Agroturismo? Sí, agriturismo!! Farm Malga Lavareit.

Takhle nějak to vše u nás začalo. Pěkně nahoře v horách, celkem daleko od lidí (a někdy i od signálu), s nádherným výhledem. No super. Je to jedno z možných míst nazývaných „agroturistika“ – co od toho ale čekat?

No tak pojďme na to – zkusím vám popsat co a jak a sami si zodpovíte, zda je to pro vás to pravé ořechové. Nám se to nakonec moc líbilo, a to musím říct, že při příjezdu mě pěkně zatrnulo, zda mě s tím manželka nepošle někam…

Ale popořádku… Objevil jsem toto místo někdy v lednu tohoto roku, s tím, že jsem nikomu nic neřekl a jal se rovnou rezervovat. Našel jsem web, a jejich email a psal jsem, že jako já a manželka a že 2 noci na konkrétní datum. Odpověď? „Napište nám prosím v červnu…“ Cože?

No nic, trochu jsem na to i pozapomněl a pak se probral v tom červnu a píšu tedy znova, a to už přišla odpověď, že jako s námi počítají. Žádná záloha, či jiná složitost. No prima!

Když jsem se později o tom bavil s Alanem (to byl náš hlavní kontakt na farmě), tak říkal, že přes zimu je celá farma zavřená a přestěhovaná do nížiny… no to si teda nedokážu představit, jak se to dělá!
„Ale tam pojedeme aspoň 3 dny, kde to v té Itálii vlastně je?“, manželčin dotaz mě ale nepřekvapil. Byl jsem na něj připraven!

„Hele to je právě ta prima věc – zvládneme to během jednoho dne. Jo, je to sice 7 hodin jízdy, ale když vyrazíme brzo ráno a budeme dělat přestávky tak to bude v poho“, pátravě jsem četl mezi nevyřčenými řádky manželčina mlčení. „Navíc je to první den, to budeme čerství a hned druhý den dáme den bez moto – mám tam vymyšlený výšlap!“, přidával jsem další pozitiva a manželka, jako že teda jo…

A nakonec to bylo tak, jak jsem předestřel – ten první den se ty kilometry daly polknout.
Ale na začátek hned trochu rozdělím čtenáře… Milý čtenáři, pokud ty, či tvoje polovička nemusí kontakt se zvířaty, či jejich „vůni“, nebo si večer rádi zajdete na diskotéku, či kochat se památkami, nebo vyžadujete pouze čtyřhvězdičkové hotely a výše, tak netřeba čísti dále. Ale pokud byste rádi trochu oddechu od lidí obecně, ruchu měst, tak trochu i od signálu a máte rádi zvířata, kontakt s nimi a taky několik málo celkem tvrdě pracujících lidí, kteří se na vás rádi usmějí, tak mohu agroturistiku doporučit.

Vím, zobecňuji na základě jedné zkušenosti a vy pak můžete narazit i na jiné farmy, ale i přesto si myslím, že určité základní rysy budou stejné.

Příjezd…

No, a to mě právě vylekalo – doslova jedete po kravincích a kolem hnoje mezi krávami, které se k večeru shlukují kolem jejich domova – první budovy ze dvou. No a ta jejich budova „s příslušenstvím“ je právě to na co narazíte jako na první, a ten pohled vás může vylekat.

Moje Continentálky už něco zažily, ale kravinec byl novinkou. Alan nám přispěchal otevřít bránu a my jsme doklouzali na nádvoří, kde bylo k vidění několik Fiatů Panda 4x4 (co taky jiného v této oblasti Itálie), v různém stádiu svého životního cyklu.

Mrknul jsem na ženu, co jako na to a v intercomu analyzoval odstín a barvu jejího hlasu, zda jako joo, či zda bude problém. Celkem mě udivilo, že tónina zůstala pozitivní a manželka se jala přivítat stejně jako já s hostitelem Alanem. Bodrý to chlapík s plnovousem v šortkách, které jsme zjistili nosil i v podmínkách, kde my jsme nasazovali roláky a kulichy na hlavu a s rukou hrubou s mozoly, které dávaly tušit, co asi tak celé dny dělá. Později jsme poznali ještě milou paní Annu, ale o té ještě později – to bylo překvápko „jak sfiňja“… 😊

Budova pro hosty…

Celá ta nová budova byla moc pěkná, ale k té jste se dostali až přes ty kravince a je schovaná za ubytkem místních kraviček. Moc pěkně vyzděné a jak lze číst na zdi vybudované v roce 2001 ze staré původní boudy, jak jsme odtušili z původních fotek uvnitř na zdech. Ale ta pravá podívaná přijde na druhé straně této budovy, kde je krásný plácek a posezení s úžasným výhledem na Plöckenpass a ohromné údolí se všemi těmi nádhernými horami okolo. No nevím jak vy, ale já mám tato místa rád, právě pro tyto úchvatné výhledy a se sklenkou piva jsem ochoten v klidu a tichu zírat na tu nádheru hodiny. No, a to jsme se taky jali dělat a poctivě jsme zírali do krajiny, kterou místní již ani nevnímají a mají za samozřejmost.

Jo, a ještě k tomu Passu – když jsem plánoval cestu, tak mě pořád štvalo, že mě to táhne za Villachem hned na Udine přes hlavní tah na talošku, ale já jsem chtěl jet právě přes to Passo hned u Lavariet – Plöckenpass. Vím, že třeba když plánuju cesty v zimě, tak mnoho sedel je opravdu zavřených, protože se prostě kvůli sněhu nedá projet. Tak jsem v lednových dnech onomu zavřenému passu nedával takovou pozornost „však vy ho otevřete“, jsem si říkal. No a když jsem při plánovaní v červnu pořád viděl, že je zavřené, tak mě napadlo mrknout, zda to Passo nemá i web – no a tam jsem našel, že je zavřené kvůli něčemu jinému, než sněhu…

Alan myslím říkal, že 4. Prosince to celé žuchno dolů. Celkem velký zával, řekl bych. Tam mě to celkem utvrdilo, že je dobrý aspoň trochu věřit co gůůglovský mapy říkají, nebo si to aspoň ověřit.
Celé to passo máte jak na talíři a bylo to celkem divný pocit koukat na to minuty a možná i hodiny a nevidět a neslyšet jediné auto, jedinou motorku.

Pokojík…

A tady jsem zaznamenal velký úsměv ve tváři své jemnější a krásnější polovičky. Moc pěkný a útulný, horskou chatu připomínající pokoj velmi dostatečného prostoru. V našem případě dokonce se třemi postelemi. Mám prima ženu, která nevyžaduje nóbl prostředí, ale spíš pěkně zařízené, útulné pokojíčky a tady to padlo na úrodnou půdu. Nakonec jsme zjistili, že jsme toho času jedinými hosty a že nám zřejmě dali pokoj největší.

Zvířata…

No a jsme u toho. Jo, ono to je prostě logický, že nikdo nepojede agroturistiku, když nemá rád zvířata. Ale doma od počítače se to rozhoduje trochu jinak, to je taky jasné. Tedy kravičky mají svůj řád a vzhledem k tomu, že hlavní příjem zajišťují kravičky (a i jiná zvířátka) a ne vy jako turista, tak je jim podřízen celkový život na farmě. Nicméně zde mluvím o těch místních pracovitých lidech. Vy se nemusíte bát – o vás jako o návštěvníka je zajištěno ve všech ohledech.
Zvířat je na farmě požehnaně a jsou slyšet, cítit. Ovšem nic hrozného a ve svém pokojíku jste, jak v bavlnce od těchto vjemů odstřiženi. Pokud ale chcete, tak se můžete jít pomazlit jak s kravičkami (v našem případě jen pohledem), nebo s kozičkami, které, potvory jedny, se velmi rády nechaly hladit a držely jak přibyté.

Pomalu si začnete všímat chodu celé farmy. Kdy ráno vstávají tedy nevím, páč jsem ještě spal, ale je mě jasné, že to je celkem brzo. Pak hned kravičky a kozičky ven (ale notak, pánové… mluvím o těch rohatých zvířátkách…). Pak se starají a produkci sýra a mimoto i o vše ostatní co je prostě třeba. Kromě Alana a Anny jsme tam potkali ještě několik dalších lidí a taky „Šéfa“ jak pravil Alan. To byl děda, kterému bych hádal cca něco mezi 70 – 80 lety. Evidentně majitel. On a jeho manželka tomu celému veleli a ve svých letech tento „děda“ tuhle přenášel dva a půl metrové kůly, aby je někde zatloukl do země a tamhle vezl kolečko plné naštípaných polen. No fíha… A večer? To je právě to – zahnat kravičky a kozy zpět do chlívků a kolem cca 7-8 večer začíná dojení. A ono to celkem trvá. Když je dokončeno, tak se ještě postarat o všechno zvířectvo, aby mohlo jít spát „do čistého“ – v trochu jiném pojetí, než u hostů (zaplaťpábú) no a hotovo mají cca kolem 10 večerní. Pak se teprve celá rodina sejde na společné večeři. Žádná televize, žádné mobily v rukách, žádný Facebook a jiné neproduktivní moderní vymoženosti.

A pak vám to dojde – tady není v sobotu a v neděli volno. Asi se nějak prostřídají, ale kravičky si prostě víkendy a dovolené neberou. Občas nám přišlo stydno, že my se tam jen tak poflakujeme a oni všichni tak makají…

Hlavní byla produkce sýra a ostatních dobrot z mléka – většina lidí byla zaměstnaná právě tam, pořád jim tam ruce kmitaly. Tam nějak vznikaly ty sýry, za které jsme viděli uvnitř na zdech ocenění a plakety z různých roků. Nejsem znalec, ale když to propojím se snídaní, kde jsme si pochutnali na takové obyčejné, a přesto božské věci jako je čerstvé kravské mléko, jogurt, tvaroh, a různou paletu sýrů, vše přetvořeno kravičkami z těch krásných luk kolem, plných různých bylinek a kytiček. No moc nám chutnalo. Nečekejte švédské stoly s kaviárem, či sushi. Tady jde o něco jiného a má to celé úplně jinou atmosféru. Příjemnou atmosféru!

Co ten den bez moto? Výšlap…

Popravdě jsem to neměl úplně naštudované dopředu, ale tak nějak jsem doufal, že kolem budou nějaké tracky, na kterých si dáme trochu do těla a uvidíme kus krásné přírody. A ono taky joo. Když jsem se ptal Alana, tak hned že „Rundgangšpacírung“, jak na mě mluvil německy. A já na něj, jak jako dlouho to potrvá ten okruh?
„Drei stunden“, na to Alan.

No nevím zda myslel jiný okruh, ale nám to zabralo skoro celý den a musím říct, že jestli to jako někdo opravdu dá se vyhrabat úžasným údolím z 1470m kde je farma až na dechberoucí rozhled z hory nad farmou, která má 2034m.n.m. a pak dále po červené zpět na farmu za 3 hodiny, tak bych ho chtěl vidět 😊 Ale stálo to za to. Nádherný výhled z vršku hory byl korunován pohledem na sever na „naši“ farmu v plné kráse a i na zmíněné passo. Vše jako na dlani. Za celou dobu jsme potkali pouze tři další turisty pohybující se ve formaci (aktivně se nabízející nás fotit na vršku hory – díky) a pak dále bezpočet svišťů a též jednu lišku. Tedy opět – pokud hledáte klid od ruchu a lidského hemžení, tak vřele doporučuji. Propotíte triko, dáte si do těla, nohy vás budou bolet ještě tři dny a večer si s chutí dáte německé pivo Hell. Sice jen v lahvi, ale bylo nám velmi po chuti a myslím, že jsme vypili polovinu veliké lednice na chodbě :)

Loučení…

Ono to uteklo a my se loučili velmi srdečně se všemi obyvateli a pracovníky. No a Anna jen tak povídá, že má „relatives“ v České republice – jako že příbuzné. A já říkám, jako že kde? A ona zda znám Brno – no jéje, vždyť jsem z Vyškova. Nevím kolikrát to musela italsky zopakovat než jsem pochopil, že říká Viničné Šumice – cožééé?? No to mě podrž – od našeho baráku to je 18km. Že prý tam v Októbru pojede, tak se ozve… jsou to ale náhody!

A než přejdu k ceně, za to všechno, tak musím jako pejskař, ještě zmínit naši průvodkyni po areálu a to fenku Ajku. Ta co si nás očichala a pochopila, že jsme ti hosté hladící a rozmazlující a na ni žvatlající, si nás hlídala a ráda se přitulila. Evidentně dobře živená se vzorně chopila své „práce“ a hlasitě hlásila, když se jí něco nezdálo, nicméně drtivou většinu času si hověla a nechala se hladit.

Co to stálo…

Tak počítejte se mnou – 2 noci pro 2 lidi v třílůžkovém pokoji, 2x snídaně, 2x večeře, a to jednou o třech chodech (!), plus svačina na ten výšlap ve formě 2x obložené housky + 9 Hell piv dělalo celkem 214€. Za mě dobrý!
Otta & Alena