sumoto_leden



Na italská passa přes Hitlerovo „Orlí hnízdo“

Kapitoly článku

Den první

  A už je to tady. Je 17. června 2012 pět hodin letního středoevropského času a u našeho domečku se slétli dravci – Tomáš (Suzuki DL-650 V-Strom), Luboš (Honda FMX 650), David (Suzuki Bandit 600) a Honza (Honda CBF 600). Já vytlačil svou Jawu 650 Classic a jsme komplet. Nastartuji a vyrážíme na dalekou cestu. Po cca 10 metrech mi zhasl motor. Já debil!!! Neotevřel jsem benzínový kohout! Tak rychle otevřít a nastartovat, ale … Startér jde nějak ztuha a už už to vypadá, že kluci pojedou beze mě a já je pak budu po dotlučení baterky někde honit. Ale sláva!!! Na druhý pokus motor chytá a už se valíme směr Znojmo. Před hranicemi u poslední české benzinky ještě kafe a „plnou“ (blbý zvyk, v Rakousku je benzín cca stejně drahý jako u nás) a konečně opět na perfektní rakouské silnice.

  Po loňské zkušenosti s tím, že jsme omylem najeli na rakouskou dálnici a to bez známky, jsme si ještě v Česku rakouské dálniční známky nakoupili s tím, že sice po dálnici jet nechceme, ale když bude nejhůř, tak na ni najedeme a nemusíme se klepat strachy, jestli nás náhodou nevybere nějakej rakouskej polda. Těch ušetřených 150 Kaček nestojí za ty nervy.
  Takže to bereme, stejně jako loni, od Znojma na Vídeň, před Vídní ve Stockerau doprava na Krems a podél Dunaje (krásná projížďka) po silnici č. 33 až po Melk a dál po „staré“ silnici č. 1 směr Salzburg. V Amstettenu odbočujeme směr Steyr, Bad Hall a dál směr Alpy. Odbočujeme z hlavní k městečku Gmunden, k prvnímu alpskému jezírku Traunsee. Jen projíždíme a zastavujeme až u jezera Wolfgangsee, kde se někteří odvážlivci odhodlali vlézt do krásně čisté, ale studené vody. Honza skoro po kulena a David se smočil celý. Když David po koupeli vylezl z vody, tak jeho osobní „trubičkový teploměr“ ukazoval teplotu vody maximálně 10°C ;o). Po osvěžující (brrr) koupeli (David) a osvěžujícím posezení u vody (ostatní) jsme opět osedlali své oře a pokračovali kolem jezera zpět do Weissenbachu a pak spodem mezi kopečky směr Dojčland.

V městečku Hallein, těsně u hranic, nás navigace vyhnala z hlavní silnice na jakousi vyasfaltovanou „polňačku“ někam do lesa mezi kopce. Domorodci nám mávali, vypadalo to, že tudy posledních 20 let žádný turista neprojel. Za posledními baráky už jen les a sem tam nějaká samota. Projeli jsme tak v lese rakousko – německou hranici, kterou připomínal asi 100 let starý strážní domek se zvednutou závorou a kusem kolejnice, na který se dřív zvonilo, když chtěl někdo přejet hranici. Bohužel jsme si tuhle starožitnou „celnici“ nevyfotili a další den, kdy jsme se sem chtěli vrátit, jsme ji už ve změti cest, cestiček a silniček nenašli :o( Po projetí hranice kolem kouzelné celnice jsme se po pár kilometrech lesem najednou vynořili z lesa a před námi – hle, náš nový přechodný domov – penzion Auerwirt. Tak jsme zaparkovali a pokoušeli jsme se rukonožní němčinou vysvětlit v recepci penzionu, že my jsme ti, kteří měli přijet. Naštěstí většina personálu jsou Slovenky, se kterými se dalo domluvit podstatně líp, než s nějakou Gertrudou. Po ubytování a sprše jdeme na večeři a pivko. A tady nás čekalo největší překvapení. Přišel nás osobně přivítat majitel penzionu Auerwirt, pan Miloš Ptáček, původem Brňák. Krásně jsme si poseděli na terase, popili místní pivo a také ochutnali místní specialitu – enciánový likér, na který nás pozval pan Ptáček – po likéru už jen Miloš ;o)

Den druhý

  Večer příjemně uběhl, noc ještě příjemněji a ráno, po snídani, opět do sedel. Bagáž jsme si ještě nechali v penzionu a vyrážíme „nalehko“ na prohlídku Hitlerova „Orlího hnízda“ (Kehlsteinhaus), který se vypíná na hřebeni hory přímo nad Berchtesgadenem. Přejíždíme asi 5 km od penzionu na placené parkoviště pod „Orlím hnízdem“, kde parkujeme své stroje a jdeme na stanoviště autobusů, které nás vyvezou na horní parkoviště přímo pod „Kehlsteinhaus“. Pro normální smrtelníky je sem totiž vjezd zakázán.
Dobrá rada pro motocyklisty: Přímo na nástupišti autobusů jsou hned vedle pokladen skříňky, do kterých si můžete zdarma (pouze za 1€, které se vám vrátí po uvolnění skříňky) odložit své nepotřebné svršky, bundy a helmy a nemusíte se s nimi tahat nahoru a ani je (jako my) se strachem nechávat na motorce. Naštěstí se v Rakousku ani Německu nekrade a tak jsme po návratu našli vše na svém místě.
  Ale do návratu daleko, vzhůru na „Orlí hnízdo“. Počasí je nádherné, vzduch čistý a je vidět hodně daleko. Už při výjezdu na horní parkoviště se nám otevírají překrásné výhledy do krajiny a dechberoucí „panorámata“. Vše klape s perfektní německou pečlivostí, autobusy jedoucí „shora“ čekají vždy na určeném rozšířeném místě jinak hodně úzké silnice tak, aby se vozy jedoucí do kopce nemusely zdržovat a zastavovat v prudkém stoupání a vše šlape jako švýcarské hodinky. Po dojezdu na horní stanici se všichni návštěvníci musí zaevidovat v horní pokladně a oznámit, kdy chtějí jet dolů. Na svůj lístek tak dostanou čas svého odjezdu a číslo busu a mají garantováno, že pro ně bude v autobusu místo. Takže se každý rozhodne, jak dlouho chce nahoře pobejt a nemusí se znervózňovat tím, kdy a jak se dostane dolů.

Vedle pokladny je „díra do hory“ – průchod tunelem k vůdcovu výtahu. Vše je vystavěno s pečlivostí v každém detailu – no Němci. V kruhové místnosti před výtahem je fotografování zakázáno, ale samozřejmě tady nikdo neumí německy a všichni fotíme o 106. Až na nás dojde řada, tak vyjedeme výtahem „jak sardinky“ až nahoru
přímo do horské chaty „Kehlsteinhaus“. Je to nádherná stavba, která musela stát obrovské množství prostředků a lidské dřiny. Prošli jsme se po hřebeni, až kam to šlo, nafotili hafo fotek, na zbytcích sněhu postavili sněhuláčka a kochali a kochali se výhledy po okolí. Nakonec jedno pivko – ovocný Radler za necelá 4 eura a šup dolů. Ještě zpět „svým“ autobusem a potom pro bágly do penzionu a hybaj směr Itálie. Pan Ptáček (pro nás už navždy Miloš) se s námi ještě rozloučil a už roztáčíme kola přes kousek Německa a Rakouska a míříme přes Innsbruck Brennerským průsmykem na hranice s Itálií. Od Innsbrucku jedeme po dálnici, protože nás začíná tlačit čas, ale je to škoda, protože po „staré“ – pod dálnicí – by to bylo určitě zajímavější a taky levnější. Po příjezdu po dálnici do Vipitena (Sterzing) mají Taliáni zajímavou vychytávku. Na mýtné bráně zaplatíme za použití dálnice 8,-€, a když chceme z dálnice sjet, musíme kousek popojet a za asi 300 metrů mezi mýtnými bránami zaplatit znovu něco kolem 2 €. Možná Taliánům křivdíme a dělali jsme něco špatně, ale v Rakousku ani Německu by se to nestalo.
  Projíždíme Vipiteno a míříme do hor – do našeho prvního průsmyku – passa (Brennerský se nepočítá, to jsme jeli po dálnici). Silnice jsou o poznání horší než v Rakousku, ale pořád lepší než u nás. A už se to začíná pěkně zvedat a kroutit. 1 … 2 … 3 ……. 2 .. brzda.. 1 ..levá.... 2 … 3 … 2 … brzda .. 1 .. pravá … 2 … 3 … a tak furt dokola – no prostě nádhera. Čím jsme výš, tím je větší kosa. Takže máme „první zářez“ – passo di Monte Giovo.
  Už skoro za šera konečně přijíždíme do městečka Saltusio, kde budeme další čtyři noci bydlet. Ještě najít penzion – Ebnerhof. Naštěstí tentokrát navigace zanavigovala perfektně a dovedla nás až „k baráku“. Při příjezdu klikatící se cestou do kopce nás přivítal původní starý vodní mlýn a velice sympatický penzion s venkovním posezením. Penzion je vlastně zemědělská usedlost s patrem upraveným pro sezónní hosty. Leží
trochu bokem, v kopci nad městečkem a je tu klid a nádherný výhled do okolí. V přízemí usedlosti bydlí rodina hostitelů a je zde i prostorná jídelna pro hosty a v patře jsou dvou a třílůžkové pokoje s příslušenstvím (koupelna u každého pokoje) a jednou společnou kuchyňkou. Vše obloženo dřevem v alpském stylu. Cena noclehu je předem domluvena na 25€ za osobu a noc se snídaní, což je v tomto kraji velice lidová cena. Co víc si přát? Ve chlévě přes dvůr bučí kravky, na stráni bzučí včely a na všechno serou slepice. Produkty těchto zvířátek máme pak, kromě jiných dobrot, každé ráno na bohatě prostřeném stole. V této usedlosti žijí 3 generace – staří, mladí a nejmladší a všichni jsou velmi vstřícní a příjemní. Škoda, že se nenaučili česky, mohli jsme si s nimi pěkně popovídat. Umějí totiž jen italsky, německy a anglicky ;o) Po vybalení a sprše jsme ještě naplánovali trasu na další den a jdeme na kutě.

Den třetí

  Ráno, po snídani, se vydáváme, dychtiví dalších zážitků, krotit další italská passa. Ze Saltusia míříme na jih na okruh Merano – Cles – Ponte di Legno – Valfurva - Bormio – Prato allo Stelvio – Silandro - Merano, kde zdoláváme passo delle Palade, passo del Tonale, passo di Gavia (nádherné) a passo dello Stelvio (nejvyšší, nejzakroucenější a nejprofláknutější passo, které jsme předtím i potom v Itálii viděli). Každý den teď najezdíme kolem 300 nádherných a nezapomenutelných kilometrů.
  Jawa se opět ozvala. Nelíbí se jí, že ji tahám tak vysoko. Jakmile se nadmořská výška přehoupne přes 2300 metrů, tak nestačí s dechem a dusí se jak astmatik. No, a aby toho nebylo málo, tak při poklesu hladiny benzínu v nádrži na cca 5 litrů odmítá jet úplně. Legrace je, když to Máša udělá těsně před tunelem nebo na dálnici a úplně nejvíc nejlepší bylo, když začala umírat v dálničním tunelu. Musel jsem ji vždy protřepat kýváním motorky doprava, doleva a zase se rozběhla. Napřed jsem si myslel, že dochází benzín a tím kýváním přelévám benzín z levé půlky nádrže do pravé, kde je kohout, ale chyba lávky. Nakonec se ukázalo, že se mi po natankování rakouského, event. italského benzínu, v nádrži něco uvolnilo nebo naopak vysráželo a ucpává se palivový kohout. Takže po návratu nádrž dolů, vypustit, vypláchnout a nochajnmál a složit. No a pak další dny ještě několikrát. S Jawou prostě není nuda. Ostatní kluci mají japonce a musí furt jenom jezdit a vůbec si nezaspravují. Bylo na nich vidět, jak jsou rádi, když jsem jim nechal aspoň podržet klíč nebo kanystr anebo dokonce něco šroubovat. Jsem rád, že jsem jim tímto mohl udělat trochu radosti v jejich jinak nudném motorkářském životě ;o)

Den čtvrtý

opět cca 300 km

  Dnes jsme pokořili passo di Costalunga, passo di Saint Pellegrino, passo di Giau, passo di Falzarego, passo di Valparola a passo di Erba. Po projetí passa di Giau, což je jedno z nejhezčích pass v Dolomitech, nás přepadl déšť. Takový nenápadný, pozvolný deštík. Tak jsme si řekli, kousek od křižovatky s odbočkou na Cortinu d´Ampezzo, že poobědváme v blízké restauraci a počkáme, jak se počasí vyvrbí. Dali jsme si nehorázně drahý oběd (přírodní kotleta na grilu, hromádka hranolků, bez oblohy a 2 deci limonády celkem i s malým spropitným za 20€!!!) a koukali, jak se pěkně rozpršuje. Čekání a oběd nám zpestřila krásná servírka Nataša. Ano, je to Ruska, tak jsme konečně využili šest let výuky ruského jazyka na základní škole a s někým jsme se domluvili. Po hodince déšť malinko ustal, tak jsme vyrazili. Ujeli jsme pár kilometrů a začalo chcát znova. Zamračeno bylo (aspoň to tak vypadalo) tak na 14 dní dopředu – no paráda. Takže rychle najít nějaké suché, zastřešené místo, kde nahodíme „nemoky“. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, u silnice se objevila krásná dřevěná kaplička se stříškou před vchodem. Rychle zaparkovat a šup pod střechu. Ještě se sem za námi přišli schovat další asi čtyři motorkáři od nás z Česka za stejným účelem (s pozdravem:“Ty vole, brňáci !?!“). Soukáme se do nemoků a vtom jsem zahlédl na dveřích kapličky malý otvor s žádostí o vhození milodaru. Měl jsem v té době zrovna děravou peněženku a furt mi z ní padaly nějaké drobné. Tak si říkám:“Ač ateista, přispěju“. Zatřepal jsem se šrajtoflí a čekal, co z ní vypadne. Vypadlo něco kolem 50 centů, tak jsem je hodil do kasičky. Dokončili jsme oblékání a jedééém. Po asi 10 kilometrech (ono to chvilku trvá, než přijde zpráva o příspěvku až tam „nahoru“) přestalo pršet a až do konce našeho putování jsme už nezmokli.
Druhá dobrá rada pro motocyklisty: Pokud pojedete po silnici č.SR48  mezi městy Cortina D´ampezzo na Arabbu a chcete mít tutově špica počasí, zastavte se u kapličky a za menší obnos si objednejte počasí podle přání. Fakt to funguje, je to vyzkoušené!!!
  Po zdolání dnešního posledního passa (di Erba) se vracíme nejkratší cestou na základnu – do Saltusia. A jelikož máme zapnuté navigace na 2 motorkách, začíná první dohadování o tom, jestli doleva nebo doprava. TomTom chce jet doleva, Garmin tvrdí, že je to lepší doprava.
Proto třetí dobrá rada pro motocyklisty: Ať máte v gangu navigací kolik chcete, zapnutá musí být jen jedna – na té první mašině. Ostatní vypnout, držet hubu a kochat se krajinou. Ona vás do cíle dovede ve finále každá navigace, ale každá jinudy. Takže klídek a vezu se za tím prvním.
  Už jsme sice nezmokli, ale večer a v noci jsme zažili opravdovou „hustou“ bouřku. Hromy a blesky třískaly po okolních kopcích jeden přes druhý (tak nějak jsem si jako kluk představoval slovenskou část naší hymny ;o) a zrovna, když jsem to boží dopuštění natáčel z okna pokoje na foťák, tak to třísklo pár metrů od baráku. A co myslíte, měl jsem ho tam? No jasně, že měl. Mám krásný záběr blesku, který nám málem řízl do baráku.


Den pátý

  Vyrazili jsme opět přes Merano, Bolzano a Canazei a projeli jsme další horské průsmyky – passo di Costalunga, passo di Fedaia, passo di Campolongo, passo di Gardena a passo di Sella. Opět „samozřejmě“ jízda krásnými serpentinami po nádherné krajině. Při výjezdu na passo di Costalunga projíždíme kolem nezvykle zbarveného jezírka Lago di Carezza, ve kterém je voda až nepřirozeně modrozelená. A znovu serpentiny a vracečky – plyn … brzda … podřadit levá plyn … brzda … podřadit pravá a tak pořád dokola.
Čtvrtá dobrá rada pro motocyklisty: Kromě toho, že před cestou vyčistíte palivovou soustavu, zkontrolujete stav akumulátoru (nebo jej rovnou vyměníte) tak vřele doporučuji VYMĚNIT BRZDOVOU KAPALINU!!!  Jawa ji měla 2 roky starou, doma bez problémů, ale v italských vracečkách začala vařit! A věřte, že je to hóódně nepříjemný pocit, když si tak letíte dolů serpentinami 2 … 3 … 4 … brzda, BRZDA, kurva BRZDÁÁÁ  a ono nic. To pak brzdíš i očima a hledáš, kde nechal silničář díru. Pěkně ve mně hrklo. Takže před cestou do Dolomit nebo jinam do hor – nová brzdovka, destičky a dobré gumy.
  Kromě výše uvedených pass jsme si prohlédli i pohoří Marmolada a jezero pod ní. Bohužel jsme opomenuli vyjet lanovkou nahoru. Výlet lanovkou doporučuje 9 z 10 místních výletníků. Nám to nějak uniklo – bohužel. Tak snad někdy příště.
 

Den šestý

  Po cestě pokoříme ještě nějaká ta italská passa a míříme domů – na sever. Kromě starých, známých pass zdoláváme i další – passo di Pordoi a passo Tre Croci. Přes Cortinu d´Ampezzo míříme k rakouským hranicím. Po přejezdu hranic projíždíme Sillian a v Lienzu se stáčíme doleva do kopců. Projíždíme (a taky zaplatíme – 10€) několikakilometrový tunel Felbertauerntunnel, dále přes Mittersill a Zell am See anebo lépe řečeno pod Zell am See opět několikakilometrovým tunelem Tunnel Schmitten, vedoucím kolem jezera Zeller See. Pozdě odpoledne přijíždíme do malebného městečka plného stylových penzionů – Viehhofenu a nacházíme „náš“ penzion Embacher. Přivítá nás osobně usměvavá majitelka penzionu Frau Embacher ve stylovém tyrolském kroji. Mašiny zaparkujeme do zastřešeného přístřešku za penzionem vedle dalších motorek a jdeme se ubytovat. Pokoje svítí novotou, všechno je vypulírované a vkusně zařízené. Po podvečerní očistě zajdeme do místní hospody na večeři Gordon Blú und Zvajmál Bír, ja (jediné, co jsme se od loňska naučili německy) a po večeři na kutě.

Den sedmý

Ráno po snídani (nocleh včetně snídaně 20€) pobalíme a čeká nás cca 500 kiláků domů. Po cestě pár zastávek na kafe, Luleč a jinak furt za řídítky. Zastavili jsme se opět (jako loni) na starém známém odpočívadle v údolí Ennstal  výhledem na horu Grimming. Loni jsme zde odpočívali při cestě na GG. Je to příjemná zastávka asi 20 km před (při cestě domů) městem Liezen. Pozdě odpoledne přejíždíme rakousko - české hranice. Dáváme si pravý český dlabanec a kofolu „U Bazalů“ v Lechovicích a pak už rychle domů do náručí našich maměnek.
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (23x):
Motokatalog.cz


TOPlist