Sardinie - se stanem Lone Rider Mototent V 2

Sardinie

„Ráj pěti barev“, „Fascinující ostrov plný protikladů“, „Smaragd Středomoří“, „Evropský Karibik“, „Sněhobílé pláže a karibský ráj“.. a tak podobně bývá Sardinie, druhý největší ostrov ve Středozemním moři, označována.

Realita bývá často méně barevná, ale nevadí, letos se chci především koupat. Do sytosti si užít slavné sněhobílé pláže a plavání ve smaragdové vodě. 

Na cestu se vydávám až konce léta, moře je tou dobou nejteplejší a pláže už poloprázdné. Na co jsem ale letos opravu natěšený, je můj novotou vonící stan Lone Rider Mototent V2. Je to taková stanová garsonka, produkt pěti motorkářských světoběžníků z USA, Francie a Švýcarska, navíc vyrobený ze samých TOP materiálů. 

Na malý předkrm zůstávám v kempu u jezera Lado di Garda v městečku Torbole. Kempy jsou tu plné, jedno místo se ale nakonec našlo. Voda je příjemně osvěžující, je konec srpna a teploměr ukazuje ve dne hodně přes třicet. Paráda.

Na Sardinii se dá připlout z mnoha přístavů, já mám lístek na trajekt  Savona - Porto Torres. Časy 10.oo -  19.oo hod. jsou tak akorát a cena 40 Eur je docela výhodná.  

Plavba proběhla v pohodě, GPS mi nachází blízký kemp „Golfo dell Asinára“ a tak už v 20.oo jsem ubytovaný a natěšený na krásy Sardinie.

Ráno mířím podél pobřeží do města Castelsardo, podívat se na jeho barevné domy a hrad nad nimi.

Sever Sardinie trochu znám. V roce 2015 jsem na kole projel nejslavnější a asi i nejkrásnější sardinské pobřeží „Costa Smeralda“ s ústředním luxusním letoviskem -„Porto Cervo“.

V Castelsardo proto odbočuji do vnitrozemí a po horských silničkách se obloukem obracím k západu do Sassari a pak dál do kempinku „La Mariposa“ ve městě Alghero. Hlásím se na recepci, odevzdám pas a vyrážím hledat místo pro stan. Trochu se projdu, na recepci vyzvedávám pas a hurá zpátky do sedla. Moc blbějších kempů jsem ještě neviděl.

Z Alghera do města Bossa vede 50 km dlouhá panoramatická silnice SP 105/ SP49, jedna z TOP nejhezčích na Sardinii. Vede po skalnatém úbočí nad mořem, stranou civilizace a Bohu žel, i kempů. Na západním pobřeží Sardinie jich ostatně není moc, z Bosy proto pokračuji  dál na jih na jednu z vyhlášených a nejdelších pláží „Spiaggia di is Arenas“. Den končím v kempinku příhodného jména „Is Arenas“.

Ten večer si píši do deníku : ..moře je tu teplé až moc, kemp veliký a OK. A víno pro dnešní večer je SUPER. „Cannonau di Sardegna DOC“, červené a opravdu skvělé. Na etiketě stojí „Famoso vino“ a jsem připraven to okamžitě podepsat!!! Stálo 4 Eura…

Když doma teď píši tyto řádky, hledám ho i v českém e-shopu a ejhle, dá se koupit od 270 Kč a hodnocení je plné superlativů.

Moře je tu teplé, ale mělké, voda kalná zvířeným pískem a pláž je daleko. Protože kemp leží v lese, jsou i obchody daleko, doplnit zásoby jedu do 10 km vzdáleného městečka Riola Sardo. Druhý den večer se u dalšího skvělého místního vína rozhoduji, že přejedu na zajímavější východní břeh. Chci najít kemp, kde ze stanu uvidím krásnou pláž a moře s průzračnou vodou.

Ráno balím, navštěvuji Oristáno a po dalších 20 km začínám stoupat pohořím Monti del Gennargentu do nejvýše položeného města na Sardinii Fonni (1.000 m n.m.) Silnice vede zalesněnými stráněmi po úbočích vysokých hor, králem je tu nejvyšší hora Sardinie „Punta la Marmola“ 1.833m n.m.

Za městem Fonni stoupám dál do průsmyku Passo di Caravai (1.118 m n.m.) a pak už sjíždím stále dolů k horskému městečku Lanusei.

Lanusei leží ve výšce 700 m n.m., k moři je to už ale kousek, a tak není nouze o skvělé výhledy.  Barevné domy města, zeleň lesa, růžové skály a modrá hladina moře je pohled, který se jen tak neomrzí.

Když jsem nad městem vyjel z lesa a prvně tuhle parádu spatřil, bylo mi hned jasné, že to tu znám, že jsem tohle dramatické klesání už jednou sjížděl - na kole. Před 7 lety nám CK Adventura nabídla asi to nejhezčí, co je tu na kole dostupné, krásné pláže a luxus  Costa Smeraldy a neméně skvělé pláže a  působivé přírodní scenerie v okolí Tortoli.

Město Arbatax je centrem středu východního pobřeží, vyhledávanou atrakcí  jsou tady sytě oranžové skály na pobřeží 

Severně od města leží 5 km dlouhá pláž, lemovaná piniovými borovicemi se strmějším vstupem do moře a co víc, i přes ideální podmínky ke koupání bývá prý často poloprázdná.

Z pěti kempů na této pláži jsem si vybral ten předposlední Camping Solemar. Byl to super dobrý nápad, docenil jsem ho ale až za několik dnů.

Když se vrátím k přípravě výletu na Sardinii, začíná mi být jasné, že jsem si neuvědomil zásadní rozdíl proti mým dřívějším cestám. Vedly většinou do míst, kde jsem ještě nebyl nebo už byl,ale chtěl jsem je poznat víc. A pokud šlo o kempy, každý den jsem spal jinde, stačila mi proto teplá sprcha a ticho po 22 hod. 

 Letos mám poněkud jiné plány. Přijíždím lépe poznat Sardinii, to ano, především si ale chci užít teplé moře. Potřebuji najít čistý a udržovaný kemp u pláže, kde bude moře průzračné a hluboké, žádná diskotéka do dvou v noci, dobrá WiFi, obchod a restaurace v areálu a děti si z mého stanu nebudou dělat branku. Trochu naivně jsem předpokládal, že takové tu budou všechny.

Užil jsem si tu dva dny a pokračuji dál na jih. Už vím, že pohoří Monti del Gennargentu je tady nejvyšší a nabízí spoustu skvělých motorkářských zážitků. Opouštím proto pobřeží, znovu mířím do Lanusei  a pak jedu po SS 198 přes Gairo, Ussassai, Seui do Sadali.

SS 198

je opravdu skvělé dobrodružství. Už stoupání do Lanusei a pak ještě výš znamená převýšení skoro tisíc metrů během 13 km. A za hřebenem hned dolů kolem mrtvých domů vymírající vesničky duchů Gairo.

Sjíždím až na dno údolí k řece Pardu a znovu stoupám serpentinami do dědinky Taquisara, abych se znovu spustil do dalšího údolí a .. a to se opakuje celkem pětrát. Tisíce zatáček s převýšením přes 2600 m. Po sto kilometrech hitparáda silničky SS198 končí, u města Serri najíždím na širší pohodovou SS 128 a už bez většího vzrušení přijíždím do hlavního města Sardinie Cagliari.

Mám s tímhle městem velké plány, včera dosloužilo moje skvělé kempinkové křeslo Coleman  a teď doufám, že tady seženu náhradu. Bez úspěchu navštěvuji několik prodejen sportovních potřeb, nakonec ale v ohromném nákupním centru „Centro commerciale La Playa“ nacházím co hledám.

Šedesát kilometrů pobřežní silničky z hlavního města do městečka Villasimius je přehlídka nekonečného pásu nádherných pláží. Ze silnice k nim nejčastěji vede pěšina a auta tam stojí na všech možných i nemožných místech. Samotné Villasimius je určitě jedna z nejvyhledávanějších destinací, okolní pláže jsou prý na většině pohlednic ostrova. Měl jsem tu vyhlédnutý kemp, tato oblast ale patří k nejvyhledávanějším a teď to zažívám na každém kroku.

Čeho je moc, toho je příliš, měním plán a podél dalších nádherných pláží „Costa Rei“ mířím na sever. Hledat pěknou pláž, kde bude ale méně ruchu.

Tak úplně hned to není, až po 70 km u města Tertenia zahlédnu symbol stanu. Odbočuji směrem k moři a po 10 km za městečkem Dispensa parkuji u recepce kempu „Bruncu Antessarala“. První dojem není nic moc, blíží se ale večer, tak není co řešit.

Kemp je obklopen pěknými skalami a nabízí spoustu klidných zákoutí, pláž je naopak miniaturní a do moře vede cesta přes hradbu ostrých skal. Když o tom tady tak přemýšlím, rozhoduji se pro návrat do kempinku „Solemar“ u Arbataxu. Vlastně mi tam nic nechybělo.

„Camping Solemar“ po druhé.

 Majitelka mne přivítala jako starého známého, první pobyt byl za taxu 30 eur denně, od teď to budu mít levnější - 25 Eur. 

Místo s výhledem na pláž a moře je tu zvýšené, víc tam ale fouká, a proto i tentokrát zůstávám raději pod břehem v závětří. Každý den plavu, možná i několik hodin, do nedalekého  Tortoli jezdím doplňovat zásoby, je tu i Wifi a za 1,20 Eur vynikající italské esspreso. Mám dojem, že po celé Itálii chutná stejně, v mrňavém kalíšku je ho trochu na dně, je to ale asi nejlepší káva na světě.

Uběhl týden a pak ještě několik dalších dnů a je čas myslet na návrat. Chvíli brouzdám internetem a nakonec se rozhoduji pro trajekt Olbia – Livorno / 22,30 – 7,30 hod.   

Ráno v den odjezdu se opět rodí nádherný den, zabalím stan, naposledy jdu na pláž, fotím vycházející slunce a vyrážím.

Do Olbie to mám 170 km, z toho 168 km pojedu po nejslavnější SS 125. Úsek mezi městy Lotzorai a Dorgali je považován za nejkrásnější, a tak vyjíždím plný očekávání.

 Z Lotzorai (7 m n.m.) stoupám do průsmyku „Passo di Genna Silana“ (1019 m n.m.), skoro 40 kilometrů serpentýn a krásných výhledů. Kromě moc pěkného rozhledu je nahoře bar a restaurace, občas tudy prý vede i jedna z etap Giro di Itália.

Sjíždím do Dorgali, kde nejhezčí úsek stopětadvacítky končí. Bylo to pěkné svezení, zatáčky, kvalitní asfalt, pěkné výhledy a navíc skoro nulový provoz. Kdybych měl ale srovnávat s SS 198, tak ta nabízí určitě větší dobrodružství.

 Když přijíždím do Olbie, zbývá do nalodění spousta času. Jedu si prohlédnout přístav, nerad bych tam v noci zmatkoval, boty i moto oblečení ukládám do kufrů a jen tak na lehko vyrážím na obhlídku města. V malém baru svačím výborný gyros, když dojídám, přichází se majitel zeptat, jestli mi chutnalo. Jsem v baru sám, oba máme zjevně času dost a tak nakonec poslouchám jeho příběh, příběh imigranta z Pakistánu.

V Itálii žije skoro 20 let, Pakistánci tam o sobě vědí, tvoří komunitu, která jim pomáhá lépe snášet stesk po domovině. Nejrozšířenějším sportem v jejich vlasti je prý kriket a tak se scházejí a pořádají různé turnaje. Už dva roky je tomu ale konec, koupil si dům na Sardinii v Olbii, kde jeho krajané téměř nežijí. Pakistán je prý nádherná země, ale taky drogy, únosy, politický chaos a on chtěl pro své čtyři děti zajistit klidnější život.

Trajekt do Livorna jsem v podstatě prospal. Včas jsem si „zabral“ polstrovanou lavici v rohu jídelny, povečeřel sendvič, zapil ho vínem, spolkl prášek na spaní a pak už mne vzbudilo až hlášení rozhlasu, že naše plavba končí.

O co klidnější byla noc, o to zajímavější byl výjezd z dálnice u slovinských hranic.

Slovinsko si chci letos užít co nejvíc, loni jsem tu byl prvně a překvapilo mne, jaká je to nádherná země.  V Livornu proto v GPS ruším zákaz dálnic a zadávám camping „ Pivka Jama Postojnaja“. Leží jenom pár kilometrů za italskými hranicemi a i teď v září bude určitě stále otevřený.  

Z přístavu v Livornu je to na dálnici kousek, lístek z turniketu zasunu do mapového pouzdra na nádrži, závora jde nahoru a pak už si tu změnu docela užívám. 500 km bez serpentin a uzoučkých silniček.

Znovu a znovu mi dálniční lístek vyjíždí zpět z turniketu, když nedaleko slovinských hranic chci opustit italskou dálnici. Bylo by možné že „déja vu“ opravdu existuje? V loni mi tady turniket odmítal přijmout eura, tentokrát dokonce už i lístek. Mohly silné magnety mapového pouzdra vymazat potřebné údaje?

    Zase mačkám červené tlačítko a vysvětluji situaci, zase prd rozumím tomu, co mi chraptivý hlas radí. Na obrazovce nakonec naskakuje 75 Eur, asi pokuta za ztrátu lístku, tak to tedy ani náhodou!

Stejně jako loni stavím motorku na stojánek a vyrážím hledat pomoc. Asi byl už na cestě ke mně, chlápek má sice uniformu, s mým lístkem ale dopadá stejně. Nakonec ho přikládá k nějakému čidlu na boku turniketu a hurá, naskakuje cena 30 Eur. Upřímně děkuji, platím a mizím.

Camping Postojnaja leží asi 6 km za městem Postojnaja. Vede k němu lesní silnička se všemi příznaky toho, že jedu blbě. Nicméně byl tam - příjemný, čistý a na skvělé úrovni.

Kempink leží v lese uprostřed vysokých hor, je podzim a tak ráno balím stan, mokrý ranní rosou. Jeskyně Postojnaja je nejnavštěvovanější krasová jeskyně v Evropě, možná ale někdy příště, tentokrát si chci užít málo známé Slovinsko.

V GPS ruším dálnice, zadávám „Thermal Camping – Bükfürdő“ a po vedlejších silničkách vyrážím napříč pěknou hornatou zemí. Ve městě Ptuj fotím působivé panorama starého města s hradem

přejíždím hranice a pak už maďarskou rovinou spěchám za teplou vodou do známých lázní.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE