Budweisers - recept na 50 hodin v Alpách

Budí nás „plná nádrž“ v podbřišku a tak vykukujeme z pelíšku, jak je venku. Když vidíme tu parádu, spěcháme rovnou ven připravit motorky. Přichází za námi paní domácí a ptá se nás, co bychom rádi ke snídani. Zatímco se požadavek na snídani mění ve svatební menu, její manžel odjíždí pro čerstvé pečivo. U stolu si s nimi příjemně povídáme a s lítostí odmítáme pozvání na místní víkendové oslavy.

Auta necháváme u domu a v 9 hodin vyjíždíme přes Brenner pass (1.370 m) do Itálie. Hned první kilometry jsou plné luxusních zatáček. Obloha je bez jediného mráčku a teploměr šplhá k dvacítce. Ideální „Omasommer“, jak by asi babí léto nazvali Rakušané. První naší zastávkou je oblíbený Jaufenpass (2.094 m).

Stojíme u baru, ale ať počítáme, jak počítáme – někdo chybí.  Zlou předtuchu umocňuje zvonící telefon.  S myšlenkou „hlavně že žije, jinak by nevolal“, přijímáme Kájovo hovor. Když na druhé straně slyšíme vyčítavé „Kde jste?“, padá nám kámen ze srdce. Karlík před sebe z galantnosti pustil několik vozidel, ty zas pustily další a nakonec nás díky „přegalantněnosti“ na odbočce nezahlédl a jel na Brixen. Radit někomu po telefonu, kam má jet, když vlastně nevíme ani my, ani on, kde stojí, je těžké. Shodujeme se, že se musí vrátit zpět do Sterzingu a odtud jet podle cedulí směr Penser Joch a pak dál na Jaufenpass. Asi hodinu marně shlížíme z vrcholu, kdy uvidíme TDM s Kájou za řidítky, když se ozve opět telefon. „Přijedete sem na Penser Joch?“, ozve se nejistě z telefonu. Všichni kolem sebou trhnou, když uslyší náš výbuch smíchu: „Jo, přijedeme, ale až zítra odpoledne! Tam totiž končíme.“, zní odpověď. Na třetí pokus Kája dojíždí a my, s dvouhodinovým zpožděním, pokračujeme na další parádní pass – Timmelsjoch (2.509 m).

Honzík všechny upozorňuje, ať si při průjezdu „Kehre 6“ (zatáčka vracák č. 6) dají záležet, že bude fotit. Nejvíc záležet si dává Marek na Husqvarně, který dosahuje náklonu celých 90 stupňů. Rovnáme páčky a řidítka, měníme „zbytky“ starých rukavic za nové a už jen litujeme, že k tomu došlo mimo Honzův objektiv. Fotí výborně, ale pořád ještě v sobě nemá tu správnou dávku cynismu a místo cvakání spouště hned běží na pomoc.

Když však cesta po třech kilometrech končí a my stojíme v areálu prominentního, asi patnácti hvězdičkového hotelu, napadne nás, jestli to není od Honzíka nějaké překvapení. Ukazuje se, že bohužel ne, že jde jen o selhání navigačních schopností. Snažíme se totiž přejet Pass Di Oclini (1.980 m), na který vede z této strany, pouze nezpevněná cesta. Pass není ve většině map ani na Googlu vyznačen. Navigace nás dovede k lesní cestě se závorou a zákazem vjezdu. Ptáme se Radka, co je na dodatkové tabulce. Stroze oznámí, že nic důležitého.

Nic jiného jsme ani slyšet nechtěli a tak se protahujeme kolem závory rigolem. Iluze opuštěného území, kterou v nás navodila stažená závora, mizí po 500 metrech, kdy  potkáváme lesní stráž v Mitsubishi Pajero. Italové jsou evidentně překvapeni ještě víc než my a tak naši kolonu jen nechápavě sledují pohledem. Uff, to bylo o fous. Šplháme lesní cestou nahoru, a byť jedeme co nejohleduplněji, vypadá to po našem průjezdu, jak za Lopraisem na Dakaru. Ještě kilometr za námi, stoupá do výšky neprůhledná stěna zvířeného prachu. Aby toho nebylo málo, míjíme četné skupinky dobrosrdečných turistů, kteří se sem přišli nadýchat čerstvého vzduchu. Snad se budou mít kde opláchnout, aby je pustili zpět do autobusu. Po nekonečných 15 kilometrech strachu, kdy se na nás někdo přiřítí, přijíždíme na vrchol. Je z něj úžasný pohled na okolní hory, ale my uděláme pouze nejrychlejší „skupinové“ foto v historii a honem pryč, než nás zavřou. Na sousedním, Passo di Lavazé (1.805 m), se infiltrujeme mezi ostatní motorkáře a tím máme vyhráno.

V rychlosti zajíždíme na Passo di Pampeago (1.964 m) a vracíme se zpět na původní trasu. Večer se blíží a skutečnost, že nemáme zatím ubytování, na pohodě příliš nepřidává. Dostáváme se na dnešní nejhezčí a navíc v tuto hodinu již liduprázdnou, trasu přes Passo Manghen (2.047 m). Z vrcholku, kde je nejromantičtější hospoda s jezírkem z celých Jižních Tyrol, sledujeme západ slunce. Ideální Hospic pro cholerické pragmatiky.

Stovky zatáček lesem dolů nás zavedou až do města Telve. Je skoro tma a tak se držíme hned první info tabule se symboly „příboru a postele“. Ubytováni jsme v úplně novém domě, za 25,- eur bez snídaně. Pensionů je tu jak šafránu a vidina spaní pod širákem nás děsí tak, že bychom dali i padesát, kdyby si o ně řekli. Nacházíme se v centru jablkových plantáží a tak není divu, že místo šňapsu, nás domácí vítá mísou s jablky. Dochází také k trapasu, kdy se Ivo ve sprše plné páry snaží zapnout šňůrkou ventilátor. O tom, že táhá za alarm pro případ nevolnosti neví a tak domácího, který vniká násilím do koupelny, považuje za své pudy nezvládajícího homosexuála.

Restaurace je za rohem a čtyři hvězdičky u vchodu dávají tušit, že nuda nebude. Nejsme oblečeni podle zvyklostí a tak nás, jako burany, usazují na terase. Kája si dělá do diáře poznámku na příště - „Přibalit motýlka“. Děláme machry a listujeme dlouze v „Carta dei Cibi“ (menu), kde jsou nám srozumitelné pouze číslice. Objednávku i výběr proto necháváme na Radkovi. Hladoví hltáme následný překlad jeho několika minutové konverzace s obsluhou. Záhy však zjišťujeme, že jeho znalost italštiny má trošku trhliny. Namísto slibované polévky a steaku s oblohou, nám přináší kukuřičnou kaši. Dlužno dodat, že i s kusem masa a štrúdlem, takže hlady nejsme. Při placení se nechováme racionálně, protože když nám účtují kaši za 700,- a láhev piva za 300,- Kč, smějeme se jak blázni. Je ale pravda, že účet jsme obdrželi v kožených deskách a paní majitelka byla v koktejlkách od Versaceho.