Dolomity 2009

1.den - V pátek 3.7.2009 

Ráno po 8. startujeme z Liberce směr Praha. V plánu bylo nocování v penzionu v Rakousku v Nízkých Taurách, někde na cestě k Národnímu parku Sölktäler. Jedeme na lehko, každý s tankvakem, batůžkem a kreditkou. Loňské tahání stanu (a nestavění ho v dešti) nás odradilo.Chceme si užít na motorkách a ne stát o dovolené stěhovákama. První část cesty dáme po dálnicích a hlavních silnicích. No Problem. Problém na trase do Pasova může nastat jedině na Barandovkým mostě. Jako rodilá Pražanda se ho bojím (vždycky jsem se mu snažila vyhnout jako černý díře). Někde na Jižní spojce jsme si dali pauzu na benzínce a dostávám info o následující trase pro případ ztracení se (první jede Tom s GPS) „Na Baranďáku do pravýho pruhu, za semaforem pod most a na Strakonice…“ Napít se a jedem. A je to tady. Baranďák! Tom se mi ztratí, červená, pod most a….. Jsem na cestě na Barrandov! Na 1. křižovatce se otočím a volám, že bloudím, Tom na mě čeká na ÖMV na Strakonický. Zkusím se napojit na Strakonickou z Barandova. Zkuste si na mapách zjistit, jak se tam dostat. Z tohohle směru to nejde. Přejedu most zpátky do Braníka, tam se snad nějak otočím… Žádná cedule, bloudím. Už jsem chtěla oslovit i pány policajty, ale žádný jsem nepotkala. Nakonec jsem se svépomocí na tu Strakonickou dostala (vzpomněla jsem si na Jiráskův most – Pražáci nesmějte se!). Tom mezitím v tropickém vedru vypotil litry potu, tak jsem ani nechtěla slyšet, co se mu honilo hlavou.
Jedem, musíme dohnat časovou ztrátu. Silnice R4 byla v pohodě, žádná zácpa, prostě svěží přesun. Zastavujeme až kolem jedný ve Strakonicích na benzínce. Já do sebe hodím tatranku, doplníme tekutiny (benzín a vodu) a míříme po silnici č.4 na přechod Strážný. Začaly se objevovat mráčky, mraky, obloha se zatáhla. Stavíme na pumpě u Strážnýho, aby Tom naklepal další cestu do navigačky. Za námi se žene pěknej slejvák, zahazujem půlky nedokouřených cigaret a ujíždíme deštným provazům do Německa (ne že by se na hranicích zastavily).
Za hranicema, na silnici č.12 cestou do Pasova, nás dohnal okraj mraku a trochu jsme zmokli. V Pasově jsme se zamotali. GPS nás naváděla do jednosměrky a zákazu vjezdu, nechtěla přepočítat náhradní trasu a trvala na svém. Nakonec nás to navedlo na dálnici E56, což jsme v plánu neměli. Tam jsme hned dali potřebnou přestávku na odpočívadle a dopřáli si svačinku a oběd v jednom (= naše domácí karboše). Do Rakouska jsme vjeli, ani nevíme jak (zlatý Schöngen) a doufali jsme, že nás nechytí kontrola kvůli dálničním známkám. Z A8 jsme sjeli u Ried im Innkreis na silnici č.141 a z ní na jih k severnímu cípu Attersee. V Rakousku nás hřálo zase sluníčko, tak jsme zastavili u břehu, pokochali se jezerem a dali koupačku. Voda byla průzračná, ale studená. Podél břehu, v pruhu pár metrů širokém, stojí jedna chatička vedle druhý. Jako někde na Sázavě. Než jsme stihli oschnout, zatáhla se obloha a už jsme se soukali do motohadrů.
Začaly padat první kapky a my se pár minut po šestý rozjeli. Po pár kilometrech na silnici č. B152 jsme promokli na kůži (vlastní) a schovali se pod pidi stříšku od garáže. Po ¼ hodince se dalo pokračovat. Za první zatáčkou byla suchá silnice :-). A tak to šlo až do konce dnešní cesty. Sucho, mokro, déšť, sucho, mokro, déšť. Ani jsme nevytáhly nepromoky.Bylo docela teplo, tak nám voda nevadila. Na konci Attersee jsme odbočili doleva na B153, v Bad Ischlu na B145 a na ní jsme ten den zůstali. Cesta byla fajn, přes vesnice se dá jet většinou 80-kou, kolem je klasická upravená rakouská krajinka, načinčané baráčky. Člověk si to valí a usmívá se do helmy. Začíná lehce kopcovitá krajina, místy pěkné svižné zatáčky, žádný provoz. Kolem osmý se ochladilo a začali jsme se poohlížet po nějakém nocování. Na 3. pokus berem ubytko v Gasthausu ve vesnici Oberstdorf za 65E (za oba). Motorky máme pod stříškou. Rozvěsili jsme mokré oblečení po pokoji a po sprše zašli do hospůdky v přízemí. Sdlábli jsme Gulaschsuppe s chlebíkem, jako desert kafčo s minerálkou (11,40E, teď mi dochází, že si Tom nedal ani pivo!). Hospůdka je plná místních domorodců. Připadáme si jak v seriálu Doktor z hor (to jejich typické oblečení). Po večeři, v posteli s mapou a GPS, naplánujeme zítřejší cestu a jdem spát.
Dneska jsme ujeli 540 km i s tím mým pražským blouděním. 

2.den - Sobota 4.7.2009

Po snídani v 8,30 (pečivo, slám sýr, marmeláda, kafe, džus, hrušky na cestu) jsme zaplatili, naložili motorky a za drobného deštíku v 9,15 vyrazili směr Untergrimming. Opět jsme nevytahovali nepromoky – „to nic není! Pak po B320 a za Espangem jsme z ní odbočili doleva a mířili do Stein an der Enns – na Sölkpass (1783 m.n.m.). 
Kolem se zvyšují kopce, dojem kazí místy mrholení a mlha. V jednom cestopise na motorkářích.cz někdo nazval cestu přes Sölkpass „kravskou stezkou“. Za tohoto počasí je sem tam schovaná kravka pod stromy. „Kraví stezku“ připomínalo jen nespočet zelenohnědých hromádek. Jeli jsme pomalu, klouznout na některý z nich a ještě se v ní vyválet?!.. Nakonec jsme pár kusů dobytka potkali, ale Tomáš mě s nima ani nevyfotil (to má na talíři do dneška :-)). Tady už mě to začíná bavit, je to zatím jen taková rozcvička. Ze začátku je cesta mírná, skoro rovná, ale jak se blížíme k vrcholu stoupání dosahuje až 15% a je to tu samá vracečka! Na vrcholu se fotíme v mlze a zimě. Kolem silnice leží sníh. Pár serpentin, opatrný brzdění na mokru a jsme v Murau. 

Tady zase trochu prší. Míříme na Nokalmstrasse v Národním parku Nockberg. Abysme si to tu náležitě užili, projedeme si ještě Turracher-strasse s 20-ti % stoupáním. Po silnici č.97 přejedeme do Predlitzu, cesta je samá vesnice. Tam se napojíme na č.95- Turacher-strasse. Zastavíme u jezera na Turacherhöhe, trochu se projdeme. Je tu sucho a teplo a svítí sluníčko. To nás už dneska neopustí :-).
Ve Winklu odbočujeme doprava na Nokalmstrasse. Ve 12.00 jsme u mýtnice Ebene  Raichenau, platíme po 7E za motorku, dostaneme samolepky a prospekt s mapkou. Kdyby si to člověk chtěl pořádně celý projet, bylo by to na dýl. My se kochali výhledy a obdivovali dřevěné kadibudky (se zavíracím systémem „samo-domo brano“ = kámen uvázaný na provaze), takže k vrcholu Eisenthalhöhe (2042 m.n.m.) se dostaneme až v jednu. Sice jsme projeli jen hlavní cestou, ale za 8 éček to stálo:-) . Těch cca 30 km jsme si užívali, z národního parku vyjíždíme až kolem půl druhý. 

Po silnici č.100 dorazíme do Greifengurgu a odbočíme na č.87 – Weissensee-Bundesstrasse. Trochu jsme si zajeli, ale cesta byla fajnová, většinou lesem. Pěkný asfalt, široká silnice, parádní rychlé zatáčky, skoro žádný provoz. A hlavně, tady jsem předjela v zatáčkách celou bandu čopříků! Je to asi místní oblíbená motorkářská trasa. V Hermagoru jsme se napojili na silnici č.111 a přes Kötschach-Mauthen po ní dojeli do Sillianu k italským hranicím. Na mapě vypadá tahle silnice docela pěkně. Ale je to opak Weissensee-Bundesstrasse! Malá, úzká, ošklivá, nudná silnice. K tomu se u mě dostavila únava. Tomáš říká, že jsem si na ni zasedla, celkem prý šla, akorát asfalt nebyl žádná sláva.
Do Sillianu jsme dorazili v pět (já se doplahočila). Natankovali jsme a já si musela dát kafe („jinak dál nejedu“). Udělali jsme si delší pauzičku, tj. cca půl hodinky a mohli jsme vyrazit na posledních 90 kilometrů k našemu hotelu – přes Cortinu do střediska Malga Ciapela, kde jsme měli zabookovaný hotel. Hned za hranicí je půjčovna karavanů, začínáme je registrovat i na silnici. Vzali jsme to přes Toblach (Dobbiaco), odbočili doleva na silnici SP51, pak SP49 k jezeru Misurina. Chvíli jedeme skoro rovnou silnicí (asfalt nic moc). Připomíná mi to cestu na Bezděz u Máchova jezera – kolem silnice borový les. Pak se změní rakouský ráz hor a začínají typické Dolomity. Začaly přibývat vysoká špičatá skaliska, široká silnice, divočejší zatáčky v úzkém údolí. Na břehu Lago di Misurina jsme na pár minut zastavili. Sluníčko svítilo, ale teplota tomu v podvečer neodpovídala. Přes Passo Tri Croci (1809 m.n.m.) jsme dojeli jsme do Cortiny d’Ampezzo. Na jejím slavném kruháči GPS-ka zlobí. Tomáš sleduje navigačku, já naštěstí vidím ukazatele u cesty. Po jednom kolečku vyjíždíme správným výjezdem. Já už jsem slušně udrnčená z monstříka, padá na mě zase únava a nevychutnám si náležitě nádhernou cestu s rychlýma zatáčkama. A to nevím, co mě ještě čeká. Odbočili jsme doleva na SR38 a vjeli na Passo Giau (2236 m.n.m.). Cesta lesem, pozvolný kopec, s ubývajícími stromy pár serpentin, pak zase klidný stoupání, zase sada zatáček (ale jakých!) a tak dál až na vrchol.Vůbec si neuvědomíte 15% stoupání. Zapomněla jsem na únavu, paráda! Nahoře zastavíme a já se směju. Rychle se porozhlídnem, je už zima a jedem dál. 14% sjezd dá zabrat brzdám. Zatáčka za zatáčkou. Tohle passo jsem si zamilovala na první přejezd! To se musí zažít!
Sjeli jsme do Selva di Cadore a navigačka nás neomylně navede na Passo Fedaia (2057 m.n.m.). Nenápadné passo, ale kdo ho projede, jen chválí (mezi Rocca Pietore a Canazei, SP641). Za galerií odbočíme doleva k našemu hotýlku pod Marmoladou a v osm jdeme bydlet. Vybereme si pokoj s balkónem, k večeři máme domácí kuřecí řízečky s chlebem a okurkou, osprchujeme se a padáme do postele. Motorky máme pod střechou za kuchyní. Dnes najeto 420 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE