Přes sedm států a všude jako doma

Po loňské první moto dovolené u našich jižních sousedů, jsme se rozhodli pojmout letošní dovolenou více „motorkářsky“ (no rozhodl jsem se já, batůžek dobrovolně souhlasil, aniž by věděl, co ho čeká). Na mapě jsem označil místa, která by stálo za to vidět, naplánoval skrz ně přibližnou trasu a začal shánět ubytování. To vše cca čtrnáct dní před odjezdem. Na co dlouhé přípravy, když jsou „hurá“ akce stejně nejlepší. „NCéčko“ dostalo nové pneumatiky, vlaječku na kufr a mohlo se vyrazit.

1. den

První den nás tradičně čekal dlouhý přesun primárně po dálnicích. Spaní jsme měli domluvené v Rakouském Achenkirchu hned u jezera Achensee. Takže nějakých 480km. Už od rána bylo pekelné vedro, takže jsem byl rád, že jsme nikde nečekali na světlech ve městě a povětšinou se chladili v cestovatelských 120km/h. Cesta po dálnici přes Německo byla celkem dlouhá a obzvláště v tom počasí žádný hit, ale s jednou zastávkou na odpočívadle jsme to nakonec dali. Po sjezdu z dálnice, kousek před Rakouskou hranicí, se konečně rozsvítilo hladové oko, takže jsme napojili oře a vychlazeným pivem bez piva i žaludek a těšili se na trochu záživnější dojezd do cílové destinace. Nicméně radar sliboval, že se ještě před dojezdem dešti nevyhneme. Za jezerem Tagernsee se mraky zatáhly, ve chvíli byla tma jako v noci a nahoře někdo odšpuntoval výpusť z vany. Ještě, že jsme stihli nahodit v autobusové zastávce nepromoky. Já jsem si (což jsem zjistil o chvíli později) v rámci rychlého oblékání bohužel špatně přelepil zip v oblasti rozkroku. Následujících 30km jsme jeli v ukrutném lijáku, jako by na nás někdo permanentně lil z kýble vodu, ale zase jsme cestou předjeli dva Mercedesy SLS – bály se ještě více než my (přemotorovaný zadní náhon je holt prevít). Pršet přestalo až těsně před cílovou destinací, ale to už moje totálně promočené kalhoty nezachránilo. Vypadal jsem jako po „menší nehodě“ na WC. Nicméně pěkný pension nám spravil náladu. Moto jsme mohli hodit do garáže a vyrazili na zaslouženou večeři. Pstroužek z místního jezera byl povinnost a pivko na spláchnutí prvního dne také.

Najeto 483km

2. den

Druhý den,  jsme si dali výbornou snídani a chystali se na první, trochu motorkářsky záživnější, den. Počasí slibovalo na první část cesty ještě nějaký ten déšť, takže jsme opět naskočili do nepromoků (tentokrát už jsem si na pečlivé zakrytí zipu dával opravdu záležet), zakoupili na první benzince dálniční známku a pak už za občasné kapky deště vyrazili na cestu. Nejdříve nás čekal relativně krátký přesun po dálnici kolem Insbrucku a dále na Landeck, kde jsme sjeli a vydali se na přejezd sedla po Silvrettastraße. Bohužel počasí nám úplně nepřálo, a i když déšť ustal, tak sedlo bylo komplet v mracích a z přehrady na vrcholu jsme neviděli vůbec nic. Ostatně nejenom z přehrady. Nahoře byla mlha, jako u pověstného Rákosníčkova rybníku Brčálníku, takže jsme udělali rychlé foto, kouknuli na plakát, jak to tam asi má vypadat a sjeli, za navrátivšího se deště, na druhou stranu údolí. Serpentiny samozřejmě v tomhle počasí krokem, ale co, ještě nás jich čeká hodně. Naštěstí to byl poslední déšť za celou dovolenou. Pod Silvrettou jsme dojedli zásoby domácích řízečků a pokračovali na Lichtenštejnsko. To jsme profrčeli po okreskách (dálnic už bylo dost a kupovat známku na těch pár kilometrů nám přišlo zbytečné). Z Lichtenštejnska jsme začali stoupat nahoru do Davosu ve Švýcarsku, kde jsme měli domluvené ubytování. Měli jsme trochu zpoždění oproti domluvené šestnácté hodině a tak jsme paní domácí nezastihli. Nicméně u dveří byl lísteček s telefonním číslem. Paní mluvila naštěstí anglicky a po telefonu nás navedla do našeho pokoje (dům zamčený nebyl). Řekla, kam si můžeme zaparkovat motorku a popřála hezký večer s tím, že se uvidíme později. Tenhle přístup mi u nás pořád chybí (i když já bych to také doma nerisknul ;-)). Jelikož po domácím řízečku už nezbyla ani strouhanka, tak jsme vyrazili do centra na večeři. Bylo mimo sezónu, a tak bylo všude spíše „mrtvo“, ale nakonec jsme chvíli před zavíračkou uspěli v jednom příjemném podniku hned na hlavní ulici. Cestou nás ještě překvapila automatická sekačka, která se proháněla na trávníku kolem radnice. Sázeli jsme se, jak dlouho by sekala u nás než by „zmizela“ i s dobíjecí stanicí ;-).

Najeto 315km

3. den

Ráno nám paní domácí nachystala snídani, zakázala nám krmit pejska, který přišel žebrat (jasně, že salámek dostal… J) a popřála pěknou cestu. Pochválili jsme jí chaloupku a vyrazili do hor. Měli jsme na ten den naplánovaný nejhezčí úsek přes několik známých průsmyků. Jelikož jsme jeli ve dvou a na těžko, tak to bylo trochu náročnější, ale když ono je v těch Alpách tak krásně. Začali jsme výjezdem na Flüellapass. Ráno byla ještě trochu mlha a mokrá silnice, tak jsme se nahoře moc nezdržovali a po obligátních fotografiích vrcholové chaty s jezerem pokračovali dále nad přehradu Ova spin, kde už se definitivně mraky rozestoupily a udělalo se na zbytek cesty parádní počasí. Za dalším údolím na nás čekal Ofen Pass, kde jsme potkali několik starých traktorů s obytným přívěsem, jak jely z dovolené. Palec nahoru, i takhle se dá cestovat.

Poté už následoval jen sjezd do údolí a stoupání na nejvyšší místo dnešního výletu Passo dello Stelvio, čímž jsme se zároveň dostali na příštích pár dnů do Itálie. Nahoře to vypadalo, jako na Václaváku o vánočních trzích, takže jsme jen koupily samolepku a frčeli jsme dolů na Bormio. Tam jsme dali rychlou sváču a čekalo nás znovu stoupání, tentokrát na Passo del Gavia. Na hoře jsou opravdu luxusní výhledy a oproti Stelviu i znatelně méně turistů. I když kvalita asfaltu šla rapidně dolů, tak za ty „panorámata“ to stálo. Ovšem serpentiny dolů, už byly na mě trochu moc utažené. V jednom a nalehko, bych si sjezd asi užil více, ale takhle jsem měl spíše sevřené půlky, abychom se zvládli „složit“ do vraceček, než že bych si chrochtal blahem. Naštěstí jsme cestou nepotkali moc aut (s vyhýbáním byl díky uzoučké silnici problém i na rovině), takže občasné zavítání do protisměru na výjezdu z vracečky tolik nevadilo. Dole jsme se museli schladit na odpočívadle s pramenitou horskou vodou, ale čas nás začínal tlačit, takže po krátkém protažení jsme se zase začali drápat na další průsmyk Passo del Tonale. Tady už byl nový povrch a poloměr zatáček přesně pro nás, takže se mi zase vrátila radost do žil. Nicméně vzhledem k pokročilé hodině už začal Batůžek pomalu protestovat, s opakujícím se „kdy už tam budeme“. Zastávky na focení jsme tedy museli omezit na nezbytné minimum a po dotankování v údolí, jsme zamířili na poslední dnešní průsmyk Passo Campo Carlo Magno a dále přes Madonnu di Campiglio konečně směrem na Gardu.

Ubytování jsme měli domluvené cca kilometr od jezera, ale vzhledem k tomu, že se začalo pomalu stmívat, jsme nechali jeho prohlídku na další den a zamířili nejdříve na pořádnou Italskou Pizzu. Po té cestě byla za odměnu a víno také chutnalo znamenitě. Jezero jsme už vyfotili ve tmě a těšili se do postele. Kilometrově to byl téměř nejkratší den, ale asi nejnáročnější (a samozřejmě nejhezčí).

Najeto 268km

4. den

Ráno nás vzbudilo nádherné počasí, a jelikož jsme chtěli být co nejdříve na pláži u moře, upravili jsme trasu na dnešní den. Po objezdu Lago di garda, s krátkou zastávkou na otestování teploty vody, jsme najeli na dálnici a rychle se přesunuli až za Benátky. Trošku rána pod pás je, že se v Itálii platí za motorku stejně jako za Auto – tady by se mohli od Rakouska trochu inspirovat, anebo zrušit poplatek za motorky úplně ;-). Cestou jsme dali výbornou kávičku na odpočívadle a užili si první zkušenost s Italským tankovacím automatem. Jelikož to byla moje premiéra, tak jsem samozřejmě nedopatřením nastavil finanční limit, který se strhl z karty a po naplnění půlky nádrže, už se mnou stojan odmítal dále komunikovat. No nic, ještě, že NC baští stejně jako fichtl. Kolem druhé hodiny jsme byli na Punta Sabioni, kde jsme chtěli strávit další dva dny. Ubytování bylo v ideálním místě, kousek od přístaviště s odjezdem lodí do Benátek, a zároveň v pěším dosahu pláže na druhé straně poloostrova. Po vybalení věcí jsme ještě udělali rychlý nákup v nedalekém obchodním domě, kde měli „čepované víno“ rovnou ze zdi (a moc dobré) a jelikož měla místní restaurace zavřeno, tak jsem se ujal žezla (vařečky) osobně a vykouzlil z nakoupených surovin k pozdnímu obědu špagety Frutti di Mare jako od Pohlreicha ;-).

K přiblížení na pláž jsme využili nabídky bezplatného zapůjčení kol, která byla v ceně ubytování. Bohužel bylo pojízdné jen jedno, takže jsme pokračovali v tradiční sestavě: Já za řídítky a batůžek vzadu na nosiči. Jen to byla o trochu větší makačka, s tím nožním pohonem ;-). Na pláži bylo nádherně a ve stánku pod slunečníkem ještě lépe, takže jsme se vraceli až se stmíváním. Den jsme zakončili plánováním prohlídky Benátek další den.

Najeto 261km

5. den

Pátý den jsme nechali motorku odpočívat ve stínu stromů na zahradě a vyrazili na prohlídku Benátek. Přístaviště jsme měli jen deset minut pěšky, což byla paráda. Cestou po vodě jsme omrknuli stavbu protipovodňových zábran. Jestli tohle Italové někdy dokončí, tak to bude poloviční zázrak. A pak už se pomalu přibližovali k náměstí svatého Marka. Turistů bylo samozřejmě všude plno, ale i tak jsme si vystáli jednu z kratších front a vyvezli se na vyhlídku místní zvonice, odkud jsou Benátky jako na dlani. Po sjezdu dolů jsme si v uličkách dali poctivou místní zmrzlinu a později zjistili, že čím dále od náměstí, tím je levnější (i o 1,50 Eur za kopeček). Každopádně byla výborná. Postupně jsme se uličkami, kde by se člověk ztratil během chvilky, došourali až k vlakovému nádraží (cestovatelský typ: je zde WC ;-)) a odtud se vydali směrem k restauraci, kterou jsme po doporučení měli vyhlídnutou na oběd. Samozřejmě fungovala jen večer, takže měli zavřeno… Vzali jsme tak za vděk jednomu z mnoha podniků s naháněčem před vchodem a jako klasičtí turisti se nechali zlákat na výbornou čerstvou rybu, právě z moře dovezenou. Samozřejmě na cenu jsme se nezeptali, takže se nám panenky protočily, až když jsme obdrželi účet. Myslím, že se ten číšník chechtá ještě teď, jaké kavky ulovil. Cestou zpět jsme usoudili, že Benátky jsou sice krásné, ale už je těch kanálů a uliček přeci jen dost a zamířili jsme k přístavu a lodí zpět k „domovu“. Po návratu jsme si ještě udělali cyklovýlet do okolí. Omrkli pláž u místního kempu, která byla plná grilujících se turistů (takhle bych asi trávit týdenní dovolenou nezvládnul), a cestou zpět doplnili zásoby točeného vína na poslední večer v Itálii.

Najeto 0km

6. den

Ráno jsme si dali poslední snídani ve stínu borovic před apartmánem a pomalu se chystali na dnešní přejezd z přímořského poloostrova, zpět do Alpské krajiny. Vedro bylo nepříjemné, takže jsme v rámci zkrácení koupání se ve vlastní šťávě, přidali ještě jeden úsek po dálnici, ze které jsme sjeli kousek za Udine. Před Slovinskými hranicemi, jsme ještě využili samoobslužnou pumpu (kde jsme si nechali od přihlížejícího pikolíka natankovat – kdo se má s tím automatem pořád vztekat). A pak už uháněli vstříc údolí

řeky Soča. Samozřejmě to byla paráda s krásnými výhledy, perfektním asfaltem a minimem provozu. Výjezd na Vršič už byl jen bonbónek. Ovšem sjezd po serpentýnách z kočičích hlav, už byl zážitkem o něco slabším.

Jelikož máme cestování spojené i s ochutnáváním lokální gastronomie, tak jsme chtěli k obědu zkusit nějakou Slovinskou specialitu, ale když se  nám v jednom ze zdejších podniků podařilo až po půl hodině objednat dvě lahvová piva bez piva a další půl hodinu si nás nikdo nevšímal, přesto, že jsme vypadali fakt hladově a mávali lístkem, tak jsme to vzdali. Snad jsme jen neměli šťastnou ruku při výběru podniku, kdo ví.

Přes „Korensko sedlo“ jsme se vrátili zpět do západní civilizace a kolem Villachu zamířili k jezeru Ossiach, kde jsme měli domluvený azyl na další noc. Po příjezdu a rychlém ubytování se, jsem chtěl ozkoušet teplotu místního jezera, to jsem ovšem netušil, že volný přístup k vodě budeme hledat další hodinu. Jakmile nejste v kempu, nebo v Hotelu s vlastní pláží, je v podstatě nemožné se k vodě dostat. Nakonec to klaplo u místního jachtařského klubu, ale jen jsem překonal teplotní šok a potopil se, tak se přihnala bouřka. No nic, alespoň netrvala dlouho a mohli jsme zakončit dnešní putování v restauraci s parádním výhledem na jezero a pomalu se chystat na zítřejší horský přejezd do posledního místa naší dovolené.

Najeto 278km

7. den

Na dnešek jsme měli v plánu národní park Nockberge, skrz který se vine parádní Nockalmstraße. Na mýto, které se v Rakousku platí při průjezdu jakéhokoliv hezčího místa, jsme si už zvykli. Alespoň je zase vidět, že ty peníze investují zpět a nemizí, bůh ví kde. Zážitek to byl samozřejmě parádní a průjezd stál za to. Nádherný asfalt i vracečky s výhledy na okolní přírodu neměly chybu. Poté jsme projeli Horní Taury a pokračovali směrem na Radstadt a průsmykem Geschütt přes Gosau do Hallstattu. Tady jsme měli původně v plánu bydlet, ale jelikož jsme přípravu včetně rezervace ubytování nechali na poslední chvíli, tak již nebylo nikde volno. Náhradní destinace ve vesničce Kainisch byla ale nakonec moc příjemná, a dva dny, co jsme tu měli naplánované, utekly jako voda. Paní domu byla velice ochotná, motorku jsme mohli hodit do stodoly a večer jsme si udělali pěší výlet k nedalekému jezeru s výbornou restaurací, kde jsme zakončili další fajn den.

Najeto 223km

8. den

Osmý den byl opět spíše turistický, ovšem i tak jsme motorku na krátký přejezd vytáhli. Po luxusní snídani z domácích zdrojů (bydleli jsme na biofarmě), jsme se oblékli do turistického a přejeli do vedlejšího údolí k jezeru Grundlsee, které jsme objeli a udělali si procházku ke druhému jezeru v pořadí Toplizsee. Tady už jsme se nechali povozit od místního průvodce na lodičce (pěšky se jezero obejít nedá), který nám povyprávěl historii místní krajiny a na půl hodinky nás vysadil u „nedávno“ objeveného třetího jezírka Kammersee. Byl to moc pěkný zážitek a určitě doporučuji si sem zajet. Po návratu jsme si ještě vyjeli na vyhlídku po Loser-panoramastraße která končí Parkovištěm s nádherným výhledem na okolní Alpské mohykány v čele s Dachsteinem na horizontu. Kousíček nad vyhlídkou je schované horské jezírko Augstsee, které jsme si také povinně obešli a pak už jsme, díky blížícím se mrakům, rychle vyrazili na včerejší místo činu, do hospůdky Kohlröserlhütte. Tady jsme přečkali první deštík a pomalu se loučili s letošní dovolenou.

Najeto cca 20km

9. den

Poslední den už byl opět jen přejezd domů, takže jsme se po snídani rozloučili s naší hostitelkou a vydali se směrem na Bad Ischl. Za ním jsme ještě sjeli na B153, kde jsou parádní serpentýny, které by byla škoda na motorce minout, a podél jezera Attersee jsme se nevyhnutelně blížili k dálnici. Po ní jsme se svezli až do Freistadtu a pak už jsme pomalu zamávali zahraničí a vrátili se Dolním Dvořištěm zpět do vlasti. Po návratu nás ještě „potěšila“ vytopená garáž, od prasklého ventilu v kotelně za zdí, ale náladu jsme si zkazit nenechali.

Najeto 402km

Závěr:

Celkem jsme nakroutili něco kolem 2 250 km. Projeli jsme 7 států (Česko, Německo, Rakousko, Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Itálie, Slovinsko). Dva dny jsme měli relaxační, s primárně turistickým programem a zbytek jsme se snažili plánovat tak, abychom nemuseli nikam spěchat a spíše si užívali každý kousek cesty. Každopádně to byl úžasný zážitek a vzhledem k tomu, že od rozhodnutí vyjet, do samotného startu, netrvalo ani 14 dnů, tak vše vyšlo překvapivě na pohodu. A o tom to, myslím, je.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE