Alpy 2018 - to nejlepší z Dolomit

Popáté se vydáváme společně na motodovolenou. Tentokrát přímo do centra Dolomit. A to přímo na ta nejznámější passa. Ne všichni tam ještě byli a nepoznat je by byla velká škoda.

Alpy 2018 - to nejlepší z Dolomit

Kapitoly článku

Do cestopisu se mně tentokrát moc nechtělo. „Zase Alpy“, stejná parta, stejné mašiny... je vůbec o čem psát? A ty komentáře pod cestopisem zase o Alpách :-) No, ale nakonec jsem byl přemluven, abych přeci jen něco napsal, abychom měli v důchodu na co vzpomínat. Ale psát cestopis po půl roce? Kde jsme to vlastně přesně byli? Ještě že máme pár fotek a část trasy zaznamenánu přes GPS. Jinak bych byl ztracen. Ale vždyť je to hlavně o partě a zážitcích...

Již tradičně začínáme plánovat na podzim, pěkně v teple restaurace Bernard u piva. Pokecáme, zase probereme co si kdo koupí za mašinu, aby stejně zůstalo u toho, jak to je. Rozhodujeme se pro to nejlepší z Dolomit s tím, že pojedeme po dálnici na jeden zátah, abychom to nejlepší pojezdili bez bagáže. I když ta porce kilometrů první den je děsivá. Snad nebude pršet. Ale kdo ví, co bude za půl roku.

Bookujeme ubytování kousek od Brixenu. Počet odvážlivců se nakonec ustálil na čísle 10: Honza - Kawasaki GPZ 1100; Lukáš – Suzuki Bandit 1200; Milan – Yamaha Fazer 8; Míra - Harley Fat Bob; Míra - Motto Guzzi Breva 750; Pavel - Suzuki DL 650 V-Strom; Pepino – Honda CBF 1000F; Petr - Ducati Multistrada 1200; Radek - Harley Fat Bob, Richard - Yamaha FAZER FZS 600.

 

1.den: Praha – Beroun – Mnichov – Innsbruck – Brixen

Začíná naše 5tá pánská motodovolená. Pražáci si dávají sraz u pumpy v Berouně a to už v 7:30 ráno, další se připojí na pumpě za Plzní na D5. Kromě Richarda, který dorazí až večer jsme všichni. Sice ještě licitujeme, zda to přeci jen nevezmeme mimo dálnice, ale nakonec se shodneme, že pojedeme po dálnici na Regensburg a Mnichov a pak se uvidí. Celkem nudnou cestu po dálnici zpestří jen nutné zastávky na tankování. Mnichov se nám daří celkem plynule projekt vnitřním okruhem. Část okruhu ale vede v tunelu a chytit správný výjezd na Garmisch bylo o fous. Protože je dobré počasí a časově jsme na tom dobře, tak se na pumpě za Mnichovem domlouváme, že to vezmeme už mimo dálnici. Sjíždíme na Grossweil a kolem Kochel am See si užíváme prvních alpských zatáček. Po únavné dálnici super zpestření. Pokračujeme kolem krásného Walchensee, projíždíme Innsbruckem kolem letiště a po staré brenerské silnici stoupáme až na hranici s Itálií. Zatím neprší, ale slunečný den vystřídala hrozba deště.

Za Brenerem jsme chytili jen pár kapek, ale na silnici stojí voda. To ale evidentně nevadí italským asfaltérům, kteří do kaluží s vodou pokládají nový asfaltový koberec. Jak se blížíme údolím k Brixenu, teplota neuvěřitelně stoupá a při pomalém průjezdu Brixenem je to opravdu k zalknutí. Naštěstí brzy odbočujeme a stoupáme úbočím hory k našemu ubytování. Cesta je dost rozbitá a v jedné z vesnic Mírovi na jeho Guzině vypadává parabola i se sklem předního světla. Žel se vyštíplo kus skla, naštěstí se to nerozsypalo celé. Protože to je k ubytování již jen pár kilometrů, strká to do kufru a oprava proběhne později. Průhledná a americká páska to nakonec částečně řeší. Snad to vydrží a nebude nějaká kontrola.

Do cíle cesty dorážíme v půl šesté. Tak dobrý čas jsem nečekal. Ubytování máme v krásném rodinném hotelu Jorgenwirth (lze jen doporučit), který kromě nás je plný německých důchodců. Radek, jediný německy hovořící našeho týmu, je vyslán vyjednávat. A vrací se s nabídkou večeře. Výborně. Lepší než jsme čekali. Můžeme si každý večer objednat 5-ti chodovou večeři za pouhých 11€. O to dražší je pivo, za které Ital chce celých 5€. Ale s kamarády a výhledem na krásné údolí a protější hory je to stejně k nezaplacení. Sedíme dlouho do noci, je příjemně teplo, popíjíme zlatavý mok a čekáme na Richarda. Ten doráží až pozdě večer. Na to že vyjel až odpoledne a že má po GO motoru hezky zajíždět, slušný výkon. Ani nechci vědět, kolik to po Německu smažil.

Najeto 622km

 

2.den (sobota 9.6.2018) - okruh přes passo Giau a kolem Gruppo di Sella

Před snídaní s Honzou ještě projdeme vesnici. Kromě hotelu je tady jen pár domů, ale mají moderně vybavenou dobrovolnickou hasičárnu, dvůr na odpady, krásný kostelík a hlavně nádherné výhledy.

Při snídani probíhá pocitová kontrola pozadí po včerejší cestě. Celkem jsme se shodli, že i přes tu včerejší porci km, na kterou většinou nemáme letos naježdíno, to bylo docela v pohodě. Předpověď se zdá být dobrá a vzhledem ke včerejší porci ujetých kilometrů, zvolíme co do délky něco přijatelnějšího. Po vydatné snídani, jak jinak než německého typu, sjíždíme do údolí, kde se nám podaří vytvořit kolaps na místní malé benzínové pumpě.

Když všichni úspěšně natankujeme, vydáváme se na první cíl našeho okruhu - Passo Nigra (1690m.n.m). I když svojí výškou by se mohlo zdát, že jde o nenáročný začátek na zahřátí, tak opak je pravdou. Jde o naprosto luxusní zatáčkovitou záležitost. Pokračujeme na Passo Costalunga (1752m.n.m). Sjíždíme do údolí a údolní silnicí s radarovou kontrolou carabinierů, jedeme do Canazei, kde dotankujeme.

Vyjíždíme na passo Fedaia (2057m.n.m) ke stejnojmenné přehradě a zase dolů do údolí, abychom se vydali na luxusní Passo Giau (2236m.n.m). To patří mezi moje hodně oblíbené. Zatápím pod kotlem a užívám si nádherných vraceček. Sjíždíme nad Cortinu a otáčíme na Passo Falzarego (2105m.n.m), kde nás již tradičně chytá déšť. Tak se rozhodujeme mu ujet na o pár vyšší passo Valparola (2192m.n.m). Cestou do údolí nás déšť opouští. Dole v údolí odbočujeme na Gruppo di Sella a pěkně ji z jihu obkroužíme. Nejprve přes Passo Campolongo (1875m.n.m), Passo Pordoi (2239m.n.m) a Passo Sella (2240m.n.m).

 

Dneska je to jako na houpačce – nahoru a dolů. Všechna passa jsou něčím krásná a prostě jde o motorkářský ráj. Cestu k hotelu si ještě zpestříme silničkami po protějším úbočí, na které máme výhled z našeho hotelu. Byť se jedná o „vidlácké“ cesty, asfalt je výborný, zatáčky také a výhledy naprosto luxusní. V podstatě celý dnešní okruh neměl chybu. Buď se krouhají zatáčky nebo se kochá výhledy a panorámaty. Všichni se shodujeme, že lokalita i ubytování jsou z našich výjezdů zatím to nejlepší.

Najeto 259km

 

3.den (neděle 10.6.2018) - Na Passo Manghen, Rolle a kolem  Gruppo di Sella

Je nádherné ráno. Modrá obloha s pár nadýchanými bílými mráčky. Zatímco němečtí důchodci startují svá elektrokola, dost nelibě hledí na naše zahřívání motorů před dnešní vyjížďkou. Naplánovány máme další motorkářské skvosty zdejšího kraje. Údolím pod brenerskou dálnicí se přesouváme až před Bolzano, před kterým odbočujeme na první passo – Passo di Lavazze (1808m.n.m). Nejprve průjezd pár tunely po silnici zařezané mezi skály, projet les a pak už po náhorní planině na vrchol a k malému jezírku. Na každé zastávce se dělíme na dvě skupiny – kuřáky a fotografy. Každý se ujímá poctivě své role. Ovšem když se zavelí k odjezdu, je potřeba zapálit ještě jednu rychlou.

Dnes to bude opět jak na houpačce. Sjíždíme do údolí, přejedeme řeku a už míříme do kopce na Passo di Manghen (2042m.n.m). Podle některých je to nejkrásnější passo v Alpách. Spodní část je dost náročná. Silnice je pro jedno auto, cesta vede lesem a vracečky jsou kolem paty. Horní část to už je daleko zábavnější. Silnice se krásně kroutí nahoru, sluníčko svítí. Co víc si přát. Před vrcholem je malebná chatka u jezírka, ale není téměř kde zastavit. Jedna mašina na druhé. Na vrcholu, který je o pár stovek metrů výše, je to snad ještě horší. Proč nejsou v kostele když je neděle ráno? Výhledy jsou naprosto luxusní a stojí za to si to místečko pro motorku najít a pěkně se pokochat.

Sjíždíme do údolí řeky Brenta, kde lehce zakufrujeme a při jedné z otoček při nulové rychlosti Radek ukládá svého Haryka. Nic se naštěstí nestalo a můžeme pokračovat dál. V údolí se pěkně zahřejeme a vydáváme se na passo Brocon (1616m.n.m). Někteří hlásí, že jim ubývá sil. Radši jim neříkám, kolik toho ještě máme před sebou a že nejsme ani v půlce. Na sjezdu kde se vzal tu se vzal černý mrak a tak to pěkně schytáváme. Naštěstí to trvalo asi tak 5 minut a velmi rychle zase osycháme.

Pokračujeme na Passo Rolle (1984m.n.m), které považuji z jižní strany za naprosto luxusní. Nahoru totiž vede poměrně široká silnice se zatáčkami těch správných poloměrů. Nahoře to žije. Živá rocková kapela u jedné z hospod hraje opravdu dobře. Dáme občerstvení a italské kafe pěkně povzbudí. Hned za vrcholem se rozdělujeme. Část jede nejkratší cestou na hotel. Další pokračuje v naplánované trase. Nesjíždíme dolů, ale odbočujeme na další paso hned za rohem – passo Valles (2032m.n.m), kde pro změnu není vůbec nic. A obdobně je to i na passu Pelegrino (1918m.n.m), které pouze projíždíme. V údolí se napojujeme na silnici vedoucí do Canazei, kde opět jako včera natankujeme a přes passo Sella a Gardena (2137m.nm) dokroužíme po včerejšku celou Gruppo di Sella. Kdo zde nebyl nepochopí, kdo byl tak ví, jaká nádhera to je.

Sjíždíme do Corvary a pokračujeme cekem nudnou silnicí na Bruneck. Jedu poslední a musím říct, že jsem celkem přidušený. Nasávat vzduch z výfuků tolika motorek před sebou není nic moc. To je pro mě celkem nový zážitek, protože většinou si užívám jízdy v čele pelotonu (ale ta moje tak určitě nesmrdí :-).

 

Asi tak na půli cesty odbočujeme na malou lokální silnicí, která nás přes kopečky a schované passo delle Erbe (1987m.n.m) přetáhne do údolí k Brixenu. První část je krásná, ta druhá už trochu rozbitější. Jde o úzké lokální silnice, kde člověk musí být stále ve střehu, co se proti němu za rohem objeví. Když dojedeme na vrchol passa Milan nikde. Trochu nás po jeho loňském karambolu poleje studený pot. Když čekáme déle než jsme schopni akceptovat, vysíláme průzkumníka. Za chvíli se vrací oba. Potřeboval na malou a když už zastavil, musel si přece zakouřit. Jak ho známe, nebyla to jen jedna. Na večeři to dáváme tak tak a potom nás čeká již jen příjemné posezení u vychlazeného moku.

Najeto: 353km

 

4.den (pondělí 11.6.2018) - kolem Kronplatzu

Předpověď není ideální. Přesto se Richard s Lukášem rozhodují jet na passo Tonale, Gavia a Stelvio. To je pro nás trochu z ruky a zítra nás čeká přes 600km domů.

Naše skupina se vydává na okruh kolem Kronplatzu a pak se uvidí dle počasí. Vyrážíme přes passo delle Erbe opačným směrem než včera. Pokračujeme lokání silničkou, která kopíruje hlavní silnici, a navazujeme na silnici vedoucí na Passo Furcia (1789m.n.m) pod Kronplatzem. Dole pod námi je přehrada a tak to namíříme k ní. Žel se nám nepodařilo najít žádný přístup i přesto, že ji po lesní cestě celé objíždíme. Nevadí. U pumpy potřebujeme doobčerstvit a dotankovat. Než to však stihneme, začíná se od jihu na nás řítit neuvěřitelná černota. A tam jsme chtěli zrovna jet. Vzdáváme to a ujíždíme po hlavní do Brixenu.

Dáváme rozjezd, někteří chtějí ještě na nákupy, jiní odpočívat. Nakonec se vyčasuje, ale rozhodujeme se už nikam nejet. Richard s Lukášem také pěkně zmokli, kromě toho část cesty byla uzavřená tak museli hodně objíždět a na Stelviu zase nic neviděli. Pokolikáté? Však ono to kluci jednou vyjde. Večer je porada o zítřejší trase domů. Lukáš s Radkem pojedou čistě dálnice. Lukášova zadní guma to má za sebou a tak se mu zdá tato varianta lepší.

Najeto: 145km

 

5.den (12.6.2018 úterý) - Brenner - Innnsbruck - Mnichov - Plzeň - Praha

Čeká nás pěkná porcička kilometrů. Abychom si přeci jen něco časově ušetřili, pojedeme na Brener po dálnici a nebude-li pršet, vezmeme to opět přes kopečky do Grosweilu. Dotankovat a povinné společné foto na závěr. 

Lezeme do nepromoků rovnou, což se vyplácí. A nepromoky zůstaly až za Mnichov, kde se konečně vylouplo sluníčko. Další zastávku si dáváme na pumpě za Regensburgem. Jenže zde žádná není. Ta poslední a jediná byla před! Takže před hranicemi začíná panika, protože mnozí jedou už na výpary. 100km bez pumpy mně přijde i na Němce docela dost. Míra to nevydrží a sjíždí do nějaké vesnice aniž by dal vědět. Netušíme, co se děje. Telefony nezvedá. Hledání Míry už jsme jednou zažili, tak nepanikaříme, ale kdyby něco, tak nechceme kamaráda nechat ve štychu. Po delším čekání doráží a tak jsme zase po kupě. Jindy příjemná D5 je nekonečná. Před Plzní náš opouští Míra a Míra, my se rozloučíme na pumpě u Berouna.

Najeto: 643km

Všichni dobře dorazili i když Lukáš to měl s jeho pneu na mále. Za kolik by to při náhodné kontrole bylo asi bodů a nebo € v Německu?

A můžeme se těšit na příští rok. A všichni si k vánocům přejte nové gumy :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.55
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist