Do Benátek přes Alpy

Nejsme žádní „masňáci“, nicméně pro úspěch a pohodlí cesty a hlavně batůžku, jsem rozhodl, že maximální porce kilometrů bude do 300km denně a vždy na nás bude čekat ubytování. Takovou cestu absolvujeme poprvé a nevíme, co přesně nás čeká, jak zvládneme cestu usedět a jak budeme unavení. Představa pohodlného ubytování se snídaní a rozumné množství kilometrů nám dává naději na pohodovou dovolenou. Kromě toho je to po 15ti letech naše první společná dovolená bez dětí.
Od jara po večerech doma nic jiného nedělám než koukám do map, čtu reportáže na motorkářích, ťukám trasy do navigace a objednávám ubytování. Nakonec všechno ubytování rezervuji přes booking.com a tiscover.com. Při cestě potom vše až na jednu drobnost funguje perfektně a nikde nenastal žádný problém.
Přípravy těsně před odjezdem jsou trochu hektické, protože v sobotu se vracíme z rodinné dovolené a děti je potřeba ještě odvézt do Brna k dědovi a babičce. Ale dobrá věc se podařila, balíme a balíme. Kupodivu se nám vše, co chceme vézt, do kufrů vejde.

Den 1: Praha – Pasov – jezera u Salcburku - Golling

Protože se podařilo na cestu připravit vše již v sobotu večer, stačilo ráno nacvakat kufry a cca v 7:30 vyrazit. Z Prahy jedeme přes Strakonice a Strážný do Pasova, kde nás čeká malá procházka historickou částí města. Parkování pro motorkáře hned u centra vyhrazeno a není tedy potřeba dlouze nic hledat. Navštívit samozřejmě musíme soutok řek Dunaj, Inn a Ilz.

Společnost nám dělá motorkář Petr, který nás před Pasovem dojel a rád by se s námi svezl přes Alpy. Vzhledem k našemu objednanému ubytování a individuálnímu programu se ješte v Pasově loučíme.  Z Pasova směřujeme k jezerům u Salzburku.  První z nich Attersee je opravdu krásné, ale každý volný kousek břehu je komerčně využit a lidmi se to zde jen hemží. 

Také neodoláme a zastavujeme na občerstvující Eiscafé. Z výhledu na Alpy toho moc není a počasí se začíná kazit. Pokračujeme kolem dalšího jezera Mondsee, městečka St.Gilden a malými silničkami (tak rozhodla navigace - trochu jsem se bál, že vjedeme někomu až do ložnice) až do vesničky Golling an der Salzach, kde nás čeká ubytování v penzionu. Z cesty toho již moc nemáme, protože začíná pršet a hory jsou schované v nízké oblačnosti. Krásné hory kolem sebe jen tušíme. K večeru alespoň přestává pršet a tak se můžeme projít městečkem, které je zrovna po končícím festu plné přiopilé mládeže v místních krojích. Jinak je ale velmi hezké.
Ujeto: 438 km

Den 2: Golling – Pillersee - Mayrhofen

Vzhledem k délce cesty první den, byla na dnes zvolena kratší trasa a to do Zillertalských Alp, kam jezdím celkem pravidelně lyžovat.  Počasí se nezlepšilo a při výhledu z okna vidíme jen hory v mlze. I předpověď je nepěkná. Nicméně nepromoky neoblékáme a doufáme. Při průjezdu Bischofshofenem se ale rozprší natolik, že nezbývá než u nejbližší pumpy nepromoky obléknout. Najíždíme na motorkářsky zajímavou silnici 164, která ovšem v dešti zas tak zajímavá není a kolem není na co koukat, protože vše tone v nízkých tmavých  mracích.

Před polednem pršet přestává, obloha se trochu trhá a občas vykoune i nějaký ten horský masiv. Odbočujeme na silnici 311, abychom se přes lokální silničku kolem Pillersee vrátili zpět na silnici 164. U krásného jezera Pillersee si dáváme přestávku a počasí se značně vylepšuje. 

Pokračujeme dál údolím až k odbočce do Zillertalského údolí. Protože máme ještě čas, míjíme Mayrhofen, kde budeme přespávat a dáváme se silnicí 169 do vesničky Ginzling. Silnice se nádherně kroutí roklinou mezi skalami a je na co koukat. V Ginzlingu zjišťujeme, že dále je to za poplatek (8€) a cesta k přehradě trvá ještě dalších 45minut. Vzhledem k nejistému počasí dál nepokračujeme a vracíme se ubytovat do Mayrhofenu.  Navečer se ale udělalo nádherně a tak vyrážíme na obhlídku městečka. V zimě je to jedna půjčovna lyží vedle druhé. Dnes jsou z půjčoven, i přesto že nápisy a reklamy zůstávají, kavárny a obchody se suvenýry. Tomu říkám podnikání.
Ujeto: 224

 Den 3: Mayrhofen – Gerlos pass – Lienz - Obertilliach

Probouzíme se do zamračeného dne a je jen otázkou času, kdy začne mrholit a pršet. Předpověď je opět mizerná. Z Mayrhofenu vyrážíme na Gerloss pass. Je to v podstatě jediný placený pass, který nás čeká. Kdo se potřebuje rychle dostat ze Zillertalského údolí k Tauerským Alpám a pokračovat do Itálie, v podstatě jinou cestu nemá. Krásnou klikatící se silnicí přes městečko Gerlos a kolem přehrady Durlassboden stoupáme až k mítnici, která je nejvyšším místem passu. Zde jsme ochuzeni o poplatek 5,5€ (za tuto částku můžete jezdit sem tam celý den :-). Silnice pokračuje dolů ke Krimmelským vodopádům. Hned nahoře je odpočívadlo s krásným výhledem na celé údolí, Krimmelské vodopády a úbočí Tauerských Alp. Číslovanými vracečkami sjíždíme ke Krimmelským vodopádům. Dle mého názoru jsou daleko krásnější úseky a pasy a ani za těch 5,5€ mně neláká dát si to ještě nahoru.

Krimmelské vodopády jsou 100% „motorbike friendly“. Parkoviště pro motorky zdarma a k tomu skříňky na vše, co je potřeba odložit (vratná záloha 1€). Ukládáme tedy věci do skřínky a vydáváme se spatřit ten přírodní skvost. Lidí jak na Václaváku a v podstatě všude jdete s davem. Vstup je 3€ na osobu a jak daleko vylezete a co uvidíte je jen na vás (vodopády jsou poměrně dlouhé). Procházíme jen spodní část, ale i tak to stojí za to.

Po prohlídce a zahnání hladu půlkou grilovaného kuřete, uháníme do Mitersillu a dále projíždíme Felbertauernským tunelem (poplatek 10€) na druhou stranu Tauerských Alp. Pokračujeme celkem nudnou silnicí údolím řeky Isel a Drau přes Lienz do Kostchachu (silnice B108,B100 a B110), kde nakupujeme zásoby jídla na večeři a další den. Žel začíná pršet a zbytek cesty po krásné, ale místy dost rozbité silnici B111 nad řekou Gail, není až tak krásným zážitkem, jakým by mohl být. Silnice mně přišla velmi zajímavá, od zcela úzkých silniček s plno zatáčkami po rychlé široké úseky s přehlednými delšími zatáčkami. Ubytování máme zamluveno ve vesničce Obertilliach, kde se zastavil čas. Doslova skanzen. Většina domů původních ze 17. Století, 19 z nich je památkově chráněno. Paní domácí je velmi ochotná a nechává nás parkovat motorku v garáži.
Ujeto: 212

 

Den 4: Obertilliach – Giau – Duran – Boldo - Preganziol

Tento den měl být třešinkou na motorkářském dortu. Naplánovaná trasa přes Passo Giau, Staulanza, Duran a San Boldo slibovala motorkářskou nirvánu. Žel počasí má jiný názor. Protože naším cílem jsou Benátky, navrhuji vzít to nejkratší cestou. Moje žena optimistka však trvá na naplánované trase se slovy: “Třeba se vyčasí nebo vyjedeme nad mraky“. Mrholení není déšť a tak vyrážíme bez nepromoků. Po ujetí pár kilometrů začíná hustě pršet a tak do nepromoků musíme. Jsme rádi, že v hustém dešti a mlze vůbec najdeme Cortinu ď Ampezzo. Při stoupání na passo Giau projíždíme potoky vody valící se přes silnici. Nahoře je vítr, mlha a déšť. Žel vyjet nad mraky se nepodařilo. Děláme rychlou fotku na důkaz naší přítomnosti a frčíme dál. Při sjezdu dolů číslovanými serpentinami přemýšlím, jak by to mohlo být krásné kdyby... To že nepotkáme jediného motorkáře svědčí samo za sebe. Nicméně alespoň při výjezdu passu Staulanza přestává pršet, takže můžeme z nepromoků. I když jsme ochuzeni o krásné výhledy a panoramata, tu a tam se část dolomit vynoří z mraků. Passo Duran jedeme už po téměř suché silnici a motorkářsky se mně velmi líbilo.

Tím se loučíme s Alpami a přes řeku Piavu směřujeme na pas San Boldo. To už se občas objeví i sluníčko, ale Alpy zůstávají schované v mracích. Nicméně těsně před pasem San Boldo jsme opět zkropeni dalším deštěm. Passo San Boldo je malý technický skvost, který byl postaven za 100 dní pro účely zásobování fronty na Piavě při 1. světové válce (vlastní foto sice máme, ale pro ilustraci dávám foto z wikipedie).

Průjezd horní části s tunely je řízen kyvadlově semaforem a průjezd vlhkými úzkými tunely není žádným velkým zážitkem. Zato pokračující klikatící se silnice s plno vracáky, volnějšími i utaženějšími zatáčkami směrem do údolí je daleko zajímavější. Škoda, že jedeme směrem dolů. Takže příště určitě San Boldo nahoru.
Dále pokračujeme již za sluníčka kolem zámku Brando a přes Pieve de Soligo, kde se zastavujeme na první opravdu italské cappuccino a zmrzlinu. Odtud to máme již kousek přes Treviso do městečka Preganziol, kde nás čeká ubytování na dvě noci. Tím, že nám nebylo dopřáno kochat se krásami projížděných Dolomit, dorážíme na ubytování poměrně brzy a tak ještě k večeru vyrážíme místním busem do Trevisa na pravou italskou pizzu.
Ujeto: 246

Den 5 - Benátky

Tento den motorka i motorkáři odpočívají. Vydáváme se na obhlídku Benátek. Tím je dosaženo cíle našeho dlouho plánovaného výjezdu. Osobně Benátky miluju a doporučuji návštěvu všem, kdo tam ještě nebyli.  Abychom nevyšli ze cviku, i dopoledne nám v Benátkách propršelo. Nakonec tedy padá i večerní plán, dojet se vykoupat k moři. Na to počasí prostě není.

 

Den 6: Preganziol –  Lozzo di Cadore - Tolmezzo – Nassfeld - Kostendorf

Vyrážíme zpět do hor. Předpověď počasí se zdá být daleko lepší, proto se rozhoduji změnit trasu a jet více přes hory, abychom si je konečně trochu užili. Nahoru jedem po SS51 přes městečko Vittorio Veneto, které leží na úpatí hor. Silnice za tímto městečkem je naprosto luxusní. Dlouhé rychlé zatáčky se vlní údolím až k nádhernému jezeru Santa di Croce.

Silnice pokračuje údolím řeky Piave, ale z větší části byla zavřená. Objížďka sice vedla krásnými lokálními silničkami, ty však byly plné kolon. V Lozzo di Cadore odbočujeme na malou silničku SP619, která nás krásnými zatáčkami a serpentýnami vytáhne až do 1800m. Motorkářsky nádherná silnice která určitě stojí za projetí. Pokračujeme po silnici SP465, která na rozdíl od SP619 byla v mapě značena jako motorkářsky zajímavá s výhledy. Mám přesně opačný názor. Sjíždíme kolem typicky bíle kamenitého koryta řeky k městečku Tolmezzu, které míjíme a za nedlouho odbočujeme na lokální SP112. Protože se v Itálii již dlouho nezdržíme, zastavíme ještě na cappuccino a zmrzlinu v Mogio Udinesse. Silnička SP112 je motorkářsky naprosto úchvatnou záležitostí a dovede nás krásnými zatáčkami a vracáky k městečku Ponteba, kde se hned napojuje na další skvost, silnici SP110. Tato silnice vede přes pass Nassfeld (Italský název Pramollo, což mě trochu zmátlo) již do Rakouska. Hranice je přímo na vrcholu passa. Je zde krásné jezírko a hned u silnice  trůní kupodivu stará Jawa.

Rakouská strana passa se mně nezdá již tak zajímavá. Sjíždíme do údolí říčky Gail a údolní silnicí B111 pokračujeme až do vesničky Kostendorf, kde na nás čeká ubytování. Pan domácí byl velmi příjemný prošedivělý hippie, který náš příjezd komentoval slovy: "taky bych cestoval, ale momentálně mám motorku rozbitou". Co tím mínil jsem pochopil až když jsme se ubytovali a podíval jsme se oknem do dvora. Tolik rozebraných motorek na tak malém prostoru jsem ještě neviděl. 

Ujeto: 296 km

 

Den 7: Kostendorf – Turrach – Solken - Linz

Čeká nás poslední den v Alpách. Hned od penzionu najíždíme na lokální silničku L33, která nás přes sedlo a vesničku Kreuzen přetáhne do údolí řeky Drau. Údolím jen projedeme a pokračujeme silnicí B95 na Turrach Hohe pass, kde se zastavujeme u krásného jezera a ochutnáváme místní pramen. Silnice klesá krásnými téměř nekonečnými zatáčkami kolem říčky Turrach až do údolí řeky Mur, kde po silnici B96 projíždíme údolím až k odbočce na SolkenPass. Tento pas má sice pouhých 1788m ale dle mého názoru patří k těm zajímavějším. Nahoře nás čeká trochu mraků, ale naštěstí ne na dlouho a tak se můžeme kochat výhledem do údolí.

Pokračujeme údolím říčky Enns a v Liezenu odbočujeme již směrem na Linz. Silnice v podstatě kopíruje dálnici A9 a protože je krásně, můžeme se kochat posledními výhledy na Alpy. V Linzi nás čeká ubytování a večerní prohlídka města. Byla to moje první návštěva tohoto města, ale ničím mě zvlášť nezaujalo. Možná to bude tím, že už je tak blízko a proto podobné městům u nás.
Ujeto: 308

 

Den 8: Linz – Praha

Z Lince jedeme po silnici B126 přes Bad Leonfelden do Vyššího Brodu. Cesta za Linzem se hezky kroutí a je plná rychlých přehledných zatáček. Hned za hranicemi si opět uvědomujeme, že jsme stále „trochu“ pozadu. Nicméně všechny ty tržnice a další služby okupují auta s rakouskými RZ. Není poptávka, není nabídka. Do Prahy jedem nejkratší cestou přes České Budějovice a Písek. Provoz je překvapivě dost hustý a i když jedem dost rychle, byli bychom rádi, kdyby to ubíhalo rychleji. Cestou se ještě zastavíme na oběd – řízek a bramborový salát, když je za neděle a jsme v Čechách :-) a domů dorážíme kolem 3 odpoledne.
Ujeto: 265

 

Postřehy z cesty

I když počasí nebylo zrovna moc přívětivé, bylo to moc krásné. Celou cestu je na co koukat a ze sedla motorky to je prostě jiné.  Motorka jela bez sebemenšího zaváhání s průměrnou spotřebou 4,6 l a to jsem ji v druhé polovině cesty rozhodně nešetřil. Během cesty nenastal v podstatě žádný problém ani krizová situace. Byl jsem překvapen, jak dobrá orientace byla v Itálii. Jednoznačně a dlouho dopředu značená passa a v podstatě na každém kilometrovníku je číslo silnice, což např. v Rakousku není. Problém byl občas s kreditní Visa kartou, kterou obchodníci často neakceptují (např. Lidl v Rakousku, ale i některé benzínky). Navigace s předem naplánovanou trasou je fajn, ale když svítí trochu sluníčko, na display není opravdu nic vidět. Voděodolný obal od Hamy se při dešti po cca 10ti kilometrech solidně nasákl vodou a zamlžil zevnitř. Mapa je mapa a většinou jsem jel podle ní.
Ke zdárnému průběhu cesty určitě přispěl interkom, který jsem za tímto účelem pořídil - obyčejný, neznačkový. Fungoval naprosto spolehlivě a uspokojivě
Máme se tedy pro příště na co těšit a můžeme doufat, že chytneme lepší počasí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE