Heiko 2010 aneb nahoru, dolů, ze sedla na sedlo!

6. a 7. den, pátek 11. a sobota 12.6. 2010, Izola – Trieben, Trieben – Vysoké Mýto 

Po probuzení jsme se ještě před snídaní zašli nasolit do moře, tepla už bylo akorát a tak se nám z vody ani nechtělo, ale na vybranou jsme moc neměli, tak jsme se ještě chvíli prošli kolem přístaviště a koupili si snídani. Zlatica už na nás čekala s kafem, po snídani jsme se sbalili, rozloučili a vyrazili domů. Kousek k dálnici a po ní na sever. Cca 20km za Lublaní jsme se chvíli váleli pod stromy na benzince. Poté, co jsem při průjezdu kolem Lublaně netrefil správný pruh a v příšerném vedru jsem kluky protáh po nějakém vnitřním okruhu Lublaně, navíc kvůli opravám s omezenou rychlostí, takže zima nám opravdu nebyla, to přišlo velmi vhod.Kousek za touto „válečkou“ jsme z dálnice sjeli a přes město Šenčur jsme se zase už hezkou přírodou vydali k hranicím s Rakouskem (210). Pěkný výjezd s několika serpentinami na hranici (Seebergsattel – 1218) byl jen předznamenáním nádherného úseku mezi hranicí a městečkem Bad Vellach. Na cca 6-ti kilometrech spadnete o 400m níž, silnice bez chyby, vracečky přesně na koleno, je do nich krásně vidět, prostě ráj.A protože jsem věděl, že už takových úseků moc nebude, pokud ještě vůbec nějaké, sundal jsem dole kufr i tankbag, hodil to za svodidla a fofrem jsem si to dal ještě jednou. Vím, že se opakuju, ale tam bych moh’ jezdit celej den :-). Celý můj minitrip jsem málem zakončil stylově, když jsem při nakládání odhozené bagáže zpět na moto ještě asi v euforii z jízdy málo vyhodil stojan a motorku jsem chytal těsně nad silnicí, přičemž jsem si hnul se zádama, ale i tak to za to stálo…Potom už to byl vlastně jen přesun, úplně v pohodě, s občasným cigárkem, občerstvením pro nás i pro stroje a s jednou delší pauzou u rybníku před městem Goesslesdorf (Goesslesdorfer See), kde jsme se vykoupali, dali štrúdl a kafíčko a bez nějakých dalších zvláštních zážitků či zajímavostí jsme se v podvečer ubytovali v městečku Trieben, když jsme těsně před tím přejeli sedýlko, Passo Hohe (1 274m). Poslední večeře byla poměrně poctivá, steak jsme zapili „několika“ pivy a spinkat jsme šli až po půlnoci. Ráno jsem to trochu urychlil a než si kluci po snídani sbalili, dal jsem si ještě jednou to sedýlko, abych se po včerejšku trochu rozhejbal a taky jsme tam zapomněli udělat aspoň jednu fotku. Pak už jsme jen příjemně ospale a nepříjemně vaření sluncem mířili domů. Občas ještě hezkou přírodou s posledními kopečky, ale hlavně celou dobu po perfektní silnici.Z našeho snění nás vyrušilo až mávání plácačky rakouského Simíra, který stál s kolegou a s radarem zákeřně na vedlejší souběžné silnici, samozřejmě u křižovatky, kde byla jako skoro na všech křižovatkách v Rakousku 70-ka a navíc mě v tom místě, jak je tak na západě zvykem, uhnula na krajnici dodávka, abysme mohli jet…. Fakt přísahám, že jsem přes tu dodávku nezaregistroval ani tu křižovatku, natož pak nějakou značku :-). Takže pěkně ke krajnici a klukům jsem již podruhé na tomto zájezdu ukázal, ať jedou, že si to vyřídím sám. Ale Simír nelenil, jen mě předjel, ukázal, ať jedu za ním a už to pral za klukama. Takže se mi poprvé v životě dostalo té cti, že mi cestu od plechovek čistilo policejní auto pod majákama a ještě k tomu "rakouská" Octávka :-). Za chvíli jsme kluky dojeli a začalo vyjednávání. No, ono bylo dost jednostranné. Simír velice ucházející angličtinou suše oznámil, že jsme na 70-ce jeli 90 (zaplať Bůh za tu dodávku, co jela před námi) a že to máme za 20E. Tak jsme s úlevou vydechli, že je teda ale hooodně slušnej a byť jsme si ulevili v češtině, tak reagoval okamžitě a jeho suché „each“ nás vrátilo na zem (čistě mezi námi, těm 20E dohromady jsme samozřejmě nevěřili, ale neodpustili jsme si to :-). Rychle nám každému vypsal bloček, suše vybral, suše se rozloučil takovým divným pozdravem „not too fast“, čehož jsem využil a opět jsem si vybral svých 15 vteřin slávy, když jsem pěkně nahlas odpověděl „auf wiedersehen“, ale Simír na rozdíl od Itala nehnul brvou, mé slušné vychování mu bylo fuk, suše nastoupil a tak nějak suše odjel. Suma sumárum, buďme rádi, že je to za námi, vzhledem ke stavu některých zadních pneumatik našich strojů, bylo jeho suché vybrání pokuty za rychlost darem z nebes, protože vážně hrozilo, že minimálně já a Pepa budeme na čáru tlačit a bylo to ještě cca 200km. No a pak už jsme opravdu jen dojeli domů. Pár kiláků před čárou jsme ještě naposled levně natankovali a tím vlastně skončilo společné putování, protože dle dohody jsem klukům na čáře zamával a mastil domů, měl jsem ještě nějakej program a nechtěl jsem o něj přijít. Kluci do Pardubic a já do Mýta jsem dojel v pohodě a v pořádku, stejně se dařilo i o den dřív skupině, která se oddělila už v Itálii, takže všechno dopadlo tak, jak mělo. 

Něco na závěr

Až na tropické teploty, které nás opouštěly jen na vysokých sedlech, to byla paráda a nakonec se mi líbilo i to přihlouplý moře, ke kterému se mi původně vůbec nechtělo a zlomila mě až slíbená zastávka na Bledu, kde jsem byl na posledy ještě za komančů, když jsme s rodiči jednou jedinkrát jeli do YUGO k moři, tenkrát samozřejmě přes Maďarsko… .
Pomalu už plánujeme výlet 2011, tak uvidíme, jestli to bude Hannibal (víc opravdové cestování, třeba směr Francie) anebo spíš Heiko (bezstarostné, svobodné skákání ze sedla na sedlo, třeba jen v Rakousku).
Statistiku zase nečekejte, jen pár základních údajů: 7 dní, 3 200km, náklady „trochu“ přes dvacet, ale dalo by se to pořídit i „trochu dost“ pod dvacet. To jen pro info, abych zbytečně neděsil případné nováčky :-).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE