Když na MotoGP, tak do Mugella

Třetí den Pordenone - Mugello - Pordenone  600km, dálnice a trable s kreditkou

Ráno jsem se těšil na snídani, bohužel jsem se ale zapomněl domluvit, aby mi jí někdo na šestou ráno připravil. Razím tedy s prázdným žaludkem na dálnici a už asi 500m od hotelu začíná kapat. řikám si to snad neni možný - nepromok jsem si nechal na základě předpovědi na hotelu. :-) Na téhle cestě už je fakt ale asi normální, že se nemokne a dálnice opět uhnula někam, kde byla silnice jen vlhká, že i motorka zůstala uplně čistá a já to mrskal přes rodiště Duce Boloňu až na sjezd Barberino Mugello. Jedu si svých asi 140kmh, potkávám partičky z Německa, Itálie,  elký Británie, prakticky z celé Evropy a všichni jedou za tim samým. Je to magický, na motorce jsem na grand prix nebyl a už tenhle příjezd je prostě jiný zážitek než z auta. Byl jsem překvapen, kolik jsem potkal na pár kilometrech fajn dálnice A1 ( až na ty diletace - bacha na rozkmitání řidítek, jednou jsem se hodně lekl ) nových 1299 Panigale nebo nových Multistrad a BMW RR. Na výjezdu z dálnice už se dělaly obrovské fronty aut a motorky zde měly zařízený speciální vjezd. Paráda. Autem sem určitě nejezděte, nebo minimálně den předem, fronty aut byly po osmé ráno z dálnice až na okruh, což je podle mě ještě tak 15km a ani se to nehnulo. Po cestě k okruhu si všímám cedulí Futapass ( tam se údajně testují Ducati, něco jako Nordschleife pro auta ), cedulí na St. Agata a Lamborghini. Prostě motory kam se podíváš, můj svět…

Italové pouští motorky parkovat přímo do areálu okruhu, což má taky větší kouzlo než parkovat někde na poli…Tady ale veškerá organizace končí. Kromě Ducati tribuny nemá neznalý člověk šanci nic najít a ani organizátoři mou tribunu Casanova Saveli neznali. Mám už zaparkováno a ptám se naposledy jednoho kluka a ten říká něco ve smyslu, že ta moje tribuna je uplně na druhé straně - jak jinak. Tenhle kluk ale píská na nějakého svého kámoše co parkoval zrovna Runnera 50 a asi mu říká, aby mě tam hodil. Co nevidět sedím na skůtru, helmu mám v levé ruce ( neni šance si jí nasadit, všechno je honem honem ) , bundu v pravý - je už hrozný vedro… Nedržím se, nemám helmu a jedu někam s klukem, který neumí anglicky ani slovo a jen se modlím, aby mě nechtěl ukrást, protože jeho jízda tomu tak nasvědčuje. Nicméně všechno dobře dopadá a já se ocitám před hlavním vstupem a o další zážitek bohatší. Jeho reakce na moje thank you - Sí Sí je nezapomenutelná. Bylo na něm vidět, že má radost, že mi pomohl.
 

Zažít závod tady a navíc letos, kdy je Rossi opět ve formě, je fakt zážitek na celý život. Byl jsem jen v Brně, kde to fajn, ale tady je to teprve velkolepé, je to svátek. Italové tím opravdu žijou, dojede poslední jezdec a jediný kdo neběží pod stupně vítězů jsem já a to kvůli tomu, že si pomoct od kolon. Jaká naivita…

Organizace po konci závodu nula, nikde ani jeden policajt, ucpáno natolik, že ani na motorkách se nedá hnout. Pro představu, v 15:30 jsem byl u Duce a v 18:00 teprve v Borgo san Lorenzo, asi 5km od okruhu. Tady mě přepadá neuvěřitelná krize a jasná dehydratace. X hodin v podstatě bez vody, 2.5h fyzické námahy postrkávání Monstera ve frontě ( holt daň za vzducháč ), do toho hic, helma. Prosím tedy jednoho kluka z Německa, aby mi dal vodu s tím, že stačí trocha a ve městě něco koupím. Další omyl. Všechno zavřené, což bych v den, kdy zde projíždí tisíce turistů opravdu nečekal, ale jak je vidět - jiný kraj, jiný mrav zde opravdu sedí. Mám ale kliku, když potkávám holku co umí trochu anglicky a rozumí mé žádosti o krám, o vodu. Pár kluků tady kousek hraje fotbal a bude tam občerstvení, říká mi. Dávám dědovi v kantýně pár euro za modrý energeťák a litr vody na cestu, chvilku oraz než to začne fungovat a v telefonu mezitím hledám vytipovanou silnici SP 302 do Faenza, abych se konečně po šesté večer začal vydávat na cestu na hotel zpět do Pordenone. Volím zatáčky, protože dálnice je děsná nuda, přeci to nemůže být časově o tolik delší.

Na SP 302 je od všeho trochu, povětšinou jde ale o poměrně úzkou cestu s popraskaným asfaltem, stojí ale určitě za to a po té ranní dálnici si napravuji chuť. Je neskutečný, co si tady Italové dovolí na skůtrech. Předjel mě nejeden na T- maxu a dokonce i s nějakým SH 300i. Neudržel jsem si jich dlouho, ani když jsem je měl před sebou. Všechna čest.

Za Faenze se trefuju na SS 309 směr Benátky. A za Faenze začínám taky řešit zdánlivou banalitu a to tankování. Pumpy jsou sice všude, ale jen bez obsluhy a navíc berou jen kartu vydanou v Itálii nebo peníze, kterých ale moc nemám. Na počítadle ujeté vzdálenosti z rezervy je asi 40km ( jednou jsem tlačil když tam bylo 55km ) a začínám být značně nervozní, kór když jsem vyzkoušel od Agipu, přes Q8 nebo Repsol či Shell. Odbočuju tedy do jednoho městečka s cílem najít bankomat. Před tím jetě zkouška poslední pumpy, která bere i hotovost. Hážu tam svých posledních 10 euro, abych vzal za pistoli a zjistil, že je zamčená ke stojanu? Deset Euro samozřejmě propadlo ve prospěch pumpy a na mě padá beznaděj, únava, do toho se začíná padat světlo a mě čeká na hotel ještě asi 150km. Obrovská krize a pomalu si připouštím, že tohle nedám. Dojíždím ale do centra a ptám se na bankomat. Starší italka mě posílá k bankomatu v nějakých průchodu. Vložim kartu a objevuje se error. Nefunguje, prostě Itálie, bude funguvat jiný… Ptám se dál, posílají mě do Unicredit Bank. V duchu mám vyhráno.. Vložím kartu a error. Začínám propadat fakt velké panice, asi hlavně díky fyzické únavě. Volám do své banky, kde netuší,kde je problém. Pokládám naštvaně telefon a za mnou mi mladý Ital oznamuje, že má tato část Itálie výpadek bankomatů a že to mám zkusit jinde. Odpovídám, že nemůžu, protože mám dojezd možná 10km. Bylo mu mě zřejmě hodně líto a tak mi dal 10 Euro na trochu tohom senza piombo. Při ceně 1,7 euro za litr to pro mě znamenalo jen oddálení problému, domů zbývá totiž ještě asi 150km a to na 5 litrů ani Duc nedojede.

Po pár km na mě tak opět svítí hladové oko a kilometry na počítadle najednou naskakujou strašně rychle. O těch pár desítek km dál ale funguje už první bankomat a na nejbližší pumpě - samozřejmě po kontrole, jeslti nejsou zamčený pistole - platím a tankuju. Uff.

Najednou je všecko veselejší a do toho nezapomenutelný západ slunce na nějakém násypu za městem Chioggia. Červánky se zde odrážejí ve vodě, magický. Fotku nemám, spěchám domu. Teď toho ale trochu lituju.

V Benátkách už najíždím na dálnici a jedu co to dá…

Ucpaná silnice z Mugella a shánění benzínu nebo vlastně peněz mi příkladně ukázalo jak je možné z 300km výletu plánovaného možná na 5h udělat hodin 8. V Pordenone ze mě všecko padá a uvědomuju si, že jsem vlastně celý den nic nejedl a tak si dávám před půlnocí oběd v Burger Kingu. Ponaučení pro příště sehnat si ubytování určitě blíž a v Itálii vozit hotovost - minimálně když nejste na dálnici a v neděli.

Den čtvrtý - Pordenone - Passo Giau - Reisach

Dnešek je plánovaný na pohodu s cílem si to trochu užít. Snídám s paní domácí, řešíme včerejší závody, ekonomickou situaci v Itálii, rozdíly severní Itálie vs Afrika. Ani se mi nechtělo nikam jet, zajímavý a příjemné povídání. Prosím ji, jestli by mi dala nějakou adresu na moto servis, potřebuju totiž po asi 1500km namazat řetěz. Adresa mi přistává na stole a radši mi ještě ověřuje, zda mají otevřeno. Poděkuju a opouštím tohle příjemné ubytování. Trochu mé nervy otestuje Duc, kdy po otočení klíčkem naskočí na displeji chyba fw 005 a startér se ani nehne. Nevím, co to je, už se mi to párkrát stalo i v ČR, ale na druhý pokus to vždy chytlo. Tady po třech pokusech nic, asi nemůžu být chvíli v klidu a zdá se že včerejší smolný den pokračuje i dnes. Na čtvrtý pokus nakonec Duc startuje a já jedu konečně mazat řetěz.

Po chvilce znakové řeči - ruce, nohy, zvuky -  a vzájemnému smíchu, že si s Italem nemůžeme v životě rozumět pochopil co potřebuju upravuje zvedák na letmý kolo a bere do ruky sprej. Chci platit a tak říkám, říkám:  ,,How much how much”, na to se on jen usmívá a odpovídá - Ducati due Mugello, tak jeď a neřeš to, to je dárek. Italové mě svojí náturou opravdu baví, byť je jasný, že přijet tam s Yamahou tak je to zadarmo taky, protože ta byla první a kdyby s Hondou, tak taky, protože Marquez spadnul… Ale to umění to takhle pohotově prodat. :-)

Volím vyzkoušenou trasu do Longarone. Z téhle strany to neni tak skvělé jako sem, nicméně si stejně říkám, co bych za to dal tohle mít za barákem. Silnice zalité slunce, teplota akorát. V Longarone poprvé na této cestě trochu tápu a předjíždím jednoho starého Mini Coopera pořád dokola, jak se ujištuju u krajnice hledáním v mobilu. Po asi čtvrté výměně pozic vyskakuje starší dáma z auta a běží ke mě, jestli mám problémo. Řikám, že mám a anglicky říkám, hledám silnici 251 na Passo Giau. Italsky odpovídá, sii, due uno činkve.. Řikám, síííííííí a ona něco, ať jedu za nimi, že mě vyvedou, protože tam jedou taky. V duchu mě přepadává trochu deprese z toho, proč se mi takovýhle věci nedějou doma v čechách, kde bloudim vlastně daleko častějc, když tak nad tím přemýšlim…

Silnicí 251 jedu až do Selva Cadore. Jde o krásnou točitou silnici bez provozu, která pořád nenápadně stoupá a střídaj se zde jak rychlejší zatáčky, technické úseky, překlápěčky. Moc hezký svezení co vede vesničkami rakousskéoh typu. Nahoře odbočuji na Passo Giau, tady jde spíš o to se dostat nahoru, je zde už pořádná zima a nahoru vede tuším 18 vracáků na jedničku a plný rejd. Nahoře se mi otvírá úžasný pohled na obrovské masivy. Když to tak vezmu, tak ze všemožných passů a míst v alpách mě právě tohle dostává asi nejvíc. Pocitově se mi zdá, že jsem snad výše než na nejvyšší bodě Grossglocknerstrasse, ale není tomu tak, tohle místo je k mému překvapení asi o 500m níž. Dělám pár fotek a čerpám síly na sjezd do Cortiny. Do Reisachu, kde dneska spím, jedu po silnici 111, která má zajímavý profil, ale je místy dost v zoufalém stavu.Po ubytování si dávám chvíli pauzu, ale asi po hodině už mě to zase táhne do zatáček, takže koukám na mapu co v okolí vybrat. Do Nassfeldu by to mohlo být zajímavý.

Sedám na motorku s tim, že v tomhle známém středisku si aspoň dám trochu rozchod a projdu si to tam. Svezení pěkné, ale nahoře nic, všechno zavřené a jen lanovky a lanovky. Dělám fotku u jezera a letím zpátky na penzion, i kdybych tu chtěl zůstal déle, vyhnala by mě vichřice co tu fouká.

Další den za mnou, po trochu stresovém včerejšku dneska značka ideál. Kilometrová porce tak akorát, i když můj zadek už bolí víc a víc, počasí opět vyšlo. Co víc chtít.

Den pátý - Reisach - Palfau

Budím se, počasí si po zkušenosti s meteorology radši předpovídám sám po kouknutí z okna. Vidím azuro, dávám si lehkou snídani a mířim dál po 111 na Villach, tam po 94 na St. Veit, kde koukám na mapu a objevuju zajímavou zkratku na  L67 Gurk. Každé zpestření dobré, dál odbočuju na 92 přes Huttenberg na Neumarkt, tahle cesta je další alpský skvost - jede se kaňonem podél vody. Poté 114 do Trieben, začátek je hodně rychlý, ale čím blíže k Trieben, tím více se to začíná motat, je zde zánovní povrch a člověka to donutí řvát do helmy. Jak má člověk za sebou tolik kilometrů v zatáčkách, tak na sobě cítí prostě větší a větší jistotu a takovou preciznost, dělá mi to radost, protože je to fakt rozdíl, když srovnávám moje “plácání” z prvního dne. Tahle horská dráha pokračuje i za Triben po L 713 a odsud už jedu bez nějakých zajížděk rovnou do mého Lagerhausu z prvního dne. Původně jsem uvažoval, že si už cestu zkrátím a pomalu se začnu přibližovat k domovu, ale cítil jsem potřebu se poslední den ještě pořádně svést a k tomu je to Palfa předurčené.

Den šestý - Palfau - Praha 450km

Když se ráno probouzím, ani se mi nechce vstát. Zadek cejtím dokonce i když nesedím na motorce a včera se k tomu přidaly i záda. Po 2000km na naháči v pěti dnech se asi není čemu divit. Beru si nějaký ibalgin na bolest a snad to přejde. S itinerářem z prvního dne jsem byl unešený, nechávám tedy zpáteční cestu bezezměny a volím sázku na jistotu. Nutno říci, že v cíli jsem příjemně překvapen, protože Wildalpenstrasse je z této strany ještě atraktivnější, o úseku nad Greinem pak ani nemluvím, to se slovem nedá popsat a je jen dobře, že takováhle atrakce je poměrně kousek od středočeského kraje. Závidím jihočechům! :-)

Co říct závěrem?

Že vyšlo jako zázrakem počasí, přecijen ujet 2600km bez deště u mě nebývá zvykem a to považuju já za to hlavní co se má podařit na dovolené na motorce, pokud nemáte vyloženě velký cesťák. Jako liché se ukázaly i obavy ze samoty a případné nudy. Naopak, jsem o hodně zážitků bohatší a v paměti mi na vždy zůstanou právě ty momenty, které bych jinak nezažil, protože mazadlo na řetěz by se ve dvou uvezlo, nebyl bych nucen se bavit s místními lidmi apodobně. Byla to vlastně jedna z “největších” dovolených, co jsem zažil a myslím, že z 90% to dělá právě to spojení já a motorka a nikdo jiný, člověk si dokonale vyčistí hlavu a doporučuju určitě všem, kdo jen trochu váhá, protože člověk pak ta místa daleko víc vnímá… Příští rok snad nějaký ostrov :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE