reline_unor



Alpské průsmyky na otočku

I když to počasí ještě nedovolovalo, bylo ještě chladno a brzké jaro, rodil se nám v hlavě plán, jak pokoříme severovýchodní pohoří naší vlasti. Koukli jsme do mapy a začali plánovat a v tu chvíli se nám zrodil v hlavě plán proč jet na severovýchod a ne na jihozápad kde jsou také hory a dokonce o mnoho vyšší a vzdálenosti k nim zůstávají přibližně stejné. A bylo ujednáno, pojedeme do Alp, řekli jsme si. A tak se také stalo.

Kapitoly článku

Den 1 pondělí 6.8.2012

A je to tady naše první delší štreka v sedlech Yamaha Tenere. Ten den jsme nemohli ani dospat. Jak už to bývá, nebyli by jsme to my, abychom neměli zpestření hned na začátku. Při základním servisu našich strojů (promazání řetězu a celková kontrola) jsme zjistili, že na bráchovej motce něco kape z vodní pumpy. Proto první cesta vedla na rychlo do servisu Yamaha a po konzultaci s mechanikem a ujištěním že pár kapek z vodní pumpy není problém, jsme se rozhodli vyrazit na cestu i s tímto menším problémečkem. Při nastrojování bagáže jsme pro jistotu přibalili i litrovou láhev s nemrznoucí kapalinou. S menší časovou ztrátou popsanou výše jsme vyrazili směr Strážný, kde jsme dotankovali do plna a pokračovali dále přes D na Passau a Rosenheim směrem k rakouským hranicím u města Kufstein.

 Tam jsme zakoupili rakouské dálniční nálepky (4,60 EUR/ks) a po pár locích české minerálky pokračovali po dálnici A12 směrem na Innsbruck a dále jeden sjezd po A13 směrem na Brenner. Těsně za Innsbruckem jsme to odklonili z dálnice (nechtěli jsme platit mýto) na silnici 182, která v podstatě tuto dálnici kopíruje. Jelikož začalo pršet a to tak že velmi, začali jsme se rozhlížet po nějakém levném ubytování. Hned ve druhém pensionu se nám zdála cena příznivá (22,5 €/os) a tak jsme neváhali, i vzhledem k stále se zhoršujícímu počasí, a dnešní cestování ukončili a byli rádi, že máme střechu nad hlavou. Toto ubytování (viz mapa) bylo rodinného typu ve starém domě s příšerně vrzajícími schody a klouzajícím tepichem. Nejdříve jsem málem hodil záda já a pak i brácha. Když jsme se ptali, kam zaparkovat naše stroje, řekla nám paní bytná „kein Problem hinter dem Haus“.

 Za domem bylo opravdu místa tak na dvě motorky, ale hlavně, že to bylo pryč z očí nenechavců a přímo pod oknem naší „Zimmer“. Večer jsme si krátili konzumací českého chleba s Vysočinou a pozorováním obrazu Poslední večeře Páně, který visel nad postelí. A venku stále chčije a chčije, a okolní alpské stráně nejsou v nízké oblačnosti ani vidět. Proto uléháme s nadějí, že zítřek bude co se týče počasí na naší straně.

Den 2 úterý 7.8.2012

Po vydatné snídani, která byla v ceně noclehu, vyrážíme směr brennerský průsmyk a první větší italské město Vipiteno. Cestou ještě nezbytné dotankování na Rakouské straně (levnější benzín 1,56 €/l), udělat pár fotek a vzhůru na první opravdové passo, kterými jsou Italské Alpy doslova prošpikované. Toto passo se jmenuje Giovo, nejvyšší bod 2094 m.n.m., vede na něj silnice SS44 a je opravdu na co koukat. Také jsme si poprvé vyzkoušeli takzvané vracečky, nebo chcete-li 180tky, které se člověk nejprve musí naučit projíždět, protože u nás se s nimi opravdu nesetká. Ty pravé jsou při cestě vzhůru pěkně utažené a člověk se modlí, aby nejelo nic proti a mohl si do nich pořádně nadjet. Po pár kilometrech jsme vyjeli nad hranici lesa a obdivovali nádherná panoramata, jelikož jsme ještě nevěděli, jaké scenérie budou následovat na dalším průsmyku passo delle Stelvio.
K tomuto passu jsme se dostali přes město Merano, dále pak SS38 přes Naturmo. Tato motorkářská ikona v nás nechala mnoho zážitků ať pozitivních i negativních. O vracečkách na tomto passu bylo již mnoho napsáno. Jedni je milují druzí proklínají a pravda je, že jezdit tudy do práce každý den bych opravdu nechtěl. K tomu mraky cyklistů, nedočkavých italských bikerů, kteří si tuto silnici pletou se závodní dráhou a turistů v plechovkách s rakvemi na střechách a vykulenýma očima jak si tu kterou zatáčku najet aby nesletěli ze srázu i s celou rodinkou. Zcela jiná kapitola je to, co člověk vidí kolem. Alpské ledovce na dosah ruky, panenská příroda i údiv nad tím v jakých extrémních podmínkách je člověk schopen postavit silnici nebo horské chaty. Samotný příjezd na vrchol 2758 m.n.m. připomíná Václavskou pouť ve Strakonicích. Jediné co chybí, jsou Vietnamští prodejci, ale atmosféra je skoro identická. Škoda jen, že doslova a do písmene kvůli stovkám motorek nebylo kam zaparkovat ty naše, takže nezbytné focení proběhlo o pár set metrů dále.

 Sjezd jižním směrem dolů k Bormiu je také silný zážitek, hlavně černé tunely, ve kterých prší a pěkně to klouže, nedej bůh, když vyjede karavan proti a snaží se vás rozmáznout o zeď. Z městečka Bormio jsme pokračovali po SS300 na další průsmyk passo Gavia 2652 m.n.m.

 Tento průsmyk je proslulý svojí velmi úzkou silničkou s o něco horším povrchem, na kterém je problém mimo místa k tomu určená vyhnout se autům v protisměru. Pro jezdce trpící závratí musí být tento průsmyk opravdovou lahůdkou, protože na některých místech, při míjení, vás dělí od 200 metrové propasti jen 20-ti centimetrový tarásek a víra, že se to pod vámi neutrhne - prostě pravý alpský adrenalin. Dále po SS42 k tzv. přejezdovému a pohodovému passu Tonale 1884 m.n.m., které je úplně o něčem jiném. Jsou zde lyžařská střediska, lanovky, hotely. Celé to je takové dlouhé město na kopci.
Po stejné silnici jsme pokračovali dále k jezeru Lago di Santa Giustina, které jsme objeli severní trasou stále po silnici SS42 směrem na Bolzano. Samotný sjezd do tohoto města od městečka Albergo Mendola je též silným zážitkem. Perfektní asfalt se spoustou zatáček, které se už dají pěkně klopit. Je vyhledáván i místními bikery, kteří jej jezdí jako adrenalinovou vložku. Prostě dojedou nahoru, tam se otočí, ihned migají dolů, panoramata kolem je vůbec nezajímají a jen za řevu svých motorů brousí kolena o asfalt. Po průjezdu Bolzánem, což je pro našince samo o sobě zážitek: např. stojíte na křižovatce, čekáte až padne zelená a vedle vás to prosviští špičková roštěnka na skůtru, těsně následována starou bábou na skůtru (asi tak jako baba jaga) a evidentně je barvy nezajímají. Na další křižovatce opět na skůtru, tentokrát bloncka s vlasy až na zadek a opět červená barva a ona bez problému prosviští kolem vás a ještě odbočí do jednosměrky. No prostě Itálie.
Po tomto zpestření pokračujeme dál po silnici SS508 směrem k našemu poslednímu passu Pennes 2211 m.n.m., které je zase úplně něčím jiným. Vzhledem k pokročilé hodině je cesta k tomuto průsmyku skoro prázdná, nikde žádné 180tky ale dlouhé rovinky, které svádějí ke sportovní jízdě a my jsme si to tam opravdu užili. 1-2-3-4-5-4-3-2 a tak stále kolem dokola. Nahoru přijíždíme už za šera a samotný sjezd dolů na počátek našeho okruhu do Vipitena již jedeme tzv. na světla a přemýšlíme, zda-li zde jsou nějaká divoká zvířata, která by nám mohla skočit do cesty. Ale na štěstí se nic takového nestalo a my přijíždíme unavení ale totálně nadšení z toho všeho co jsme ten den viděli. Samotný italský okruh přes těchto 5 průsmyků měřil 398 km a my si to opepřili ještě nočním přejezdem Rakouska směrem k domovu až do Německa za město Rosenheim. Záda nás už pěkně bolely a hlavně prdele jsme měli naklepaný jak řízky a tak na parkovišti za výše jmenovaným městem házíme kotvu a spíme tzv. „na bezďáky“ na lavičce vedle motorek. Je to tvrdý a ani nevíme, jestli usínáme nebo omdlíváme, ale stálo to za to.

Den 3 středa 8.8.2012

Po probuzení kolem projíždějícími kamiony vyrážíme na posledních pár kilometrů Německem směrem k domovu. Asi po 3 hodinách jsme opět na hranicích (Strážný) a připadá nám to celé jako sen, který se stal skutečností. Dáváme ještě jedno rychlé kafe a dorážíme zbylé kilometry a něco kolem 11 h. jsme opět tam, odkud jsme před dvěma dny vyráželi. Tato cesta je důkazem, že se dá za málo času a relativně i levný peníz objet kus Evropy a natlačit do hlavy spoustu nevšedních zážitků za 2 a půl dne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (22x):
Motokatalog.cz


TOPlist