Na motorce z Plzně do Modeny a zpět

Plzeň - Chimsee (Německo)

Plánování cesty nebylo nijak pečlivé, protože na to nebyl čas. Takže jsme ve středu odevzdali Ríšu na hlídání, já jsem předběžně rozeslal nějaké sms s dotazem, jestli můžeme přijet na návštěvu, pak jsme zašli na pivo, kde jsme to trochu probrali a po příchodu z hospody jsem jen přehodil do Garmína plánovanou trasu z Plzně do Modeny. Našel jsem také pár kempů po cestě, kde bychom podle času a dojezdu případně mohli přespat - tak odhadem někde na prostředku trasy (později se ukázalo, že to nebyl úplně dobrý odhad). Z Plzně do Modeny je to cca 800 km, Intuice mi říkala, že pokud vyrazíme včas, tak nebude s délkou trasy problém. Intuice mi ale také říkala, že včas nevyrazíme - to je asi nějaká nemoc, jinak si to nedovedu vysvětlit. Takže jsme se ráno v klidu nasnídali, sbalili, naskládali věci do kufrů a kolem oběda jsme vyrazili směrem Furth im Wald.


Po několika týdnech dešťů se konečně udělalo krásně, takže cesta byla bezvadná. Měl jsem tak trochu omylem nastavenou navigaci na kolo, což mělo za následek, že jsme se vyhnuli nejen dálnicím, což jsem chtěl, ale i prvním třídám a prošmejdili jsme i centra všech městeček po cestě, což už jsem zas až tak moc nechtěl. Na nejasnost v nastavení Garmína jsem ovšem přišel až v Itálii. Především v Německu jsou ale i Landstrasse docela dobré a cesta proto ubíhala docela rychle. Postupně jsme projeli Furth im Wald, Cham, Straubing. Pavlína mi prvních 100 km drtila mocným stiskem žebra, pak zjistila že opravdu nejedeme žádné rallye, tak medvědí stisk pomalu ochaboval, až jsem jí někde u Strauibingu začal podezírat, že tam pospává. No, tvrdila, že si jen na chvíli zavřela oči, tak nevím ...

PS: Garmin má takové zvláštní nastavení - zadává se zvlášť vyhnout placeným silnicím a vyhnout se dálnicím, což ale ve skutečnosti znamená vyhnout se dálnicím a vyhnout se silnicím první třídy.

První část trasy přes Německo je v podstatě rovina. Pokud se nejede po jedničkách nebo po dálnici, tak cestu zpestřují průjezdy městy a občasné zácpy, které se bohužel objevují i na silnicích nižších tříd (o dálnicích ani nemluvím, především v širokém okolí Mnichova je to lahůdkové). Na motorce se to sice občas dá projet lépe než autem, ale v místech, kde se něco kope a je zúžená silnice je to při velkém provozu poměrně risk a já jsem to s kufry na zadku nedělal. Samozřejmě, znám dost střelců, kteří by se toho nezalekli :-)

Měl jsem takovou představu, že bychom mohli první den dojet alespoň k Chimsee, což se nakonec podařilo, jak se ale ukázalo později, tak to chtělo ještě trochu přidat .. ale o tom později. Po přejetí řek Dunaje (Straubing), Isaru (Landau an der Isar) a Innu (Altötting) jsme kolem osmé večer dorazili k hospodě na křižovatce u Seebrucku. Hospoda je vpravo, vlevo je schovaný kemp Kupferschmiede a ve předu je Chimsee. Kempem jsme pohrdli, když už jsme u toho jezera, tak přeci budeme spát na břehu a né někde přes silnici. Je asi vhodné upozornit, že od kempu vede pod silnicí podchod a k jezeru to je asi 1 minuta chůze, ale nevadí. Chimsee je turistická oblast a mělo by tam být mraky kempů přímo u jezera. V tomto místě asi povídání můžu nicméně trochu zkrátit: Podle mapy mělo na naší straně jezera být několik kempů - dva byly vyplavené a zavřené, jeden byl totálně plný a k dalšímu jsme se díky uzavírce silnice ani nedostali. Takže po hodině ježdění kolem jezera jsme se pokorně vrátili do kempu Kupferschmiede, který se nakonec ukázal jako výborná volba a mohu ho určitě doporučit. Něco jsme pojedli z našich zásob, dali si v hospodě přes silnici dvě piva a zalezli do spacáků. S ohledem na déšť a vichr přes noc jsme nakonec byly docela rádi, že nemáme stan někde na pláži ale hezky schovaný mezi živými ploty oddělujícími jednotlivé části kempu.

Chimsee (Německo) - Innsbruck (Rakousko) - Modena (Itálie)

Chimsee je turistická, ale také motorkářská oblast. Motorka je tu za každou zatáčkou a i v hospodě u kempu mají speciální poličku na odkládání přileb a hadřík na čištění plexíků. A není se ani co divit. Chimsee je vstupní branou do kopců. Když se přijede od severu, tak se přes jezero ukáže úžasný pohled  na Alpy a projížďka kolem jezera s výhledem na vrcholky hor nad jezerem je super. Tedy pokud je ještě světlo a pokud je alespoň trochu jasno. My jsme se večer pokochali výhledem na Alpy, ale když jsme konečně zakempovali, tak byla už tma a nešlo nic fotit. Přes noc se pak dostavila frontální porucha a kromě toho, že ráno poprchávalo, tak nebylo vidět absolutně nic - jako kdyby tam žádné kopce nikdy nebyly. No, tak třeba příště ...

S ohledem na drobný déšť jsme se ráno opět trochu zdrželi, což ale s ohledem na předchozí "nedopatření" (jako že jsme třeba z Plzně vyrazili až v jednu po obědě, že jsem měl nastaveného Garmína na vyhlídkovou jízdu atd.) nemělo už zas tak velký význam. Trochu se ochladilo, což to v podstatě nebylo nepříjemné, a hlavně se dost zásadně se změnil terén. Hned za jezerem se vjede do hor, kde také začíná Rakousko, což se v podstatě kromě změny terénu nijak nepozná. A i když to není žádná horská prémie, protože se jede převážně mezi kopci, přeci jenom je krajina mnohem kopcovatější, zatáčkovatější, hezčí ... a prostě je jízda tak trochu zábavnější.
V podstatě se jede takovým kaňonem mezi kopci, takže se sice nešplhá na vrcholy, ale trasa je i tak příjemná. Jediné co nám občas otravovalo život byly poměrně časté a hlavně špatně značené uzavírky, opravy a podobně. V některých místech byla objížďka značená, jinde intuitivní a v někdy hodně partyzánská - když se třeba na pokyn maníka v oranžové vestě projelo ZÁKAZEM a pokračovalo se asi 2 km po chodníku. Ale dalo se to přežít a přes Kufstein, Wörgl a Schwaz jsme dorazili do Innsbrucku, kde jsme se stočili doleva k Brenneru a k hranicím Itálie.

Zde je potřeba zmínit, že cest do Itálie vede několik. Samozřejmě se dá jet tunelem, který ten je placený stejně jako italské dálnice, ale není to zas až tak zábavné - i když samozřejmě nejrychlejší. My jsme pochopitelně na moto-trip nejeli proto, abychom se projeli v tunelu. Pak vede cesta, zřejmě docela známá, přes vrcholy a nějakou vyhlídku. O té jsem se dověděl až později, je prý také placená, o my jsme tudy nejeli. My jsme jeli z Innsbrucku směrem na Brennero, kudy se už jede po úžasných serpentýnách po svahu průsmyku, na jehož druhé straně se táhne dálnice (překvapivě Brennerautobahn). Pak se projede Brennero, což je hraniční město a Vipiteno (Sterzing), za kterým se naše "úzkokolejka" (to je asi nejlepší charakteristika naší silnice) odděluje od dálnice a začne stoupat na Alpské sedlo Penser Joch. A to je opravdu fantastické svezení.
Nejvyšší místo přejezdu je sedlo Penser Joch, 2211 m.n.m., kde je také horská chata - Alpenrosenhof. Jedinou vadou na kráse bylo trochu nevlídnější počasí. Něco sice vidět bylo, ale o nějakých výhledech nemohlo být ani řeči. A kromě toho by mi asi i v i v moto-oblečení pomalu začala být trochu zima. Takže jsme si udělali pár fotek a pustili jsme se po serpentýnách z druhé strany sedla směrem na Bolzano.

Sestup na Bolzano je poměrně prudký a zakončený několika menšími tunely (spíš takové jeskyně na silnici - rozhodně nemám na mysli dálniční placené tunely). Jak jsme klesali, tak se zároveň začalo ukazovat sluníčko a oteplovat se. Tunely před Bolzanem jsou přitom takový přelom - za nimi už začne být opravdu horko. Za Bolzanem je už cesta relativně rovinatá - jede se na dně takového cca 5 km širokého kaňonu, zřejmě ledovcového původu, kterým se projíždí z Bolzana přes Trento, Rovereto, okolo Lago di Garda skoro až do Verony.

Čím se člověk více blíží k Veroně, tím je tepleji a když se před Veronou vyjede ze "stínu Alp" začne být opravdu, ale opravdu horko. Zatímco u nás, když je teplo, tak člověka zchladí alespoň vítr při jízdě. Tady to sice foukalo, ale foukalo to teplé jako z trouby. Kromě toho, můj Garmín byl pořád ještě nastaven do turistického módu, takže jsme prošmejdili všechna města a městečka na cestě. A především při projíždění dopravních zácp a křižovatek ve velkých městech, kde byla teplota ještě o pár stupňů vyšší, nebylo místo které bych si v motorkářských hadrech nepropotil. Malinko lepší to bylo po setmění, ale o žádném výrazném ochlazení se i tak nedalo mluvit. V těchto místech se začaly ukazovat dvě věci: Za prvé, že nejsem úplně dobře připravený na provoz v Italských městech, a za druhé, že můj časový odhad dojezdu nebyl úplně přesný.

Co se provozu týče .. no, hlavně motorky a skůtry se s tím opravdu nepářou. Takže na velkých křižovatkách o několika výjezdech (tím myslím více než 4), kde by ještě před Alpami stoprocentně byl kruháč, se při rozsvícení zelené všichni vrhnou do křižovatky. Motorky a skůtry předjíždějí auta a sebe vzájemně ze všech stran a pravidla pro semafory, podle kterých se řídí kde všude blikne na křižovatce zelená, pro mě také byly tak trochu záhadou. Za křižovatkou pak všichni šlápnou na plyn, takže jsem si občas nebyl jistý, jestli jsem náhodou nepřehlídnul ceduli označující konec města. Já jsem si jako cizinec zas tak moc ignorovat předpisy nedovolil a kromě toho se mi v městské spleti tak trochu ztrácela navigace. Můj eTrex je hlavně outdoor a cyklo-navigace, nikoliv moto-navigace, a tak přepočítával, přepočítával a přepočítával ... Úžasná věc, stojíte na křižovatce v husté dopravní zácpě, před vámi 4 až 5 odboček a váš Garmín přepočítává. Blikne zelená, pořád přepočítává, tak si vybere jednu z cesta. Po ujetí cca půl kilometru se Garmín chytí a ukáže, kudy by se mělo jet - to je samozřejmě jinudy, než kudy jedete vy. Takže se na cca 20 sekund zasekne a pak začne opět přepočítávat. Pořád dokola.

No a druhá věc, odhad času - jezero Chimsee není úplně tak ve středu trasy, jak jsem si podle letmého pohledu do mapy myslel. Takže se nám pěkně sčítnuly všechny naše předchozí i aktuální zpoždění: pozdní start v Plzni, pozdější výjezd od Chimsee, špatně nastavený Garmín (především v Itálii to docela zdržovalo) a drobné navigační problémy při průjezdu městy. Takže z Verony jsme vyjížděli někdy kolem jedenácté večer a na večeři v pizzerii v Modeně jsme mohli zapomenout.

Z Verony jsme nicméně již žádné větší město neprojížděli, takže cesta utíkala vcelku svižně. Před Modenou jsme se navíc k nelibosti Garmína (mám trochu starší mapy ...) napojili na zcela novou rychlostní silnici, takže jsme si nějaký čas ušetřili. Přímo v Modeně byla naše milovaná navigace naopak stoprocentní, takže jsme kolem 1 hodiny v noci (nebo ráno - to je úhel pohledu ) bez zaváhání dojeli přímo k cíli v centru města, tedy tam kde bydlí Eva se svým Italským přítelem Giacomem.

Modena - Lago di Garda - Vipiteno

I když jsme přijeli docela pozdě, tak jsme se navečeřeli, popili trochu vína a popovídali si. Chtěl jsem původně provést malou zastávku u moře, ale byl jsem upozorněn, že severoitalská část jadranu není nic moc a na koupání spíš vůbec nic, že lepší by bylo jet na druhou stranu do Toskánska. To je ale z Modeny docela daleko a navíc mimo náš směr, takže jsme moře oželeli a na radu našich hostitelů jsme se rozhodli si zastávku místo u moře udělat u Lago di Garda. Tam je to prý také pěkné a navíc při cestě.
Protože příjezd v jednu v noci už jsme opakovat nechtěli, vstávali jsme na budíka, tedy asi v půl osmé, nasnídali jsme se, sbalili, rozloučili a vyrazili. Vstávat v Itálii už kolem osmé ráno je téměř vražedné. Eva nás byla doprovodit, tak se asi vzbudila, u Giacoma ovšem nevím, jak moc si  po probuzení kolem jedenácté byl jistý, že se mu to vše jenom nezdálo.

Zatímco do Modeny jsme jeli přes Veronu a Nogaru, tak zpět jsme zamířili přímo na Mantovu a Sirmione u Lago di Garda. Zčásti proto, že je to přímější cesta a z části proto, že jsem si konečně přenastavil Garmína, takže jsme se už vcelku vyhýbali "detailním" prohlídkám měst. Neměli jsme moc času na nějaké delší hledání, takže jsme se podle rady pustili rovnou k nejbližší a asi nejznámější části Lago di Garda - poloostrov Sirmione. Nevím proč jsem se upnul na to, že v Itálii je potřeba se alespoň jednou vykoupat, takže jsem čekal plážovou oblast. Sirmione je ale všechno jiné, jenom ne plážová oblast. Je to spíš taková obrovská promenáda s parčíky, nábřežími, vodotrysky, kavárnami a pizzeriemi. Dojet se dá asi tak do půlky ostrova, pak je vjezd na velké a placené parkoviště a dál už se musí pěšky. My jsme u jedné z kaváren našli menší moto-parkoviště, kde jsme nechali Transalpa a vyrazili na oběd a prohlídku poloostrova. Nacpali jsme se pizzou a prodrali se promenádou, která ze všeho nejvíc připomíná třeba Zlatou uličku v Praze (obchůdky, suvenýry, zmrzlina a miliarda lidí), až na druhou stranu poloostrova, kde jsme našli park a za ním konečně i pláž. Je třeba říct, že moto-bundy jsme si sice nesli v ruce, ale boty a kalhoty jsme, světe div se, měli na sobě. A kromě toho, že jsme v davu vyvoněných turistů v kraťasech vypadali trochu exoticky, tak to není to nejlepší oblečení pro slunečné letní dni na pláži při 40 °C ve stínu. Ale koupání bylo příjemně osvěžující a po nějakých dvou až třech hodinách jsme opět seděli na stroji a pokračovali směrem na Trento a Bolzano.
Bylo pořád krásné slunečné počasí a jízda byla super. S malou zastávkou u Avia jsme projeli kolem Trenta a kolem sedmé hodiny už jsme vyjížděli z Bolzana směrem na Vipiteno. Jak jsme stoupali do výšky, tak začal být vzduch příjemně chladný a já jsem začal pomalu osychat - myslím od potu. To bylo docela příjemné, méně příjemné ale bylo, že za tunely se objevily i mraky, takže při přejezdu přes sedlo Penser Joch jsme toho opět moc neviděli.
Asi 5 km za Vipitenem (nebo také Sterzingem - rakouský název) jsme se zastavili na jedné zahrádce na kafe a také abychom se dohodli jak dál. Podle Garmína měl být kemp někde u Innsbrucku, jenže do Innsbrucku to bylo ještě pěkný kus, takže bychom dojeli dost pozdě a asi bychom nedostali ani pivo, a v případě, že by tam kemp nebyl, tak bychom asi měli trochu problém. Ještě jsme to prodiskutovali s obsluhou a nakonec jsme se rozhodli vrátit asi 5 km do Vipitena a odtud další cca 2 km doprava směrem na Merano, kam to bylo blíž a kde měl být před Casateiou kemp určitě. Za deset minut jsme byli u kempu a za půl hodiny už jsme měli postavený stan a seděli jsme v hospodě u pivo.

Jinak, sice jsme byly ještě pořád v Itálii, ale nic Italského už tu nebylo. Žádné pizzerie, hospody pěkně po Rakousku, nápisy nejdříve v němčině, komunikace v obchodech a restauracích v němčině a dokonce i styl jízdy řidičů a respektování předpisů byly tak trochu rakouštější. Trochu mě pobavily obrovské tabule na kruháčích, kde bylo (zřejmě pro pravé Italy) vyznačeno, že při výjezdu z kruháčů se má vyhodit blinkr - to jsem, pravda, ve vnitřní Itálii nezaregistroval. Tam se blinkr vůbec moc nepoužívá - plně ho nahrazuje klakson.

A pak mě pobavila ještě jedna věc. V hospodě v kempu u Vipitena jsme byli dvě skupiny - my dva a jedna tříčlenná grupa. Při příchodu jsme se slušně pozdravili, pěkně německy. Když jsem se pak už s pivem zaposlouchal, jako bych zaslechl češtinu, nebo spíš moravštinu. Skupinka hárlejářů z Moravy byla na srazu v Římě  Potkat čecha ve "vzdálené cizině" není pravda těžké, ale by to fajn. Tak jsme se znovu pozdravili a prohodili pár slov, tentokrát už česky.

Vipiteno (Itálie) - Innsbruck (Rakousko) - Cham (Německo) - Plzeň

Podle nadpisu trasy to vypadá jako strašná štreka, ale není to tak. Ráno jsme v klidu vstali, sbalili a vyrazili směrem na Brennero a Innsbruck. Poštelovaný Garmín už nás nehnal přes centra měst, takže cesta ubíhala docela rychle a kolem poledne už jsme byly na Rakousko-Německých hranicích. Celou dobu přes Rakousko se jede buď v horách nebo alespoň mezi horami, takže je to docela příjemné svezení. Co nám opět trochu komplikovalo život, byly časté a mizerně značené objížďky. Takže kousek za Kufsteinem jsme si střihli takové poznávací kolečko (netuším, jak se to podařilo, ale po cca 10 km jízdy jsme se objevili na tom samém místě, odkud jsme vyjeli) a k jezeru Chimsee jsme nějakým zázrakem dojeli a objeli ho z druhé strany. Ale to zas tak moc nevadilo, protože jízda v těchto místech je docela příjemná.
Původně jsme se chtěli zastavit v hospodě u kempu Kupferschmiede, ale bylo tam tak narváno (v podstatě pouze motorky - to je motorkářská hospoda), že jsme to vzdali a vyrazili dále k severu. Až v Německu se plně projevilo přenastavení Garmína. Zjistil jsem, že mezi typem silnice "dálnice - Autobahn" a "místní silnice - Landstrasse" je ještě jeden typ silnice, který má Garmin nepochopitelně označenou jako dálnici, ale u nás by to byla asi silnice 1. třídy. Krásná, rovná silnice, která objíždí všechna města, kde je relativně malý provoz a po které se dá poměrně rychle dorazit k cíli. Takže s malou adrenalinovou vložkou před Chamem (docházel mi benzín a nemohl jsem najít benzínku, tak už jsem se viděl jak tlačím - to je zase taková nevýhoda těchto silnic) jsme kolem páté odpoledne byly na hranicích. Ještě jsme stihli pozdní oběd a kolem sedmé jsme byli v Plzni.

Zajímavosti a postřehy

• Kempy - spali jsme v kempech Kupferschmiede u Chimsee, kde je kempů obecně hodně, a v Casateie u Vipitena (Sterzingu). Oba kempy byly úplně v pohodě, čisté, příjemné, v Kupferschmiede byla studená sprcha zdarma (v Casateie jsme byly prasátka). Cena kolem 10-12 EUR za noc (2 lidi, malý stan, moto) - je ale potřeba říci, že to je asi předsezónní cena. Přímo v kempech nebyla hospoda, ale byla velmi blízko kempu. Naopak v obou kempech (a to jsem už viděl i jinde v Rakousku) bylo něco jako klubovna, kde se při nějaké velké nepřízni počasí dá najíst, posedět nebo si tam můžou hrát děti. Takže kempy rozhodně v pohodě (.. když si vzpomenu na ten humus v Starej Lesnej pod Vysokými Tatrami, kde chtěli skoro 500-600 Sk za noc a kromě smrdutých sto let starých plechových záchodů a okýnka s pivem tam nebylo v podstatě nic ...)
• Cesta přes Alpy. Tak kvůli tomu se na motorce do Rakouska jezdí. Německo, alespoň v našem směru, je relativně ploché. NA druhou stranu se dá projet docela rychle. U Chimsee začíná motorkářská oblast. Dovedu si představit se tam na čas ubytovat a jezdit na moto nebo na kole na výlety do Alp, které jsou od Chimsee skutečně za rohem. V Rakousku z Kufsteinu do Innsbrucku se jede většinou mezi kopci, za Innsbruckem se už začíná trochu šplhat a nejhezčí úsek je pak v Itálii při výstupu na Penser Joch.
• Tankování v Itálii. S tankováním jsme v Itálii měli trochu problém. Hodně benzínek v Itálii, tedy minimálně těch mimo dálnici, je totiž bez obsluhy. Ještě přes všední den se většinou nějaký výběrčí najde, ale třeba pozdě večer nebo o víkendu není vůbec lehké najít benzíku s obsluhou. Nezbylo nic jiného, než požádat o vysvětlení, jak se s tím vlastně zachází. To jsme sice zvládli, ale automat mi z nějakého důvodu nebral kartu, kterou jsem jinak normálně platil. Takže to chce mít buď bankovky, kterými se dá také platit, nebo funkční kartu. A na nonstop benzínky jako u nás, kde si v noci natankujete a ještě si dáte kafíčko, zapomeňte (na dálnici asi budou).
• Řízení v Itálii. Asi se na to dá zvyknout, ale chvíli to trvá. Mimo zástavbu a křižovatky se maximálně stane, že vás na vašem silném stroji na padesátce předjíždí vytuněný skůtr devadesátkou, ale ta pravá zábava začíná v městské zácpě. Místo blinkru se používá spíš klakson (možná by si někdo měl patentovat kombinovaný blinkr, který zároveň spouští klakson - to by mohl být v Itálii trhák), před semafory na křižovatce se mezi stojícími auty prolétají skůtry a motorky, které se snaží získat výhodnější startovní pozici až blikne zelená, a když se zelená konečně rozsvítí, všichni vyrazí a to dokonce z několika směrů (alespoň já měl ten pocit). Jízdní pruhy? Nejvyšší povolená rychlost? Ale kdepak ... Na druhou stranu musím říci, že se k nám ostatní řidiči chovali docela ohleduplně. Doporučuji shlédnout TopGear, série 18, epizoda 1, kde Jeremy Clarkson popisuje velmi výstižně provoz v centru Říma - takže tak nějak to vypadalo.
• Rakousko v Itálii a pivo. Byl jsem docela překvapený, jak daleko do Itálie jsou k vidění buď dvojjazyčné nebo čistě německé nápisy a cedule. Ještě za Penser Joch, což je v podstatě dost daleko od hranic, je hodně nápisů v němčině a pizza Vipitenu (nejsem si jist, tuším je to Jižní Tyrolsko)? No, to spíš "Bier und Wurst". Co se piva týče, ochutnali jsme v kempech v Německu u Seebruckenu (to by mělo být Bavorsko), a v Itálii v Tyrolsku (tedy skoro Rakousko). V obou případech bylo dobré, ale na žádnou velkou pijatyku to není - 3-4 EUR za kus je přeci jen docela dost.
• Lago di Garda. Takové vnitrozemské Italské moře. Čekal jsem spíš koupací oblast, ale ta rozhodně není v oblasti Sirmione. I když se tam koupat také dá, je to spíš promenáda a výletní centrum. Nicméně je to tam docela pěkné a na motorce by rozhodně stálo za to si jezero objet trochu důkladněji a při pobřeží. My jsme neměli dost času, ale mělo by to jít, a především západní strana jezera prý velmi pěkná.
• Garmin eTrex 20. Můj věrný průvodce. Na Garmína obecně mám svůj názor, který se potvrdil - do auta bych ho nechtěl ani zadarmo (Nuvi 200 jsem dlouho měl jako autonavigaci). Vzhledově dobrý, ale mapy a navigační software stoji za prd. Podivná klasifikace silnic vedoucí k vyhlídkovým jízdám na hranici nezpevněných cest, věčné přepočítávání, ztrácel se ve městě, při odbočení kvůli uzavírce nutí řidiče k otočení do protisměru dalších deset km apod. Bohužel, v oblasti moto, cyklo a outdoorových navigací v podstatě u nás není moc na výběr. A pokud někdo chce navigaci která vydrží i vodu (IPX 7), jde přidělat na řidítka (kolo, moto) a běží na tužkové baterky, tak má v té nižší cenové hladině na výběr asi ze dvou navigací a obě jsou od Garmína. Na druhou stranu je nutné říci, že eTrex není originálně moto-navigace a že nás dovedl tam, kam jsme potřebovali. A třeba na kole funguje bezvadně. Takže ho beru jako takového mého trochu zlomyslného kámoše, který mě občas trochu poškádlí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE