Na hromopedech přes kopce Alpy

Pondělí

Výborně jsme se vyspali. Jdeme si dát s Raďasem fuka na terasu a naskytne se nám fantastický pohled na okolní hory svěžího a azurového rána. Uklidíme pokoj a jdeme na snídani. Bohatý výběr a můžeme si samozřejmě vzít co chceme a kolik chceme a to taky uděláme. Něco na talíř a něco do kapes – za ty prachy! Majitelka nás vřele uvítá, zeptá se jaký chceme kafe a oznámí, že musí k zubaři, takže se rozloučí a poděkujeme. Po vydatné snídani se rozloučíme i s její kamarádkou, co jí tam pomáhá a popřeje nám hezkou cestu. Vracíme se zpátky do BORMIO. Natankujeme. Cena je strašná. Hned z městečka skrze úzké uličky starých horských vesniček přijíždíme na Passo di Gavia. Brutální stoupání s vracákama a cestou sotva 2 metry širokou. Vyhýbáme se pár autům, šílencům na kolech, nějaké to foto a fuk..ale ten výstup stál za to! Pekelné kopec, fantastický pohledy na údolí a ledovce, co lemují vrchol. Počasí je luxusní. Sjedeme Gavia a směr CLES. Odtud další průsmyk Passo del Tonale. Z BORMIO je Gavia brutální sešup. Stoupání na  Tonale nijak nevypadá, ale sjezd do CLES, to je cesta jak prase! Nemět kabele, tak to tam posíláš…široká cesta, tunely v zatáčkách a cesta ne a ne skončit…! Špica! Přijíždíme před CLES a odbočíme na Passo d. Méndola (Mendelpass). Cesta se kroutí sadama s japkama, kolem jezer s mosty skrze vesničky a vesnice směr BOLZANO. Zastavujeme a musíme se pokochat tou krásnou scenérií. Po opětovném nasrání ze samoobslužných bezninek se podaří najít jednu s obsluhou, která vám přispěchá to tam nalít. Plná a valíme… vyjedeme na Méndola. Kopec nevypadal, ale pohled na celé údolí s městem BOLZANO je neskutečný! Jako na dlani a nestačíme čumět. Mydlíme to důle po nekonečné a neskutečně fantastické silnici…blbci, sme si nevzali kameru! V BOLZANO zastavujeme u obchodu a Radůza pošlu nakoupit, ať si taky užije…nakoupíme pár kravin do krku a hnedka sníme cosi chlazenýho, asi buchty, ale je to moc dobrý. Zajímavý je, že jsme v Itálii, ale všude v těch kopcách jsou ruský vlaštovky, divný..?
V BOLZANO se nemožu přesně nasměrovat na průsmyk Costalunga, tak to nehrotim a jedeme na AUER, kde mě málem nasolí baba, když mi nedá přednost. Ubrzdim to! Nelitujeme. Tunely a stoupání po terasové silnici směr CAVALESE. Po cestě bordel, auta poslušně uhýbají, takže se s tím nemažem. Cesta super. Jedeme dál na MOENA, optám se šikovné Carabinierky, jestli jedeme správně, a pokračujeme dál přes CANAZEI. Jsme před velkým horským masivem stolových hor a začíná padat pár kapek. Ale to nic, tady je to normál. V CANAZEI to začíná být teprve zajímavý. Jedeme směr horský masiv Marmolada přes Passo di Fedaia. Fantazie a ten sešup důle…to chce vidět! Odtud další průsmyk před cílem v CORTINA D’AMPEZZO Passo di Falzarego. Dlouhá cesta na kopec, je neskutečná. Úžasně jsme vychytali čas. Nikdo nikde, cesty volný, západ slunce a mraky v horách, je skoro 21:00. Jsme v CORTINA. Mário přes SMS navigují s panem Gůglem přesně do kempu. Najdeme ho, 21€ za noc za nás oba, s motorkama a stanem – špica! Stavíme stan, sprcha, cigáro, začíná pršet, úžasný čas na… ale to až jindy děti...jdeme spát.

Úterý

V noci jsme trochu klepali kosu a pršelo. Dneska zůstáváme v kempu u CORTINA. Bude relax. Potřebujeme nabrat energii. Kluhníme polívky a domlouváme se, že pudeme pecha do města. Hledáme obchod a docela problém. V Ristorante nebo hotelu asi jogurt s japkem nekoupíme. Nakonec se nám to podaří, takže si nakoupíme vše potřebné – pivo. Po návratu kluhníme těstoviny. Radúz se chce projet, ale já jako vodič a mapař to vzdávám. Cítím se unaven. Radúz se pouští do terénu sám a kupodivu se vrátil. Pré chtěl jet někam, ale jel úplně jinam. To je cajk. Pak už jenom kafe a čaj, krmíme místní pěnkavy chlebem a pozorujeme ostatní kempaře. Jedni si sem jeli evidentně asi vyprat prádlo, další pyžamáči se snaží nastartovat grilejšn keré vypadá jak televiza, aby si na něm mohli smahnót nejakó tu mastnotu.
Mraky na večer vypadají slibně, stejně tak jako vedle 3 holky z Polska, takže z toho asi nic nekápne. To je cajk. Přijeli lidi ze Zlína, tak chvilu pokecáme o tvrdosti hlíny na zatlučení kolíků od stanu. Radúz se snaží cestou do sprchy navázat s jednou polskou šťávou kontakt, ale ona se ho spíš lekla. No, raději tomu budeme říkat jazyková bariéra. Já se raději o nic snažit nebudu nebo si v EU budou o mně myslet, že jsem mezinárodní hovado. A navíc už jednu slečnu mám a ta je tu se mnou – VFR800 . A neremcá. Radúzovi sprcha trvá  jednou tolik co mně. On je docela tlusťoch, takže než si všude dosáhne a omyje tu plochu, tak je to půl hodina. No nic, zase mě zmlátí…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE