Dunlop Moto Tour 2012
Text: Petr Poduška | Foto: Petr Poduška | Foto: Ivo Červený, Tomáš Hajduch | Zveřejněno: 18.6.2012 | Zobrazeno: 12 134x
Minulý týden se v naší redakci objevila neobvyklá, ale o to zajímavější nabídka: doprovodit partu vybraných dealerů na čtyřdenní motorkářskou túru po rakouských a italských Alpách. Smyslem akce, která se letos konala úplně poprvé, bylo umožnit prodejcům důkladné seznámení s novou řadou pneumatik Roadsmart II, a bylo to celé tedy hlavně o ježdění.
Kapitoly článku
My jsme gumy Dunlop Roadsmart II už jednou řádně proklepli v loňském podzimním testu na zakroucených silnicích Korsiky a v závodních podmínkách na zkušebním okruhu. Do nových Roadsmartů tehdy byly obuté nejrůznější motorky, měli jsme i možnost porovnání s konkurenčními pryžemi a test byl po všech stránkách naprosto komplexní. Přesto se s trochou nadsázky dá říci, že probíhal v laboratorních podmínkách: korsický asfalt je svou kvalitou vyhlášený široko daleko, trasa po silnici nebyla delší než dvě stovky kilometrů, a celý den příjemně hřálo sluníčko.
Proto jsme rádi přijali pozvánku do Alp, kde pár dnů ježdění a víc než dvě tisícovky kilometrů prozradí o vlastnostech pneumatik mnohem víc. Navíc se na Roadsmart dvojkách vydala do Rakouska naprosto různorodá skupina jezdců na různých strojích - někteří mají odježděno na motorkách víc než dvacet let, a spoustu gum za svou kariéru obrousili o asfalt závodních tratí, jiní najezdí rekreačně sotva pár tisíc kilometrů za rok. To vypadalo jako dobrá šance získat názory širokého spektra uživatelů. A jestli se obáváte, že prodejci Dunlopu by neřekli o svém zboží nic špatného, není tomu tak. V dnešní době by se prodejem jediné značky pneumatik živit nedalo, a dealeři kromě Dunlopek prodávají celou řadu dalších značek. První Dunlop Mototour tak pro ně byla hlavně příležitostí, jak o novém artiklu zjistit co nejvíc na vlastní kůži. Naplánovat trasy, zajistit ubytko a všechno ostatní co souvisí s organizací dostali na starost dva zkušení cestovatelé Ivo a Roman, a kromě nich se na seznamu účastníků sešelu dalších patnáct chlápků a jedna maďarská novinářka.
Část účastníků dorazila ze Slovenska přímo na místo prvního noclehu – Berghotelu Malta nedaleko Gmündu – individuálně, česká skupina měla z Českých Budějovic zajištěný doprovod po fajnových cestách až do cíle. Na benzínce v Budějicích se nás ve středu sešlo deset motorek plus doprovodný VW Transporter s TDM na zapřaženém vozíku. Do auta jsme odložili nepotřebnou bagáž, a nalehko se vydali přes Studánky směrem k jezeru Atersee, se kterým byl v plánech spojen oběd. Zhruba se stokilometrovým odstupem českou partu následoval poslední opozdilec na čerstvě přezutých Dunlopech. Teploměr se pořád ne a ne dostat alespoň přes patnáctku, ale naštěstí aspoň nepršelo.
Početná sestava byla vlastně jednou z mála věcí, které mi před odjezdem dělaly starosti. Nejsem zrovna fanda hromadných výjížděk a nejlíp se svezu sám nebo v partě tří-čtyř kámošů s podobným přístupem k jízdě, ale deset motorek už nejde v mých představách moc dobře dohromady s pořádným zážitkem. Navíc šlo většinou o lidi, které jsem viděl poprvé v životě, a jejich návyky neznal ani z doslechu. Stejně tak se pořádně neznali ani ostatní mezi sebou – přestože někteří nemají svoje pneuservisy ani 50 kilometrů od sebe. O to víc mě překvapilo, jak si všichni v partě hned od začátku sedli, a už někde od hranic s Rakouskem nám společná cesta příjemně utíkala. Nevzpomínám si, že bych kvůli někomu musel jet pomaleji než mi vyhovuje, a zrovna tak nebylo třeba dojíždět čelo kolony nebezpečným tempem. Jelo se prostě svižně, ale s rozumem.
Po kvalitních rakouských silnicích jsme se zakrátko přiblížili k vytouženému jezeru, kde naši průvodci zamířili k osvědčené hospodě. V ní ale trochu zkřížil naše plány odchod kuchaře, ohlášený na právě vrcholící druhou hodinu. Jak nám později prozradila česká servírka v hotelu, kuchaři mají v Rakousku hodně velké pravomoce, a když řeknou, že se vaří do dvou, ve dvě pět už si nedáte ani polévku, i když kuchtík sedí na svém pracovišti. Museli jsme tedy improvizovat, a risknout jídlo v nedaleké neověřené italské restauraci. Ta naštěstí nezklamala a než jsme stihli spořádat jídlo, dohonil nás i poslední člen české výpravy. Doprovodný vůz zatím uháněl po dálnici směrem k nocležišti.
Plná břicha a zvyšující se teplota vzduchu ještě zvedly už tak dobrou náladu, a zvesela se jelo dál. Přes Bad Ischl jsme zamířili k prvnímu sedlu na naší trase - Pass Gschütt a dále směrem na Radstadt, Obertauern a Tauern Pass. To už se asfaltka dávno začala pěkně klikatit, a všichni postupně přidávali na náklonech. Sjezd z Obertauernu do údolí si budeme pamatovat díky obezřetnému příslušníkovi, který stihnul vytáhnout radar z kufru motorky právě včas, aby stihnul zdokumentovat nevhodnou rychlost jízdy MV Agusty Brutale, která se na chvostu kolony trochu nevešla do povoleného rychlostního limitu. Kdyby se pokuta rozpočítala mezi všech deset jezdců, ani by to nebolelo. Ale kdyby jsou chyby, tak to Čáha musel nějak překousnout sám.
Ze St. Miguel se přes Kastchberg vine úžasná žlutá devadesátdevítka, která nás s blížícím se večerem dovedla až do Gmündu v Korutanech, odkud už by do Malty kamenem dohodil. Jako třešínka na narozeninovém dortu pak zachutnal finální úsek, stoupající až do výšky 2096 metrů nad mořem, kde u jezera Kölnbreinsperre před pár lety postavili Berghotel Malta. A právě ten se stal naším dočasným domovem na následující dvě noci.
V hotelu postaveném na kopci nad rakouskou největší přečerpávací elektrárnou jsme se sešli se zbytkem výpravy – Slováky a maďarskou redaktorkou Kate, která přijela z Budapeši na malém Monsteru. Kromě ní jsme se mohli okamžitě začít cítit jako doma, protože součástí tamního personálu byly dvě sympatické krajanky – Češka a Slovenka. Nakonec i Katelin by bývala našla spřízněné duše, protože v hotelu byl ubytován autobus Maďarů, ale jako správná motorkářka zůstala mezi námi, přestože si mohla popovídat jenom se Slovákem Dežim. Hotelový kuchař sice nebyl z žádné národnostní přízně, ale odpustil nám malé zpoždění a o hladu nás nenechal. Po večeři se akce Dunlop Moto Tour oficiálně rozjela krátkým proslovem Bohdana Krejčího ze zastoupení značky pro střední Evropu, rozdaly se samolepky a u pivka se probraly zážitky z prvního dne i trasy na dny další.
Z odpolední části trasy mi asi nejvíc utkvěla v paměti pasáž z Turracher Höhe na Predlitz. Tu silnici musel navrhovat architekt- motorkář, protože tenhle kus cesty je jednoduše geniální. Zatáčky tak skvěle vyměřeného poloměru, že lepší prostě už vymyslet nejde, a k tomu jejich pravidelnost – za pár dní by se daly naučit nazpaměť a jet naprosto čistě jenom plynem. Asi tak, jak nám to v praxi ukázal jeden místní borec na motardu od KTM. To byla naprosto profesorská jízda, i když věkově ten kluk patřil spíš do školní lavice. No, něco jsme od něho pochytili a hned se naskytla další příležitost vyzkoušet jezdecké umění při přejezdu Sölkpass. Pak přes Schladming na Radstadt a známou cestou Tauern – Katschberg – Gmünd – Malta – hotel za servírkami z Československa. Zážitky z překrásně stráveného dne se probíraly ještě dlouho do noci, a často byla slyšet i chvála na adresu pneumatik.
Přes noc se akce přehoupla do svojí druhé poloviny a v pátek se stalo to, bez čeho se žádný správný motorkářský výlet neobejde. Celá parta vyrazila směr Heiligenblut, základní tábor před výjezdem na Grossglockner (2576 m). Ještě předtím jsme se ale – ač neradi – museli rozloučit s Kate, která při předchozí den strávila pouze v roli spolujezdkyně, protože cestou z hotelu do údolí uvařila zadní brzdu. S provizorně opravenou motorkou nechtěla riskovat další potíže v kopcovatém terénu a radši se vrátila do svojí rovinaté vlasti. Ani Deži na Africe Twin se kvůli závadě v regulátoru dobíjení na start páteční etapy nepostavil. Protože náš pobyt v Berghotelu Malta už byl u konce, nechal se i s motorkou převézt doprovodným vozidlem do další destinace, aby tam vyčkal na příjezd mobilních členů motorkářské výpravy. Všichni ostatní se vydali pokořit nejvyšší horu Rakouska, posilněni kávičkou v hospodě u čarodějnic. Ještě společná fotka s vodopádem v pozadí, a vzhůru k mýtnici. Tam z nás žádnou radost mít nemohli, protože jsme si z Berghotelu v rámci ubytování na dvě noci přivezli karty, které v celých Korutanech slouží k uhrazení podobných poplatků. Každý z nás tak ušetřil dvadvacet éček.
Byl zrovna pátek a navíc po rakouském státním svátku, a provoz na hochalpenstrasse tomu odpovídal. Autobusy, auta, motorky, skútry, bicykly – všechno se to pohybovalo různým tempem nahoru a dolu. Vizuální zážitek tedy absolutní, na pořádné svezení to ale moc nebylo. Eddelweisspitze navíc po obědě zahalily těžké mraky, a než jsme se stihli přesunout k vyhlídce Franty Pepy jedničky, řádně se rozpršelo. Ze slušnosti jsme alespoň politovali ledovec, jak se zase zmenšil, a radši se vrátili do bezpečí k čarodějnicím na čaj. Cesta dolů byla vlastně první příležitostí vyzkoušet tolik vyzdvihované kvality Roadsmartů na vodě, a bylo vidět, že na tomhle šprochu je hodně pravdy. Ani v hustém dešti gumy nenechaly nikoho na holičkách, a jeden prudší náklon byl korunován důkazem v podobě uraženého kufru o patník.
O pár set metrů níž už počasí zase vypadalo o dost lépe.
S menší skupinkou jsme se tedy odtrhli od ostatních směřujících přímo do penzionu, a rozhodli jsme se pro malou zajížďku. Ještě jsme totiž ten den pořádně neprovětrali měkké boky dvousměsovek na suchu, a nedaleko trasy se měl nacházet vyhlášený úsek silnice s prvotřídním povrchem, pěknými zatáčkami a malým provozem. Když jsme se na silnici mezi Greifenburg a Hermagor dostali, doslova nám spadla čelist. Legenda nelhala. Představte si Dubou, vynásobte padesáti, odmyslete všechna auta a motorka, a vyjde vám tenhle úsek. Lepší než všechny pasy, kde jezdí mraky všemožných vozidel, a vracáky začnou být po půl dni ježdění skoro na obtíž. Tohle je šest kilometrů instantního štěstí, které může zkazit jedině déšť. A taky že se o to pokusil, sotva jsme se přestali překřikovat, která zatáčka je vlastně lepší. Už to skoro vypadalo, že zůstane jenom u letmého seznámení, ale po pár kapkách se nad námi nebe slitovalo, a nechalo nás řádit až do úplného vyčerpání. Endorfiny musely stříkat snad i z uší, objektiv foťáku si pochutnal ještě víc než na Nockalmu. Dokonce se povedlo i odjet bez ztráty kytičky, ale zdržet se ještě na jednu rundu, určitě by to už nedopadlo tak dobře. Tady se limity jezdeckého umění i pneumatik totálně odkopaly, a dál už by to byl vabank. Cestou do penzionu Edelweisshof v Birnaumu jsme ještě trochu rozdmýchali probuzené vášně, a myslím, že nám pěti odpadlíkům musel zajížďku na Hermagor celý zbytek výpravy tiše závidět, když viděli výrazy v našich očích.
O pár set metrů níž už počasí zase vypadalo o dost lépe.
Jen co jsme se zabydleli v penzionu, už nás čas tlačil k usednutí před velkoplošné televizní plátno. Na mistrovství Evropy ve fotbale zrovna začínal zápas naší reprezentace s Ruskem. A jak se brzy ukázalo, provozovateli penzionu byli mladí manželé, původem z Petrohradu. I kuchař byl ruské národnosti, a vývoji utkání zrovna nenahrával k vytváření dobrých vztahů. Ruský personál se za stavu 2:0 raději přesunul do kuchyně, a číšník jen škodolibě vykukoval při každé změně skóre ve prospěch svých oblíbenců. Nakonec to skončilo spravedlivým výsledkem 4:1 pro naše bývalé bratry a bylo po napětí. Na plátno se radši promítlo pár fotek z dosavadního průběhu Dunlop Moto Tour a pak už byl čas jít na kutě.
Rakouských silnic jsme si za první tři dny užili celkem dost, a tak trasa naší poslední vyjížďky směřovala přes kopec do Itálie. Příděl pěkného počasí už byl bohužel vyčerpán, a z parkoviště před penzionem jsme vyjížděli za lehkého mrholení. Náladě nepřidala ani nehoda motorkáře, kterou jsme viděli téměř v přímém přenosu hned po přejezdu rakousko-italských hranic, a když se jezero Misurina, u kterého jsme zastavili na první kafe, zahalilo do mlhy, už to skoro vypadalo na zkažený den. Pak ale všichni podlehli optimismu, vyvolanému pohledem na radarové snímky oblačnosti, a s chutí se přesunuli do Cortiny d´ Ampezzo. Když si tohle místo najdete na mapě, musí vám být hned jasné, proč se právě sem stahují motorkáři z půlky Evropy. Taková koncentrace horských pasů na tak malém místě se snad jinde nenajde.
Nebudu zbytečně provokovat popisem exkluzivních zatáček, a vyjmenuju radši jen seznam sedel, která jsme si dali: Passo falzarego (2105 m), Passo campologno (1875m), Gardena pass (2137 m), Passo di sella (2244m), Passo pordoi (2239 m), Passo di Giau (2233 m) a Passo Tre Croci (1809m). Itálie nezklamala ani počasím, a ze zamračeného rána se nakonec vyklubal další parádní den plný přidávání plynu, brzdění a náklonů. Ti co měli už zatáček dost se do Birnbaum vrátili rychlejší cestou, my ostatní jsme si ještě návrat okořenili přejezdem posledního sedla. Příjezd k penzionu pak vypadal trochu jako zběsilý úprk o to, kdo dostane první pivo.
Nedělní návrat domů už se odehrával ve znamení rychlých přesunů, protože celé Rakousko od rána splachoval vydatný déšť, a přestože během naší neplánované přestávky téměř ustal, na mokrých silnicích bychom se už stejně moc nesvezli. Volba proto padla na zrychlený přesun s občasným využitím dálnice, a po chladném a umáčeném dnu už se každý rád viděl v teple rodinného krbu. Cesta domů z Dunlop Moto Tour si určitě nikdo nezařadí do hitparády zážitků, ale všechny ostatní okamžiky strávené s partou skvělých lidí na motorkách tam svoje místo určitě najdou.
A jak hodnotí nový Roadsmart vybraní účastníci akce?
Pavel Ouda, bývalý mistr republiky ve třídě Supersport, Honda CBR600RR
Podle dosud ujetých 2 200 kmStabilita při brzdění: bez klouznutí předku, zadek klouznul při podřazení na 1 rychlost, při prudším dobrždění a na nerovnosti, ale téměř neznatelné oproti jiným pneu, ani za mokra, motocykl stabilní bez rozvlnění (asi to ale dost ovlivnilo i to honďácký ABS)
Stabilita v náklonu: příjemný a plynulý sklápění do náklonu, drží vedení v náklonu, překvapení i za mokra velmi dobrý grip. Za mokra lehce rozhodily pouze spáry a to pouze při podélném najetí oběma koly-jinak neuvěřitelně klidný a stabilní,vynikající odvod vody-když jsem jel za někým tak bylo vidět, že ta pneu suší asfalt, pneu se ohřály i za mokra na slušnou teplotu.
Adheze v náklonu: I při akceleraci v alpských vracákách na 1.rychlost pneu neskutečně držela-možná malý krouták možná dobrý asfalt anebo hold lepší pneu.
Mnohem lepší pocit z motocyklu ihned po přezutí pneu co se týká komfortu-pobírání nerovností a jejich přenos do řidítek a zadku.
Cena a výkon: super, po ujetí 2 200 km vypadají že jsem nejezdil.
Shrnutí: Na cestování po silnicích i horší kvality všem vřele doporučuji už z důvodu bezpečnosti tak z důvodu pohodlí a výdrže pneumatik.Jezdili jsme v alpách za různých povětrnostních podmínek a různých kvalit asfaltu a nikdy jsem neměl problém ani nepříjemný pocit z funkce pneumatik.
Lukáš Kazda, hobby jezdec, Yamaha Fazer Stabilita v náklonu: 1+ tam nemá v cestovní třídě konkurenci.
Držení stopy v zatáčce: 2 velký konfort pneu, jezdec si musí chvílinku zvykat.
Adheze v náklonu: 2+ věřím Dunlopu a kam jsem to poslal, tam to drželo.
Stabilita při akceleraci: 2+skoro jsem urval plyn co mi pneu dovolila.
Stabilita na vodě: 1 protože jsme jí na vodě měli možnost otestovat dost a je to OK.
Brzdění na vodě: 3+možná za to nemůže pneu, ale když brzdím na vodě, tak mám trochu respekt.
Jízdní komfort: 1 to chci povznést i na mírných nerovnostech vás nenutí zavřít plyn .
Poměr cena/výkon: 2+ cena odpovídá výkonu a kvalitě pneu.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?