reline_unor



Motodovča 2014 aneb „Fazer club na cestách “

Kapitoly článku

Den 7.: Riva del Garda – Bichlbach

Po ranní hygieně a snídani balíme, neboť nás čeká přesun k rakousko-německým hranicím. Odevzdáváme klíče a jdeme osedlat oře. Jen Lubošův se nějak vzpouzí. Po pár vteřinách je nám jasné proč. Nějaký šmejd ukradl od Agáta z plotny zacvakávací mechanismus bez kterého se jet nedá. Za velké pomoci Lombiho objíždí místní servisy a nakonec přiváží ukradený díl ze servisu Yamahy. V Hondě, jak jsme řekli, že se jedná o Yamahu, tak se s námi skoro ani nebavili. Tak skoro s dvouhodinovým zpožděním osedláváme stroje a vyrážíme vstříc sedmému dni. Po naplnění bandasek se dělíme na dvě skupinky a jedeme. První ve složení Mirka, Jirka a Lombi startují směr „Passo Gavia“ a „Passo dello Stelvio“.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               Putování první skupinky v podání Lombiho:
Poslední ráno strávené v Riva del garda začalo hned špatným zjištěním. Po příchodu k motorkám jsme zjistili, že Lubošovi někdo během noci z mašiny ukradl zobáček, za který se přichytává top case. ( 41 ) Součástka, která stojí pár korun stála někomu za to, aby se nám pokusil zkazit dovolenou.
Naštěstí nás napadlo, že v Itálii, která je plná skútrů s topcase, by neměl snad být problém nový zobáček sehnat. Neváhali jsme proto a vydali jsme se hledat motorkářské obchody. Po zhruba hodině a půl, co jsme s Lubošem objeli město křížem krážem se nakonec díl podařilo sehnat a hned namontovat. Ulevilo se nám a mohli jsme se vydat vstříc dalšímu dobrodružství.
Na tenhle den byly naplánovány dvě možné trasy s koncem v Rakousku. Jedna víc odpočinková a druha, která vedla přes passo dello stelvio a passo del gavia. Pejrak se Zlatkou, Beda a Luboš měli už ostrých zatáček docela dost, tak si chtěli užít pohodový den. Zvolili tedy cestu kochací.  My s Jirkou a Mirkou jsme se vydali podle pár instrukcí, které jsme si pamatovali směr gavia a stelvio.
Polovina cesty byla taky dost vyhlídková s táhlými zatáčkami, takže jsme se moc neunavili. Jediný adrenalin byla situace, kdy jsme se s Jirkou špatně pochopili při zastavováni na jídlo. Já vpředu prudce zastavil a odbočil (myslel jsem, že Jirka chce taky) a tím jsem ho dost překvapil. Jirka se zastavil svým blasterem o můj kufr a trochu se asi divil, co blbnu. Nic víc se naštěstí nestalo, tak jsme se vesele najedli a jeli dál .
Pořádný zážitek začal až pod passem del Gavia. Už na po prvních kilometrech jsme tušili, že přijde něco, co nás bude hodně bavit. Spodek Gavie byly samé táhlé zatáčky, kde se dalo mašinu poklopit pěkně nabok a zatáčky projíždět poměrně ve velké rychlosti. Myslím, že ani Mirka neprotestovala a tyhle zatáčky nám prominula  ( 42 )
Tohle všechno ale nebylo nic proti tomu, co jsme viděli dál. Jakmile jsme se dostali trochu výš, tak se před námi najednou otevřely úžasná panoramata a my se nestačili divit. Nestkutečně krásná příroda, hory se zbytky sněhu a v údolí spousta krásných vodopádů. V tu chvíli člověk nevěděl, jestli se soustředit na všechny ty zatáčky, nebo zpomalit a jenom se kochat.
Gavia se pak ale najednou zase úplně změnila, z dlouhých širokých zatáček se staly utažený serpentiny s místem tak na jedno auto. Čekal nás průjezd zalesněnou částí. Která byla zase adrenalin, protože nikdy nebylo možný odhadnout, kdo na vás za zatáčkou vyskočí. 
Nad zalesněnou částí přišla další změna. Opět se před námi otevřela úžasná porce krásných výhledů a silnice se pomalu začala zhoršovat. Tady jsem si s Fazerem najednou přišel jako magor. Okolo 2500 metrů nad mořem už nejsou úplně správný podmínky pro údržbu silnic, takže cesta rozbitá a všude okolo velké endura. ( 43 )
Na vrcholu jsme se s pěkně širokýma úsměvama zastavili a dali kafe. Začali jsme pořizovat památeční fotky a Jirku nenapadlo nic lepšího, než svého V-Stroma vyblejsknout v haldě sněhu. Fotky krásný což o to, ale mašinu poslal tak daleko, že se zabořila a zůstala viset na břiše. Zadní kolo se jenom protáčelo, tak nezbylo než zabrat za vidle a vytáhnout ho ven. Neudělat to, tak tam nejspíš visí ještě dneska a v zimě zapadne celý  .
Po Gavii jsme se plní sil vydali směr Stelvio. Na něj jsme se celý den těšili nejvíc! Pasáž mezi passama byla tak trochu nuda a docela jsme si odpočali. Spíš tam byly rovinky a sem tam nějaké jezírko, ze kterého trčela věž kostela.
Stelvio jako takové přišlo až po nějaké době. Dlouho jsme přemýšleli, jestli už na něm jsme, nebo ne. Když se jede od jihu, není hned tak zakroucené, jak jsme čekali. Cesta nahoru byla krásná, opět se tu měnili pasáže s táhlými zatáčkami s místy, kde člověk musel udělat takoví obrat, že si v zatáčce viděl na záda. Hlavou se mi ale najednou začala honit myšlenka, že oproti Gavii najednou nic extra. ( 44 )
Nahoře proběhla další fotící akce a rychlé občerstveni. Dlouho jsme si říkali, jestli předražené párky se zelím čím vším za to vůbec stojí, ale Jirka s Mirkou se nakonec nechali zlákat úžasnou vůní. Mě nezbylo než se nechat provokovat. Další věc, které jsme si všimli  je, že nahoře to byl samej smradlavej motorkář snad odevšad z celé Evropy. Hrozná pakáž, tihle sebevrazi. :-)  ( 45 )
Konec srandy, najedli jsme se a pomalu vyrazili směr dolů přes tu asi nejznámější část Stelvia, která se kroutí, až člověk neví, jestli náhodou nejede zase zpátky. To slovo pomalu nevím, jestli jsem použil zrovna správně. Ve mně bouchly saze a asi jsem se docela pomátnul. Vidina večeře mě hnala dolů jako blázna a v zatáčkách sem předjížděl jeden supersport za druhým. Víc a víc jsem přicházel o své slidery na botach a na tváři jsem měl pořád větší úsměv. Ten mě ale brzo přešel. V půlce Stelvia jsem přišel o zadní brzdu a bylo vymalováno. Nic se naštěstí nestalo, zatáčku jsem dobrzdil i předkem a hned jsem musel zastavit a čekat až brzdy vychladnou. Co mě ale naštvalo nejvíc je, že mě ty zmetci na supersportech zase všichni předjeli :-D
Za chvíli mne dojeli Jirka s Mirkou a dali si se mnou nucenou přestávku, než se moje brzdová kapalina zase dostane do kapalného skupenství. Čas jsme si zkrátili pozorováním přírody a místní rodinky syslů ( 46 ), co se proháněli po stráních. Musel jsem tam taky udělat slib, že přestanu jezdit jako hovado a pak jsme pokračovali vesele dál směrem za ostatníma až do Rakouska.

Druhá ve složení Béďa, Agát, Zlatka a já startuje směr Dro. Mineme Lago di Toblino s „vodním“ zámečkem a průzračnou vodou a pokračujeme k Trentu. Jako už po několikáté mám problém s navigací, který řešíme při pauze na jedné benzínce.( 47 ) Necháváme za sebou  Mezzolombardo, projíždíme „Passo Mendola (1363m.n.m.)“ a po chvíli dojíždíme do Bolzana. Odtud po pěkné silnici plné malých tunýlků a rychlých zatáček ( 48 ) šplháme na náš nejvyšší bod, který se jmenuje „Passo di Penes (Penser joch)“ a je ve výšce 2211 m.n.m. Děláme vrcholové foto cyklisty, který to vysupěl „po svých“ a on na revanš fotí naši grupu.( 49 ) Při příjezdu na vrchol si myslíme, že jsme na nějakém setkání motocyklů „BMW“. ( 50 ) Naši Fazeři jsou jediné tři motorky jiné značky, které tam parkují. Pěkné rychlé zatáčky a nádherné výhledy na okolní horské vrcholy umocnily krásu tohoto průsmyku. Spouštíme se dolů do Vipitena, kde se na chvilku trochu ztrácíme.  Již na passu bylo dohodnuto, že se někde „dole“ najíme. Po marném hledání nějaké otevřené restaurace (italská polední siesta) bereme zavděk kioskem na náměstí. Já osobně jsem se najedl dobře, možná lépe než v nějaké restauračce a určitě za míň Éček. Dojídáme a pomalu se opět vydáváme na cestu. Míříme po staré silnici přes Brennerský průsmyk až k Innsbrucku. Tady opět nechápu navigaci a ta nás navádí na dálnici. Naštěstí sjezd nebyl daleko, ale návrat stejným úsekem už je hra na nervy a peněženku, naštěstí bez následků. Konečně jsme v olympijském městě, kde i po letech na nás dýchne atmosféra olympiády.  Jedeme na západ směr Telfs.  Posledních zhruba 50 km máme před sebou vyhlídkovou jízdu. Přes městečka Miemming, Nassereith a Lermoos už dojíždíme k cíly dnešního dne do vesničky Bichlbach. Před tím ještě za městečkem Nassereit projíždíme okolo hradu Fernstein poblíž Fernpassu. V Bichlbachu máme domluvené ubytování na dvě noci. Ubytováváme se a chvilku nato doráží první skupina. Po večeři a rozboru dne v doporučené restauraci u Bulhara jsme s rozkoší ulehli do měkkých peřin.( 51 )  
 

Den 8.: Bichlbach – Hohenschwangau

Probouzíme se do deštivého pátečního rána.( 52 ) Při snídani se rozhodujeme počkat, jestli se počasí přeci jen trochu neumoudří. Počasí se stále nelepší, tak jdeme na oběd, kam jinam než k Bulharovi. Při jídle se počasí začíná lepšit a tak začínáme dolaďovat odpolední cestu na hrad Neuschwanstein.( 53 ) Rozhodnuto a tak jdeme osedlat mašiny a vyrážíme. Cesta až na jeden malý zádrhel proběhla dobře. ( 54 )Parkujeme a při vidině šplhání do kopce na hrad jsem rozhodnut zůstat na parkovišti a hlídat motorky. Nakonec mne ukecali a nahoře jsem nelitoval. Je to krásný hrad, jen škoda že nám počasí nedovolilo přijet dřív. ( 55 ) Z horní vyhlídky je pěkně vidět i vedlejší hrad Hohenschwangau. ( 56 ) Zpátky si užíváme rakouské silnice, jak jen to dovolují pravidla, možná i o trochu víc. Při večeři, jak jinak než „u Bulhara“ zase u pivka rozebíráme prošlý den a zároveň probíráme den další, který by raději každý o něco odsunul. Bohužel nás ráno čeká přesun už domů a to znamená i konec naší motodovolené. Bulhar nalil na rozloučenou nějaký destilát a my mažeme na kutě.

 Den 9.: Bichlbach - domů

Vyhlídky na dobré počasí nebyly nijak velké, ale s tím se nedalo nic dělat. Již při odjezdu nás provázejí těžké mraky. ( 57 ) I proto jsme bohužel rozhodnuti pro urychlení použít dálnice v Německu, kde je to zatím bez poplatku. Přes Lermoos jedeme na Ga-Pa , kde míjíme světoznámé lyžařské středisko Zugspitze. ( 58 ) Po několika km najíždíme na dálnici a jedeme až na sjezd na Sindelsdorf odkud pokračujeme na lázeňské město Bad Tölz=sídlo komisaře Big Bena. To nám již s přestávkami prší a někde tady se odpojují Jirka a Mirka a nejkratší cestou jedou na dálnici a domů. Zbytek sestavy pokračujeme přes Miesbach k dálnici č. 8. Ta nás dovádí až ke sjezdu na silnici B. 15. Po B.15ce pokračujeme až k městu Haag in Oberbayern. Tady se s námi loučí Lombi, který se rozhodl pokračovat na Prahu jižnější cestou přes Pasov a Strakonice. My pokračujeme až do Landshutu, kde najíždíme na dálnici A.92 po které za stálého deště a chvílemi i v průtrži pokračujeme až na její konec. Na hraničním přechodu v Železné Rudě definitivně opouštíme pěkné silnice, ale pro změnu se zase na nás směje sluníčko. Na Javorné si dáváme po týdnu české jídlo a Jirka nám oznamuje, že už jsou s Mirkou doma. Prý se s tím nepáral a vzal to v tom dešti po dálnici až do Plzně, jak už jsem psal. My čtyři pokračujeme do Klatov a odtud nás vede Agát k jeho domovu u Nepomuku, kde se loučíme a ve třech pokračujeme na Plzeň. Na kraji města se loučíme s nejvzdálenějším účastníkem naší výpravy Béďou z České Lípy. Nás čeká už jen pár km domů a hned po zaparkování jdeme do blízké hospůdky spláchnout alespoň jedním „Géčkem“ prach z cesty a konečně se napít slušného pivka. ( 59 )

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (12x):
Motokatalog.cz


TOPlist