Laghi fantastici a tam, kde motorky nejezdí

Sestava stejná jako v roce 2024, přibyla trocha nového vybavení. Nějaký ty lepší modráky, bundy, Goretexové boty (kdo by se zdržoval s návlekama na boty) a já poprvé jel s airbagovou vestou (zkušenost pozitivní, když počáteční obavy z velkého horka byly lehce liché) Jo a můj „nový“ stroj. Takže rozptyl roků výroby 2007 až 2023, koníků bylo od 63 do 127. Různorodá čtyřbarevná skupina nebyla žádnou překážkou. 

Den 0

Opět tradičně sraz u nás doma v předvečer odjezdu. V 19:00 volá Honza, že se těší na zítra, až navečer dorazí…ty vole, zítra touhle dobou už budeme někde v Německu. Aha. Nevadí, připojí se cestou hned ráno před Folmavou. První zádrhel, a to jsme ještě ani nevyjeli. Určitě první a poslední. Jaké zbožné přání to bylo.

Den první, středa 4.6.2025: ČR – Reit im Winkl 290 km

První den v sedle měl být jen přesun k prvním Alpským kopcům. Nechtělo se nám jet zase pro nás již nudnou B20 z Chamu směrem na jih. Na Folmavě, kde se připojil Honza, rozhodnuto, že z B20 někde uhneme a bočními silničkami si cestu natáhneme, něco hezkého uvidíme, něco dobrého pojíme. První dva předpoklady splněny. Před Chamem odbočujeme na B85, pozvolné zatáčky podél řeky Regen jsou prvním příslibem řidičských potěšení. Po pár kilometrech na kruháči prvním výjezdem na B11 směr Deggendorf ležícím na levém břehu Dunaje. Zatáček ubývá, kilometry přibývají stejně jako teplota okolního vzduchu. Přemostíme Dunaj stejně jako za chvíli Isar a úzkými okreskami se pomalu blížíme k Schönau. Chceme oběd a odpočinkovou zastávku. Parkoviště ve stínu se najít nepodaří. Sundáváme svršky a jdeme obhlédnout místní vodní zámek. Do naší Červené Lhoty má daleko, ale pár fotek si zaslouží. Je v soukromých rukou, takže prohlídka (i když po ní netoužíme) možná není. Otevřenou restauraci v docházkové vzdálenosti také nevidíme, takže se vracíme k rozpáleným motorkám a budeme se přesouvat o dům dál, hlad se začíná ozývat. Před odjezdem se k Honzovi vydává místní teta a že prej si má dávat pozor, že hlásí velké bouřky, kroupy a hrozný nečas. Jooo, něco jsme slyšeli, četli, ale ten den nic cestou nepotkali. Tetu jsme tedy začali podezřívat, že jde po Honzovi (pravda, zpětně jsme zjistili, že část Bavorska zasáhly nepříjemné povětrnostní neplechy, které lámaly stromy, omezovaly dopravu).
Příjemná ST2108 nás dovede do Eggenfeldenu a B588 do Neuöttingu, kde přemosťujeme Inn, dnes již třetí velkou řeku. Po B299 a podél řeky Alz už hodně nutně spěcháme do Trostbergu. Hladová oka svítí, hladová břicha křičí. Kebab nebo chcete-li Döner zasytí i chuťově potěší. Alpy již jsou na dohled stejně jako největší bavorské jezero Chiemsee. To jako další zastávku spojenou s relaxem v podobě krátké koupele nemůžeme vynechat. V mapě najdeme snadno dostupnou pláž na východním okraji jezera v městečku Chieming. Snad nikoho nepohoršující převlékaní do plavek přímo na parkovišti, Honza se nekoupe, nechybí hláška, že když se koupat nemůže, bude se dívat, jak se koupeme my. Aspoň někdo na břehu pohlídá cennosti. Voda mělká, menší i větší hranaté oblázky nepříjemně bodají do chodidel, chladná voda osvěžuje a dělá z nás holčičky. 

Převlékání zpátky, a rychle už vyrážíme doklepnout poslední dnešní kilometry. Podjedeme A8 a po B305 přes Marquartstein si užíváme klikatici až do dnešního cíle – Reit im Winkl na německo-rakouských hranicích. Hotel Sonnleiten je náš dnešní hostitel, nenabízí otevřenou restauraci, takže ještě nějaký ten kilometr pěšky pohledat něco k jídlu. Restaurace Dorfratsch, pečené koleno, currywurst, pivo. Co víc si přát.

Den druhý, čtvrtek 5.6.2025: Reit im Winkl – Norge 360 km

Dnes začíná motorkářská radost plná zatáček, kvalitního asfaltu, krásných výhledů, alpských průsmyků i mokrých těl. Německá hotelová snídaně nemůže zklamat. Takže notně posilněni vyrážíme něco po deváté vstříc prvnímu z třistašedesáti dnešních kilometrů.

Slabé tři kilometry a jsme v Rakousku. Před Kössen odbočujeme vlevo a Hagertalským údolím míříme do St. Johann im Tirol a dál po 161 přijíždíme do Kitzbühlu. Čeká nás Thurn Pass, průsmyk, který ve 1273 m.n.m. spojuje Tyrolsko a Salcbursko. Z této strany ho jedeme poprvé, strmější stoupání, dvě vracečky a už se klesá táhlými zatáčkami o skoro 500 metrů níž do Mittersillu. Na centrálním kruhovém objezdu to stáčíme na 108 a pomalu šplháme k Felbetauernskému tunelu, který nás zavede zpátky do Tyrolska (zpátky, i když se nevracíme, ale pohled na mapu vám to objasní) Tunel má 5300 metrů, ze severu na jih je pořád mírně do kopce. Mýtné pro motorku je 12 eur, žádná láce, platí se až na jižním portálu (výjezdu). Pohled, který se vám naskytne směrem do Tauerntalu však stojí za to a mýtné je rychle zapomenuto. Co se hned tak nezapomene, je lezavá zima, která právě i začátkem června ve výšce okolo 1600 m.n.m. panuje. 10 stupňů není moc. 

Pár fotek a rychle do sedel. Štreka až do Matrei in Osttirol ubíhá rychle, teplota maličko roste s klesající nadmořskou výškou. Dostaneme se ke zhruba 800 m.n.m., stáčíme se vpravo na západ a opět budeme valit vzhůru údolím Defereggental směrem do Itálie na Passo Stalle (Staller Sattel). Čím víc se silnice klikatí úzkými zatáčkami, tím víc se rozšiřují naše úsměvy z krásného svezení. Stihneme ještě natankovat o něco levněji za rakouská eura v Sankt Jakob in Defereggen, čas nás trochu tlačí. Chceme stihnout průjezd průsmykem, který je z rakouské strany otevřen vždy od celé do čtvrt (z Itálie pak od půl do třičtvrtě). Povrch není zrovna 1A, i tak si nespočet zatáček a výhledů užíváme ve svižném tempu. Z nejvyššího bodu (2094 m.n.m.) je klesání hustým lesem a opravdu úzkou silnicí, sotva na jedno auto. Jednička střídá dvojku, brzda střídá zavřený plyn. Malou pauzu si dáme u Lago di Anterselva, voda ledová, okolní krása nesmírná. Startujeme stroje a míříme dál. Okolo biatlonového stadiónu, kde se na další olympiádě budou prohánět ti nejlepší lyžaři a střelci zároveň. V červnu zde kupodivu nikdo netrénuje, tak nemusíme mít obavy, že si přivezeme 15 broků v zádech. Plynule plachtíme do nějakých 850 m.n.m. až k Brunecku. Marně vyhlížíme místní rodačku Dorotheu Wiererovou, možná nejkrásnější biatlonistku současnosti. Odbočujeme na SS244 a Gadertalem (val Badia) jedeme na jih přes Corvaru do dalšího sedla, Passo Campolongo (1875 m.n.m.) a dál do Arabby (1650 m.n.m.) Předpověď strašila teplotami okolo šesti stupňů, nakonec je ucházejících jedenáct, slabé mrholení a mírný vítr nás donutil vlézt do nepromoků. Nechceme nechat nic náhodě, kdyby cestou vzhůru na Passo Pordoi ještě přituhlo. Stalo se, naštěstí aktivní pohyb v zatáčkách, které snad nešlo spočítat, rozehřál naše těla stejně jako radost z perfektní cesty. Letošní nejvyšší bod trasy (2239 m.n.m.) zdoláme ve tři odpoledne. Ještě zhruba třetina dnešní porce kilometrů je před námi, tak se moc nerozhlížíme, pár záběrů na nás na kluky a jedem dál. 

Jak by řekl klasik (jen nevím už který), krása střídá nádheru a přes Canazei valíme vstříc vyšším teplotám a nižším výškám. Val di Fassa a následně Val di Fiemme nabízí rychlé úseky bez ostrých zákrut, a tak využíváme rychlostní limity naplno. Zamáváme Predazzu, Cavalese i Lagu di Stramentizzo. Za ním se začíná SP71 zase víc kroutit, takže trochu zpomalujeme a splýváme s okolním provozem, do nějakých větších akcí v podobě předjíždění na plnou dvojku, přes plnou čáru, se jako řada místních střelců nepouštíme. V Lases je třeba trochu nakrmit naše motorky a ulevit bolavým zádům. Čeká nás sjezd do Trenta, překlenout autostrádu a vyšplhat zase nějakých 1300 výškových metrů k našemu hotelu, který nám bude následující dvě noci říkat pane.

Před Trentem najíždíme na víceproudou SS47. Polský kamion trochu ve stresu troubí na Frantu, který mu to tam poslal kousek před nosem. Honza už to nestihl a mírně zaostává. Jaké to začátečnické chyby při jízdě ve skupině. Interkomy v permanenci, ale i tak se při nájezdu do tunelu rozdělujeme na 3 a jednoho. Při výjezdu tedy zjišťujeme, že Honza je jinde a že chčije jako blázen. Malá pauza na pumpě, rozhodujeme se, zda počkat nebo vyrazit. Ví Honza adresu hotelu? Telefon nebere, souřadnice mu posíláme.  Déšť neustává, ba naopak. Co už, to dáme. Tanec mezi kapkami deště, plavba mezi proudy vody. V tomhle byste nechtěli jet ani autem, není vidět na krok, auta stojí, motorky musí jet. Krokem se suneme kolonou vzhůru, v tunelu to na chvíli vzdáváme a děláme oddechovou pauzu. Už to ale musíme dojet, přece nám neuteče večeře. Posledních zhruba deset kilometrů by bylo tak krásných za hezkého počasí. Utažené zatáčky na pomalou dvojku, na výjezdu plnej a zase brzda. Stejná trasa jako pro jeden z nejstarších závodů do vrchu v Evropě – Trento Bondone.  Teď jedeme krokem, aby nám to někde neuklouzlo. Konečně vidíme oranžový maják uprostřed cesty – oranžový hotel Norge. Luxusní čtyřhvězda, kde recepční má kostýmek a číšníci v restauraci oblek. Hello, jsme tady, tři podivné osoby v pláštěnkách, ze kterých kape voda na mramorovou podlahu. Tři, ty vole no jo, Honza. Snad dorazí. Recepční dává klíče, pár schodů do patra na pokoj a rychle z těch mokrých věcí dolů. Budeme sušit celou noc, rozvěšujeme kusy oblečení po všem, co se dá. I postel s nebesy poslouží dobře. Telefon zvoní, Honza zde, šikovnej a statečnej. Zážitky nám poví u večeře, výběr ze tří možností u každého ze tří chodů. Cena přiměřená, trochu jsme nervózní z číšníka ve fraku. On z nás taky, není zvyklý, že si někdo objedná velké pivo, čtyřikrát. Bazén využijeme zítra, jde se spát, náročný, mokrý ale k…a krásný den s úžasnou cestou. Dolomity jsou pecka.

Den třetí, pátek 6.6.2025: Norge – Lago di Garda – Norge 290 km

Dnes nás čeká to, proč jsme sem jeli (samozřejmě zatáčky a krásné asfaltky byly také tím oným) – Lago di Garga a koupání. Proč? Prostě jsme chtěli. Snídaně více než rozmanitá a bříška naplněná. Pršet dnes nebude, bude slunko (nakonec až moc).

V 9:30 startujeme do chladného rána. Jen co vyjedeme o pár metrů výš a jeden hřeben dál, mlha je pryč a celý den už nás budou doprovázet pouze sluneční paprsky. A jezera, zatáčky, a tak pořád dokola. Sjedeme do údolí, vlevo vinice, vpravo vinice a jsme rázem v Riva del Garda o více jak 1400 výškových metrů níže. Rušné městečko na severním okraji jezera. Garda bude později, takže frčíme opět lehce do hor. První odpočinková a fotící zastávka nás čeká u Lago di Ledro. Na koupání to úplně nevypadá, ve výšce 650 m.n.m. zima není, ale prý se nám nechce. Tak jen malé osvěžení a hurá dál. První výměna strojů, abychom si vyzkoušeli a poměřili pindíky. Beru Tigera, Franta Versyse a Brašule mého Zeda. SS240 se příjemně vine nenápadným údolím až k Lago d´Idro. U Rocca d´Anfo parkujeme na přímém slunci. Z jedné strany pohled dolů k jezeru, z druhé strany se tyčí na skále benátská pevnost z 15. století. Druhé střídání, beru Versyse, Franta Zeda (více o tom, jak jsem to viděl s měřením pindíků, bude ve shrnutí naší výpravy). Na konci jezera mineme odbočku přímo do městečka Idra, maličko si zajedeme až do Vestone, kde se otáčíme. 

Na druhý pokus už se povede odbočit. SP58 se chlubí skvělými zatáčkami k Passo San Rocco, už jsme zase více jak 900 metrů nad mořem. Sjezd k dalšímu jezeru stále po SP58 je jízda lesem, po úzké klikaté silnici tak na jedno a půl auta. Neohroženě to valíme celkem rychle (aspoň pocitově), máme štěstí, nepotkáme ani jedno auto v protisměru. Hlad se ozývá, stavíme v Osteria Al Muli na něco malého k snědku. Někdo dává domácí těstoviny, jiný prkénko s vynikající šunkou.

SP9 nás provede okolo Lago di Valvestino. Je víc úzké než tyrkysově modré, nebo naopak. Velká nádhera. Není to jezero, ale uměle vytvořená přehrada tvarem připomínajícím norské fjordy. Už jsme jen kousek od Gardy, takže přidáváme plyn a svištíme z kopce dál. Poslední kus cesty z Navazzo ke břehu Gardy v Gargnanu nabízí úchvatné pohledy na jezero. Skoro jsme se až zapomněli věnovat řízení a některé zatáčky vybíráme na poslední chvíli.

Dalším bodem programu je nalodit se na trajekt v Tocsolano Maderno, dostat se na druhou stranu do Torri del Benaco a tam se někde vykoupat. Pohledem na časy odjezdu si rovnáme časový plán a pomalu si to podél pobřeží šineme k trajektu. Máme mít 15 minut čas na pár fotek a koupit lístek. Parkujeme na vyznačeném místě před vjezdem k nalodění. Lážo plážo ale kluci námořníci na nás ukazují, jakože mazejte si rychle koupit lístek, a ještě jedete s náma. Dobrá tedy. Čtyři lístky, celkem 42,80 eur, rychle kvalt, za jedna a najíždíme na palubu. Moc nás necestuje, 6 aut, 5 motorek, pár turistů. Nevadí, v klidu si projdeme všechny paluby, posedíme tam, kde chceme, schladíme se colou z lodního baru. Za pár desítek minut už pevně držíme svoje stroje při přistání v Torri del Benaco. Vyjíždíme během chvilky a na pravé straně vidíme kus oblázkové pláže, kde se někdo povaluje, někdo koupe. Přímo vedle mola, hned vedle silnice. Tak jo, jdeme do toho. Trochu na prasáka odstavujeme mašiny v jednosměrce pár metrů od hlídkujících carabinierů. Snažím se jim nenápadným dotazem pohybem hlavy a ruky naznačit, jestli je OK, že tady budeme parkovat. Evidentně je nezajímáme, takže no stres a hned u motorek jdeme do plavek. 5 schodů k oblázkům a už se koupeme. Voda čistá, osvěžující, 20 stupňů, sem tam nějaká vodní rostlina Mise splněna - koupání v Lago di Garda.

Kluci je půl čtvrté, měli bysme popojet, čeká nás ještě 120 km zatáček. Na to, že je začátek června asezona ještě úplně neběží, je provoz kolem jezera do Gardy celkem hustý. V Gardě odbočujeme na SP8 a přes Caprino Veronese si užíváme kolínka mnoha zatáčkami do Spiazzi. Horská silnice pod masivem Monte Baldo (Strada di Monte Baldo) nemá chybu. Provoz žádný, asfalt ucházející, výška až do 1500 m.n.m. Velice doporučeníhodná a často opomíjená silnice. Nenápadné Passo Pozza della Cola (1289 m) a Passo di San Valentino (1314 m) málokdo zná. SP8 záhadně změnila číslo na 3, ničemu to nevadí, pomalu sjíždíme do Brentonica a následně do Mori. To už ale jinde jsme, je to jiná vesnice a opět někde ve výšce okolo 200 m.n.m.

Pár kilometrů stínujeme dálnici A22, abychom v Aldenu nabrali směr k závěrečnému stoupání k „našemu“ Monte Bondone po SP25. Krátké ostré zatáčky podél hřebenu, po pravé ruce nádherné pohledy do údolí. Za chvíli v lese dojedeme čtyřkového Golfa, nechce nás pustit před sebe. Asi to tu zná a hodně dobře, protože jede slušnou pilu, na krátkých rovinkách nechceme riskovat ho na dvojku vzít. Nakonec to bereme jako pěkné zpestření a velmi svižný výjezd nahoru.

Něco po šesté parkujeme před hotelem. Máme nakonec dost času vyzkoušet bazén a dát si dobrou večeři a nějaké to pivo. Příjemné zakončení dnešního dne plného zatáček, jezer, sluníčka.  Jinak tento hotel můžu doporučit všemi deseti. Pro čtyři na dvě noci se snídaní za 8400 Kč, velký pokoj, luxusní snídaně, super bazén a wellness.

Den čtvrtý, sobota 7.6.2025: Norge – Weissbach 360 km

Dnešní plán nás má směřovat zpátky do Německa, dát si někde ještě cestou italskou pizzu a zmrzlinu, projet Penser Joch a během celého dne si užít pěkné svezení. Plán nám překazil již zmiňovaný závod Trento – Bondone. Jubilejní stý ročník. Hotel plný fanoušků, kteří již v pátek okupovali a okukovali trať závodu. Náš hotel byl zhruba v její horní pětině. Že musíme vypadnout do devíti, jsme od recepční věděli dopředu. Bohužel není devět jako devět.

V klidu posnídáme, v půl deváté jdeme strojit motorky. Trochu nás zaráží, že výjezd z parkoviště je zapáskovaný, všude kolem traťoví komisaři, hasiči, sem tam chlupatej s pistolí a obuškem. Páska není zeď, říkáme si statečně, ale příslušníci nás vyvedou z omylu. Nepustí nás, protože každou chvíli začnou tréninky a silnice je zavřená nahoru i dolu. Takže smolík chlapci, až v pět odpoledne vás pustíme. Ani jako, když bude pauza? Ani to. A ku*rva. Vypadáme asi zmateně, hodí s námi řeč dva místní chasníci a co že za problém. Lehká angličtina a pochopí. Možná byste mohli zkusit na motorce projet tady přes skrz a podél sjezdovky, je to jako blbá cesta, kamení, tráva, ale můžete. Co máte za motorky? První vidí v řadě velké GS a to jako že jo. Hm, není naše. A co máte? Jo tohle, no Vesys asi jo, ten červenej možná, modrej ne. Jo a ještě Zed, no to vůbec, No way, a trochu škodolibého úsměvu přihodil Giuseppe.

Co teď kluci? Čekat do pěti a pak se do půlnoci plahočit na hotel nebo to zkusíme projet? Na kom to záleží? Na Zedovi, dobrá, to dáme. Musíme. Jdeme se pěšky projít kus po trase, co nám Italové doporučili. Zvládneme půl kilometru a …to by mohlo jít, docela krpál, štěrkovo-kamenitá cesta, ale snad jo. Nejhorší bude hned ten první kousek od hotelu, dvacet metrů mokré trávy. To, když dáme, pak to bude v poho. Chyba lávky. Mokrá tráva byla to nejjednodušší, první půl kilometr taky ok, pak se zhoupl maličko horizont a kopec jako kráva. Na první pohled to vypadalo sjízdně, na ten druhý, že to jen tak nepůjde, a ten třetí… to jsme zjistili až v půlce, kdy se první z nás zahrabal. Jenže není cesty zpět, teď už musíme jen nahoru. Strategie jasná, jeden po druhým jedeme, kam dojedeme sami, počkáme na ostatní a budeme tlačit. Byli jsme pro pár kolemjdoucích a cyklistů (kteří to sotva sjeli dolů) zajímavá atrakce. Po pár metrech ostrých kamenů mám chytrou myšlenku, vzít to vedle po louce, když předtím ta mokrá tráva šla. Nápad nejdřív dobrý, úsměv v helmě, že to jede jako po másle. Pak však kopec začal být strmější ještě víc. Z fotek to poznat není, ale i vyjít po svých to dalo zabrat. Nejsnáze opravdu jel Versys (nepřekvapivě), Tiger se špatně tlačil za boční kufry. CéEfko nebylo nejlehčí a slabší výkon nutil Honzu dávat víc a víc plynu, spojka to nenesla dobře. Zed se nakonec ukázal jako schopný enduro stroj. Jeho široká 190 se ne tak rychle zahrabala, s nastaveným zvýšeným plynem na 2000 otáček jela statečně bez spojky i plynu po mokré trávě. Pirelli Diablo Rosso IV není typická enduro guma a Monte Bondone není okruh v Mostě, takže za chvíli stojím a brzo i ležím. Brašule mi to pomůže zvednout. Trochu nevýhoda byla  hmotnost Zeda, když se musel čtyřma rukama popostrčit a hlavně ho nebylo pořádně za co vzít (ne že mi kluci osaháte moje 4 naleštěný píšťaly) Za hodinu a půl jsme o kilometr a půl výš. Splavený, spocený, vytahaný ruce a nohy. Ale nahoře.

Vyhráno ještě nemáme. Musíme nějak zařídit, abychom mohli vyjet z horního parkoviště na silnici a frčet dál. I když to bylo už za cílovou čárou, silnice byla uzavřená. Jdu za takovým tělnatým

 carabinierem a povídám mu, co bych prosil. Anglicky, německy. Tváří se jak kosočtverec a z jeho italštiny pochopím, že nerozuměl ani slovo (nebo nechtěl rozumět) a že jestli nebude italština, nebude se bavit. Tak počkej Taliáne, vytáhnu spatra svou italštinu, kterou poskytlo 30 lekcí na Duolingu. Vypadá, že vyměknul a chápe, co bysme chtěli. Volá jiného pána v uniformě. Polizia Stradale. Ten už anglicky trochu zvládá. Po chvíli taky vyměkne a že nás pustí. Ale nesmíte brzdit, zastavovat,fotit, nic, jen jedete přímo dolů. Comprende pane kapitáne, Grazie pane plukovníku, Arrivederci pane generále. Startujeme, kousek po chodníku, obrubník dolů a tradá pryč. Zastavujeme až v bezpečné vzdálenosti, abychom obhlédli stroje, jestli není něco potlučeného, rozbitého. Naštěstí nic, žádná nakouslá pneumatika, uražený filtr, naražené svody. Ufff. Stát se něco tam, tak nás odtam ani odtahovka nedostane.

Máme víc jak dvě hodiny zpoždění, zmrzlina asi nebude. Spěcháme delší cestou do Trenta, tam se chytáme Itala na Multistradě, pomůže nám prokličkovat ucpanými kruháči a přivaděči. I když pospícháme, nejsme žádní úchyláci, abychom se uchýlili k dálnici. Jedeme po souběžné SS12, která je rychlá a příjemná na jízdu. První zastávka je až v Bolzanu, kde stojíme před rozhodnutím, zda vzít původně plánované Passo Pennes nebo si to urychlit pořád po dvanáctce. Passo vyhrává. SS508 Sarntalem je skvělá volba. Nejdřív táhlé zatáčky a mírné stoupaní, kde zatáčka střídá tunel a tunel zatáčku. Pak ostré vracečky a vysokohorská krajina až na vrchol na Passo Pennes 2211 m.n.m. Nahoře dost fouká, ale výhledy na obě strany jsou krásné. Klesání do Sterzingu je o poznání strmější, užší, jedeme opatrně. Ve Sterzingu zastavujeme u Sparu pokoupit něco na památku a k snědku ještě v italské kvalitě. Nějaký sýr, šunka, víno nechybí. 

Počasí nám zatím přeje, mraky však začínají věstit mokrý závěr dnešního dne. Lehké kapky přes Brennerský průsmyk ještě vydržíme v džínách, ale přímo v Brenneru před outletem jsme nuceni zastavit a vybavit se ochranou před deštěm. Insbrucku se chceme vyhnout, tak v Matrei směr vpravo na L38 a přes Lans a Ampass dorážíme do Hall in Tirol. Pršet přestalo, hned se jede lépe. Podél řeky Inn po B171 to docela odsejpá. Kundl, Wörgl, Kufstein (zejména ta první obec nám zvedla náladu), v Ebbs ještě tankujeme o pár  centů levněji než v Německu. Pak na B172, kolem Walchensee jen prosvištíme a už jsme v Reit im Winkel tam, kde jsme jeli o tři dny dříve. Za 5 minut dvanáct se stihneme ještě nasoukat do nepromoků, protože posledních 30 km je zase slejvák jako prase. Možná i jako kráva, ta je větší než prase. Cestovní rychlost padá někam k šedesátce, už nezbývá moc sil si vychutnat kus Deutsche Alpenstrasse, na kterou jsme se v Reitu napojili. B305  kolem Rupholdingu až do našeho dnešního cílového místa je pěkná k poježdění, holt někdy jindy. Do Weissbachu přijíždíme skoro za tmy, černé mraky světlu moc nepřidávají. Holky budou stát přes noc na dešti, my se jdeme ubytovat, večeři stíháme jen tak tak, vaří do 21:00. Výběr skromný, ale nestěžujeme si.

Dnešní den byl nejnáročnější ze všech, příště už žádnou enduro vložku nepodnikáme. Měli jsme štěstí, že jsme to zvládli, i když tomu věřil málokdo z nás. Musíme se odměnit malou sklenku ohnivé vody. Malou a jednou.

Den pátý, neděle 8.6.2025: Weissbach – ČR 250 km

Aby té tradice nebylo málo, tak poslední den jako vždy již nejrychleji a nezáživně směr k domovu. Tohle ještě musíme do příště vyladit, aby i poslední den byl zajímavější. Mohli jsme se zastavit v Bad Reichenhall, prodloužit si cestu pár zatáčkami v okolí Berchtesgadenu. Ale touha po domově byla silnější a ranní déšť ne moc k prodloužení cesty vybízející.

Zase za rok, respektive již za půl. V červnu se zase jede. Tentokrát směr Benátky. Těšíme se.

Závěr

I když letos počasí nepřálo tolik, jak jsme bývali zvyklí, užili jsme si každý z pěti dnů a každý jeden z 1600 kilometrů. Silnice a zatáčky jsou v Dolomitech jiné než v Rakouských nebo Německých Alpách, zda lepší nebo horší si netroufám říct. Stojí za to. Pořád nás ta snadná dostupnost láká, i když řada z vás to nemusí brát jako bůhvíco. Pořád je kam jezdit tím směrem, nemusí to být Rumunsko, Albánie, jiný Balkán, Nordkapp, Andalusie nebo NC 500. Kluci díky za společnou cestu a čas. Co nás nezabilo, nás posílilo a slibuju, že letos to budou jen asfaltky a už žádné sjezdovky.

Okénka:

Lingvistické: 

Ss ouředníkama se musí vopatrně pane wachmajstr, takže je dobré mít po ruce pár italských slovíček nebo překladač. Pár lekcí v Duolingu ne vždy postačí. A mít k pořádkovým složkám patřičný respekt. 

Technické: 

Stará poučka, že cestovat se dá na všem, se potvrdila. Někdy to chce víc sebezapření, odvahy i kompromisu, ale dá se. Cestou i necestou. Rozhodující je řidič, pilot, kapitán.
Jak to bylo s pindíky?  Versyse znám dobře, potvrdil jsem si, že je pohodlný, nenáročný, nezáludný. Na horské silnice jako dělaný. Dokážeš využít jeho potenciál, nemusíš se bát, že tě svým výkonem někde vytrestá. Samozřejmě ani na něm nemůžeš jet jako hovado, fyzikální zákony jsou neúprosné. Malého Tigera jsem měl za svého favorita, nezklamal, ani nenadchnul. Tím, jak to je nová motorka, dělá vše čistě, v klidu, skoro bych řekl takový sterilní. Možná spíš chirurgicky přesný. Je pohodlný, tichý, jeho tříválec se umí rozmotat do pěkného tance. Možná, že kdyby měl laďák jako Versys, těch emocí tam bylo víc. A starý Zed? Překvapil, jak se sním dá cestovat vcelku pohodlně. Pokud se nejede po dálnici, nevadí, že je to naháč, v parném dni je to i výhoda, když na tebe víc fouká. Nízká stavba a tím snadná ovladatelnost je plus. Sílu všech 127 koní nemáš v horách šanci využít. Nebo pokud, tak se v táhlých zatáčkách rozjedeš do nesmyslu a papíry můžou být hned pryč. Co se mi na dlouhé cestě líbilo – nechceš řadit, nemusíš. Silný motor si vystačí vždy s tím kvaltem, který tam máš. Trochu víc se napije. Relativně, vzhledem k Versysu i Tigeru. Ale 6 a půl litru a ne 4 a půl je bezpředmětných, když se kocháš Alpami. O Honzovu CF Motu nemůžu podat hlášení, nechtěl se zatím pouštět do sedlání jiného stroje. Snad za další výlet. Každopádně po cestě neříkal nic závažného, že by mu vadilo.  

Hudební:

Ty mlč ty páprdo, no ty v tom baloňáku (Jaromír Nohavica – Fotbal)
A kdo nemá R ten je Revolter (Dymytry – Revolter)

Ještě tipovací otázka na závěr – která s přiložených fotek bude nejvíc zobrazovaná?  😊