Itálie a Sicílie aneb "Svatba mého italského přítele"

Ráno se vydáváme směrem na město Giarre, kde sjíždíme z dálnice a pokračujeme na Zafferana Etnea. Odtud už vede cesta přímo na Etnu. Je klikatá a prázdná a já si za řídítky užívám každý metr.  Nahoře odstavuji prskolet hned pod stanicí lanovky a jdem prozkoumat první kráter.  Ten je hned na začátku parkoviště a je vysoký asi 70 m. Všude je jen sopečná pemza a prach. Nic jiného - žádné stromky, nebo rostlinky.  Jen ten černý lesklý materiál v podobě štěrku a prachu.  Když zafouká vítr, tak to stojí za to.  Mimochodem: jsme ve výšce 2000 m. Po zdolání tohoto kráteru (kráterečíčíčku, jak se později ukázalo) jdem na lanovku. Kupujem cestu lanovkou a dál teténními busy 4x4 až do výšky 2900 m. Vrchol Etny je ve výšce 3345 m. Cena? Maličkost - 106€ za dvě osoby.  Dobře jsme udělali, že jsme koupili hned i ty 4x4, neboť od horní stanice lanovky není nic moc výhled a kdo si až tam uvědomí, že udělal blbost, když šetřil, ten si pak nahoře připlatí. Iveco s Umbertem za volantem se vyšplhalo nahoru jakoby nic a my už koukáme na tu měsíční krajinu.  Etna je nahoře vlastně tvořená množstvím kráterů a ty se navíc v průběhu let mění dle přibývajících erupcí. To je ostatně i důvod, proč se až nahoru nevyplatí stavět lanovku - nikdo neví, jak to tam zítra bude vypadat. Z některých kráterů stále uniká vodní pára. Není to tedy žádný kouř, jen čistá voda. Krajina vypadá opravdu jako na jiné planetě. Teplota povrchu je v něterých místech až 80 stupňů! A výhled na celé sicilské pobřeží. Je to nádhera a výlet stál za to!

Dnes jsme se rozhodli změnit kemp. Jak už jsem psal dříve - La Focetta v San Alessio Siculo je kemp prázdný, drahý a uživatelsky nepříjemný. Doporučuji ho jen v případě krajní nouze. Kromě nás jsou tu ještě nějací maďaři a italská rodinka s karavanem Fiat Ducato.
Tady si dovolím malou vsuvku: Cena takového obytného vozu většinou přesahuje 2 milióny korun. Nájem je od 3500,- (nějaká 15 let stará, ztrouchnivělá hujda) za den, u novějších aut 7 - 8 tisíc za den. Desetidenní dovolená pak vyjde spolu s poplatky v kempech, palivem a dalšími výdaji klidně na 100 tisíc korun. Osobně mi hlava nebere, proč někdo vyhodí takové peníze za život v tak nekulturním prostředí jako je kemp. K nám, co jedem na motorce, tento dobrodružný typ bydlení tak nějak patří, ale za kilo bych asi raději hotel, či apartmán.
No nic, balíme a jedem. Při placení ještě musím dědovi v recepci vysvětlit, že náš stan není tenda za 11€, ale picola tenda due posti za 9€. Chápe to a my mizíme. Další kemp je hned po pěti kilometrech a tak k němu odbočuji.
A zase vsuvka: Celou dobu před vyjetím jsem si opakoval, co mám všechno zkontrolovat, jaké kapaliny vyměnit (samozřejmě všechny), co, kde a jak pojistit - zkrátka vše pro to, aby pouhé 4 roky stará japonská technika vydržela těch naplánovaných asi 5000 km. A celou cestu se v duchu děsím chvíle, kdy se něco podělá a dál to nepůjde. Jen si to prostě nepřipouštím. A teď, jak to točím k tomu kempu, ta chvíle zrady přišla. Koukám na budíky a co nevidím - nevidím nic!!! Rychlost, otáčky, teplota, nádrž, kvalt - nic. Jako když je vyplá elektrika. Jenže motor jede!? Dojíždíme k vrátnici kempu a já navyklým pohybem kopu dolů bočák. Okamžitě mi dochází, že je to chyba, ale to už je motor zticha. Zkouším startovat - a nic. Ani ťuk. Jsem 2600 km od domova a mám mrtvou motorku. A na rozdíl od mechanické závady - kterou bych dokázal identifikovat a případně opravit - je chyba v elektrice, které já nerozumím.
Moje nálada je pod bodem mrazu. Ubytováváme se v kempu (mimochodem opravdu luxusním), Markétka staví stan a já zkouším  odpojit baterku. Nic. Jdem na pláž a já hledám na Maxíkách, jestli někdo někdy neměl podobný problém. Nic. Volám Radymu a ten mi radí pročistit všechny možné kontakty v přídi. Nic. Jdem na pláž (mimochodem opravdu hezkou) a koupem se v moři (mimochodem velmi osvěžujícím), ale vůbec si to neužívám.  Myslím jen na motorku a na to co dělat, pokud ji nerozjedu. Nechávám Markétku na sluníčku u moře a jdu znovu k motorce. Znovu procházím všechny konektory a pojistky. Nic. Odpojuji tedy konektor od spínací skříňky a pomocí drátků se pokouším zapojovat jednotlivé okruhy. Podaří se mi nahodit elektriku (to šlo i klíčkem) a nakonec - mám toooo!! Nahazuji i palubovku! Zkouším nastartovat a jak jsem si u Burgmana stěžoval na hnusný zvuk, teď je to pro mně rajská hudba! Radostí se hned běžím zchladit do moře. Oprava pak trvá jen pár minut a teď si už i já mohu konečně vychutnat příjemné prostředí nového bydliště :-) Každopádně nad burgoušem už bude viset ten stín zrady. Že prej se japonci ne*erou. A už vůbec ne v elektrice - jooo na tu jsou japonci machři. Pche! Ještěže BMW hodlá vyrukovat s vlastním maxiskůtrem...
Večer se jen tak procházíme po nábřeží a užíváme si první den, kdy nikam nespěcháme. I o tom je přece dovolená, ne? ;-)

Den 10 - sobota 30.7. (20 km)

Ráno začíná hodně líně. Přemýšlíme, jestli jít k moři, nebo jít k moři.  Já bych se ale někam projel. Takže Markétka jde nakonec k moři sama a já jedu omrknout okolí. Cestou ke kempu jsem viděl vesničku na vrcholku skály a tu volím za svůj cíl. A dělám dobře - vede k ní úzká a klikatá cesta, zatáčka střídá zatáčku a jsem tady úplně sám. K tomu se mi s každou další serpentýnou otevírají krásné výhledy do okolí. Vesnička na skále se jmenuje Forza d´Agro. V podstatě tam nic není, jen pár domků a kostelík, ale výhledy parádní. Cestou dolů občas zastavuji a fotím. Zbytek dne pokračuje standartním koprováním u moře. Koukám se na skály nad námi, je do nich zasekaná dálnice. My se tady sluníme a po ní táhnou kamióny ty svoje tuny nákladů...

Je tady poněkud větrno. V noci foukalo tak, že jsme museli i boty poschovávat do kufrů, aby nám neuletěly. V kempu bydlí v podstatě jen italové - prvního srpna jim začínají prázdniny a tak se kemp rychle zaplňuje. Plánuji zbytek cesty. Čeká nás Pisa, možná Florencie a samozřejmě Galeria Ferrari :-) Tak snad nám bude vše vycházet tak dobře jako doposud...

Ten včerejšek byl docela nuda, že? Tak dnes si dáme Liparské ostrovy, na které nás nalákal Mach. Ráno vyrážíme do města Milazzo, odkud jezdí na Lipari trajekty. Jedeme po dálnici, takže nuda a za slabou hodinku jsme v přístavu. Všude kolem jsou naháněči, kteří slibují lapší výhledy, hezčí loď - ale bohužel pro nás jsou odjezdy stanovené na poledne a návrty až hodně po desáté večer. A to nás pak ještě čeká cesta zpět do kempu. Zkoušíme tedy sehnat lístky na loď, která by nás převezla na ostrovy i s motorkou. Není problém se dostat tam, ale zpáteční lístky jsou na dnes už vyprodány. Ach jo. Takže Lipari tímto padly, měli jsme je naplánovat dříve. Zpátky už nejedem po dálnici, ale bokem přes městečka a hory. Jsou tady krásné klikaté silničky a já jsem ve svém živlu. Zbytek dne trávíme u moře.A ať vás zase nenudím, rozepíšu se aspoň o tom, jak to tady vypadá na cestách:
Předpisy jsou velmi podobné těm našim. Italové mohou řídit s 0,5 promile alkoholu - nula by v zemi vína asi težko prošla. Je tady více aut než lidí a tak musí velmi často předpisy stranou. Při vjíždění z vedlejší nebo stopky na hlavní to funguje tak, že řidič do cesty prostě vjede půlkou auta (Smart vjede celý) a kouká, kdo vyměkne a pustí ho. Obvykle nejpozději třetí auto zpomalí, nebo zastaví a umožní vjezd. Troubí se tu hodně a i troubení má svá pravidla. Troubí ten, kdo spěchá a nechce nikoho pustit, případně se prostě musí někam vecpat. Ostatní to respektují a troubícímu ochotně dělají místo. Dále troubí předjíždějící na předjížděného, pokud si není jistý jeho jízdou a reakcemi, aby na sebe upozornil. Není tedy pravda, že se troubí " jen tak".
Blinkry jsou... No jsou. Blinkry tu používá jen cizinec. Ostatní na ně nemají čas. Někteří je kdysi zapli a blikají od té doby pořád. Auta pro Itálii asi nemají samovypínání blinkrů a tak některá auta, či motorky, mají směrovku vyhozenou už od předloňských Vánoc. Značky: dej přednost v jízdě - ta se vůbec neřeší, jakoby nebyla. Stop - funguje asi jako u nás "dej přednost", auto prostě vjede do křižovatky o něco opatrněji. Červená - jak kdy, pokud někdo spěchá, tak za hlasitého troubení vjede do křižovatky i na červenou a valí dál. Skútristi ji využívají k zapálení cíga. Rychlost se moc neřeší, jede se jak situace dovolí. Nikdo to nepere přes vesnici 90. 
Ital má sice v autě klimu, ale přesto mají všechna auta otevřená okna. Vpředu z nich trčí ruce,  vzadu nohy.  Často taky z oken stoupá dým a je slyšet hudba.
Jedno ale všichni respektují a to je - jednostopé motorové vozidlo. Motorka, skůtr, malý moped - prostě cokoliv, co má dvě kola a motor. Má to přednost i při vjíždění z vedlejších cest. Řidiči aut jsout jsou prostě zvyklí na to, že prskolet se nacpe všude, že ho automaticky všude pustí a to i v Neapoli.
S čím tady vlastně jezdí? Skůtry do 125 ccm jsou nejčastější. Značky většinou italské a japonské. Čína nikde. Mezi velkými skůtry jednoznačně kraluje T-max. Na rozdíl od ostatních prskoletů je T-max vždy naleštěný a často i nějak vytuněný. LED vzadu, xenony vpředu, leštěná kola - je zkrátka vidět, že T-max 500 je tady kult.
No nic, jdu spát, zítra jedem do Siracusy a snad to vyjde líp než Lipari :-)

Den 12 - pondělí 1.8. (260 km)

Dnes ráno vyrážíme do města Siracusa. Mach říká, že je to asi nejhezčí sicilské město, tak uvidíme. Valíme to po dálnici, loudat se můžem cestou zpět. Po příjezdu zadávám jako první cíl Dionýsovo ucho (orrechio de dionisio), což je jeskyně se zvláštní akustikou. Ta údajně dovolila vládci Dionýsovi tajně poslouchat, o čem se jeho poddaní v jeskyni baví. Jeskyně je součástí komplexu vykopávek Dionýsova chrámu. Zmlsaní z Pompejí zjišťujeme, že z chrámu zbyly pouze ruiny bez tvaru a formy. Každopádně například amfiteátr je impozantní a jeskyně rovněž. Její akustice přicházíme na kloub hned venku - je opravdu velmi dobře rozumět, jak se lidé uvnitř baví. Zmoženi příšerným vedrem se snažíme najít další syrakuské lákadlo - moderní basiliku. Ta je odevšad hodně dobře viditelná. Jde o opravdu pěkně navrženou stavbu s promyšlenými vstupy a halami. Pohled zevnitř do veže je jako ze sci-fi filmu... Ještě chvíli bloumáme po ulicích a pak už jedem domů. Volíme cestu přes městečka a vesničky a jedno město je doslova přikryto vrstvou popela - to Etna dala právě na vědět, že je stále nablízku. S vědomím blízkosti té sopky bych zde asi žít nechtěl, na to člověk musí mít povahu. Možná i proto zdejší lidé žijí, jakoby každý den měl být jejich poslední. S tím vědomím se asi už rodí.  Večer si dáváme pizzu a vínko a jdem spát.