Italské Alpy za 4 dny

Původní představa naší dovolené pojednávala o minimálně týdenním tripu, s prostým plánem dát pár hezkých úseků v Alpách, pokračovat co možná nejvíc na jih Itálie a dojet ideálně až dolů do přístavu Brindisi. Zpátky to pak vzít pro změnu po východním pobřeží, opět přes Rakouské hory a dom. Bohužel pro nás vzala celá tahle představa za své necelé 2 týdny před odjezdem, když si můj Versys po bezproblémových 2 letech najednou usmyslel, že dál nebude dobíjet letitou soudružku baterii a mě nechá mírně zoufale hledat, kdo mi to tak narychlo opraví. Odpískat dovolenou úplně pochopitelně nepřipadalo v úvahu, i kdybych pro ty díly měl jet půl republiky a sedět nad tím x večerů sám. Naštěstí jsem věrný správným chlapům servisákům a během týdne mám vyměněný regulátor i cívku.. Haleluja!

Den první..

Sraz dáváme takticky v Plzni, bereme rovnou nejbližší benzinu ke srovnání navigací (zásadně bez dálnic) a dojezdu rychlým tankováním, no a vyrážíme. Všichni máme nakonec po dvou plných kufrech, protože všichni tři s sebou táhneme stan, spacák i karimatku (samozřejmě nakonec úplně zbytečně), protože si říkáme, že některý večer určitě najdeme hezký levný kemp a rádi (rozlámaní po celém dni na bajku) zalehneme na tvrdou matičku zem, místo měkké postele :D

Úkol na dnešek je jasný, dostat se co nejdál, takže ideálně až do Itošky. Dva z nás už u Zell am See i na Grossglockneru byli, takže demokraticky a trochu smířeně bereme za vděk západnější přímější cestou přes Německo. Míříme tak na hraniční přechod Folmava, kde zároveň naposledy tankujeme ještě u nás, za rozumnou cenu. Německo kvapem projíždíme jen se zastávkou na svačinu u benzínky Esso v Aiterhofenu..

..na oběd u BurgerKingu v Neuöttingu, rychlou kochací a fotící zastávku na Wasserwacht Eggstätt - koupatelné jezero s kaskádovitým přístupem k vodě, dvěma moly a výhledem až na první vetší kopce..

..a tankování u drze drahého Agipu v Rimstingu. Někteří z nás holt nemají tak velkorysou nádrž jako kamarádova Afrika Twin a hledáním levnějších stanic se nechceme zdržovat, takže, minimálně já který automaticky sáhl navíc po kvalitnějším benzínu docela pak u kasy skřípu zuby, ale co už.

Překračujeme hranice do Rakouska a kopírujeme dálnici po B171 až do Innsbrucku, kde sjíždíme a napojujeme se dolů na konečně první parádní úsek se zatáčkami, a to Brenner Straẞe. Na hranicích už v Italském Brenneru najíždíme na severní část SS12, která nás vede do dnešního cíle a sice malebného městečka Sterzing, kde parkujeme hned u hlavní silnice u hotelu Klammer a jdeme se ubytovat.

Lépe řečeno, přebrat si pokoj, protože už je docela pozdě, shodit tam ze sebe moto věci a bez dalších odkladů šup do Restaurant Pizzeria Tie Break přes ulici, na jedno zasloužené orosené a (pro mě první v životě) 'pravou' italskou pizzu. Pojedli jsme, no a že se k zavření nemají, stíháme ještě menší naučnou jazykovou vložku, konkrétně v podobě trochu smutného zjištění, že naše oblíbené české 'chupito', tedy v Čechách panák vodky s limetkovým moninem a koktejlovou třešní, nejen že v Itálii (ani Španělsku apod.) ve stejné podobě neznají - u nich je to jen obdoba anglického "shot", tedy prostě panák (čehokoliv) - ale nemají se kupodivu ani k pochopení naší prosebné česko-anglicko-znakové italštiny :D ..takže dáváme na jistotu, objednáváme druhé místní slabší a sladší pivko, vzdáváme snahu o dovzdělání domorodých číšníků a vstáváme vstříc chladné Italské noci na tu kratičkou cestu zpátky na hotel, to pro dnešek zalomit.

Den druhý..

Vstáváme, balíme a už při výborné a velkorysé hotelové snídani natěšeně až hypnotizovaně koukáme do mapy na ty všechny zatáčky, co nás dneska čekají. Náhradní trenky máme, takže není nač čekat :D Po snídani platíme, venku už příjemných 20°C, sedláme stroje a po 5 kruháčích za sebou to konečně přichází. První nádheru dne jménem Passo Giovo (Strada Statale N. 44) si užíváme plnými doušky od začátku ve Sterzingu až do konce, v Meranu. Po cca 20 minutách od Sterzingu dáváme na tomhle úseku jedinou krátkou kochací pauzu u zřejmě nově zrekonstruované restauračky Rifugio Stella Alpina-Edelweisshutte, no a valíme dál.

Hory na chvíli ustupují, my vjíždíme do Merana a že každý z nás věří té své navigaci, dáváme si akademickou čtvrthodinku naháněním se po městě o přehlednosti Brna, s jediným rozdílem v podobě absolutně nepředvídatelných a nebojácných Italských řidičů :D Úspěch, zase jsme 3, takže se vymotáváme z Merana, tankujeme za ním na trochu pochybné, za to na Italské poměry levné čerpačce Eni u cesty, no a bez dalších okolků pokračujeme dál směr Bormio. Jedna vesnička střídá druhou a za chvíli začínáme všichni cítit cukání koutků, protože co nevidět už prostě musíme začít na ty blížící se hory stoupat, a to tak že hodně. Do Švýcarska se bohužel nejede, takže ve vesnici Spondigna odbočujeme doleva, za chvíli míjíme Trafoi a je jasno - jde se šplhat. Hlavní skvost dovolené je tu. Passo dello Stelvio v celé své klikaté kráse.

Pro někoho možná jako Glockner jen okoukané a profláklé turistické místo; za mě absolutní skvost, až se nebojím použít 'nálepku' motorkářská mekka. Vyjíždíme až k restauraci Rifugio Alpino Tibet Hütte, kde dáváme pauzu na oběd, rozhýbání rukou a zadků, nezbytné fotky s vracečkami a zřejmě celoročně přítomnými ostrůvky sněhu, no a nahození další vrstvy - teploměr na motorce sice hlásí 12°C, ale docela fouká a pocitově je pod těmi mraky spíš tak 5°C. Jsme jakž takž zahřátí a rozcvičení, takže vzhůru dolů. Pokračujeme z vrcholu po druhé straně hor na Bormio a do cesty se nám staví provizorní zátaras s dodatkem ve smyslu 'průjezdné jen tehdy a tehdy'. Kus vedle merčíme místního 'závodníka' i s partnerkou, rozhýbávajíc si zjevně záda po dřívější 'akci' na dvou ostrých naháčích :D který se s námi ochotně hned dělí o informaci, že je to prý OK a že se dál jet dá. Inu, nenecháme se přeci přemlouvat, ne? Bez okolků děkujeme a v blažené nevědomosti o blížícím se zádrhelu valíme dolů.. s mnou vynuceným přizastavením jen tak tak na posledním možném místě, ještě s tím těžce fotogenickým výhledem na tu klikatou nádheru, linoucí se po levé straně údolí pod námi..

..a na druhou zastávku, která si o sebe vlastně řekla rychle tak nějak sama. Zhruba na půli cesty z Bormia do Ponte di Legno, po klasicky už skvostné klikatici - SS300 - je najednou z nudné akutní čůrpauzy v jedné širší zatáčce rázem plnohodnotná zastávka na svačinu a kochačku.. protože proč? Protože kozy! :D Zjišťujeme, že jsme zřejmě u bývalého pasteveckého příbytku - zde ovšem honosně pojmenovaného Belvedere sul lago Nero. Kocháme se místními kozičkami, horským jezerem a podvědomě počítáme, kolik motorkářů toho specifického jízdního stylu 'kochám se zásadně za jízdy, radši budu zdržovat než zastavovat' nás předjíždí a kolik tak budeme muset už podruhé pak 'vzít' někde na rovince zas my :D

Vyrážíme svižně dál, no a najednou konec. Jdeme všichni na brzdy a nestačíme se divit. Silnice je pod zatáčkou natvrdo zahrazená v celé šíři a dál je (byť zjevně jen aktuálně) zákaz. Ohlížíme se nahoru na projeté serpentiny a vrcholek Stelvia, vyměňujeme si nechápavé pohledy s pár cyklisty, co nás po chvíli dojíždí a začínáme studovat, kudy to objet. Bohužel, nic moc z toho není, objížďka by znamenala víc než 2h a 80km navíc, komplet zpátky přes vrcholek Stelvia a kolem celé hory dokolečka. Za chvíli totéž zjišťují zjevně i cyklisti, jelikož jsme málem svědky hned několika infarktů najednou :D Ani tak není moc ku podivu, že sotva prvního z nich přejde srdeční skoro-příhoda, popojíždí si k zátarasu, odtahuje ho stranou, letmým pohledem zpět dodává kuráž i ostatním šlapajícím a jako by nic, vyrážejí v hloučku vstříc neznámému. Krátká porada přes interkomy znamená i pro nás za chvíli jasno - do polo-otevřených tunelů v úbočí hory je vidět, nikde zřejmě nikdo, takže 'jen koukneme za další zatáčku a případně se alespoň zeptáme kudy jinudy' :D Nakonec i nás motorek pokračuje větší skupinka, poslední z níž byl dokonce tak vzorný, že za sebou zátaras dokonce i znovu zavřel. Během chvíle míjíme cyklisty a zvědavě pomaličku klesáme dolů do údolí. Všeho všudy potkáváme na celých opravovaných x kilometrech silnice sotva 3 dělníky, kterým nestojíme pomalu ani za zvednutí hlavy, minimum strojů a ještě míň materiálu. Během chvíle jsme u spodního zátarasu, poskytujeme pro změnu my informaci dole čekajícím kolegům v jedné stopě že 'dál se jet v pohodě dá' :) ..lehce si oddychujeme, že žádný trabl za naši spontánnost se nakonec nekoná, no a dojíždíme dolů do údolí znovu už ve svižném tempu, s tím že přesně podle predikce necháváme za zády 'kochače' dokonce i na supersportech.

Pomalu začíná na mé kolegy po těch všech zatáčkách doléhat vyčerpání, takže v Ponte di Legno to stáčíme směr Edolo, po chvíli zastavujeme a tankujeme u jakési IP API, no a hledáme, kde složíme hlavy tentokrát. Celý den je prakticky beze změny zamračeno a teploty kolísají mezi příjemnými 15-20°C. Můj návrh to dneska ještě natáhnout a dojet přes Passo di Crocedomini alespoň k jezeru Lago d'Idro se nesetkává s úspěchem, takže lehce unáhleně bookujeme byt na okraji Brena.. posíláme peníze i fotky dokladů předem přes WhatsApp jakémusi Ahmedovi z jakési společnosti, která pronajímá byty takhle zřejmě běžně.. no a protože víc už dělat stejně nemůžeme, více či méně nervózní se odhodláváme nepříliš komunikujícímu Achmedovi věřit že nás nevypeče a ten kód ke schránce s klíčem, kterou máme najít u bytu přede dveřmi, nám nakonec pošle jak slíbil. Uffff. Asi po hodině cesty mi pípají na telefonu fotky s návodem a popisem kudy do bytu a co a jak dál. Dojíždíme do Brena, všechno je nakonec přesně jak popsal a my se rozhodujeme co s nadcházejícím večerem.

Plán vymýšlejí naše žaludky za nás - chce to jídlo, hodně jídla. Velká lednice v bytě nás přesvědčuje, že není vlastně vůbec špatný nápad si zajet ještě narychlo před zavíračkou nakoupit do Lidlu, co jsme minuli cestou. Po návratu házíme zásoby na snídani a další den do chladu, no a jde se na večeři. Zaujímá nás nedaleký hotelový Ristorante Pizzeria Bar Giardino, takže protahujeme nohy menší okružní procházkou po městě a končíme na zahrádce dost slibně působícího podniku. Stačí nám jeden pohled kolem sebe a hned rozviřujeme debatu, co by si asi tak dali k pořádné večeři místní. Nechceme se nechat zahanbit a (myslíme si, že) máme vážně hlad, takže krom láhve vína a hlavního chodu pro každého z nás si objednáváme jako předkrm i něco ve smyslu 'plato s dary moře'.

Čekáme asi půl hodiny, ale s výtečným lokálním vínem to utíká jako nic. Ústřice, mušle, rybí salát i všechno ostatní na podnosu je přímo skvělé, akorát nad tím (pro nás nezvykle) sedíme nakonec jaksi skoro hodinu, až začínáme být trochu nervózní. Respektive, hlavně ten třetí z nás, který nakonec 'dary moře' zas tak neoceňuje, takže než mu přinesou hlavní jídlo, sedí tam kvůli nám všeho všudy už skoro dvě hodiny. Ve zkratce, hlavní chody dojídáme nakonec i očima a doslova a do písmene se pak valíme a kolébáme zpátky na byt, opět alespoň příjemně chladným večerem. Trasa na zítřek počká na ráno, jde se spát. Trávit a spát.

Den třetí..

I když je sobota, nespíme kvůli ruchu maloměsta dlouho. Při decentní snídani vymýšlíme dnešní trasu, balíme většinu jídla s sebou a vyrážíme. Achmedovi posíláme pac a pusu, že je vše zas na svém místě a zamčené jak má. Prakticky okamžitě začínáme z Brena šplhat po asfaltově obstojné SP345 a zastavujeme se až nahoře, na rozcestí u zájezdního útulku Rifugio Passo Crocedomini. I když celkem neradi, protože minimálně já jsem se na zastávku u NATO Troposcatter Station IDGZ po 'západní' cestě dost těšil, bereme nakonec kvůli značně drsnějšímu povrchu a především uzavírce na původní trase za vděk jistější 'východní' cestou, s jen sem tam děravým asfaltem, přes Valle Dorizzo směr Bagolino. Prolétáme kolem Lago d'Idro, bereme to severně směr Ca' Rossa, ale ještě před ní zastavujeme, dáváme svačinu a svlékáme co jde, protože po sjezdu z hor je asi tak 30°C a to ve dvou až třech vrstvách není přecijen úplně ono. Mírně opocení rovnou i tankujeme a začínáme uvažovat nad obědem. Volba padá na 'nějakou hospodu na pobřeží Lago di Garda', takže vyrážíme svižně zkratkou kolem Lago di Ledro, přímo do uhlazeného a bohužel i dost turistického městečka u severního konce jezera, do Riva del Garda. Podél jezera je skoro bezvětří, pár lidí na pláži a pár ve vodě. Po chvíli hledání zalézáme do klidného chatkového resortu s bazénem, konkrétně do místní restaurace La Capannina Pizza and Grill. Vychutnáváme si klid a brzo i výborné italské špagety a spol., zakončené fantastickým Crème Brûlée. Jednoduše, nebe v hubě:)

Za necelé dvě hodiny odcházíme a málem ani nedojdeme k motorkám. Fouká najednou tak fest, že na hladině Gardy snad není vidět větší místo bez windsurfu, akorát že z pláží to pomalu až odvívá lidi i s osuškami pod nimi. Motověci na nás naštěstí něco váží, takže nakonec úspěšně zpátky u motorek startujeme a vydáváme se po 'vrchní' části SS45bis z Rivy směr Trento. V něm se napojujeme na pěkný ač na zatáčky strohý úsek SS 47 della Valsugana, kde nám alespoň rychle slehává a že začínáme toužit opět po troše adrenalinu a serpentin, míjíme svižně Lago di Caldonazzo a odpojujeme se na Strigno a Castello Tesino. Odtud se nám plní přání a my si užíváme jednu zatáčku za druhou po SP79 až do Mezzana. Večer se pomalu blíží, takže dáváme obligátně krátkou pauzu na vymyšlení nocování, ideálně co nejblíž 'okruhu' Sella Ronda kolem masivu Sella, s vrcholem Piz Boè. Odoláváme tak pokušení vydat se jako 'kolombo' na sever (po SS50) a pokračujeme po neméně krásné a zábavné SS347 a SS203 až do Caprile, kde se odpojujeme a po SP641 vyrážíme západně do našeho dnešního cíle a zároveň posledního plánovaného bodu přespání, do příhodně pojmenovaného Hotelu Piz Boè v Mazzinu. Cestu nám zpříjemňuje nečekaně nakonec ještě velkolepý výhled z přehrady Digo Fedaia, zadržující zrovna částečně vypuštěné tyrkysové jezero Lago di Fedaia, které se nám neplánovaně zjevuje 'hned vedle silnice'.

Bereme v jedné z vesniček plnou nádrž ať nás už ráno nic nezdržuje, přijíždíme do Mazzinu a příjemně překvapení zjišťujeme, že nám bude dopřáno dokonce luxusu v podobě garáže pro naše stroje - což vzhledem k rychle se blížícím přeháňkám jedině kvitujeme. Ubytováváme se a jdeme hledat po okolí něco k snědku. Slibně vypadající restauračka Val Udai pár kroků vedle má plno, takže se procházíme trochu dál a končíme na 'burgeru' v italském podání (samotná placka masa a k tomu navíc brambory :D) a něčem ostřejším, na zapití úspěšného skoro-konce naší kratičké dovolené, v Grill House De Mogno. Takticky vyčkáváme až skoro do zavíračky, než nám jako na přání přestává lít jak z konve a vyrážíme na kutě.

Den čtvrtý..

Probouzíme se do mírně chladného rána, ale čerstvý vzduch po nočním vydatném dešti nám to bohatě kompenzuje. Obligátně děkujeme za pohodové přespání a navíc i motorky v suchu, platíme a vyrážíme na poslední etapu naší dovolené. Každého nás čeká tak jako první den jiná porce kilometrů, ale jedno máme společné - valíme dom..

Na parádní a velkorysé hotelové snídani vymýšlíme ve zkratce poslední společné body cesty: Passo Sella, Ortisei, Sterzing, Innsbruck, Kufstein, Siegsdorf, Salzburg a Linz. Odmítáme se vzdát projetí alespoň jednoho průsmyku na Sella Rondě, takže bereme za vděk alespoň úsekem Passo Sella. Jde se do sedel. Vracíme se do vesničky Canazei, kde jsme se včera odpojovali směr ubytko a jen co odbočíme, víme, že jsme se rozhodli správně. SS48, následovaná SS242(d) je jedním slovem parádní. Přesně jeden z těch vzácných úseků, kdy se i motorkář zamýšlí, co ho fascinuje víc: technická pasáž plná zatáček skoro až vrostlých do zdejší krajiny, anebo okolní scenérie – skalní stěny, tyčící se místy k nebi téměř hned od krajnice..?

Zábava ale rychle končí, poslední hezké kousky si užíváme opět na úseku Sterzing-Innsbruck, no a z Innsbrucku dál.. už v podstatě jen nuda, šeď a nekonečné dálniční kilometry. Kupujeme rakouskou dálniční známku, byť toho kvůli všem těm neznačeným radarům (#pokutajasná:D) a omezené maximální 'stovce' zpětně minimálně já lituju, no a valíme to v klidném ale non-stop tempu přes jednu dálnici za druhou, 'ať jsme aspoň do tmy doma'. Kolony až na sem tam hustší úseky kolem měst nejsou, na obloze jen občas mráček a teplota se drží víc než příjemná, kolem 25°C až k nám do Čech. Tankujeme a pořizujeme poslední momentky z našeho parádního rychlo-tripu. První se u Salzburgu odpojuje kolega zez Plzně, u Lince mě opouští i Pražák, no a já valím přes Sankt Pölten a Znojmo až do Brna.

Bylo to parádní a (ne)bylo toho dost. Nejpozději příští rok bude repete, to už je věc jasná. Možná v jiném složení a nejspíš jinam, ale o tom cestování a objevování taky přeci je, no ne? :) Ať to jezdí přátelé a kolama dolů!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE