaři, což byla docela komlikace pro zamýšlenou cestu do Rumunska. Tak kde jsou ještě kopce, aby tam nebyla klendra... Jasně, v Itálii přece!

1. den - Odjezd přes Alpy na jih

Ambiciózně jsem si dal za cíl Sicílii. Od teď to tedy už bude o tom kde jsem byl a ne kam všude jsem nakonec nejel.
Odjíždím až v úterý 1.9. protože v pondělí lilo a přes Alpy bych měl rád trochu výhledy. Přes všechna dobrá předsevzetí vyrážím místo v 7 tak spíš v 9. Je to dovolená a ne závody, že jo. Počasí bylo o fous lepší než včera, ale stejně přes Šumavu zaznamenávám jen 9°C, ale aspoň tam nepršelo. I dál mám na déšť štěstí, směrem k Alpám jen drobné přeprchání nebo jen čerstvé kaluže. To si vždycky říkám, když jedu v suchu po mokrý silnici - dobrej timing..

Z Zell am See jsem si to namířil na Hochalpenstrasse, tedy na Grossglockner, ale u vjezdové závory měli pro motorky zavřeno - pouštěli jen auta. Napadlo mě, že snad kvůli sněhu, když teď dole pršelo, tak nahoře třeba už sněžilo.. Kousek jsem se vrátil do Mittersil a projel Felbertauern tunelem za 11 EUR, za tunelem se jelo docela pěkně protože mraky se začly protrhávat a místy se ukázalo podvečerní slunce.
Před osmou jsem začal shánět na Bookingu nocleh. Nějak nešla udělat rezervace, ale poté, kdy jsem na místě svým neodbytným vyzváněním zburcoval jiné rekreanty - majitel totiž bydlel ve vedlejším stavení, dostal jsem skromný čistý pokojík za 28 EUR.

Dávám fotku pro představu o poměru kolik muziky za kolik peněz, mám dojem že v kempu bych za stan a motorku dal tak 20 EUR. Rovnou tady prozradím že mě ubytování v penzionech vyšlo průměrně tak na 1.000 Kč za noc.

ITÁLIE

2. den - Přejezd Pádskou nížinou

Další den se počasí v Alpách celkem umoudřilo, jen při přejezdech vršků slabě pršelo.
Včerejší tunel byl docela dlouhý, tak 4 km, a dnes jsem jel zhruba stejně velkým, akorát že ten už byl bez poplatku. Byla v něm při vjezdu 50-ka, tak jsem ji dodržoval, vycepovaný z pražské Blanky (kde královští výběrčí s vámi nemají slitování), když se mi za chvíli na zadek nalepila dodávka. Setřásl jsem ji, až když jsem zrychlil ke stovce. Za tunelem jsem zastavil u jezera a koukám, že dodávka má na sobě nějaké nápisy "vedetta" něco. Aha tak proto! To už není ta germánská pořádkumilovnost, ale začíná styl italiano.

Jinak cesta Pádskou nížinou dál byl hrozný opruz, buď na hlavním tahu s kamióny, nebo na vedlejškách poskakování od kruháče ke kruháči. Zpestření byly čtyři super utažený vracečky na nějakém výjezdu o pár desítek metrů nahoru. Mají ty zatáčky očíslovaný, škoda že jsem už byl na konci dne takovej ztuhlej, žíznivej a hladovej, takhle jsem byl nakonec rád, že je číslo čtyři za mnou. Spal jsem v městečku Tribano kousek pod Padovou.

3. den - Apeniny na obzoru

Třetí den nebyl kritický, jak se traduje, ale naopak proti včerejšku super pokud jde o jízdu i okolní krajinu. Nejdřív, když jsem ještě pokračoval nížinou, tak na vedlejších silnicích už nebyl skoro žádný provoz a také úseky byly takové celistvější, než přišla nějaká zásadnější křižovatka - tak 8 km vcelku proti průměrnému 1 km včera.

Často jsem jel mezi poli, kde se vedle mě proháněly stroje světových značek - Lamborghini, John Deer, možná tam někde byl i Zetor. Dlužno říct, že ty byly off-road, zatímco já jsem se usilovně snažil zůstat on-road. Nemyslete si, taková jízda mezi poli podél zavlažovacích kanálů má taky svoje úskalí. Nesmíte se třeba nechat ukolébat a spoléhat se automaticky, že ta mini křižovatka před vámi je zase jen průjezd rovně jako těch x předchozích. Na téhle totiž hlavní cesta, fakticky jakákoliv cesta, vede v pravém úhlu doprava, no a to rovně je jen takový hladký katapult na pole.

Za chvíli se přiblížilo pohoří Apenin a po dlouhé době od Alp začaly zase kopce. Zatáčky jsou často a jsou většinou hodně utažený. Některé úseky jsou místními motorkáři hodně oblíbené jako třeba Passo del Giogo ve výšce skoro 900 m.

Občas jsem se zastavil v městečku nebo v vesnici na jídlo nebo jen tak pokoukat. Bylo to všechno takové dost liduprázdné.

Zastavil jsem se u slavného okruhu Mugello. Zrovna tam přijely dva červené kamiony, tak jsem čekal, že z nich třeba něco zajímavého vyloží, ale to jen jejich řidiči si potřebovali udělat selfíčko před branou :) Za chvíli už byl skoro večer a já jsem se pro dnešní noc uložil nedaleko, v Camping Village Mugello Verde. Měli tam i bazén ale ten jsem kvůli doplňování zásob v městečku už nestihl, parkování před mobile housem bylo asi trochu drzé ale bez problémů.

4. den - V Apeninách

Další den jsem směřoval centrálním pohořím dál na jih. Bohužel se mi potvrdilo to, co jsem poznal občas už v předchozích dnech, že na lepších silnicích je provoz jako kráva a ty vedlejší jsou takový nějaký mizerný, někdo by třeba řekl, že jsou hodně náročný. Na pár kilometrů takové, co je v mapě zakreslená tenkou bílou čárou, jsem vjel a za chvíli jsem se nestačil divit. Silnička měla asfalt, o to né, ale její šířka, sklon a poloměr zatáček bylo něco, na co nejsme z domovských okresek rozhodně zvyklí. Když ale člověk do takové nějaké děsivé vlásenky do kopce vjede, tak už mu nezbývá než v krasojízdě pokračovat, že. Jen jsem se u té první modlil, aby něco nejelo naproti a já tam nemusel zastavit, protože to by na 100% byla kombinace zastavení-odložení. Pak jsem uslyšel, že Italové před takovými zatáčkami troubí, tak jsem se taky šťastně protroubil až na konec.
Bylo docela teplo ke 30°C, do toho ten provoz, silnice nic moc. Když jsem o tom tak přemýšlel při zastávce v ne moc zajímavém městečku Citta di Castello, tak jsem se rozhodl pro obrat zpátky k severu. Vyfotil jsem si tam ještě zaparkované celkem sexy Caballero.

Namířil jsem si to na pobřeží Jadranu do Rimini, kde jsem si zabukoval nocleh v jeho okrajové části s názvem Miramare. Jel jsem tam 100 km po dálnici, která je v docela katastrofálním stavu, ale opravují ji. Aspoň za ni nechtěli nic platit. Posledních 30 km do Rimini už bylo mimo dálnici a byl to standardní italský očistec štrůdlama od kruháku ke kruháku.
Jak jsem jel už v podvečer po té opravované dálnici, tak tam byly co chvíli omezené rychlosti na 50 km/hod. Italy ale zjevně ani nenapadlo, že by to někdo mohl chtít vymáhat v době, kdy na stavbě už nebyla živá noha a samozřejmě taky nikdo nezpomaloval.

Rimini-Miramare je klasické přímořské letovisko - pláže, hotely, turisti, kolotoče atd. Pokoj v hotelu Stockholm je za 21 EUR se snídaní a je to tak nejlepší kauf výletu. Paní recepční byla navíc milá a poradila mi, jak mám zaparkovat u protějšího hotelu když u jejich to nejde. Platit 5 EUR za hotelovou garáž by byla nemístná rozmařilost, za to jsem měl zmrzlinu a Radlera na hlavní promenádě. Tam to vypadalo večer jak to v populárním letovisku má být - otevřené obchody, restaurace, hrál popík, turisti se courali tam a zpátky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE