Moravské motocykly pod dílnou Boha Ohně

Cesta stoupá. Vinohrady nahrazují volně rostoucí stromy, které se postupně přechází v lesní porost. Začínají nekonečné serpentiny. S přibývající nadmořskou výškou se stále častěji setkáváme s úseky silnice, která doslova voní novotou. Jsou zbudovány v průrazech pásů ztuhlé lávy, pozůstatku poslední erupce z roku 2002. Asi ve výšce 1900 metrů nad mořem asfalt končí a přechází na černý upěchovaný materiál podobný škváře. Jízda už není tak pohodlná. Asi po kilometru se z mlhy vynořují dvě horské chaty a mezi nimi závora. "Ten karabiniér lhal. Říkal jen pět kilometrů a my ujeli minimálně pětadvacet," konstatuji. "Tati, italsky moc nerozumíš. On říkal pět, ale jen k té odbočce", směje se syn. Polévá mne stud. Raději odcházím získat povolení k výjezdu. Chata horské služby je uzavřena. Vcházím vedle do bufetu a ptám se obsluhy, jestli někdo mluví německy. Sicilská seňora volá mladého kolegu. Vysvětluji odkud jsme přijeli a jaký máme cíl. Dojet na vrchol? Zapomeňte," říká. "Proč?" ohrazuji se a vyndávám fotky z Alp a od polárního kruhu. "Tohle vše jsme již projeli." "Vaše motocykly jsou dobré, ale tady to nevyjedete." To se mi nelíbí. Okem viditelný svah se nezdá příliš příkrý. Jen balvany ztuhlé lávy, které jsou rozesety na povrhu nahánějí respekt. "Dál je to strmější? "Není, ale nevyjedete to." Vytahuji poslední trumf. Přináším ze servisního vozidla kola s motokrosovými pneumatikami a horským převodem. "To jo. Tak to tedy zkuste." "Kde můžeme získat povolení?" ptám se. Povolení? K čemu. Tady vás nikdo zastavovat nebude." "No kvůli ekologii." "Jaká ekologie? Tady žádná není." "A co tato závora?" "Tak ji objeďte." Potěšeni těmito slovy měníme kola, usedáme do sedel a vyrážíme. Tomahawk, díky jeho malé světlé výšce necháváme v servisním autě. Naše sebevědomí tak vyrostlo, že i vrchol před námi se na ně dívá zdola. Pocit vítězství netrval ani pět minut.



Nadšení nás opustilo už po ujetí první stovky metrů. Sopečný popel, připomínající jemnou škváru, nebo drť koksu již není upěchovaný. Desetipalcová kola se beznadějně zabořují. Myšlenka, že střídavě povezeme třetího člena výpravy na tandemu vzala za své. Samotný jezdec má plné ruce i nohy práce. To i v dolní části, kde je popel částečně prorostlý travou. Každým metrem porostu ubývá a popel je stále hlubší. I když si pomáháme nohama, motorečky tlačíme, cesta nahoru odpovídá cvičení v posilovně s intenzivní zátěží. Jednu chvíli se zdá, že se na nás usmálo štěstí. Diagonála na úbočí napovídá, že zde byla kdysi cesta. Odrážíme se nohama a pomalu se suneme vzhůru. Více než metr vysoký pás ztuhlé lávy, tvoří nepřekonatelnou bariéru. Zkoušíme to podél hradby spečené horniny připomínající škvárový monolit. Tlačíme naše miláčky do kopce. Nohy se boří do sopečného popela. Motor vytočený na plné obrátky řve jako býk při Koridě. Zadní kolo se zahrabává až po osu. Po dvou kilometrech jsme zcela vysíleni. "Ještě metr, ještě druhý," uvedené heslo rotuje našim mozkem. Nohy umdlévají a ústa lapají po trošce čerstvého vzduchu. V přilbě je horko k zalknutí. Potůčky potu stékají po páteří a sbíhají se v bodu, kde záda ztrácí slušné pojmenování. V jednom okamžiku roztrhl vítr mraky a my uviděli vrcholek, který se nám zdál tak blízko. Vzdušnou čarou snad jen tři kilometry a současně byl strašně daleko. Další asi 2 metry vysoký lávový pás přes cestu ve výšce asi 2400 m.n.m. bereme jako vysvobození. Den se chýlí ke konci. Pochopili jsme, že na tuto vzdálenost naše síly nestačí a smiřujeme se s rolí poražených. Smutně obracíme řídítka zpět do údolí. Sjíždíme k chatám, děláme poslední fotky zaprášené motorky ukládáme do auta, sjíždíme ze svahu, najíždíme na dálnici a přejeme si být v posteli. Přes všechnu snahu přijíždíme do Cedra hodně po půlnoci. Láhev šampaňského jsme tentokrát přivezli zpět domů neotevřenou.

Fiasko, které jsme utrpěli na svahu Etny, bylo zklamáním pro celou výpravu. "Tati, nic si z toho nedělej, na zpáteční cestě si vyjedeme alespoň na Vesuv. Na vrchol tam vede silnice. Sopka, jak sopka a pak si uděláme vítězné kolečko v Římě před Coloseem. " "Ale jo," zlepšila se mi nálada na "A Maratei si vyjedeme k Santusákovi". Tím Santusákem jsem myslel asi pětadvacetimetrovou sochu Krista, která se s rozpaženýma rukama tyčí na strmé skále, asi 1000 metrů nad mořským zálivem a zasněně se dívá do vnitrozemí. Básnicky lze říct, že její známější bratr láká turisty v Rio de Janieru. Přezdívku Santusák dostal od Čechů zkomolením slova svatý - Santa.



Šestý den tedy bereme jako oddechový. Nádherné dopoledne k odpočinku přímo vybízí. Město Maratea je vzdáleno zhruba 35 km. Dalších 5 km představuje stoupání k monumentu .
Projížďka skalnatým pobřežím, plným tunelů je balzámem na naši nemocnou náladu. Silnice je lemována datlovníky, fíkovníky a citrusy s dozrávajícím ovocem. Nádherné azurové nebe se na západě sklání a přechází v mořskou hladinu, ve které se koupe zlaté sluníčko. Na východě tvoří kouzelný doplněk skalnatým vrcholkům Apenin a dává jim punc nezapomenutelnosti. Projíždíme městem Maratea a pozvolna kroužíme serpentinami, které nás vedou k bohu. Jenže ouha. Asi kilometr před vrcholem je přes silnici závora a šipka, která přikazuje odbočit na parkoviště. To tady dřív nebývalo. "Stát, dál se nesmí," zadržuje nás obsluha parkoviště. Zde musíte zaparkovat a dál jen pěšky. Parkovné činí 1,5 EURA. Snažím se vysvětlit, že nejsme narušitelé. "Přijíždíme z Československa /výraz Česko místní neznají/, a testujeme malé motocykly, ve kterých používáme vynikající motory italské výroby. Motocykly si chceme nahoře pouze vyfotografovat a hned se vracíme zpět." "To nejde," odporuje hlídač "Já vás pustím, ale nahoře vás zastaví karabiniéři a zaplatíte pokutu." "Tak my budeme motocykly tlačit," smiřuji se s krutým osudem. Natahuji ruku, zmoženou včerejškem a podávám deseti euro k zaplacení parkovného. "Jeďte," říká hlídač a bankovku si strká do kapsy. Opíráme se do řídítek s neradostnou představou další rozcvičky. "Ne tlačit. Nastartovat a jet, jet," volá hlídač. "A co karabiniéři?" "Žádní tam nejsou," zubí se vládce parkoviště. Jako bychom se secvičovali. Tři nohy současně šláply na startovací páky a vyrážíme nahoru. Nadopovaný TOMAHAWK vyráží jako blesk a v první zatáčce nám mizí z očí. Setkáváme se s ním až na vrcholu u starého kostelíku, který soše svatého tvoří optickou protiváhu. Vypínáme motory a motocykly dál tlačíme, abychom nerušili svatý klid, který nahoře panuje. Zaplňujeme paměťové karty fotoaparátů a kocháme se pohledem dolů. Výhled je jako z letadla. Ukazuji hochům místo, které jim připravuji jako náhradu za včerejší námahu. Jedná se o jednu z nejkrásnějších italských pláží. Kousek černého písku sevřený mezi skalami vypadá nezvykle. Rozpálený, hrubý písek příjemně rozehřívá unavená těla. Čedičové skály na pobřeží jsou duté. Vytváří labyrint jeskyní a vodních chodeb. Do některých jeskyní je přístup jen moře, do jiných přímo z pláže. Dvě mají propadlou klenbu a člověk na dně si připadá jako v malé Macoše. Ano, tento odpočinek jsme si zasloužili.



Večer sedmého dne stojíme pod dalším vulkánem. Když jsme si dosyta užili bloudění Pompejemi a konečně nacházíme správnou cestu nahoru je tma. Dnes už nic neuvidíme," shodujeme se v názorech v půli vulkánu. Na stolech uzavřené letní restaurace si rozkládáme spací pytle. Tento nocleh je opravdu exotický. Na slavném Vesuvu a ještě tomu pod širákem. Nehledě na ranní chlad svištíme k vrcholu. Příroda nám však není nakloněna. Ještě z výšky 1000 m. n.m. je krásný výhled na neapolský záliv. Nahoře je taková mlha, že stěží vidíme informační tabule, které návštěvníky na vrcholu seznamují s historií této slavné hory. Po sjezdu se motorečky i my, stáváme pouhými pasažéry a společně míříme k Římu.

Vjíždíme do města měst s cílem najít dávné centrum kultury. Značení v italské metropoli je dobré. Když se před námi objevuje kruhová stavba, pociťujeme mírné rozechvění. Tady vplouváme do historie. Objíždíme budovu, zastavujeme na malém plácku, plném novomanželských párů, převážně východoasijského původu. Vyndáváme naše mini dopravní prostředky a tlačíme je na místo, s nejvhodnější místem pro fotografování. Ještě jsme se nestačili rozkoukat, když přijíždí luxusní Mercedes a přísný pán ukazuje abychom vypadli. "Seňore, uno foto perfavóre" volám. Přísný pán pokyvuje hlavou a k mému údivu usedá do svého kočáru a odjíždí. Využívám této skutečnosti, fotím dalších deset obrázků. Pak si nasazuji přilbu, startuji a po místní čtyřproudové silnici projíždím propagační kolečko kolem Colosea. Dodržuji dopravní předpisy, tak jako každý Ital a vše probíhá hladce. Novomanželské páry nám nadšeně mávají. Zmátl je znak časopisu "Svět motorů." Pohled na obrázek zeměkoule je přivádí k názoru, že jsme expedice kolem světa. Nic nevysvětlujeme. Přímo před Coloseem putují motorečky zpět do auta, proplétáme se Římem, abychom byli co nejdříve na dálnici. Za volantem se střídáme a cesta slušně ubíhá. Projíždíme Florencií. Cesta stoupá. Čeká nás poslední přejezd Apenin. Začíná se stmívat. Zapadající paprsky slunce nám dopřávají poslední výhled na toto pohoří. Při průjezdu Bolognou ukazujeme novému členu výpravy továrnu Franco Morini, kde nakupujeme motory. Věčně ucpaný uzel u Benátek, kde jedna dálnice končí s druhá začíná, je tentokrát volný. Projíždíme Udine a opět stoupáme alpským průsmykem. V Klagenfurtu, na parkovišti před místní universitou, se zachumláváme do spacáků a na sedadlech hledáme únosnou polohu abychom si do rána trošku odpočinuli.



Ranní chlad nás budí předčasně. Rozmrzele se protahujeme a mžouráme do mlhy. Čeká nás poslední zkouška - jižní svah "Turracher höhe". Jméno, který kdysi nahánělo motoristům hrůzu. Horské sedlo neohromuje nadmořskou výškou. Z jižní strany nejsou ani ostré zatáčky Je to však o nejpříkřejší silnici v Evropě. Svah zdobí dopravní značka "nebezpečné stoupání" s číslicí 23%. Tato hodnota se v nejpříkřejším místě zvyšuje na celých 30%. Ve Feldkirchenu oblékáme teplé spodky, protože vrcholky okolních štítů se již ozdobily sněhovými čepicemi. Projíždíme nejprve údolí s malebnými domky a kravami pasoucími se podél silnice. Cesta stoupá. Je stále příkřejší a příkřejší. Zhruba je výšce 1500 m.n.m. si připadám, jako bych jel po stěně. Poprvé, při jízdě po silnice musím řadit jedničku. Polévá mne chlad. Pokud to tak bude pokračovat, nebude už co zařadit. Sláva!!! Kritické místo je překonáno a silnice se opět vrací do hodnot, které známe například z Jeseníků, nebo Krkonoš. Po okrajích silnice se začíná objevovat sněhový poprašek, který na vrcholu dosahuje několika centimetrů. Zadní kolo, na namrzlé vozovce, začíná tancovat. Zastavujeme u značky s hodnotou 1763 m.n.m. Tak pár fotek a rychle dolů do tepla. Chlad prostupuje rukavicemi i špičkami bot a krutě se zakusuje do prstů. V serpentinách klesání naštěstí už námraza není. Sjezd do údolí však pocit tepla nepřinesl. U Seetaleru zastavujeme. Začíná dálnice. Bereme to jako odměnu. Ukládáme naše mazlíčky do servisního vozu a vychutnáváme pocit domácího štěstí v kabině, která již několik dnů je našim domovem.

Rakousko projíždíme v autě. Teprve po dárku v podobě moravského brabce, kterým v Břeclavi odměňujeme naše žaludky, opět usedáme do sedel. Odbíjí pátá odpolední když opět projíždíme Zlínem máme to za sebou. Tentokrát jsme cestu trošku ošidili, ale ve třech to při nabitém čase, jinak nešlo. Motorečky dostávají zaslouženou očistu od černého prachu, který pronikl snad všude. My se bez okázalých oslav rozcházíme domů. Také potřebujeme řádně očistit.

Cesta ukázala, že konstrukce našich motocyklů je dnes již natolik vyzrálá, že náhodné poruchy se nám zcela vyhnuly. Výfukové potrubí a dolní části podvozku jsou zcela sedřené
Záběrové špalíky pneumatik jsou doslova oškubané, jako by je okousaly krysy. Kusy lávy, ostré jako břitva, záběrové kostky pláště doslova skalpovaly. Pokud bychom se ještě jednou chtěli podívat do Hefaistovy kuchyně, musíme zcela změnit konstrukci malých motocyklů. Kola 10 palců jsou příliš malá. Za minimální průměr považuji 16 palců. Hluboký podklad sopečného svahu vyžaduje široké, nízkotlaké pneumatiky. Pohon obou kol by byl ideální. Nakonec. Motor vyžaduje zcela jinou charakteristiku - měkký záběr v nízkých otáčkách a ne s čím jsme přijeli my, kdy motor zabíral až vytočený, protože hodnota max. točivého momentu byla až při 7200 otáčkách. Toto jsou pouze úvahy. Dnes stoprocentně neodpovím zda se o další návštěvu Hefaistovy kuchyně opět pokusíme. Bohové mají rádi klid, jinak se rozezlí. Obzvlášť pokud se jedná o boha ohně.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)