Jak jsme nedojeli na Grappu

Rok se opět s rokem sešel a zase je tu začátek července, kdy s kolegou Honzou vyrážíme na tradiční vícedenní motovýlet. Už od podzimu ladíme trasu, která nás letos po roční přestávce má opět přivést do Itálie, která se stala naší oblíbenou destinací. Plánování bylo opět ambiciózně (na vzdálenost) vedeno převážně záživnými klikatými úseky. V takových podmínkách ujet 300km je celkem slušný výkon. Co se týká strojů, popisuji to znovu každý rok, takže se o nich lze dočíst tady a tady, případně tady. Komu se nechce klikat, jsou to dva téměř youngtimery od Ducati a Triumphu.

Naplánovaná trasa začíná v Praze, odkud máme v plánu vyrazit po dálnici na jih do Linze. Odtamtud podél řeky Enns až k řece Salze, kde chceme zakempovat. Ráno jako rozcvičku místní sedýlko Hengstpass, který nás má posunout do údolí řeky Steyr a dále na Liezen přes Pyhrnpass. Z Liezenu se chceme přesunout na Sölkpass a dále pokračovat na jih na Nockalmstrasse. Od ní je v plánu se nějakou zábavnou formou dostat do Zell am See, což je místo druhého plánovaného noclehu. Den číslo tři je náročný. V plánu je přesun do Itálie přes Grossglockner, pak na jihovýchod na Kötschach a passo Monte Croce. Odtamtud do Tolmezza odbočkou lehce na západ a přes passo Rest se prosmýknout do Maniaga, pak údolími Cellina a Tuara do Longarone a dále na jihozápad pod Grappu. Čtvrtý den má začínat okruhem kolem Grappy a má následovat přesun na severozápad k Bolzanu. Podrobnou trasu jsme chtěli nechat na rozhodnutí na místě podle počasí a zbylých sil. Podklady pro vhodné trasy jsme samozřejmě nastudovali předem. Poslední den byl v plánu návrat domů atraktivními lokalitami západu Rakouska, případně přeshraničními německými oblastmi. Něco jsem tam prozkoumal i na jaře autem, kdy jsem donutil rodinu jet místo rychlé dálnice z lyží domů různými zapadákovy na německo - rakuské hranici jen kvůli tomu, abychom se v létě na motorce s Honzou po cestě tolik nenudili :-D Co člověk neudělá pro zdar akce, že?

No a teď k realitě: K samotné akci málem nedošlo. Odjezd byl naplánován na středu 2.7. 2025. V pátek předtím se však Honza tvářil ne příliš zdravě. Ve středu již simuloval virózu a sliboval odjezd o týden později (což byl poslední volný termín v červenci). O týden později byl stále nezvěstný a po několika průběžných telefonátech se každým dnem ztrácela naděje i na náhradní červencový termín. Pak jsem odjel na dovolenou já a až do srpna jsme se nesešli. V srpnu doběhly dovolené a začali jsme plánovat nový volný termín, což byl poslední prázdninový týden. Opět odjezd ve středu, návrat v neděli. Jenže přišla Erin. To není nějaká naše známá, ale hurikán, který řádil v Atlantiku a do Evropy dorazil jako hluboká tlaková níže a nám přerušil výlet. V Itálii způsobil brutální srážky a to bychom na motorce asi nechtěli absolvovat. Takže znovu odklad o týden na první týden v září. Znovu odjezd ve středu. Už jsem z toho nervózní, to neustálé odkládání mě deprimuje. V pondělí dáváme poradu na počasí… Středa s nějakými přeháňkami, čtvrtek na Rakousko dobrý. Ale pátek, kdy máme jet Glockner a absolvovat dlouhý přesun do Itálie je masakr. To nedáme. Takže ještě poslední posun. Víkend má být dokonalý, další voda až v úterý… Posouváme na pátek. Pokud v pátek neodjedeme, tak to letos ruším, protože už nastupují jiné činnosti. Den se taky proti červenci povážlivě zkrátil, plánované trasy nemusí časově klapnout a je zde i drobná nejistota ohledně startování Triumpha, která přetrvává z loňského výletu…

V pátek nám konečně svítí pomyslná zelená a já s naloženou Multistradou vyjíždím ku Praze na sraz s Honzou, abychom vyrazili na jih za dobrodružstvím. Sraz úplně neklapne, protože já jsem odhadl příliš pesimisticky čas srazu dle dopravy na navigaci (platné pro auta) a Honza si navíc neodpustil obligátní zastávku v Braníku, kde se každý rok pod různými záminkami musí zastavit, asi aby tam zřejmě provedl nějaký pohanský předstartovní rituál, který nikdo nemá vidět. Vzhledem k tomu, že dnešek hrozí nějakými přeháňkami v odpoledních hodinách jak u nás, tak hlavně v Rakousku, nehodlám ztrácet čas a vyrážím zatím na trať sám s tím, že se po cestě někde sejdeme. Jedu tradiční trasou z Prahy po D1 a následně na D3 na jih. Cestou potkávám na různých místech drobné náznaky srážek, které ovšem nikdy zcela nenamočily silnici nebo mě nedonutily se oblékat do nepromoku. První vážnější deštík přišel okolo Soběslavi, což mě donutilo sjet z dálnice a vyhledat pumpu (Řípec u Veselí nad Lužnicí), kde jsem si poprvé od domova odpočinul, natankoval, pořídil svačinu i pivní zásoby na cestu. Mezitím dorazil Honza, mihla se zde taky banda motorkářů ze Slovinska, kteří mířili na sever.

Déšť postupně přešel a my jsme odpočatí a připravení vyrazit. Jedeme dál po dálnici, protože v pět má přijít trvalejší déšť a Salza je daleko. Kvitujeme dálniční výstavbu na jihu Čech v posledních letech, míjíme Budějice a zakrátko stavíme na hranicích. Honza tankuje, já kupuji dálniční známky. Na jihu se stahují mračna. Sleduji radar a doufám, že většinu vody projedeme v tunelech. Vyrážíme na jih, za sucha to zvládáme do Freistadtu. Pak začíná pršet a přichází první tunel. Tunel je v suchu, ale jsou tam i místa mezi tunely. Delší než si pamatuju. Postupně vlhneme. Před posledním dlouhým tunelem se nedá nic dělat. Stavíme u takového technického plácku a jdeme do nepromoků. Pak sjedeme tunelem z hraničního hřebene a místo na Linz odbočujeme doleva na Pregarten. Pokračujeme přes Mauthausen na Enns a déšť neustává. Sice se objevují na obloze světlejší místa, ale předpověď byla pravdivá. Okno beze srážek bylo do páté hodiny a ta už je za námi. Teď už bude lejt furt. Hledáme na mapě nějaký kemp a ve Steyru se jeden zajímavý nabízí. Vyrážíme. Máme to tam 30km, to ještě zvládneme. Déšť houstne a k tomu se přidává prudký nárazový boční vítr. Napadá mě, že to je disciplína, kterou jsem si na motorce ještě mockrát nevyzkoušel. Není to úplně příjemné a asi o její trénování úplně nestojím.

Přijíždíme do Steyru a v hustém dešti jedeme přes semafory. Po asi čtvrt hodině jsme se prokousali do kýžené části města, kde má být kemp. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že nefunguje. V tomhle ceďáku se snad nedá ani stavět stan. Honza nachází betonový přístřešek, ale kdoví, jestli nás odtamtud někdo nevyžene. Já na mobilu nacházím Gasthof v blízkém okolí. Asi po kilometru jsme tam a pokoušíme se dobouchat dovnitř. Paní nám jde otevřít, ale hosty neberou. Zavolá ale ke konkurenci a navádí nás do podniku, kde nás jistě ubytují. Ještě tedy jedeme asi dva kilometry do kopce a pak už parkujeme pod zastřešenými parkovacími místy ve dvoře a bereme pěkný pokoj v zájezdním hostinci. Zevnitř připomíná spíš zámeček s atriem uprostřed. Sundáváme mokré svršky, sušíme a pozorujeme místní hasiče, jak si zrovna v tomhle malebném podniku pořádají hasičské cvičení. Ohnisko "požáru" zakládají zrovna v dřevostavbě, pod jejíž střechou jsou krytá parkovací místa a kde zrovna stojí naše motorky. My jdeme na večeři a pivo. Večer končíme v kožených sedačkách na chodbě se skleničkou schnappsu v ruce a těšíme se na ráno, kdy má být už úplně jiné počasí. Čeká nás start do atraktivních kopců, kde jsme ještě nebyli. Já mám dneska za sebou 382km, Honza to bude mít asi o kilečko méně.

Ráno se probouzíme do krásného počasí bez jediného mráčku. Navazujeme na původní plán s tím rozdílem, že nestartujeme na Salze, ale ve Steyru. Žádný zásadní problém to není, máme možnost dnešní trasu v případě potřeby i lehce zkrátit. Dnešními hlavními cíli jsou dvě sedla: SölkPass a Nockalmstrasse. Obě silnice vlastně navazují na naše loňské scanování Rakouské mapy, kdy jsme celkem důkladně prošmátrali východní oblasti Rakouských Alp. Letošní výlet na ně přímo navazuje západněji a vede výše zmíněnými highlighty, které očekáváme a některými dalšími, o kterých ještě nevíme. Dalším účelem dnešního dne je dostat se na dosah Glockneru, který chceme zítra ráno v pohodě absolvovat. Trasa je narýsována a my vyrážíme z našeho penzionu vedlejšími silničkami podél Ennsu na Ternberg a uhýbáme do údolí Steyru, které projíždíme po okresce. Z města Spital am Pyhrn stoupáme na nenápadné, ale velice zábavné sedlo Pyhrnpass, které jedeme tak, jako kdyby to bylo jediné sedlo v Rakousku.

Je to pochopitelné, nebyli jsme v Alpách víc než rok a celou dobu jsme se na tohle těšili. Ze sedla sjíždíme do Liezenu, kde dáváme krátkou pauzu a přidáváme nějaké vrstvy, protože není úplně nejtepleji. Z Liezenu pokračujeme na západ po silnici B320. V zorném poli máme nádherný masiv hory Grimming, který je pořád fotogenický. V jednom místě na to mají určitě cíleně navrženou odpočívku. Tu ovšem míjím a pak už jsem příliš blízko a kouzlo se ztrácí. Vracet se nebudu. Příště alespoň vím, kde zastavit. Ale stíhám ještě hezkou Kammspitze. Přímo pod Grimmingem odbočujeme doleva na Öblarn a o vesnici dál už míjíme ceduli na Sölkpass. U pumpy už vidíme pár motorkářů, kteří mají dnes podobný cíl jako my. Ještě kontroluju stav kilometrů, jestli mám dostatečnou rezervu benzínu a pak už začínáme stoupat. Tradičně jsme se s Honzou rozdělili, protože tyhle úseky jezdíme každý po svém a každý zpravidla v jiném místě fotí. Když ho vidím fotit, vím, že se nemusím zdržovat stejným záběrem a vyberu si jiný, kde mě pak zase míjí on. Nakonec máme celkem bohatou sbírku, ve které toho moc nechybí. A šetří to i trochu času.

 

Údolí na Sölkpass je stará cesta, která byla využívána již v době bonzové. Dnes je tam přírodní park a nutno přiznat, že je to úchvatné. Cestou nahoru jsem měl pocit, že jedu snad až kanadskou krajinou. Jen na loukách se místo bizonů pásly krávy. Ty se posléze začaly vyskytovat blíže silnici a někdy i přímo na silnici. Jet pilu se zde tedy moc nedá. Ale ono se člověku ani moc nechce. Na to je to tu moc hezké. Občas jsou na silnici rošty, aby krávy neutekly kam nemají. Těsně pod sedlem mají v serpentině pěkný vodopád. Na sedle na mě čeká Honza, uděláme ještě pár fotek a vyrážíme směrem dolů.

Na silnici se vyhýbáme kravám. Jedna je celkem přítulná a hledá dobrovolníka, který by ji podrbal. Na cestě se objevuje štěrk, na který upozorňují i dopravní značky – na Rakousko celkem nezvyk. Doteď jsme nepřišli na motivaci ani příčinu tohoto stavu. Štěrku masivně přibývá až za hranici dobrého vkusu. Některým motorkářům to činí potíže. Jedna paní na BMW jede krokem s oběma nohama na zemi. Proti nám v kopci stojí hlouček motorkářů a něco řeší. Mezitím se jedno stojící GSo pod svým jezdcem sveze k zemi. Po chvíli zjišťujeme, že jiné BMW je zahozené pod silnicí a jako v tetrisu zapasováno náležitě kolem kmene horského smrku. Obešlo se to evidentně bez zranění. Ale příjemné to není a je evidentní, že práce s povrchem není triviální. Pomoc nikdo nepotřebuje, pokračujeme tedy opatrně dolů. Po nějaké době štěrk mizí a posledních pár zatáček dolů je zase parádních.

Dole stavíme u hřbitova, lehce se osvěžujeme vodou a vydáváme se na další přesun k Nockalmstrasse. Jízdní techniky jsme si teď užili dost, takže jsme rádi, že můžeme jet poklidně po rovné silnici. Projíždíme skrz Murau a pokračujeme dál na západ až do vesnice Stadl an der Mur, kde stavíme na pumpě, tankujeme a taky posíláme něco do žaludku. Za chvíli budeme odbočovat na jih k Nockalmstrasse a na mapě ta silnice vypadá dost zajímavě. Jsme zvědaví… Pumpařka je starší paní, která nám zpříjemňuje pobyt tím, že pálí jednu cigaretu za druhou, což ostře kontrastuje s čistým horským vzduchem všude okolo. Snažíme se pobyt tady maximálně zkrátit. Po chvilce tu staví i parta kluků z Prahy. Zdravíme se a po zjištění, že jedou Sölkpass z téhle strany, je upozorňujeme na štěrk.

Vyrážíme dál na cestu a za chvíli odbočujeme na jih. To, co teď mělo být pouhou přibližovačkou k Nockalmstrasse, se stává samostatným zážitkem. Jedná se o úsek mezi obcí Predlitz a letoviskem u jezera na sedle Turracher Höhe. Je to přibližně dvacetikilometrová jízda podél říčky Turrach, která končí stoupáním do sedla. Silnice je poznamenána horším asfaltem, ale to nám ve stoupání tolik nevadilo (o opačném směru bude řeč později). Zvláště ten rovinatější úsek podél řeky je totiž neuvěřitelně klikatý a ty zatáčky jsou hodně podobné (Honza ho pojmenoval "Vše za 3"). Střídají se jedna za druhou v pravidelném rytmu a já bych to asi nejlépe nazval „tréninkovou dráhou“. Protože po těch dvaceti kilometrech jízdy, kdy děláte pořád to samé, to prostě nějaký efekt mít musí. Závěrečný výjezd s taháním za plyn je vlastně jen třešničkou na dortu. Stavíme u jezera, něco vyfotíme a jsme vysmátí jak berušky. Tohle byla hodně velká zábava. Za sedlem klesáme dolů, výhledy jsou pěkné a už nedočkavě hledáme odbočku doprava na Nockalmstrasse. Brzy se dočkáme a po krátkém stoupání stavíme u mýtné brány. Paní nás zinkasuje, předá samolepku a my vyrážíme.

Stoupáme krásnou krajinou. Brzy opustíme pás lesa a dostáváme se na volné prostranství pod prvním sedlem. Zatáčky se před vrcholem kroutí úplně neuvěřitelně. Bohužel se tu ve zrovna nejexponovanějším místě motá nějaká plechovka. Jsme namotivovaní fotkami zásadního úseku téhle horské silnice, ale ten čeká až za sedlem. Na něm je velké parkoviště a možnost výhledu na obě strany kopce. Tady trochu pochodíme a pofotíme. Panorámata jsou to opravdu povedená. Cestou dolů, hned za sedlem jsou ikonické zatáčky obepínající kopec, které jsou pro tuhle silnici nejtypičtější. Když do nich vyrážíme, bohužel zjišťujeme, že co je atraktivní na webu z dronu, nemusí být už tak skvělé ze silnice. Je tu hodně světlý asfalt, ale poměrně úzký, spousta dlouhých hadů a silnice je místy mezi krajnicemi vypouklá. Očekávaná "závodní trať" se tedy nekoná a je to spíš trochu krajinářské. Projíždíme zatáčkami dolů a opět se noříme do lesa. Zde už dokonalá silnice se po chvíli začíná opět zvedat a v klikaticích stoupáme na druhý vrchol, ten nejvyšší z celé horské silnice. Tam přijíždíme téměř po hřebeni horského hřbetu. Opět stavíme. Mají tu bufet se suvenýry. Procházíme se kolem, zase pořizujeme nějaké fotky a lehce odpočíváme. Teď už následuje klesání dolů a cesta k dnešnímu cíli, jímž je Zell am See.

Dolů jsme se sklouzli celkem pohodlně a jelikož ještě není úplně pozdě a cítíme ještě nějaké síly, nechceme jet po dálnici. Ve vesnici Innerkrems proto odbočujeme na východ do kopce a projíždíme takovou malou horskou silničkou, která se vyhýbá všem obcím a vede cca 20km jen přírodou. Opět to má nádech takové té kanadské pustiny. Nádhera, balzám na duši. Do civilizace se vracíme v Sankt Margarethen im Lungau. Tam si to střihneme kolem hradu Mooshau a pokračujeme na sever do Obertauernu. Cesta ubíhá svižně a i relativně zábavně, nicméně na uplynulá dnešní dobrodružství to samozřejmě nemá. V Obertauernu stavíme, abychom si udělali momentku s Liverpoolskou čtveřicí, která si vůbec není podobná. Taky opět oblékáme nějaké vrstvy oblečení, které jsme během dne sundali. Přece jen je začátek září a ne červenec. Klesáme docela těsnou soutěskou do Radstadtu, kde je hlavní tah na Salzburg. Tentokrát nepohrdneme pár kilometry dálnice, abychom se urychlili, protože i na vedlejší silnici je provoz a den se přece jen krátí. Jedeme proti klesajícímu slunci a místy to je trochu nepříjemné.

Z dálnice sjíždíme v Bischofshofenu. Míříme do města a místo přesunu údolím volíme přece jen zábavnou trasu přes Hochkönig. Máme toho sice už dneska docela dost, ale kilometrově to vychází podobně, proč tedy nezvolit záživnější formu? Tuhle silnici jsme už jednou jeli v opačném směru před dvěma lety, víme tedy do čeho jdeme. Dneska si to dáme obráceně, těšíme se na to. Nahoru to bylo super. Za prvním sedlem je klesání do Dientenu a následuje ještě jedno mezi Dientenem a Hinterthalem. Pak už je jen sjezd na Maria Alm a Saalfelden im Steineren Meer. Cestou dolů se do mě dává trochu zima. Vypadá to, že moje rukavice absolvují svůj poslední výlet a odvětrávání má větší otvor než by měl mít. Sjezdem do údolí také pozvolna nastupuje šero a my po několika nudných kilometrech velice rádi odbočujeme do kempu na severu jezera u Zell am See.

Závora je zavřená, recepce taky, ale to nás nezastaví. Přes vozíčkáře a chodník jsme se probili do kempu. Chlápek, který prodává před hospodou zmrzlinu (což je v našem prochladlém rozpoložení docela provokace) je Čech a radí nám, ať si někde vybereme flek a postavíme stan "na pražáka", tedy bez ohlášení. Taky nám říká do kdy mají otevřeno. My neváháme, nacházíme si místo, stavíme stany a běžíme na pizzu a pivo. U toho nabíjíme různé spotřebiče a hodnotíme dnešní megaetapu. Ono to totiž bylo 399km. Ujeli jsme to ani nevím jak. Byla skoro pořád nějaká zábava. Po několika pivech na nás dolehla únava a pro dnešek to balíme. Drobnou nevýhodou je, že sociálky jsou na kód, který logicky nemáme, proto musím v noci na záchod někam do přírody. Kompenzací mi je noční výhled na jezero.

Ráno vstáváme a nad námi leží nízká oblačnost. Později se začíná trhat a my vidíme modré nebe a vršky kopců lehce pocukrované sněhem. Balíme stany, podnikáme další nezbytné ranní úkony směřující k přesunu našich stanů a jejich obsahů na motorky a resuscitaci jezdců do takového stavu, aby byli způsobilí na tyto jednostopé stroje nasednout a zcela je ovládat. Takže došlo na kafe a croissant. Ten byl k dispozici na recepci, kde jsme přiznali nocleh a zaplatili za něj příslušnou částku. Pak jsme začali ohřívat stroje a nastavovat trasy do navigací. Dnešek je naplánovaný velmi ambiciózně a jedna z jeho hlavních destinací nás čeká hned na začátku. Kdybych zmínku o Glockneru uvedl v nadpisu nebo v úvodu, každý by můj článek asi hned přeskočil, protože všichni už tam byli a každý o tom psal. Já osobně jsem dost těch cestopisů četl a vlastně se téhle části trochu bojím, protože očekávám „Václavák“ spojený s dopravní zácpou, ale zase na druhou stranu se těším, protože by tam asi všichni nejezdili, kdyby to stálo úplně za prd. Takže uvidíme. Je září, hlavní turistická sezóna skončila a jen musíme trochu doufat, že nahoru nepojedeme za sněžným pluhem…

Nějak jsme se vypakovali z kempu a zahříváme se přibližováním pod Glocknerskou silnici. Po chvíli dojíždíme k mýtné bráně, platíme tu nehoráznou sumu, balíme samolepky, papírovou mapu, cvakneme fotku, kterou stejně nikam nedáme a pak už startujeme směrem nahoru. Jak je naší tradicí, jedeme nahoru každý zvlášť. Já vyrážím a záhy dojedu polský autobus. Za ty prachy, co jsem před chvílí vysolil dole na bráně, se ovšem nechci táhnout k vrcholu jak smrad, proto využívám první bezpečné příležitosti k předjetí. To mě trochu limituje v možnosti fotit během cesty, protože nechci, aby mě ten Polák znova předjel. Taky míjím nějaké důchodce, kteří se rozhodli zdolat Glockner na Hondách Monkey. Jednomu to už nejelo...

Stoupám zatáčkami, občas míjím nějaké jezdce na motorkách a vlastně se relativně plynule a svižně dostávám nahoru. Přijíždím k odbočce na Edelweissspizze a najíždím na kostky. Stoupám vzhůru, moc provozu nepotkávám a za pár minut jsem na horním parkovišti, kde na mě už čeká Honza. Parkuji hned vedle něj a symbolicky zapíchnu přední kolo do reklamního mantinelu ze sněhu, co tam byl shrabaný na kraj. Podle fotky to vypadá, že jsme hrdinové. Počasí je dnes geniální. Dohlednost je skvělá, na nebi je pár objednaných oblaků na zkrášlení. Z nich pršet nebude a fotky, pořízené teď a tady, vypadají lépe než na materiálech, které jsme dostali dole na mýtné bráně. Pokocháme se výhledem, shlédneme něco strojů, co tam jsou s námi a pak se vydáme dolů z kopce a dál po té slavné silnici. Já hodně fotím a stojím na každém rohu, To proto, že až tudy pojedu příště, abych už tohle dělat nemusel a mohl jen jet :-)

Pod serpentinami před tunelem jsem dojel autobus, takže jsem z nich nic neměl. Za tunelem jsem ale zastavil, abych nahlédl do obchodu se suvenýry, protože jsem chtěl něco přivézt domů dětem. Nic mě nezaujalo. Ale napadlo mě vrátit se kus zpátky, abych ty serpentiny dal znovu bez autobusu. Bylo to o poznání lepší. Pak už jsem se přesunul po trati dále k odbočce na ledovec. Tam je nahoru po cestě takové velké parkoviště u boudy, co jí říkají Glocknerhaus. V době našeho pobytu bylo úplně prázdné a já ho využil, abych se tam mohutně s plným plynem řítil ve snaze se dostat před další autobus, který se šinul směrem k ledovci. To se mi podařilo a za chvíli jsem již parkoval až nahoře v místě určeném pro motorky na dohled vyhlídce na zbytek ledovce.

Už je tu dost plno, ale ještě se vejdu. Tady jsme se znovu potkali s Honzou, pořídili spoustu legendárních fotografií a zakoupili suvenýry pro bližší i vzdálenější rodinu, nepočítaje kolegy z práce. Když už tam nebylo co dělat, rozhodli jsme se pro posun dále po trati, neboť Glocknerem dnešní den nekončí, nýbrž spíš začíná. Bohužel tomu úplně neodpovídá denní hodina, ve které se stále ocitáme tady, byť podle plánu jsme už měli být někde v Itálii. Ale za ty prachy je potřeba si to přece užít, ne? Loučíme se tedy s ledovcem a posouváme se směrem dolů do Heiligenblutu a dál na jihovýchod. Tedy až po úspěšném nastartování strojů. Triumphu se úplně nechtělo – že by tou delší zastávkou moc prochladl? – ale světe div se, svoje si řekla i Multistrada. Vkrádá se tedy myšlenka na závratnou nadmořskou výšku a její vliv na startování postarších strojů s karburátory i stříkačkou.

Přesun k Italské hranici není úplně nezajímavý, byť se s nedávno minulou atrakcí nedá zcela srovnávat. Je tam přesun údolím směrem k Lienzu, který končí docela pěknými serpentinami směrem dolů. Pak je tam cesta údolím Drávy, kde je relativně provoz, ale vizuálně tam je vidět hranici mezi horami. Na sever normální alpské kopce a na jižní straně údolí už zvětalé Dolomity. K Italské hranici do města Kötschach je potřeba překlenout ještě jedno sedýlko a to už byla docela zábava (takový žebřík v lese). V Kötschachu jsme zastavili na pumpě a došlo k nasycení potřeb strojů i jezdců. A také k položení oběti bohům hor. Honza si totiž už z Bischofshofenu vezl na bagáži pod pavoukem pěknou plněnou bagetu pro případ nejvyšší nouze, která s námi absolvovala noc v Zell am See a pak výlet přes Glockner, kde bylo krásně a slunečno. A po sklesání do Kötschachu byla tak nabitá zážitky a sluncem, že lepší budoucnost jako obětinu jsme jí zvolit nemohli. Oběť byla uložena do fešáckého odpadkového koše a tím bylo zamezeno výskytu jiné situace, která by se taky dala nazvat případem nejvyšší nouze.

A pak už nahoru! Sedlo Monte Croce bylo ještě letos na jaře zavřené kvůli sesuvu na italské straně, který tam vyřadil z provozu jednu zatáčku. Proto jsme trochu s napětím čekali, jak to tam ve skutečnosti bude, ale nakonec jsme už jeli bez omezení. Sraz byl opět na sedle a vlastně i na hraniční čáře. Po dvou letech jsme opět v Itálii. Pořizujeme pár povinných fotogafií a pak vyrážíme dolů vstříc zemi vína, dobré kuchyně a ještě lepších jednostopých strojů. Tohle sedlo je na Italské straně typické svými zatáčkami v tunelech, proto neodolám fotografické zastávce. Pak klesám dolů a stavíme ve městě Paluzza, kde mají celkem fotogenický kostel. Pak následuje další přesun do většího místního centra – do Tolmezza. Tady uhýbáme na západ po silnici č. SS52 s cílem dostat se na Passo Rest. Musíme tedy chvíli po celkem frekventované cestě obcemi, což úplně nedodává cestě ten správný rytmus. Konečně jsme dorazili do městečka Mediis, kde je odbočka na výše uvedené sedlo. Bohužel narážíme na ceduli, která zdá se nese informaci, že Passo Rest je zavřené.

V téhle chvíli je to malá katastrofa, protože objížďka bude dlouhá a asi ne úplně záživná a denní doba pokročila tak, že jakékoli zkomplikování naší trasy kompletně znemožňuje naší snahu se přiblížit pod Grappu, kam se dneska chceme dostat. Parkujeme motorky do stínu staré vily u silnice a mudrujeme, co dál. Já po chvíli zahlédnu jedno GSo, jedoucí v protisměru, a tedy od zavřeného sedla, a rozhodnu se jezdce zastavit. Je to sympatický germánský chlapík a tvrdí, že se přes zákaz dostal. Je to prý uzavřený úsek v délce asi 100m přes řeku, kde opravují most. Prý se dá odsunout plot a projet. Když to dokázal on, my prý taky. Popřál nám příjemnou cestu a zmizel v prachu. Řekli jsme si tedy, že to zkusíme. Směrem k Passo Rest je ještě jedno sedýlko jménem Forcella di Priuso, kde jsme nepotkali vůbec nikoho, kromě jednoho strejdy na traktoru, který vypadal jak Rumcajz. Od té doby tomu říkáme Rumcajzovo sedlo. Pak jsme sklesali k řece, kde nás zastavil plot. Situaci umí nejlépe vykreslit Honza, proto zde předkládám přesný přepis jeho osobní zpovědi:

"Musím se přiznat, že doma se často nechám unést a nezastaví mě zákaz vjezdu. Pak si obvykle opatrně projedu uzavřený úsek silnice, který je zbaven asfaltu a plný prachu a štěrku, nebo naopak po novém mastném asfaltu. Martina znám jako příznivce oficiálních pravidel. Ať už se to týká míst k přenocování, nebo maximální povolené rychlosti. Letos mě výrazně zaskočil, když v oblasti Liezenu svižně manévroval v zastavěných oblastech (z čehož mu pak domů dorazila překrásná upomínka). Tady mi ale úplně vyrazil dech. Zastavil jsem za ním u ohromného plotu z pletiva přes celou silnici. "Dělej, pomoz mi. Tady stačí jenom s tím takhle pohnout." Krve by se ve mně nedořezal. Neumím tak dobře německy, proto jsem od našeho milého protijedoucího GS-mana nepochytil žádné detaily a předpokládal jsem, že si prostě jenom prosvištíme kolem nějaké informační tabule. Neznervóznila mě ani tak závažnost tohoto téměř kriminálního činu, jako spíš fakt, že kriminálníkem se může stát i ten nejpoctivější z nás a zcela neočekávaně." Tolik výpověď toho, který je z naší dvojice za rebela.

Odsunout ten plot a vyrazit na stavbu chtělo odvahu celého člověka a já měl dost naděláno v kalhotech. Přestože byla neděle, široko daleko nebylo živáčka, přece jenom ten pocit, že se pohybujeme v zákazu v cizí zemi, kde to neznáme a přes ten zákaz se pokoušíme dostat někam, kde ani netušíme, jestli to půjde projet, dodal téhle situaci napětí dobrodružného románu nejvyšší třídy. Honza se zhostil manipulace s plotem na vjezdu s tím, že já se postarám o výjezd. Jedu jako první. Poskakuju přes rozestavěný most a přijíždím ke druhému břehu. Odjišťuji plot a cesta ven je volná. Čekám na Honzu. Chci už být pryč. O to víc jsem vyděšený, když Honza si jede přes most jako pán a uprostřed zastaví. Sleze z motorky a fotí si panorámata. Snažím se mu posunky naznačit, aby vypadl, ale on na to nedbá. Zpětně mi vyprávěl, že ta řeka tam měla úžasnou atmosféru a že to stálo za fotku. Pak zaregistroval moje posunky a prý to vypadalo, jako kdybych měl u hlavy nataženou zbraň italského Carabiniéra. Ale vyhodnotil to prý tak, že v neděli odpoledne těžko bude někdo hlídat opuštěný a rozestavěný most přes řeku se zbraní v ruce proti neškodným motorkářům. Zvlášť v Itálii. Konečně se nabažil focení a ležérně přejel most až k plotu, skrz který jsme se dostali na druhou stranu. Popravdě tu fakt nikdo nebyl. Tedy kromě jednoho párečku v autě u řeky, který se taky tvářil, jako že tam není. 

Teď nahoru. Opět jedu jako první. Pořád mám pocit, že jsme v zakázané zóně a chci být už za nějakou oficiální cedulí se zákazem vjezdu z druhé strany. Tohle vnitřní nastavení mě donutilo dát celé Passo Rest na jeden zátah až nahoru do sedla, kde ta cedule konečně byla. Musím říct, že zpětně hodnoceno to bylo jedno z nejlepších sedel, které jsem kdy jel. Ona je to vlastně taková uzoučká silnice, ale s dobrým povrchem, hrozně točivá. Jestli jste někdy někdo byl na státním zámku Sychrov u Turnova, tak za zámeckou zahradou na východní straně zámku je taková silnička, která vede romantickou bránou a pak klesá prudce dolů do údolí Mohelky. A to je asi nejbližší připodobnění té silnice na Passo Rest. Akorát nemá jeden kilometr, ale asi dvacet. Dvacet naprosto skvostných kilometrů tohohle charakteru. A jelikož to sedlo bylo zavřené, tak tam nebyl vůbec nikdo. Měli jsme ho celé pro sebe a mohli jsme ho jet, jak jsme chtěli. Uteklo to hrozně rychle. Asi jako všechny nejlepší zážitky.

Na Honzu jsem čekal asi deset minut, než se nabažil focení panorámat. Když jsme se sešli na sedle, vyrazili jsme dolů. Nadšení charakterem silnice a nulovým provozem jsme si to užívali i dolů. Tohle je zážitek, který asi těžko zopakujeme. Je to nádhera! U toho jsme předjeli nějaké pomalu jedoucí auto s důchodci, kteří právě předjížděni Honzou uhýbají až do pangejtu. Prach za autem se mohutně zvedá, ale italský senior situaci zvládá buď s klidem, nebo si ani nevšiml, kde končí vozovka. Po několika kilometrech Honza náhle brzdí a zastavuje. Tvrdí, že přišel o brzdy. Zadní páka je pokleslá, úplně chcípla. Zdá se, že dojel. Posléze přicházíme na to, že jen uvařil brzdu a musíme počkat, než vychladne. Multistráda zdá se taky dostala docela zabrat. Nikdy předtím jsme ale tuhle situaci nezažili, a tak jsme teď o něco chytřejší. Oddechová pauza zafungovala (během ní nás opět předjeli pomalu se šinoucí důchodci) a už v mírnějším tempu klesáme do nejbližšího města a malebným údolím podél řeky a také kolem přehrady míříme do Maniaga.

Tady bychom si rádi dali někde kafe, ale je neděle odpoledne a nikde ani živáčka, pumpy fungují v automatickém režimu. To je trochu smůla. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat v cestě a rozhodně nehodláme vyměnit kilometry za atraktivitu trasy, proto z Maniaga míříme na severozápad do dalšího údolí a těšíme se na další porci zábavných kilometrů. Na západním okraji města jedeme po naprosto fotogenickém mostě, který nestíháme vyfotit. Takových míst už máme na svých cestách víc. Asi to jednou budeme muset projet znovu a všechny tyhle vynechaný místa nafotit…

Pokračujeme údolím podél řeky Torrente Cellina a po chvíli najíždíme do tunelu, který nás posune víc do hor. Po výjezdu se ocitáme u jezera Lago di Barcis, kde by se asi dala trávit příjemná dovolená. My však pokračujeme dál, protože náš cíl je daleko. Možná až příliš daleko na to, že je září… Údolí nás vede k městečku Thimolei, za nímž začíná stoupání do sedla Passo San Osvaldo. Za ním stavíme na krátký odpočinek a dvě fotky a vjíždíme do městečka Erto. Pod námi se objevuje jezero Lago del Vajont. Za jezerem pokračujeme po vrstevnici a před klesáním je takové parkoviště s výhledem na západ, kde stavím a pořizuju klasické „provozní“ fotky. Přede mnou je hráz přehrady, ale taková divná. Je vypuštěná a hlavně není moc hluboká. Říkám si, že je asi dost sucho a pořád mi nedochází, kde to vlastně jsem. S Honzou jsme to zjistili až po návratu domů, že jsme právě navštívili místo obrovské katastrofy, která dodnes varuje před tím, aby si člověk někdy myslel, že může mít nadvládu nad přírodou.

Je už pozdě a začíná se rychle stmívat. Na Grappu to je daleko a my musíme hledat kemp. Jeden slibný je jižně od Longarone u jezera Lago di Santa Croce. Neváháme, nastavujeme navigace a jedeme. Sjezd do Longarone si Honza hodně chválí. Dodnes tomu říká „Takový Červenohorský“. Krásné zatáčky, široké, přehledné, dobrý povrch a my jsme byli za dnešek opravdu vyježdění. V Longarone jsme chytili na hlavní silnici zácpu (kolega z práce nás před tímhle úsekem už doma varoval) a za soumraku jsme to brali po středové čáře ani ne „na pražáka“, jako spíš na Itala. Naštěstí všichni Italové v těch plechovkách tomu nějak rozuměli, takže jsme se relativně rychle posunuli kýženým směrem. Odměnou nám asi po dvaceti minutách byl otevřený kemp, kde nám paní jasnou slovenštinou vysvětlila vše potřebné včetně otevírací doby místní pizzerie a my jsme mohli začít po dnešních 326 kilometrech bydlet!

Po pečlivém výběru ubytovací plochy jsme zakotvili v restauračním zařízení a při skvělé večeři a dobrém pivu jsme mohli plánovat další postup. Došlo i na rozbor počasí a to vyústilo v zásadní rozhodnutí o naší další cestě: Chtěli jsme jet na Grappu a potom pokračovat dál na západ. Jenže na úterý byl hlášen příchod silné studené fronty a podle výstupů různých modelů v kombinaci s naší plánovanou trasou hrozilo, že by nás zasáhla právě v nevhodnou chvíli. Přesun poslední den ze západu domů by se totiž časově kryl s jejím postupem do Čech. Reálně tak hrozilo, že bychom celý den jeli v dešti (kterého jsme si letos užili víc než dost). Dospěli jsme tedy k rozhodnutí, že půjdeme štěstíčku naproti a že naše další cesta musí nejen v zájmu civilizace, ale hlavně v zájmu suchých podvlíkaček, mířit na východ.

Ráno nebylo z nejrychlejších. Měli jsme za sebou včerejší nálož kilometrů a moc se nám nechtělo vstávat. Postupnými úkony jsme se dopracovávali k tomu, že jsme se zabalili a přibližně po hodince jsme nepohrdli snídaní ve stejném podniku, kde jsme nedávno měli večeři. Croissant a pravé italské capuccino (často si ho nedávám), které jsme si objednali v tom správném čase, kdy si ho dávají i Italové, proměnilo toto nemotorné ráno v ráno zářivé.

Pak už jen placení a šup na cestu. Zamířili jsme na sever. Naším prvním cílem bylo Passo Mauria. Je to sedlo, které je na silnici zpět do Tolmezza, ale museli jsme se k němu nejdřív dopracovat po hlavním tahu vedoucím z Longarone směrem na sever k Rakouské hranici. Jako kdybychom stoupali do nitra Dolomit. Výhledy po cestě na okolní hory byly moc pěkné. Během cesty jsme zvládli i nákup v místním supermarketu, svačinku a podobné radosti. Samotné Passo Mauria bylo velmi příjemnou změnou z frekventované hlavní tepny na silnici řekněme „našeho druhu“, kdy poklesl provoz, naopak přibylo vraceček a stouplo nadšení z jízdy. Slovy Honzy se jedná o exkluzivní, téměř závodní dráhu, která díky absenci zajímavého okolí dá příležitost se plně věnovat trati.

Pak následoval dlouhý sjezd, který se vlastně změnil na přesun na východ zpět k Tolmezzu a jeho dominantě, což je hora Monte Amariana, kterou jsme měli celou dobu v zorném poli a která byla po dlouhou dobu velice ikonická. Já jsem tak dlouho čekal na ideální místo, abych si ji mohl vyfotit, až jsem to zase promeškal a pak když jsem byl přímo u ní, tak to kouzlo trochu pominulo (to už se mi v Alpách ovšem několikrát stalo). Část cesty jsme jeli po stejné trase jako včera, jen v opačném směru. V Tolmezzu jsme pokračovali směrem na východ – ke Slovinsku.

Naším nejbližším cílem bylo jezero Predil. K němu vedla od Tolmezza krásná silnice lesnatým údolím, trochu zapomenutým, aby pak cesta začala stoupat a nakonec nám odkryla pohled zpět na západ tak ikonický, že se z něj pro mě stal lajtmotiv celého letošního výletu. I na Honzu tahle část cesty zapůsobila a tomu údolí říká „Údolí padajících vod“. Nahoře jsme potkali stavebníky, kteří tuto krásnou silnici nadále zdokonalovali a po průjezdu tunýlkem v zatáčce jsme se nezadržitelně blížili k sedlu celé téhle krásné cesty. Na sedle proběhla jen krátká technická pauza a pokračovali jsme k Predilskému jezeru.

Jezero samotné je moc krásné. Odbočku na Mangart snad využijeme někdy jindy a tentokrát jedeme po rovnější cestě vstříc Slovinsku přes Tarvizio. Tam proběhlo tankování a pak už šup do Slovinska. Zdá se, že tradicí na našich cestách je vždycky navštívít Slovinsko tak na půl hodiny až hodinu a dát si tam kafe. Přesně tak jsme to udělali i letos. Mezi obcemi Rateče a Podkoren (to je možná něco jako místní Kořenov) je taková rezervace okolo říčky a tam mají parkoviště s občerstvením kde jsme si dali dobré kafe. Po krátkém osvěžení jsme v Podkoreni zamířili na sever, přehoupli se přes sedlo a byli jsme v Rakousku.

To nás přivítalo tankem na hranici a značkou „Zařaď za jedna“, následované prudkým klesáním. Honza zařadil za dva a prý se mu to rozjíždělo. Každopádně jsme to vnímali jako místní atrakci, která nás přiblížila místní metropoli – Villachu, kterou jsme svižně objeli po dálnici, abychom se mohli posléze posouvat na sever zábavnějšími cestami. Učinili jsme tak odbočkou na Radenthein, v něm pak doprava a hurá na Patergassen, ze kterého to už bylo kousek na Turrach, což je cíl, o kterém již byla letos jednou řeč.

Stoupání na Turrach jsme si náramně užili. Za prvé bylo poznamenáno denní dobou a naší snahou dosáhnout provozuschopného kempu a dále to byla neuvěřitelná palba po pěkné silnici, která nekompromisně začala stoupat vzhůru v rychlých zatáčkách. Co na tom, že nám chvíli překážela na silnici nějaká motorová plechová krabice. Nechal jsem tam nižší kvalt, tak jak to má Multistráda ráda, a zaburácel si v téhle podvečerní přírodní scenérii, která teď patřila mě a mému stroji. Výsledkem tohodle snažení byl mohutný úsměv, kterého jsme se dlouho nemohli zbavit.

Sraz byl opět u jezera na Turrachu. Cestou dolů jsme se těšili na tu klikatici, kterou jsme si užívali do kopce směrem sem před několika dny. Dolů to ovšem nebyla taková hitparáda. Horší povrch nás omezoval víc než nahoru, možná jsme nechytili ten správný rytmus... Každopádně tenhle úsek doporučujeme minimálně ve směru od severu k jihu. Dorazili jsme do údolí řeky Mur a vydali se na východ směrem k očekávanému kempu. Ten jsme před městem Murau objevili, byl otevřený, moc pěkný a s fajn správcem.

Dnešní přesun (316km) jsme zvládli a začali stavět stany. Už naposledy. Po cestě jsme nakoupili nějaké pivní vzorky. Budeme vařit polívku a pak bude večírek. Jak jinak oslavit tenhle výlet? Zítra už se rozjedeme každý svou cestou. První pivo jsem vypil hned při vybalování motorky, protože mi plechovka vypadla na zem a praskla. Stejně jsem měl žízeň. Večírek byl povedený a dopadl dobře. Víc ho komentovat asi není potřeba. Za zmínku možná stojí bujná kreativita stavitelů místního sociálního zařízení, inspirovaná snad nějakým stylem ze starověkého Egypta. Nechám tento detail lehce zastřený tajemstvím pro případ, kdybyste sami chtěli tohle místo navštívit a objevit všechna tajemná zákoutí tohoto kempu. Rozhodně to stojí za to.

Nastalo poslední ráno. Překvapivě mě vzbudilo houkání parní lokomotivy - to bezpečně poznám. Ven ze stanu jsem se kvůli tomu ale nehrnul. Tyhle poslední rána nemám úplně v oblibě, protože se blíží konec výletu. Vím, že se sice ještě dopoledne jakž takž svezu, ale pak už to bude hodně dlouhý nudný přesun až domů. Zároveň je vždycky výzva ten poslední den nějak poutavě popsat, protože tam toho často moc nebývá. Pomáhám si většinou i zážitky ne úplně jezdeckými. Loni to byl jakýsi sabat čarodějnic na Dunaji. A letos? Letos mě balila jedna místní stařenka už u snídaně. No to to tedy začíná… Pravděpodobně to neměla v hlavě úplně v pořádku. Snídaně byla skvělá, v rakouském stylu s čerstvým, ještě teplým pečivem. Kafe byla k dispozici celá konev, což jsme ocenili. Dopili jsme ho během zahřívání motorek.

Loučíme se se správcem, sedáme na motorky a vyrážíme na cestu. Nechceme jet úplně rovně domů. Po cestě do Triebenu, což je jeden z našich významnějších traťových bodů, se nabízí drobná odbočka směrem na Lachtal, což je takové malé středisko na severních kopcích a silnice přes to sedýlko se jmenuje Hochegerstrasse. Zavání pár zatáčkami, které jsou celkem hravé. Zavání tu taky hovnocuc, za kterým se musíme táhnout až ke dvěma krásným vracečkám na začátku stoupání.Těsně před nimi ho bereme plným plynem. Dál musíme jet ale opatrně, nahoře probíhá stavba a náklaďáky po cestě trousí prach a další podobný bordel. Nicméně i přesto je pro nás tenhle zahřívací úsek větší radostí než klasická cesta údolím. Sjíždíme dolů podél malebného potoka a napojujeme se na silnici B114 vedoucí z Judenburgu do Triebenu.

Loni jsme tuhle trasu jeli v opačném směru, když jsme mířili na Köflach. Teď tuhle silnici jedeme do kopce a je to celkem hezké svezení. Na sjezdu do Triebenu jsou dvě pěkné serpentiny, které jsem loni musel trpět za kamionem. Sraz máme ve městě u kostela. Než jsem tam dorazil, Honza ho měl nafocený snad ze všech stran. Dalším bodem na trase je Admont, který jsme loni také navštívili. Těšíme se na sedlo, které spojuje tyhle dvě města – Kaiserau. Bylo velice vděčné. Letos jsme ho bohužel nedali. Po pěti kilometrech nás zastavila cedule s uzavírkou. Napadá nás jistý italský scénář, ale nechceme naši drzost opakovat. Tady jsme za prvé v Rakousku a za druhé zde vidíme aktivní pracovní činnost. Otáčíme to tedy zpátky do Triebenu a jedeme po okresce podél dálnice rovnou do Liezenu.

Tam se proplétáme městem a máme před sebou asi poslední sedlo dnešní cesty. Opět Pyhrnpass. Cestou sem jsme ho jeli jako kdyby to bylo jediné sedlo v Alpách, protože jsme se sem po roce vrátili. A dneska jsme ho jeli, jako kdyby to bylo naše poslední sedlo v Alpách, což je pro letošek určitě pravda. Bylo pěkné i z druhé strany. Pak jsme pokračovali po silnici B138 na sever k Dunaji, důsledně se vyhýbajíce dálnici. Tu jsme využili jen na chvíli, když jsme se rozhodli tankovat a dát si přestávku na krátkou svačinu. Někde v těchto místech jsme také zdokumentovali výstražnou ceduli, která nonverbálně zakazovala veřejné močení s konkrétní sankcí tělesného trestu. Ta jednoduchá grafická zkratka je vlastně geniální a velice výmluvná. Více sdělí konkrétní fotografie. Tahle silnice, po které jedeme, není zcela bez zajímavosti. Vede podél řeky Steyr, která je moc hezká a občas si vyhloubí i nějaký ten kaňon v okolní krajině. Nevím, jestli se dá jezdit na lodi nebo jestli podél ní vede cyklostezka, ale mohl by to být celkem pěkný turistický cíl i pro jiné využití než když se tam člověk jen prožene na motocyklu.

Ve Steyru trávíme asi hodinu, protože Honza slíbil dodat domů jistý lokální produkt v plechovkách, který ovšem nebyl všude k sehnání. A aby tatínek nezklamal své ratolesti, mělo to dost vysokou prioritu. U mě to vzbuzovalo trochu obavy, protože projekcí času, kilometrů a předpovědi počasí do budoucna mi to přestávalo poněkud vycházet. Když jsme tedy nakoupili vše potřebné, chopil jsem se úlohy vedoucího zájezdu a nasadil adekvátní tempo po dálnici na Linz, které mi dávalo šanci se nějak rozumně dostat domů, resp. do Čech. V Linzi nás čekala klasická kolona na mostě přes Dunaj, za kterým jsem zapomněl odbočit na Vyšší Brod a stálo nás to pak několik minut na třicítkách v bočních uličkách. Po opuštění této metropole jsme vyrazili do stoupání k českým hranicím. Tady jsem to opravdu nešetřil a snad poprvé za výlet jsem na Honzu musel čekat. Na něm už byly patrné známky únavy (nebo známky zdravého rozumu?), přece jen jsme už dneska něco ujeli. Na pumpě ve Vyšším Brodě pauza na svačinu a nějaké doplnění sil.

Nechtěli jsme přijít o cestu podél Vltavy, protože to je dnes asi opravdu poslední záživný úsek. Ten jsme si užili po svém a v Českém Krumlově na pumpě jsme se domluvili, že to letos rozpustíme už na dálnici za Českými Budějovicemi. Honza potřebuje trochu šetřit nohu a já musím dojet až do Jablonce. Využili jsme novou přípojku na obchvat Budějic a po pár minutách jsme stáli na odpočívadle na novém úseku D3. Zde, na samotném konci příběhu, se již neočekává žádné dobrodružství. Ani my jsme ho neočekávali. Ale přece jen jsme si ještě jeden zážitek obstarali. Byla to celkem masivní fošna, pohozená napříč v rychlém pruhu, která někomu před námi vypadla na dálnici. Donutila nás k úhybnému manévru a připomněla nám, že jsme opět v Čechách, kde se občas může stát na silnici cokoliv. Naštěstí jsme ji zahlédli včas.

Na pumpě jsme pořídili poslední fotku výletu, popřáli si šťastnou cestu domů a já vyrazil na poslední dálniční úsek na sever. Bylo to o kus příjemnější než jindy, protože na rozdíl od jiných ročníků se dnes vracíme v úterý večer a silnice je volnější. Domů jsem to stihl za sucha a ve stejný čas, kdy Honza dorazil oklikou domů do Prahy, kdy po cestě pohodlným tempem stihl ještě pár svých oblíbených highlightů. Náš letošní výlet tím skončil. Sice nás zavedl na trochu jiná místa než byla ta plánovaná, ale to jeho kvalitu nesnižuje. Naopak jsme si ho užili opravdu maximálně. Už se moc těšíme na příští rok, plány už nějaké máme.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE