reline_unor



Lago di Garda

Naše první zahraniční motodovolená do Lombardie, Benátska a Dolomit, s přejezdem Großglockneru na zpáteční cestě. „Malá cesta s velkou láskou.“

Kapitoly článku

Každoročně jezdím se svými dvěma bratry a synovcem lézt do hor. Byli jsme ve Slovinsku, v Dolomitech, u italského Lago di Garda. Na našich cestách samozřejmě potkáváme i motorkáře. Silnice klikatící se horami jsou pro ně jako stvořené. Když jsme loni s Kačkou udělali okruh podél českých hranic, inspirovalo mě to k naplánování naší první zahraniční výpravy do míst, kde jsem kolegům motorkářům tiše záviděl krásné hladké asfaltky, kroutící se podél alpských řek, potoků a jezer, nebo stoupající do horských sedel v přísně utažených serpentinách.

Jak to tak bývá, naše cesty začínají u internetu nad mapami. Už půl roku předem, když ještě vůbec nebylo jasné, jestli někam pojedeme, jsem měl hrubý plán sedmidenní cesty. Jak se blížil termín odjezdu, dostávala trasa stále jasnější obrysy. Hlavním cílem bylo Gardské jezero. K tomu ještě přibylo německé Chiemsee, Lago di Molveno v Itálii, návštěva Verony, průjezd několika sedel v Dolomitech. Jako třešnička na dortu Großglockner Hochalpenstraße při návratu domů. Denní dávku jsem plánoval kolem 350 kilometrů, což je v našem tempu snesitelná porce i několik dní po sobě.

Kromě sestavení trasy jsme ještě museli pořídit několik nezbytností: nepromokavé obleky, sadu na opravu pneumatik v případě defektu, nepromokavý vak na nosič, plachtu na motorku, cestovní pojištění... Den před odjezdem všechno balíme. Sice bychom měli rádi ve stanu karimatky, ale bohužel se místo nich vešla jen deka. Kromě ní máme ve vaku ještě stan, dva lehké cyklospacáky, nepromoky a plachtu na motorku. Do kufru se musí vměstnat oblečení pro dva lidi na týden, plus pár dalších drobností.

 

Den první: úterý, přejezd Německa

371 km

Vstáváme časně, abychom vyjeli do deváté hodiny. Málem se nám to i podařilo! Je nádherný den. Nebe je bez mráčku, předpověď slibuje tropické teploty. Stará plzeňská silnice, po které se obvykle vracíme domů, je ve všední den dopoledne klidná, s minimálním provozem. Přestože tudy jezdíváme poměrně často, připadá nám pod vlivem obrácené perspektivy jako docela jiná silnice.

Do Plzně frčíme bez zastávky. Když už nějakou uděláme, rychle ze sebe sundáváme všechno postradatelné oblečení. Doslova se pečeme (začínáme už i vonět). 😊 Ze západočeské metropole pokračujeme podél řeky Radbuzy do Horšovského Týna. Projíždíme malebnou Chodskou kotlinou, za kterou se zdvihá pás pohraničního Českého lesa. Úplně se tetelíme blahem. Máme před sebou týden v sedle motorky! Co víc si přát?

V Klenčí pod Čerchovem doplňujeme palivo. Nad městem děláme malou zastávku u pomníku J. Š. Baara Na Výhledech. Každá pauza je dobrá na zotavení otlačených zadků. Deset minut nato vjíždíme do Německa. Při průjezdu Waffenbrunnu nás před jedním ze dvou místních kostelů zaujala zajímavá kašna se soškou svatého Martina. Fotíme a regenerujeme. Upřímně doufáme, že si zadky postupně zvyknou. Strávit týden v křečích by bylo nemilé.

Po opuštění příhraničních kopců přichází jen mírně zvlněná oblast, kde se střídají pole a lesy. Souběžně s železnicí míříme do města Cham. Překračujeme řeku Regen, za níž následuje více než dvacet kilometrů velké, nepříjemné silnice B20. Zdejší registrační značky na autech začínají vtipným citoslovcem „CHA“. Zkoumáme, jestli nevznikne spojením s dalšími písmeny něco zajímavého. K našemu potěšení objevujeme značku: CHA-HA!

Protože nijak zvlášť nespěcháme, dopřáváme si delší zastávku, tentokrát spojenou se sběrem ostružin. Jsou výtečné! Okolo projel motorkář na stříbrném Triumphu. Kačka mu mávla na pozdrav. Za chvíli slyšíme zvuk motorky z druhé strany. Sympatický vousáč v tričku a kožené vestě se vrátil zjistit, jestli je vše v pořádku. Po ujištění, že nic nepotřebujeme, jsme s ním ještě prohodili pár slov.

Brzy nato překračujeme Dunaj. Krajina za ním je plochá, s převahou polí. Zajímalo mě srovnání s Českou republikou – jak jsou na tom Němci s naší „oblíbenou“ řepkou. Když uvidím řepkové pole, udělám si čárku. Na konci dne jsem si to sečetl: ani jedno, přátelé! Valná většina německých polí je osázena kukuřicí.

Je odpoledne. Od posledního jídla nás dělí mnoho desítek kilometrů, hledáme proto vhodný obchod k nákupu. Jeden takový jsme zahlédli při průjezdu Eggenfeldenu. Bohužel se nám nepodařilo správně odbočit. Projíždíme tedy magistrálou dobrý kilometr k další odbočce, abychom to dali na druhý pokus. Nakupujeme jídlo i do zásoby na večer. Ne moc – jen co dovolí skuliny mezi oblečením v přeplněných kufrech.

Na obzoru před námi vyrůstají první alpské vrcholky. To už se blížíme k našemu dnešnímu cíli: jezeru Chiemsee. Kraj na sever od něj – kudy jsme jeli, je moc hezký: kopečky s políčky a pastvinami kolem silnice s dokonalým asfaltem, meandrující říčka Alz.

Navigace nás bezpečně dovedla přímo k bráně kempu, kde bychom dnes chtěli přespat. Leží na břehu jezera hned vedle silnice. Cedule „zákaz vjezdu motorek“ visící na sloupu u recepce nás mírně znervózněla, ale Kačka vše hezky zařídila. Za chvíli stavíme stan na hustém trávníku, pět metrů od vody s motorkou hned vedle sebe. Půl hodiny po nás dorazil další pár na motorce. Jsou také z Prahy. Mají skoro stejný nepromokavý vak na nosič jako my a ke dvěma sedlovým brašnám ještě tankvak, takže zvládli zabalit i boty na přezutí. Nám už se nikam nevešly. V kempu holt chodíme naboso – ke kraťasům a tričku totiž vysoké kožené boty moc neladí...

 

Voda v jezeře je čistá a teplá, přesto se tu téměř nikdo nekoupe. Možná proto, že kameny na dně jsou nepříjemně ostré s několika centimetrovou vrstvou jemného šedého bahna. Komu tohle vůbec nevadí jsou kachny. Chodí kolem, žebrají o jídlo a vůbec se nechovají jako divoké. Povečeřeli jsme z nakoupených zásob. Brzy po západu slunce uleháme ke spánku.

 

Den druhý: středa, Rakousko a první italská passa

369 km

Po klidné noci přišlo slunné ráno. Hladina jezera je jako zrcadlo, ve kterém se odráží štíty hor, lemované oblohou bez jediného mráčku. Pohled ze stanu připomíná fotografii z katalogu nějaké cestovní kanceláře. Při balení věcí dosoušíme orosený stan. Po ranní hygieně a rozloučení se sousedy motorkáři vyrážíme na cestu.

Jak se začínají přibližovat vysoké hory, cítím v těle zvláštní pocit. Není to nervozita nebo úzkost. Při představě hlubokých údolí kolem silnice mě někde pod srdcem šimrá, jako když dítě čeká na příchod Ježíška.

Na cestách většinou snídáme až když najdeme obchod s čerstvým pečivem. Dnes ale nemáme štěstí. První supermarket se nám připletl do cesty po více než dvaceti kilometrech. Nechceme snídat na parkovišti, proto znovu usedáme na motorku, abychom našli nějaké hezké, stinné místo. Ujeli jsme dalších dvacet kilometrů. Nakonec nacházíme dřevěnou lavičku ve stínu hrušně, s vyhlídkou na hory a malé městečko pod nimi. Hned chutná lépe!

 

Navigace nám připravila překvapení v podobě zkratky přes vrchovinu k jezeru Tegernsee. Vůbec nám to nevadí, protože na silničkách připomínajících cyklostezky je minimální provoz. „Jezero kmotrů“ je asi šest kilometrů dlouhé s tyrkysově modrou vodou. Jedeme podél něj od severu k jihu. Po celé jeho délce jsou letoviska s krásně nazdobenými domy (se spoustou květin v oknech a na balkonech). O chvíli později vjíždíme do Rakouska. Kousek za hranicemi na nás čeká Achensee – úzké jezero s průzračnou vodou, sevřené mezi příkrými svahy okolních hor.

Chvíli kopírujeme dálnici vedoucí k Innsbrucku. Sice nejsme tak rychlí, ale zase víc vidíme. Obdivujeme gigantické dálniční mosty, překonávající těžký horský terén v mnohakilometrových délkách. Jak asi dlouho a za kolik peněz by se něco podobného stavělo u nás…?

 

Řeky v Rakousku jsou kalné a rozvodněné. Oběma nám v hlavě zní písnička s textem: „Řeka měla barvu hlíny, kterou přinášela z hor…“ Je to jako mít v hlavě flašinet – několik hodin se jí nemůžeme zbavit.

Na italských hranicích míjíme uniformovanou stráž. Krutopřísní týpci mají na slušivých kloboucích dlouhá kohoutí brka, v rukách samopaly... Praktická ukázka neshod mezi Rakouskem a Itálií v migrační politice.

Od hraničního přechodu jedeme ještě nějakých deset, patnáct kilometrů podél dálnice. Za Vipitenem konečně stoupáme do prvního horského sedla: Passo Giovo. Zdá se, že veškeré alpské průsmyky jsou pro motorkáře velkým lákadlem. Nástupem na příjezdovou silnici se jejich počet zněkolikanásobil. Přiznávám, že jsem doma při plánování trasy nešel cíleně po přejezdech passů, ale když se v našem směru objevila nějaká „kudrnatá“ silnice, hned šla do itineráře.

Jak nabíráme výšku, vysoké stromy pozvolna ustupují a začínají se otevírat neuvěřitelná panoramata. Po dokonale hladkém asfaltu motorka pluje jako člun po klidném jezeře. Nesměle kroutíme první vracečky. Jak jich přibývá, pomalu přicházím ostřejším náklonům na chuť. Šedivka není zrovna moc stavěná na velké klopení, ale když se mi povede najít správnou stopu i rychlost, brnknu si patou nebo dokonce zajiskří od stupačky. Tohle vážně zbožňuju!

Těsně pod vrcholem dáváme krátkou zastávku. Kocháme se naším prvním vysokohorským výhledem a navzdory ostrému, studenému větru nadšeně fotíme i filmujeme. Na druhé straně sedla je parkoviště plné motorek. Silnice zaříznutá do prudkého skalnatého svahu mizí v mnoha ostrých zatáčkách někde v hlubokém údolí. V křišťálově čistém horském vzduchu jsou hory táhnoucí se k horizontu, vystínované od zářivě zelené po šedomodrou.

 

„Nezdá se ti, že je tady tráva nějaká zelenější než u nás?“ povídám Kačce.
„Jestli to nebude tím, že ji kropí...?"
U nás jsem nikdy neviděl, že by někdo zavlažoval horskou louku. Tady i na ty nejprudší svahy dávají zavlažovače. Těžko říct, jak je pak kosí.

Výškový rozdíl mezi Passo Giovo a San Leonardo in Passiria na dně údolí je přesně půl druhého kilometru. Kotouč přední brzdy dostává při sjezdu modravý nádech, zadní buben rychle ztrácí na účinnosti. Není divu, když vážíme přes čtyři sta kilo...

Údolím říčky Passirio jedeme do lázeňského města Merano. Všude podél silnice jsou ovocné plantáže. Převážně jabloně, ale sem tam i hrušně nebo víno. V rozpálených ulicích města je vedro k padnutí. Musíme udělat malou občerstvovací přestávku. Kačka si dokonce máčí tričko. Naštěstí nás brzy čeká další horské sedlo: Passo delle Palade. Je sice o půl kilometru nižší, než Passo Giovo, ale teplotní rozdíl oproti údolí je citelný. Není tu tolik rušno, jako v prvním sedle, což nám rozhodně nevadí.

…a zase klesáme. Silnice na několika místech překonává hluboké, skalnaté kaňony. U jednoho z nich si ve stínu stromů dopřáváme malou svačinovou přestávku. Podává se rozteklá čokoládová tyčinka a kdysi studená voda.

Protože jedeme Itálií už několik hodin, začínám srovnávat kvalitu silnic u nás, v Německu a tady. Přišel jsem na jednu zajímavost. V Česku i Itálii jsou silnice skoro stejné. Jsou úseky s parádním povrchem, stejně tak i naprosté hrůzy. Když se někde objeví vyjeté koleje nebo výtluky, umístí tam silničáři ceduli „nerovnost vozovky“. Tak to mnohdy zůstane několik měsíců, kolikrát i let. V Německu rozbitou silnici prostě opraví. My a Italové máme na všechno dost času. V tom jsme si, myslím, hodně podobní. Doufám, že časem nedopadneme jako na Balkáně, kde kolikrát nedají ani tu ceduli…

Projíždíme široké údolí, rozkládající se pod horskými velikány kolem řeky Noce, za kterým nás čeká poslední stoupání dnešního dne: serpentiny pod masivem Monte Fausior. Za jednou ze zatáček objevujeme zříceninu hradu Belfort. Je volně přístupná. Parkujeme motorku a jdeme na prohlídku. Z kamenné věže pozorujeme, jak slunce klesá k obzoru. Prodlužující se modrý stín hor pohlcuje údolí.

Když se před námi objevilo jezero Molveno, mělo už v šeru tmavě modrou barvu. Projíždíme stejnojmenné městečko, bez nesnází nacházíme kemp, stavíme stan, zajišťujeme motorku a vyrážíme na večeři do nedaleké pizzerie. Musím uznat, že tady pizzu opravdu umí! Při návratu ještě chvíli bloumáme po břehu jezera. Trochu fotíme, probíráme zážitky dnešního dne a plánujeme zítřek.

 

Den třetí: čtvrtek, Lago di Garda

181 km

Od brzkých ranních hodin se do šedožlutého skalního masivu nad jezerem opírá slunce. Celý výjev působí dojmem filmové kulisy. Jdu k vodě udělat pár fotek, abych měl hned z kraje dne čím podráždit kamarády na Facebooku. Sušíme orosený stan. Díky tomu se nám balení trošku protáhlo.

Snídáme v San Lorenzo in Banale, což je vlastně nejbližší vesnička jižně od Molvena. Na parkoviště u Coopu přijel chlapík s proslulou tříkolovou nákladní motorkou Piaggio Ape. Hned jsme s Kačkou začali fantazírovat, jaké by s tím bylo cestování. Asi ne úplně pohodlné, ale určitě by se nám tam vešly boty na přezutí… O necelých deset kilometrů dál, u vesnice Stenico, objevujeme nádherný vodopád. Na chvíli stavíme, děláme pár fotek, z fontánky doplňujeme pitnou vodu.

Začala svítit kontrolka paliva. Zastavujeme proto u malé čerpací stanice. Mají tu jen jeden stojan, nevelkou stříšku proti dešti a plechovou budku pro obsluhu. Když nám mladík doplnil plnou nádrž, ptám se váhavě:
„Můžu zaplatit kartou?“
„Jistě, žádný problém,“ opáčil s úsměvem.
Sáhl kamsi za sebe a najednou drží v ruce platební terminál. To jsem vážně nečekal!

O kus dál, ve stejném údolí, jsme uviděli technickou zajímavost. Na říčce je malá, sotva pár stovek metrů dlouhá, vodní nádrž. U ní stojí technická budova, od které vedou dráty vysokého napětí. Možná elektrárna? Co ale na první pohled zaujme, je zhruba dva metry široké potrubí, připomínající rovný, kovový tobogán. Začíná na příkrém kopci o půl kilometru výš a končí v útrobách budovy. Vím, že existují přečerpávací vodní elektrárny, ale ty musí mít na kopci velikou nádrž na vodu. Tady to vypadá, že Italové spoutali nějaký vodopád nebo vydatný pramen a poslali ho potrubím na lopatky turbíny.

K

Konečně se dostáváme do oblasti, co znám z našich lezeckých výprav. Jedeme úzkým, kaňonovitým údolím, vedoucím k Lago di Ledro. U něho jsme měli s bratry své oblíbené odpočívadlo s pitnou vodou, lavičkami i dobrým přístupem k jezeru. Cestou potkáváme spousty cyklistů. Zřejmě nějaká vyhlášená trasa. Silnice je tu na několika místech zasekaná ve skále, nebo se v ostrých zatáčkách kroutí jako had. Svahy kolem jsou příkré a neprostupné.

Zrovna dojíždíme nějaké auto u prudké zatáčky, když těsně před ním vyletí z protisměru cyklista. Spolu s kolem dělá po asfaltu kotrmelce. Co to proboha bylo?! Hned zastavujeme. Kačka běží k nešťastníkovi, aby zjistila, co se stalo. Já mezitím hledám lékárničku. Mladík sedí otřesený na patníku. Na několika místech je nepěkně sedřený. Své cirkusové vystoupení komentuje slovy: „Shit happens.“. Zdá se, že jel do zatáčky moc rychle a přibrzdil si předkem víc, než je zdrávo. Může mluvit o štěstí, že neupadl pod auto, které ho míjelo. Dáváme mu vodu na omytí, balíček papírových kapesníků, obvaz a náplasti. Má prý funkční mobil – přivolá si pomoc. Nepříjemný zážitek. Už trochu zklidněného cyklistu necháváme svému osudu.

Samozřejmě si nemůžu odpustit zastávku u „našeho“ odpočívadla s koupáním v jezeře. Voda je průzračná a na horské jezero celkem teplá. Perfektní osvěžení v parném dni! Trochu jíme, pijeme, odpočíváme. Nakonec se krátké zastavení protáhlo téměř na dvě hodiny. Do sedla znovu usedáme až kolem půl druhé.

Vím o jednom nádherném místě u Gardského jezera, kde stojí bílá, kamenná socha: „Regina Mundi“ (Královna Světa). Je odtud překrásný výhled. Děláme malou zajížďku na tohle kouzelné místo. Po krátké zastávce se vracíme na původní trasu. Klesáme k jezeru pět kilometrů dlouhým tunelem do Riva del Garda. Připadáme si jako u moře: nejenom, že nedohlédneme na druhý konec jezera s desítkami plachetnic, ale také tu rostou olivy, fíky a palmy. Ze všech stran se ozývají cikády. Exotika!

Po čtvrt hodině jízdy podél vody znovu nabíráme výšku. Doma jsem při plánování trasy objevil postranní údolí se zajímavými terény, které slibovaly nevšední výhledy. Za několik málo minut jsme v úplně jiném světě. Jako mávnutím proutku se ochladilo, středomořské klima necháváme kdesi vzadu pod námi. Takovou krajinu bych čekal někde v podhůří Krkonoš: podél silnice rostou buky, osiky, smrky... I vzduch voní úplně jinak.

Navzdory tomu, že už je půl čtvrté odpoledne, máme za sebou teprve třetinu dnešní trasy. Musíme přehodnotit plány. Přes zoufale pomalý a slabý internet hledáme kemp, kde bychom dnes mohli přečkat noc. Začalo lehce poprchávat. Zatím to spíš vítáme, ale podle předpovědí by večer nebo v noci mohlo přijít něco většího.

Sedíme na obrubníku u odpočívadla pod olivovníkem, aby nám nepršelo do mobilů. Nedaleko nás zastavuje mladík na malém enduru. Podle samolepek hádáme, že motorku má z půjčovny. Slézá ze sedla, vypíná motor, a aniž by použil stojan, otáčí se a odchází. Neušel ani dva kroky, když mašina ztratila stabilitu. S rachotem mu dopadla těsně za paty. Kluk něco vztekle zařve, kopne do motorky a rychle ji zdvihá. Patrně byl na podobném školení jako my a zná zásadu číslo 1 při pádu motorky: „Musíš ji zvednout, dokud seš nasranej!“

Nechceme ho uvádět do rozpaků – raději se věnujeme svému problému. Nedaleké Lago d'Idro nám připadá jako skvělá alternativa. Je kolem něj několik kempů, kde by nemuseli mít tak přemrštěné ceny jako u Gardy. Navíc v cestě stojí Passo San Rocco, slibující přídavek dalších pěkných zatáček. Zadávám nový cíl, lehce koriguji trasu a můžeme vyrazit.

Příjemné poježdění s očekávanými náklony bohužel nepřišlo. Úzká silnice je plná výtluků, štěrku a nepřehledných zatáček. Batůžek už nefotí. Místo toho mi ve stresu koleny drtí boky. Musím jet velmi opatrně. Naštěstí je tu minimální provoz. Deset kilometrů utrpení.

Projíždíme kolem menšího jezera Valvestino a stoupáme k vesnici Capovalle. Nebe zahalily černé mraky. Na západě se zablýsklo. Jestli to stihneme, bude to o chlup! Serpentýny sjíždíme jako by nám hořela koudel za výfukem. Za krátkým tunelem se přímo před námi otevírá nádherný výhled na údolí s městečkem Idro u břehu jezera. Sice neprší, ale je dusno, že by šel vzduch krájet! Přijíždíme do kempu. „Malé jezero, malý kemp, malé ceny!“ mohlo by být napsáno na ceduli u recepce. Dvacet pět euro za dva lidi, stan, motorku a teplou sprchu v ceně je super. Ještě stíháme koupit něco na večeři, stavíme stan, šup dovnitř – v tu chvíli se spustil liják. Načasování by nám šlo! Severně odtud, vysoko nad horami, řádí bouřka. Za půl hodiny je po všem.

 

Den čtvrtý: pátek, Verona, Monte Baldo

240 km

V noci znovu pršelo. Před sedmou hodinou nás probudila zvonkohra. Zněla moc hezky, ale na vstávání bylo ještě brzy. Nejspíš v nedalekém kostele svolávali ovečky k ranní bohoslužbě. Znovu usínáme.

Slunce už sušilo kapky na plachtě stanu, když jsem se podruhé probudil. Z lesů kolem jezera se odpařovala voda a kolem kopců vytvářela bílé čepice. Další horký den začíná. Dáváme si lehkou snídani. Jsou to vlastně jen zbytky od večeře, ale na rozjezd musí stačit. Druhý chod přijde časem.

Krátce po deváté vyrážíme na cestu: velkou, rušnou, ne příliš příjemnou silnicí v údolí řeky Chiese. V rychlém sledu za sebou je tu sedm dlouhých tunelů s omezenou rychlostí. Málokoho v Itálii ovšem zajímají předpisy, tím méně rychlost. Když vyjíždíme z posledního tunelu do prudké zatáčky před křižovatkou, dohnal nás kamion a hlasitým troubením dal jasně najevo, co si myslí o předepsané padesátce. Ve stresu se snažím rychle zorientovat v navigaci a návěstích. Tak přišlo to, co prostě přijít muselo. Špatně jsem odbočil a už uháníme zpátky odkud jsme přijeli. No fajn. Super začátek dne! K prvnímu sjezdu jsou to tři kilometry a dva tunely. Přenastavuji navigaci na novou trasu.

Nakonec musím přiznat, že jsme díky nervóznímu kamoiňákovi viděli místa, kam bychom jinak nezavítali. Proplétáme se úzkými kamennými uličkami malého městečka – zábava mnohem větší, než na velké silnici.

Při první příležitosti stavíme na nákup u samoobsluhy. Dnes jsme se rozšoupli – v síťovce nám skončila půlka melounu, broskve, džus, pršut a čerstvé pečivo. Napadlo nás, že by nejlépe chutnalo na břehu jezera, které odtud není daleko. S nákupem na klíně vyrážíme hledat vhodné místo. To nacházíme na parkovišti asi padesát metrů od pláže. Dál se nedostaneme. Alespoň je tu stín.

Původně jsme chtěli jet do Verony podél Gardy, ale pobřežní silnice má omezený průjezd. Vracíme se tedy na velkou SR11. Šílená cesta, ještě šílenější vedro! Měl jsem naivní představu, že dojedeme až do centra města, využijeme nějaké placené, hlídané parkoviště a půjdeme se projít po památkách. Skutečnost je taková, že nás navigace vede jednosměrkami, dost často přes pěší zóny... Mírně řečeno: tápeme. Všude je neuvěřitelný šrumec. Auta, skútry, hordy turistů…

Jakmile zastavíme, abychom se zorientovali, hned se musíme svlékat. V černých kožených bundách tajeme jako čokoláda. Jednu takovou zastávku máme u jakési historické, cihlové budovy s velkou bránou. Jaké bylo překvapení, že se z ní vyklubal scaligerský hrad, od kterého vede krásný veronský most „Ponte Scaligero"! Nečekaný objev! Ještě bych chtěl vidět Arénu a Juliin balkon – dva Veronské symboly. Krásných památek je tady nespočet, ale to bychom museli mít mnohem víc času a být lépe (méně) oblečení.

Historické centrum města objíždíme po nábřeží. Od řeky jsou nádherné výhledy. Po vzoru místních skútristů se noříme do starobylých ulic. Nějaké zákazové značky sice míjíme, ale čert ví, co psali na dodatkových tabulkách. Matně si z mapy pamatuji, že Juliet's House by měl být někde tady. Z jedné strany ulice je modrá zóna, na druhé vyhrazené stání pro motorky. Tam nechávám šedivku, Kačku i přebytečné svršky. Slibuji, že se brzy vrátím, beru foťák, mobil s mapou a mizím v davu turistů. Hned za druhým rohem, v úzké uličce, objevuji velký chumel lidí. Že by nějaká pamětihodnost? S překvapením zjišťuji, že jsem kousek od slavného balkónu. Všichni ho chtějí vidět. Tlačí se, aby měli lepší pozici pro focení, pohladili ňadro bronzové Julie, napsali na zeď zamilovaný vzkaz, ideálně všechno dohromady. Blázinec! Shakespeare by se asi divil, že Veroňané nechají postavit balkón na základě turistické poptávky a vytvoří tak nejnavštěvovanější místo celého města.

O pět bloků dál se přede mnou otevírá veliké náměstí s antickým amfiteátrem. Veronská Aréna je téměř dva tisíce let stará. I když jí ničivé zemětřesení ve dvanáctém století značně „zredukovalo“, patří mezi nejvýznamnější dochované antické stavby. Dnes se tu díky (prý) stále skvělé akustice pořádají hudební vystoupení a každé léto zde hostí operní festival.

Spěchám za Kačkou, abychom mohli vyrazit zpátky ke Gardě a do chladných hor. Opouštíme Veronu. S každou další minutou pod odpoledním sluncem se zvyšuje riziko úpalu, proto nadšeně vítáme možnost oddechu v útrobách klimatizovaného supermarketu. Chladíme se vaničkou zmrzliny a velkým množstvím vody. Snad ten teplotní šok neodstonáme!

Ve městečku Lazise přijíždíme ke břehu jezera. Míříme podél vody na sever. Po osmi, devíti kilometrech začínáme stoupat. Kačka mi později řekla, že se tady s Gardou rozloučila. Nemohla tušit, že za dvě a půl hodiny jízdy v hrách dorazíme k jeho opačnému konci.

Horský masiv Monte Baldo vyrůstá od hladiny jezera jako hradba do výšky dvou tisíc metrů. Pro svou jedinečnost je hojně využíván šílenci na paraglidech a horských kolech. Celkem pohodlně vyjedou lanovkou z Malcesine až na vrchol hřebenu. Pak už to nejde jinam, než dolů…

My naopak nabíráme výšku. Ze začátku jedeme po velké, hladké silnici. Pak ale odbočujeme na úzkou klikatici, jenž slibuje víc dalekých výhledů. Teplota vzduchu pozvolna klesá, objevují se pastviny, les řídne. Když jsme tudy před léty putovali, a já viděl ty skvělé silničky jako stvořené pro motorku, napadlo mě, že by bylo fajn někdy sem zavítat. Teď žiju svůj sen!

Kačka se za mnou vrtí, jak se snaží za jízdy vyfotit všechnu tu nádheru. Prožíváme chvíle absolutní blaženosti. Nic ale netrvá věčně. Za nějaký čas zase sestupujeme do údolí. Je to ovšem velkolepý návrat, plný zatáček a krásných výhledů. Na pár místech si nerozumíme s navigací. Buď přehlédnu nějakou odbočku, nebo mi nevyhovuje směr. Díky tomu objevujeme líbivé malé silničky mezi vinicemi, kudy možná žádná motorka ještě nikdy nejela.

Na silnici do Torbole je šílený provoz. No jo, pátek – přijíždí lufťáci! Směrem k jezeru se táhnou několik kilometrů dlouhé kolony. Naštěstí jsem pochytil pár fíglů od Italských kolegů. Už mi nedělá takový problém jet na padesátce sedmdesát a předjíždět na plné čáře. Kačka z toho nijak nadšená není. Vlastně se jí ani moc nedivím. Ono je něco jiného motorku řídit, a nebo se vézt. Neřekl bych, že si počínám nějak riskantně, ale chápu, že zezadu to asi vypadá jinak. Já bych si tam nesedl – nejsem sebevrah!

 

V Arcu máme vyhlídnutý jeden kemp, ale nejdřív se musíme zazásobit. Když balíme jídlo do brašen, zaslechneme češtinu. Na parkovišti hned vedle nás nastupuje do auta česká rodina. Povídáme si – odkud jsou, kde byli, kde a jak jsou ubytovaní… Ukázalo se, že tím směrem, co jedeme, jsou dva kempy. Ten vzdálenější je menší, komornější, možná i trošku levnější než ten, kam jsme měli původně namířeno. OK, vyrážíme tam.

Kemp opravdu vypadá moc hezky. Má však jednu drobnou chybu: je úplně plný. Nemají místo ani pro jeden malý stan. Kačka alespoň dostala tip na nějaký jiný kemp, prý čtyři kilometry proti proudu řeky. Snažíme se jet podle instrukcí. Nejspíš jsme něco přehlédli, protože těch kilometrů bylo jedenáct! Našli jsme zřejmě jiné místo, ovšem objev to byl náramný! Malý, poloprázdný kemp pro horolezce se super cenami. Arco je proslulé svými lezeckými terény. Sjíždí se sem horolezci z celé Evropy (naštěstí tu dnes všichni nejsou…; kupodivu se tu ani nikdo „nesjíždí“). 😊

Majitel je sympatický pohodář: „Volno? Jasně! Postavte si stan třeba támhle. Možná ještě někdo přijede, však se nějak vejdete… Sprcha? Jo, máme teplou. Jak kolik? To je v ceně! Počkej, dáváš mi moc! Dvacka stačí. No tak fajn, dvaadvacet.“

Kousek za kempovou loučkou se na západě zdvihá mohutná skalní stěna, opačným směrem v dálce vyrůstá dvoutisícový masív kolem hory Monte Cornetto. Po tmavnoucí večerní obloze plují černé mraky. Uléháme ve stanu mezi olivovníkem, palmou a fíkovníkem. Kolíbáni monotónním cvrkotem cikád usínáme.

 

Den pátý: sobota, Dolomity

341 km

Mraky, které jsme večer viděli, v noci nezahálely a přinesly déšť. Ovšem ráno už je zase krásně. Snídáme z večerního nákupu: chléb, šunku, rajčata. Dnes se nám daří celkem rychle zabalit. Kemp opouštíme ještě před devátou hodinou.

Prvním milníkem dnešního dne je průjezd Trentem. Musím opět pochválit navigaci. Spolehlivě nás provedla rušnými ulicemi a nebýt mého zaváhání na jedné z křižovatek, nezajeli bychom si ani o metr. Hned za městem vstupujeme do překrásného údolí řeky Torrente Avisio. Jedeme jím dlouhých osmdesát kilometrů, až k městečku Canazei. Míjíme vinice, horská jezera, zimní lyžařská střediska, projíždíme vesničkami a městečky… Při malé občerstvovací zastávce sundaváme přebytečné vrstvy oblečení. Zdá se, že bude vedro.

Pak už šplháme k prvnímu průsmyku v Dolomitech. Passo Pordoi je s výškou 2239 metrů nad hladinou moře druhý nejvyšší v této oblasti Itálie, kam můžete vyjet. Silnice je plná motorek a vrchní parkoviště je doslova v obležení. Zastavuji na prvním volném místě. Nevím, jestli to způsobila nějaká nerovnost u krajnice, nebo chvilková ztráta rovnováhy, ale po úplném zastavení se motorka začala povážlivě naklánět. Zachytil jsem jí doslova na poslední chvíli, s velkým vypětím všech sil. Chybělo pár centimetrů od poškrábání nových kufrů. Děsné entrée! Mám pocit, že na nás civí všichni okolo.

Kačka hlásí, že máme vybitý foťák. Není divu, při naší kadenci snímků. Přemýšlím, jak ho nabijeme. Máme sice cestovní powerbanku se solárním panelem, fikaně přidělanou vzadu na vaku, ale ta naše energetické nároky nemůže uspokojit. Motorka dává energii pouze při otočeném klíčku. Naštěstí na ní máme dvě usb zástrčky. Jedna z nich skoro nepřetržitě napájí mobil s navigací, druhá kameru. Ta vydrží v úsporném režimu celý den. Věším tedy foťák na řídítka a tahám k němu kabel. Žádná velká elegance, ale co se dá dělat...

V sedle se nezdržujeme moc dlouho. Fotíme jen pár snímků na mobil a hurá do sedla. V této nadmořské výšce je už méně stromů a více horských luk. Nic tak nebrání dalekým výhledům. Hory v Dolomitech často vypadají jako obří hromady balvanů, ze kterých rostou šedobílé skalní masivy. Jsou všude kolem, kam oko dohlédne. Je to dechberoucí nádhera. Opět máme štěstí na skvělé, fotogenické počasí. Co víc si můžeme přát?

Za půl hodiny stoupáme do dalšího průsmyku: Passo di Falzarego. Leží západně nad známým zimním střediskem Cortina d'Ampezzo. Znovu žasneme nad krásou okolní krajiny i umem stavitelů horských silnic. To, jak se zde vypořádali s těžkým horským terénem, je fascinující.

V Cortině je překvapivě rušno, přestože není zimní sezóna. Proplétáme se davy turistů a míříme do našeho třetího horského sedla v Dolomitech: Passo Tre Crocci. Odtud jsme před několika lety zahajovali pěší track kolem hory Punta Sorapiss. Nádherná dvoudenní trasa se zajištěnými cestami.

 

V jednom lesním úseku u řeky Ansiei zastavuji, abych se zorientoval v mapě. Kačka využívá příležitost a odchází na houbařský průzkum okolí. Na rozdíl od naší domoviny je tu vlhko, něco by mohlo růst. Asi za deset minut kousek ode mě zastavuje motorkář s českou SPZ. Dáváme se do řeči. Z té spousty zatáček ho bolelo v zádech a musel udělat zdravotní přestávku. Prý jedou ve dvou, ale kamarád je příliš rychlý, tak vždycky mají někde sraz. Vyměňujeme si zážitky z cest, povídáme si o tom, kdo kde byl a kam máme namířeno. Za deset minut pokračuje v cestě.

Než Kačka dorazila s mykologickým hlášením: „Místní růst je střední, bez exotických druhů makromycetů.“, vymyslel jsem zbytek dnešní trasy.

Passo di Sant'Antonio, přes které přejíždíme, je trochu stranou pozornosti s minimálním provozem. Výjezd na něj začíná u Lago di Santa Caterina. Překonáváme 660 výškových metrů a dál už uháníme po velkých frekventovaných silnicích k Rakouské hranici. Přejezdem přes Passo di Monte Croce di Comélico s krátkou zastávkou u pěkného vodopádu dáváme sbohem Dolomitům.

Rakousko. Jedeme širokým, horským údolím podél řeky Drau. Dnes chceme spát v kempu pod Großglocknerem. Pár minut před šestou parkujeme u Billy ve městě Lienz. Máme kliku, protože téměř všechny obchody v Rakousku mají v sobotu otevřeno do osmnácti hodin a v neděli nakoupíte snad jen na čerpacích stanicích. Takhle jsme si zajistili večeři i zítřejší snídani.

Slunce se pomalu sklání k obzoru. Jak přijíždíme k nejvyšší Rakouské hoře, obloha je víc a víc zamračená. Stále častěji vidíme kolem silnice cedule cílené na motorkáře: „motorkářské menu“, „motorkáři vítejte“, nebo „ubytování pro motorkáře“. Je jasné, kdo tu v létě hraje prim. Za jednou ze zatáček, kousek před cílem, se na chvíli černé mraky roztrhly. Pod paprsky zapadajícího slunce se zjevil bílý ledovec na vrcholku hory. Zastavujeme na autobusové zastávce, abychom si ten okamžik náležitě vychutnali. Pár minut po nás přijeli tři italští motorkáři. Jeden z nich vystihl kouzelnou chvíli dvěma slovy: „Bellissima illuminata!“

Autokemp v Heiligenblutu je se svou polohou ideální místo pro start na Großglockner. Leží na pravém břehu říčky Möll v srdci Vysokých Taur. Mýtná brána na Hochalpenstraße je odtud jen šest kilometrů. V rychlosti stavíme stan. Vypadá to, že co nevidět přijde déšť, možná i bouřka. Jdeme do sprchy spláchnout pot a prach. Po návratu máme nového souseda, motorkáře z Prahy. Prý vyjel z domova dnes ráno a zítra se vrací. Nenapadlo by mě, že někdo takovou trasu za dva dny dá! Jenom cesta sem je nějakých 550 kilometrů s využitím dálnic, nebo o sto víc bez nich! Naše maximum je zatím 475 kilometrů za poctivě proježděný den... Ve chvíli, kdy zalézáme do stanu, začalo pršet. Snad to brzy přejde...

 

Den šestý: neděle, Großglockner a návrat do vlasti

420 km

...nepřešlo. Vstáváme plánovaně před šestou ranní, abychom se vyhnuli davům. Sice už neprší, ale je chladno. Poprvé od začátku cesty se vydatně oblékáme. Vlastně nám v kufrech zbylo jen náhradní spodní prádlo. Ostatní oblečení pečlivě vrstvíme pod motohadry. Čekáme, že s přibývající nadmořskou výškou ještě přituhne. Snídáme v přítmí stanu. S úderem sedmé opouštíme kemp. Nejsme první. Pražský motorkář už je pryč. Chvíli před námi vyrazil nahoru i pár cyklistů.

Na úvod dnešní etapy děláme odbočku k nejbližší čerpací stanici. Nemůžeme riskovat, že nám někde v horách dojde benzín. Je ale zavřeno! Co teď? Risknout to, nebo čekat tři čtvrtě hodiny do osmi? Naše dilema má ovšem jepičí život. Za pár minut přijíždí auto. Vystupuje paní a povídá: „Otevíráme až v osm! Když ale chvilku počkáte, stojan vám zprovozním.“ Máme kliku! Tankujeme plnou, platíme s velkým dýškem a konečně můžeme vyrazit.

Cena za přejezd Hochalpenstraße je (podle kurzu Eura) přes 660 Kč na jeden den. Není to zrovna málo, ale je pravdou, že v Evropě asi hezčí vysokohorskou silnici nenajdete. Od začátku si cestu náramně užíváme. Máme silnici jen pro sebe. Škoda jen, že není lepší počasí. Mraky jsou velmi nízko a vrcholky hor v nich úplně mizí. S dalekými výhledy se asi můžeme rozloučit. Naštěstí neprší - podle předpovědí by snad ani nemělo. Po nočním dešti je vlhký a studený vzduch, ale silnice je úplně suchá.

Čtyři kilometry za mýtnou branou přijíždíme na kruhovou křižovatku. Chtěl jsem pokračovat doprava – v našem směru, ale Kačka mě včas zarazila. Všimla si totiž, že na druhou stranu je ukazatel na Großglockner. Trošku mě to zmátlo. Zastavuji a zkoumám mapu. No jóó – odbočka na Kaiser Franz Josefs Höhe! Odtud by měl být výhled na Großglockner i ledovec pod ním.

O deset minut později a půl kilometru výš, stojíme na parkovišti u vyhlídky. Kdyby bylo vidět, dívali bychom se přes mohutné ledovcové údolí na nejvyšší rakouskou horu. Takhle vidíme dole pod námi šedozelené jezero, v naší úrovni spodní část ledovce a výš už jen hustou mračnou clonu. I tak to má své kouzlo. Nejsou slyšet žádné zvuky civilizace, jen vítr a občasné zapísknutí kavčete žlutozobého. O pár metrů pod námi se na travnaté stráni mezi kameny celkem klidně pasou dva tlustí svišti. Zjevně jsou na lidi zvyklí.

Najednou, jak mávnutím proutku, dostala Kačka alergický záchvat. Spustila se jí rýma, svědí ji nos a pro slzy skoro nevidí. Že by to souviselo právě s těmi svišti? Zdá se, že ano (kvetoucích rostlin, co by šířily pyl, tu je jako šafránu). Možná si svým pižmem značkují okolí a citlivější jedinci se pak můžou ubrečet! Pravdou je, že odjezdem ze svištího revíru odchází i alergie.

Při návratu na původní trasu potkáváme jiný pár vypasených chlupáčů. První z nich přeběhl přes silnici, skočil na kamennou zídku a zmizel někde za ní. Druhý nebyl tak rychlý. Jen se přikrčil u vzdálenější krajnice. Pak mu nezbylo nic jiného, než se tvářit, jako by setkání s dvounožci na hřmících příšerách zažíval dnes a denně.

Od kruhové křižovatky stoupáme do sedla Hochtor. Na úplném vrcholu je asi tři sta metrů dlouhý tunel. Za ním se nám otevřel pohled na nové údolí. Zatímco jsme na jižní straně potkávali stáda ovcí, tady se u silnice pasou krávy. Cáry bílých mraků se převalují přes holé, skalnaté svahy kopců. Za dalším, kratším tunelem přijíždíme k jakémusi geoparku, kde je zajímavá výstava hornin. Mohutnou branou ve tvaru písmene „A“ vstoupíte na vyhlídkovou plošinu s několika plastikami z přírodního i opracovaného kamene.

Přejíždíme malé sedýlko, ze kterého šplháme po dlážděných serpentýnách na Edelweißspitze, což je příkrý hrb, čnící sto sedmdesát metrů nad vysokohorskou magistrálou. Nahoře je nevelké parkoviště (v tuto chvíli jen spoře obsazené), vyhlídková kamenná věž a horská chata s restaurací. Fouká ostrý vítr a je chladno. Obcházíme vyhlídková místa, fotíme. Najednou odspodu slyšíme rachot motorů. Právě dorazily první větší skupiny motorkářů. Nejvyšší čas vypadnout! Za chvíli tu bude těsno! Motorkáři s sebou přivezli šedobílé cáry mraků, připomínající hustou mlhu ze skotských vřesovišť. Chvílemi v nich silnice úplně mizí.

V příští půl hodině jsme klesli víc, než o jeden a půl kilometru. Cestou potkáváme víc a víc motorek. Vstát brzy se opravdu vyplatilo! S každým výškovým metrem je znatelně tepleji. Dokonce i mraky necháváme někde za zády. V údolí už je horko jako ve Veroně. Navigace nás bezchybně vede podél řek a potoků až k nádherně čistému Hallstattskému jezeru. Konečně svlékáme všechny přebytečné vrstvy oblečení. Kačka si jde dokonce zaplavat. Upřímně: nevěřil jsem, že tam vleze… Dost mě překvapila, když se vrátila s úsměvem a informací, že voda je obstojně teplá.

Místní se ukázali jako velcí milovníci vody. U každé říčky nebo jezera je hlava na hlavě. Zatímco běžný Čech jezdí na víkendy a o prázdninách na chatu či chalupu, Rakušan sebere auto a vyrazí z města za vodními radovánkami. V okolí Salzburgu jsou desítky jezer s tyrkysově modrou vodou, lákající k vykoupání. Byla by přeci škoda toho nevyužít.

Kolem poledne začínáme řešit jídlo. Doufám v nějaký fast food, když je neděle a obchody mají zavřeno. Bohužel zrovna projíždíme místy, kde na McDonald's jen stěží narazíme. Stalo se ale něco nečekaného… V jednom malém městečku na břehu Attersee mají otevřený malý Spar! Zázrak! Po nákupu sedíme na trávníku ve stínu stromu před obchodem, pozorujeme plachetnice na jezeře a debužírujeme. Pohoda.

 

Od Attersee nás čeká sedmdesát kilometrů nížiny směrem k Dunaji. Nezáživný úsek, vedoucí převážně po velkých silnicích. Alespoň že je minimální provoz. Zdá se nám, že opravdu všichni Rakušani leží někde u vody. Když projíždíme město Wels, vypadají ulice jak po nějaké apokalypse. Žádná auta, žádní chodci. Jsme na silnici úplně sami. Přijedeme třeba na světelnou křižovatku a zastavíme na červenou. Před námi ani za námi nikdo, z boku nikdo. Oranžová, zelená. Stále nic. Nikde se nepohne ani list. Čekáme, že odněkud přiběhne zombie... Letní nedělní odpoledne v Rakousku je trošku strašidelné.

V Linzu už nějaký provoz je. Kolem relativně čistého Dunaje polehávají lidé. Docela dost se jich i koupe. Na kraji města tankujeme. Ke státní hranici to máme jen třicet kilometrů. Krajina kolem je pěkná, mírně zvlněná, s poli a lesy, silnice se často klikatí podél potoků. Za půl hodiny vjíždíme Vyšebrodským průsmykem do rodné hroudy: „Domove, domove, drahý a jediný, nejdražší, nejsladší nad světa končiny...“

Ve Studánkách zastavuji, abychom zrevidovali další postup. Je půl šesté. Původní plán byl nocleh na chalupě u Strakonic. To by nás ale ještě čekalo přes sto deset kilometrů. Popravdě, už toho dnes máme tak akorát. Mezi tím, co koukám do mapy a přemýšlím nad zbytkem dnešní cesty, dostala Kačka záchvat smíchu... Když jsme totiž před necelým týdnem projížděli Bavorskem, zaujaly nás v několika městech krásně vyzdobené májky. Měly ve spodní části mohutného kmene plastiky znázorňující tradiční řemesla, výjevy z každodenního života nebo erby. V horní polovině byl zavěšený minimálně jeden obří, krásně nazdobený věnec z chvojí. Na úplném vršku seděl znak obce, či malá koruna stromu. To, co Kačka objevila ve Studánkách, by májkou nazval jen největší optimista. Útlý sloup na kraji kopřivového pole nesl uschlý, v půlce zlomený věnec z chvojí, pod ním byla bůhvíproč zavěšená skleněná lahev od nějakého alkoholu. Špičku „zdobil“ přivázaný suchý, opadaný smrček s trochou opršelého krepáku. Ten pohled nám důkladně polechtal bránice. O co méně preciznosti, o to více smyslu pro humor...

Domlouváme se na další cestě. Hodinu odtud je hezký kemp poblíž Nových Hradů, kde jsme loni spali při putování kolem hranic. To je odtud asi jen hodina cesty. Zítra ještě můžeme projet Třeboňsko nebo Jindřichohradecko a udělat tak hezkou tečku za celou dovolenou.

Přes Horní a Dolní Dvořiště směřujeme do Novohradských hor. Vybíráme úzké, skoro opuštěné silnice bez provozu. Všude kolem jen lesy a pastviny. Nikam nespěcháme. Je nám moc hezky. Při průjezdu Horní Stropnicí nás zlákal stánek s točenou zmrzlinou. Zmrzlinář je sdílný chlap, který se hned ptá, odkud jedeme a kam máme namířeno. Na naši zmínku o kempu u Nových Hradů reaguje doporučením: „Máme tady suprový koupaliště s restaurací. I přespat tam můžete. Budete to mít lepší, než někam jezdit! Je to kousek tímhle směrem.“ - „Díky za tip, podíváme se tam.“

Koupaliště jsme našli bez nesnází. O kempu ale nemůže být řeč, obsluha hospody za hodinu odchází a nemají už nic k jídlu. Za dvě stovky bychom sice mohli přespat, ale popravdě: vidina známého útulného kempu s teplou sprchou a dobrým jídlem je až moc silný argument, než abychom zůstali tady.

Veveří je od Horní Stropnice vzdálené deset kilometrů. Ze zaniklé vesnice stojí jen bývalá škola, která slouží potřebám kempu. Dále tu mají chatky, hřiště na plážový volejbal, restauraci, budovu s umývárnami a toaletami, louku pro stany… Kemp leží na konci slepé silnice uprostřed lesů. Ideální výchozí místo do Novohradských hor pro pěší i cyklisty.

K večeři si dáváme halušky. Já s brynzou, Kačka bez. Oboje výtečné. Po jídle stavíme stan, jdeme se vysprchovat a hned zalézáme do spacáků. Musíme nabrat síly na poslední den.

 

Den sedmý: pondělí, jižní Čechy a návrat domů

276 km

Budíme se do prosluněného dne. Můžeme konečně usušit stan, mokrý ještě z Rakouska. V restauraci snídáme hezky česky. Já míchaná vajíčka, Kačka krupicovou kaši. Při jídle přemýšlíme, kam se vydáme. Protože jsme za poslední týden jezdili skoro pořád podle navigace, chceme dnes jet jen tak, jak náhoda zavelí. Hlavně žádný spěch, poslední den dovolené si maximálně vychutnáme...

Díky dlouhému sušení věcí vyjíždíme až po půl desáté. Z Nových Hradů míříme podél hranice do Českých Velenic. Cestou zastavujeme u ohrady s rohatým skotem. Už loni nás zaujal nádherný, statný býk. I dnes tu je, ale moc se nepředvádí. Leží na zemi a s přivřenýma očima přežvykuje.

Přejíždíme do Rakouska. Z naší strany to známe – pro změnu okoukneme krásy exotického zahraničí. Zhruba za hodinu nás vítá město Heidenreichstein krásným, stejnojmenným vodním hradem. Zastavujeme na parkovišti poblíž. Sám se vydávám na průzkum, Kačka hlídá motorku s věcmi. Hrad je přístupný přes dva padací mosty s renesančními bránami. Ve druhé z nich objevuji mapu hradů, klášterů a zámků v horním Rakousku a dolní části naší republiky. Hned mi padl do oka Landštejn. Zřícenina hradu mezi Jindřichovým Hradcem a Dačicemi. Je to přesně ten směr, kterým chceme jet.

Vracíme se tedy do Čech. V Nové Bystřici na náměstí ochutnáváme balkánskou zmrzlinu. Víme, jak může chutnat opravdu dobrá zmrzlina – tohle má k té „staré balkánské“ dost daleko. Na nebi přibývá mraků. Vypadá to, že někde naším směrem už prší. Rozhodně se tomu nebudeme vyhýbat, ještě jsme nevyzkoušeli nové nepromoky a nemůže být dokonalejší načasování než poslední den dovolené. Déšť na sebe nenechal dlouho čekat. Zastihl nás v lese kousek před Landštejnem. Silnice se mění v zrcadlo, ale my si ten nový zážitek užíváme. V dešti jsme jeli jen párkrát – nikdy to nebyla taková pohoda, teplo, sucho!

Na hlídaném parkovišti u hradu sundaváme nepromoky, zamykáme motorku a jdeme na prohlídku. Během necelé hodiny prolézáme každou místnost od sklepa až na vršek věže. Landštejn rozhodně stojí za zhlédnutí. Obědváme v místní restauraci. Po jídle znovu oblékáme nepromoky (celou dobu střídavě prší a neprší). Míříme směrem ku Praze. Míjíme Jindřichův Hradec, projíždíme Tábor a odtud pádíme k Benešovu. Dešťové mraky necháváme někde v jižních Čechách. V Posázaví už je zase modrá obloha. Jsme skoro doma. Většinu silnic tu dobře známe. S úderem sedmé hodiny vypínám motor před domem. Výlet skončil a už se nám stýská: „Cizino, cizino, krásná a vzdálená, jak je mi těsná ta domácí halena...“

Závěrem ještě musím napsat pár postřehů. První slova, co mě napadají, když se někdo zeptá na naši týdenní cestu, jsou: pohoda a krása. Pohoda proto, že počasí bylo jak na objednávku (až na vedro ve Veroně, které by zasloužilo reklamaci), nebyl spěch, nebyl stres. Motorka šlapala jako hodinky. Z krásných míst, které jsme navštívili, nemůžu vybrat jen jedno. Mě nejvíc vzaly za srdce přejezdy horských sedel v Dolomitech, Kačce učaroval Großglockner. Ovšem i okolí Lago di Garda má neopakovatelnou atmosféru a nemohu zapomenout ani na ostatní horská jezera...

Myslím, že po letošní dovolené je ze mě jiný motorkář. Trochu jsem se otrkal, dovolím si víc, než na začátku cesty. Víc si užívám každou zatáčku a jezdím i nepatrně svižněji (v rámci možností mé „letadlové lodi“). Neříkám, že to je dobře nebo špatně. To je prostě fakt! ;)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (36x):
Motokatalog.cz


TOPlist