Na mopedu na pohodu... do Říma a zpět.

Den šestý - čtvrtek

Dnešní den byl extrém. Skoro jsem nedoběhl, pak doběhli mě a nakonec jsme se předbíhali. Poruchy a jiné.

Vstávám do sucha, ale zatažena. Hlavně, ať neprší. Jdu - běžím na WC. Ještě pár metrů a nedal bych to. Asi to první večerní pivo. Bůh ví, z čeho to vaří. Po večeři jsem nechal na stole pod altánkem vařič a špinavý ešus s tím, že si ho před snídaní umyju. Paní domácí mne předběhla. Pěkně jsem ji za službu navíc poděkoval. Snídám opět fazole s klobásou. Pořád mi ještě chutnají. Po snídani jdu vyřešit záhadu špatně jedoucího mopedu. Rozebírám karburátor na molekuly, ionty a protony. Ovšem zřejmou závadu jsem nenašel. Pouze přicpaný filtr paliva. Tož snad je to tím. Nabíjím vše do plna a mezitím balím. Vše zabaleno, naloženo, zajištěno. Loučím se s paní domácí, která naznačuje že dnes určitě nezmoknu, i když to tak vypadá. Mávám a mizím za zatáčkou.

Kruté zjištění po pár metrech je, že stroj stále nelze vytočit naplno. Zklamaní, že jsem to neodstranil. Dalších x km jedu se závadou a v hlavě přemýšlím, co to je. Palivo tam jde, tak to bude v elektrice. Letmo jsem do stroje namontoval místo den staré svíčky NGK (japonci) českou novou svíčku Brisk. Voila a stroj jede jak šlak.

Ukrajuju kilometry tempem skoro závodním, kdežto míjím policejní hlídku na kraji města, která evidentně měřila rychlost. Ruku na srdce, já určitě víc jak padesát nejel. Jak jsem kolem nich projížděl, nějak jsem si všiml policistky. Její výraz vyjadřoval spoustu myšlenek, jako: "Proboha, co to je?" Pokyvuji na její zděšení hlavou jako: "Jo, už to tak bude." Hlídka zůstává na místě, kontroluji to ve zpětném zrcátku.

Mýlil jsem se. Do dvou minut mě dostihli a nařídili mi zastavit na parkovišti u hlavní silnice. Opět chtěli techničák od stroje. A kde mám spz? Odpovídám: "Nemám, jelikož v naší zemi takovéto stroje spz nemají.“ Strážník jak když píchneš do úlu: "Co je v Čechách, je v Čechách, tady jste v Itálii!" No ouvej, pomyslel jsem si. Strážnice uměla dobře anglicky a tak když byla chvilka ticha během rozhovoru, vždy jsem něco zmínil o sobě, mopedu nebo cestě kterou podnikám, v domnění, že by je to mohlo obměkčit. Policista mi bere zelenou kartu a občanku. Odchází do vozu. Pořad se mezi sebou o něčem baví italsky. Strážník s někým telefonuje a strážnice vytahuje něco jako bibli dopravních vyhlášek. Zlom v komunikaci nastává, když říkám: "Mám doma mnoho strojů BMW, Honda, Suzuki, ale tento moped je nejlepší a jízda na něm je zážitek." Strážnice se začala upřímně smát. Už jsem věděl, že pokud mám dostat pokutu nebo nějaký trest, tak nebude tak přísný. Kontrolují mi VIN číslo rámu, zda souhlasí se zelenou kartou. Samozřejmě že sedělo. Trvá to dalších deset minut, než dojdou k závěru. Mezi tím jim říkám, že už jsem byl i v Benátkách a teď jedu do Říma. Už se smál i strážník. Strážnice mi z auta donesla zelenou kartu a občanku a říká, že mohu pokračovat do Říma. Udiveně se ptám, že žádnou pokutu nedostanu. "Ne, vše je v pořádku, pěkný výlet.“ Když to tak dobře dopadlo, chci se s nimi vyfotit. Strážník se brání, tak mu strkám do ruky telefon a on nabízí kolegyni k focení. Nakonec také nechtěla, tak jsem se nechal vyfotit sólo a trochu tak legračně, jak v americkém filmu. Mockrát jim děkuju, oblékám se a peláším dál.

Po několika kilometrech začíná motor opět ztrácet výkon. Ubírám plyn, ale po chvilce zastavuju a zjišťuji, co se děje. Opět vytahuji karburátor, profukuji ho. Měním svíčky, první za druhou, s třetí za první. Po několika minutách motor běží zase jako nový. Opět v kombinaci s českou svíčkou Brisk. Přesnou závadu jsem opět nenašel.

Sjel jsem z kopců do širokého údolí, kde nebylo moc co k vidění. Rozhodl jsem si cestu protáhnout do kopečků. No to jsem si dal. Úsek několik desítek kilometrů jsem jel dvojnásobně déle, než běžné úseky v údolí. Tolik, co jsem dnes našlapal, jsem neudělal za všechny dny výletu. Ke všemu jsem dojel dva cyklisty a s těmi jsem jel zhruba 20 km. Jelo jim to tak dobře, že do kopců mne předjeli, z kopce mi stačili a na rovince lehce zaostali. Fór byl v tom, že do kopců jsem šlapal s nimi. To byla výzva. Nechtěl jsem, abych byl za cyklisty. Šlapal jsem do toho jak křeček v kolečku. Několikrát jsme se rozloučili. Už to vypadalo, že jim ujedu, no a po pár km zase za mnou viseli. Po několika kilometrech společné námahy jsme se definitivně rozloučili. Cyklista se loučil slovy: "Měj se můj příteli," potěšilo mě to. Cesta, kterou jsem zvolil, vedla po nádherných kopcích s původními kamennými dědinami-městečky. Něco fotím.

 

Konečně dosahuju cíle a jsem v nejvyšším místě na terase. Bezvýznamné passo, ne nijak vysoko nad mořem, ale tak jsem ještě nemáknul. V passu jsem popotláčel mopeda na focení. Zdál se být tak těžký. Kontroluju kolečko na káře, zda není přidřené. Není, točilo se jak labutě na matějské. Zadní kolo mopedu jakbysmet. No ne. Přední kolo neustále přibržďuje!! Povoluji lanko a naráz to jede jak lusk. Tolik námahy navíc jen kvůli přibrzďujícímu kolu.

Dolů to jde opět jak na Tour de France. Tempo je vysoké, náklony do zatáček jsou hluboké. Odměna je dostačujcí za tu námahu směrem nahoru. Vjíždím do městečka Orvieto, kterému vévodí město na skále. Je to nádherný pohled, bohužel fotím pod kopcem, ale při stoupání nad město byl pohled dolů famózní. Bohužel nezastavuju na fotku, jelikož jsem rád, že moped ukusuje metr za metrem směrem nahoru. I tak opět několikrát zastavuju a nabírám síly do dalšího šlapaní a hlavně nechávám zchladnout přehřáty motor a spojku.

Za kopcem, do kterého se dychtivě pouštím, snad najdu ubytování v kempu u jezera Bolsena. Vítězství. Kemp je ve stejnojmenném městečku jako jezero. Je to nádherné město se spoustou starých kamenných staveb. Na některých rozvalinách bylo i velmi staré písmo. Po zabydlení se v kempu odpojuji podruhé za dovolenou vozík a jedu omrknout město. Je nádherné opravdu. Chtělo by to alespoň půlden na pořádný průzkum.

Cestou zpět do kempu stavím u občerstvení s kebabem v kamenném baráku. NEJLEPŠÍ KEBAB, který jsem kdy jedl. Paní vše dělala čerstvé. Těsto uválela do placky, dala ho péct. Salát i ostatní zeleninu krájela čerstvou. Obyčejná věc a tak dobře udělaná. Moc jsem jí to opakovaně pochválil. Pokud je cokoli dobré, je potřeba to lidem pochválit, protože je to pro ně motivace pokračovat. Hodně se nadává, když se něco pokazí, ale málo se chválí, když je něco super. To jsem ale odbočil. V kempu po návratu jsem si nechal udělat po Italsku Caffe Americano, v překladu velké presso. A přesně u tohoto kafíčka začínám psat tento denní článek.

Jezero, u kterého nocuju, je nádherné a ze stanu mám takovýto nádherný výhled. Jak u moře.

Do Říma to mám z kempu 115 km ke Koloseu, tak snad to dobře dopadne. Moped už toho má zřejmě dost. Slíbil jsem mu, pokavaď to spolu zvládneme, že mu přes zimu udělám nový motor. Tak snad ho to potěšilo a bere to jako motivaci. Pokud tam opravdu dojedeme, tak já budu asi brečet. Se vzpomínkou na mého dědu, po kterém mi stroj zůstal.

Den sedmý - pátek

To by mě ani ve snu nenapadlo, jak tento den skončí. Teda když to píšu, tak je teprve 14:00, ale je to v háji.

Vstávám v 6 h a do hodinky mám vše zabaleno. Stihl jsem i upravit vzduchový filtr ponožkou. Mávám domácím, kteří mi otevřeli bránu, a mizím v dáli.

Moped jede velmi dobře. Ovšem od jezera vede pouze jedna cesta a to nahoru. Nevyhnu se rannímu šlapání několika úseků. Pěkně mě to probralo a za nedlouho míjím značku ROMA 100 km. Paráda, říkám si a přitom pořád jedu pěknou krajinou. Celý obraz krajiny pouze ruší nadměrné množství odpadků v okolní zeleni poblíž silnice.

10 km od cíle, první zastávkou je Vatikán. Převlékám se do barev Vacenovic. Snídám, svačím, obědvám. Vše v jednom. Vařím dvojitou porci srnčího guláše a k tomu Vacenovský chleba. Je stále bezvadný. Teda byl. Aglomerace houstne. Prodírám se kolonami. Předjíždí se zleva i zprava. Kde je místo, tam se tlačí místní na skútrech. Ceduli města jsem neviděl, ale vím, že už jedu Římem.

Sleduji cedule centro a následně Vatican. Na poprvé míjím odbočku na Svatopetrské náměstí, jestli si to dobře pamatuju. Jedu tedy dál a jak je to možné, snažím se otočit. Všiml jsem si kopule katedrály. Byla skoro vedle mne, ale vedla k ní jednosměrka, kterou hlídala armáda. Sesedám tedy, vypínám motor a tlačím moped pomalu ale jistě na náměstí. Je to nádhera, ovšem všude je spousta lidí, až mě to překvapuje. Když jsem tu byl před několika lety, bylo tu prázdno. Ovšem nyní se tu chystá nějaká merenda. Jsou zde rozestaveny židle a všude je spousta policistů i vojáků. Nechávám se fotit kolemjdoucími. Následně mizím za historickým Římem.

Přesun netrval zdaleka tak dlouho, jak cesta byla náročná. Z Vatikánu jedu bez přední brzdy. Musím to opravit, ale teď není kde. Při dojíždění ke Koloseu mě čeká velké zklamání. Je to tu rozkopané a kazí to výhled. Snad budu mít i lepší možnost k focení. Opět moped vypínám a šlapu jak na kole, nebo ho tlačím davem turistů. Nevím, kde se tu všecí zrovna teď vzali, ale je jich tu opravdu hodně. Z mého plánu koupit si vstupenku a vše tu projít, rychle ustupuji. Mám rád památky, ale né za cenu, že se na mne ze všech stran někdo lepí. Mám rád pohodu a klid. K pohodě a klidu to má daleko. I přes to nechávám moped samotný bez dozoru u Kolosea a jdu se kolem projít. Například na románské fórum a jiné rozvaliny. Je to tu pěkné, nicméně i tak se raději vracím k mopedu. Je tam, uf. Přeci jen lidi nejsou takové potvory, jak se všude vykládá a prezentuje v médiích.

Je čas zajet na vlakové nádraží, koupit si lístek domů, tedy do Vídně, odkud pojedu pěkně po ose domů do Vacenovic. Vlakové nádraží je 5 minut od Kolosea. V domnění bezpečí, parkuji moped nedaleko ozbrojených sil, kteří tu střeží. Byl jsem jedním z nich ovšem vykázán. Smutné je, že neuměl ani slovo anglicky.

Posunuju moped o dvacet metrů a opět ho nechávám o samotě. Jdu do haly v domnění, že na jedné přepážce vše vyřídím. Nevěřil jsem vlastním očím. Hotový NASA středisko. Stál jsem tam jak Otík v Praze a nevěděl jsem, která bije. Pomalu čtu jednotlivé poutače a snažím se zorientovat. Jsou tu tři vlakové společnosti, jdu tedy do té, co je nejblíž. Ptám se na jízdenku pro mne a moped do Vídně. Bohužel mi nevyhověli, přepravují pouze osoby a příruční zavazadla. Odkazují mne do dalších společností. Prošel jsem všechny, ale ani jedna mě s mopedem nenaloží. Co ted´?????? Co mám dělat? Nenapadlo mě nic lepšího, než vám to napsat a budu se spoléhat, že mi pomůžete něco vymyslet. Domů to asi po ose nedám. Ne že by to stroj nedal, ale já chci jít do práce a hlavně jsem mým holčičkám slíbil, že v neděli na oběd budu doma. Obracím se na čtenáře facebooku, kam články každý den ukládám, s textem: "Napadlo mne, zda nemáte někoho, kdo jezdí s kamionem Itošku, že by mne někde nabral. Popřípadě do dodávky. Pomozte!"

Závěrem musím říct, že mám obrovskou radost, že jsme spolu s mopedem dojeli až do konce a že nám zbývají eventuálně síly ještě na další putování. Každopádně nyní se pobalíme a jedeme z města ven, než bude odpolední špička.

Takzvaný konec a nový začátek.

Po nezdařilém nákupu jízdenek na vlak, který mě měl dovést do Vídně, jsem se vnitřně rozhodl, že pojedu jednoduše na mopedu domů a nebudu tu brečet jako děcko, kterému seberete hračku "vlak´´. Řím byl moc pěkný, ale je na čase vyrazit. V daný okamžik ještě nevím, co a jak udělám, ale jedno jsem věděl jistě. Musím ven z města. Sedám na mopeda kolem 14:30 a vyrážím. Musím podotknout, že tento den jsem měl již najeto cca 140 km.

Cesta z města je krutá. Abych nebloudil, využívám mobil s navigací. Vtom mi volá Tonda Měchura, ale bohužel musím hledět na navigaci. Už jsem mu následně nemohl zavolat nazpět. Jedu co to jde, jelikož mám poslední procenta baterie. Uf, vyšlo to, jsem z centra a tady už to znám. Mobil měl poslední procento baterie. Ubírám se směr sever. Tedy k domovině.

Při cestě se mi v hlavě honí spousta věcí. Primárně to, jak je možné, že vlaky už nevozí věci, ale pouze lidi. Dlouho mi trvalo, než jsem si v sobě ten problém vyřešil. I z toho důvodu je článek den šestý napsán jaksi negativně a bez náznaku euforie z dobití severního pólu. Nyní vše už vidím jinak a je mi fajn. Cesta se rázem stala opět cestou a to mám rád. Užil jsem si jak výjezdy, tak sjezdy a je škoda že byl mobil KO. Fotky by byly nádherné. Sice jedu podobnou trasu jak do Říma, ale sem tam jedu jiné úseky. I kdybych jel celou trasu stejně, pouze opačně, byla by zcela jiná. Mám to vyzkoušené z velké motorky. Horské passo, které jedete, je pro řidiče úplně jiný, než když ho jedete opačně. Vidíte jiné scenérie, jedete nahoru či opačně.

V den pátý jsem jel úsek, kde jsem se úplně zmordoval. Co myslíte, že jedu cestou zpátky? To samé, jen opačně a s odstraněným problémem přibrzďujícího předního kola. Moped jede jak šlak. Mnohem méně musím šlapat. To mi ale připomíná, že bych ráno měl přední brzdu opravit, jelikož jet jenom se zadní je risk. Co se mi dnes i potvrdilo, jelikož jsem měl málem bouračku s autem a podruhé málem pád. Ale ne díky brzdě, ale vysypanému písku na vozovce v zatáčce. Více to rozepisovat nechci, jsem rád, že to dobře dopadlo.

Na večer jsem si našel krásné místo v olivovém hájí na svahu, ze kterého krásně vidím do údolí pod sebou. Od stanu vidím v údolí projíždět vlaky po dráze, kde jsem se měl vézt jak já, tak i moped. Vidím dálnici a mnoho aut po ní upalujících do cíle a také krásně osvětlená města.

Cvrčkové mi pějí ódu na dobrou noc. Je tu krásně teplo, ale před soumrakem se blížila velká oblačnost. Je mi jedno, že nejedu vlakem, hlavně ať neprší. Zítra se pokusím natočit kolem 500 km, abych se pokusil v neděli dojet domů za mojí milovanou rodinou, která mi moc chybí.

Den osmý - sobota

Probouzím se nedobrovolně v 1:30 ráno. Může za to silný vítr, který se mi snaží odfouknout stan. Zhruba hodinu sedím a držím konstrukci stanu. Po té únavou rezignuju, uléhám a pokouším se znovu usnout. Sotva zaberu, přidává se k nárazovému větru i déšť. Kroutím se ve stanu jak paragraf, abych se nedotýkal stěn. Po té usínám a budím se až kolem sedmé.

Než půjdu posnídat, chci vyměnit roztřepené lanko přední brzdy. To je ten problém z Vatikánu, kdy jsem zjistil, že přední kolo přibržďuje. Rozeberu vše potřebné, dávám nové lanko a na místě točím s kolem. Opět přibržďuje. Nevím proč, až si všimnu zcela chybějící nejspíše teflonové podložky. Takový díl sebou nemám tak se to snažím nějak zpytlikovat. Podařilo se. Otázka je, jak dlouho to vydrží. To ukáže čas.

Ke snídani si dávám čajové sušenky s kousky čokolády bez čaje. Jsou moc dobré i bez něho. Poté balím a startuji moped. Zvuk, který se line od spojky, není vůbec dobrý. Nicméně když se rozjedu, je vše v pořádku. Nehodlám to vůbec řešit, jelikož předpokládám takové poškození, které stejnak na koleni neopravím. Budu doufat, že to vydrží.

Vyrážím do prvního kilometru dnešního putování. V druhé zatáčce mi upadlo levé zrcátko. Zastavuju za pár metru a jdu pro něho. Očekávám, že je celé namaděru. K mému údivu je celé, není prasklé. Pouze podřené. Nasazuji ho a pevně dotahuju. Na začátek dne mne čeká několik kilometrů po svahu pomalu směrem dolu. Dále volím odlišnou trasu vůči té, kterou jsem jel do Říma. Hory budu přejíždět po silnici SR 71, kde pojedu přes passo Mandrioli. Na velice málo kilometrech nastoupám hodně výškových metrů. Tomu taky odpovídá patřičná porce šlapaní a přestávek. Odměnou je mi pěkný pohled do krajiny. Pořizuji několik fotek a pouštím se vcelku rychle dolů. Opět mě to moc baví. Náklony jsou hluboké, rychlost vysoká.

Projíždím městečkem, jméno jsem zapomněl, ale byla tam velká italská svatba. Samé kočky a nablýskaná auta, jak nová, tak veteráni. Kousek za městečkem policista zastavuje z mého směru veškerou dopravu. Vůbec nerozumím proč a co se děje, až do doby než projede první cyklista. Asi závody Tour de Italy. Silnice je opět průjezdná. Vyjíždím zcela z hor a hledám benzínku. Tankuji sedmý kanystr. Následně chci dobít telefon. Jedu tedy do města Forly, které je po cestě. U cesty tam mají McDonalds. Po odjezdu z obžérsovny moped po několika stech metrech razantně ztrácí výkon, až zhasne úplně. Je konec, říkám si. V prvé řadě se zaměřuju na spojku, která vytváří velký rachot. No, je teda pěkně opotřebená, ale s výkonem motoru to nic nemá. Alespoň jsem to tam vše vyčistil a znovu složil. Projíždím ho a po chvilce je opět motor bez výkonu. Začal jsem i uvažovat, jestli jsem v rychlosti nenačepoval naftu. Kdepak, je to benzín. Jak tak se v tom šťourám u té hlavní silnice, tak z ničeho nic nade mnou stojí neznámá žena a cosi mluví italsky. "Nerozumím, anglicky prosím." Ona na to: "Nechceš pomoc, támhle v dodávce mám když tak spoustu nářadí". Říkám: "Děkuji, ale nebude třeba, vyměním svíčku a pojede to." OK loučíme se. Čas na tom strávený byl k ničemu, stroj pořád nejede dobře. Stavím o kilometr dále.

Zaměřuju se na zapalování, které bude potřebovat seřídit předstih. Došel jsem na to tak, že jsem motor nastartoval a při přidání plynu  moped jel dozadu. Předstih motoru byl tak malý, že se klika při zážehu roztočila opačným směrem než obvykle. Po konzultaci s Lubošem Skládalem se mi to daří přenastavit a kupodivu to i normálně jede. Celým tím koloběhem rozborek jsem strávil zhruba hodinu a půl. Rozhoduji se z minuty na minutu, že pojedu přes noc, dávám do zadních světel nové baterie a vyrážím.

Moped jede velmi dobře a díky slabšímu provozu mohu jet stabilně rychle. Míjím město za městem. Protínám půlnoc a tím končí druhý den a okamžitě začíná den třetí.

Den devátý - neděle

Jak jsem psal v předchozí kapitole, jedu nonstop, abych dojel domů, tak jak jsem slíbil svým holčičkám. Je něco po půlnoci a jsem poblíž města Portoguardo, když tu další závada. Přes den úplná banalita, ale v noci je to peklo. Prasklo mi vlákno v hlavní žárovce. Tlumené světlo nedokáže vyvinout takovou intenzitu, abych mohl pokračovat v cestě. Druhou náhradní žárovku nemám!! Pouštím se tedy do úprav tlumené žárovky, tak aby svítila jako dálkové. Celkem se to podařilo a svítím dostatečně. Fotku úpravy jsem pořídil až doma. Valím tedy nocí dál, mezi 3-4 hodinou není provoz skoro žádný. Zabírám si cestu sám pro sebe a jedu uprostřed. Stabilně držím rychlost 50 km/h. Je sobota nad ránem a spousta Italů je v ulicích u barů a restaurací. Ve většině případů, když kolem prolétávám, slyším, jak cosi křičí. Doufám, že to není nic hanlivého. Potkává mne v noci několik aut a při předjíždění mají stáhnuté okénka a točí si mou soupravu, popřípadě ukazují palec nahoru nebo pouze něco křičí. Cesta utíká velmi rychle, jelikož města podle kterých se orientuju, jsou od sebe 1-2 hodiny.

Zásoba paliva se krátí. Dolévám poslední litry z kanystru. Bohudíky Italové mají benzínek snad ještě více, jak my. Ovšem většina jich je bez obsluhy za kasou. Tankujete buď za hotové, které strčíte do terminálu, zvolíte stojan a tankujete. Nebo přes platební kartu. Ovšem né každá benzínka má ráda mou mastercard. Jde o to, že pokud tankujete za hotové a dáte do terminálu 10 euro a natankujete pouze za 8 euro, máte smůlu a dvě eura nazpět nedostanete. Prostě nefunguje to jak automat na cigarety. Proto je lepší tankovat a platit kartou. To se vám zaúčtuje pouze reálně odebrané palivo. Mám štěstí a zrovna na takovou benzínku jsem natrefil. Tankuju osmý 5L kanystr za cestu.

V 5 ráno se začínám blížit k hranicím Rakouska. Je taková zima, že zastavuju a vytahuju plynový vařič. Ne, nejdu vařit čaj. Zapaluji ho v zastávce autobusu a ohřívám si nad ním ruce, nohy, nahřívám si boty, vnitřek helmy. Snažím se jakkoli dostat teplo k prochladlému tělu. Po půl hodině jsem již vcelku v pohodě. Tím myslím, že dostávám cit do rukou a nohou. Při té příležitosti vytahuji ešus a ohřívám si krůtí játra na cibulce.

Balím vše a pouštím se do posledního stoupání na italském území. Je to stoupání pozvolné, však vytrvalé několik desítek kilometrů. Po pár kilometrech jsem již opět promrzlý na kost. To určitě odmarodím. Hranice Rakouska dosahuju v 7:47 a začíná mrholit. Než dojedu do nejbližšího většího města, tak vydatně prší, ale pořád je vidět na cestu, tak pokračuju až do Klagenfurtu.

I přesto, že mne italské vlakové společnosti odmítli, tak tady jsem v Rakousku. A předpokládám že lokálně v daném státě bude sortiment v přepravě širší, jak v mezinárodní. Hledám ve městě hlavní nádraží, abych se pokusil dostat do vlaku. Bylo by to pro mne vysvobození ze zimy a mokra. Je to dobré, u info panelu si ťukám objednávku nanečisto a vidím, že bych mohl do hodiny sedět v teplém vagónu a asi i s mopedem, protože k jízdence lze za příplatek dokoupit jízdenku pro psa nebo kolo. Objednávku nepotvrzuji a jdu raději na přepážku. Světýlko zhaslo! Bohužel. Nemůžou mi vzít moped do vlaku. Z bezpečnostních důvodů to nejde. Chápu to. Děkuji jim za vysvětlení a čas a čvachtám v botech promáčených nazpět k mopedu. Kousek od něho stojí několik rakušáků a vedou o něm debatu. Ničemu nerozumím, ale sem tam zaslechnu slova jako Peugeot, motore, atd.

Vedu moped od terminálu a rozmlouvám s ním, jak se sobě rovným. Co jsem mu povídal, si prozatím nechám pro sebe. Vyjíždíme opět do deště a snažím se najít velkou benzínku, kde by mi udělali horké kafé a bylo tam teplo s 220 V. Nic jsem nenašel, tak jsem se vydal po cestě číslo 70 směr Graz. Než jsem však vyjel nadobro z města, na okraji byl opět McDonalds. Parkuji a jdu se dovnitř schovat. Tolik hamburgerů a ostatních ......., co jsem za dovolenou snědl. Hrůza. Ale sedět tam jen tak není férové z mojí strany. Něco za něco. Každá návštěva mě tak vždy vychází kolem 10 euro. Za tyto peníze vždy dostanu plný žaludek, pití, teplo, sucho, 220 V. To je pro mne vcelku dobrá nabídka. Zapínám již trochu nabitý telefon. Svítí mi tam zameškaný hovor od Mirka Vaculky. Volám mu nazpět. Jelikož mou cestu sleduje i Vítěslava Vaculková, nechává Mirkovi nahlédnout můj rychlý článek o dešťové situaci. Asi se mu zželelo a chtěl mi zavolat, co a jak. Je to přesně tak, jak si myslím. Dostávám od něj nabídku, že si pro mne těch 400km dojede. Odmítám. Přeci to nevzdám při první těžší zkoušce.

Jsem rozhodnutý si koupit holínky, teplé ponožky a pokračovat až domů na tu naší krásnou a sluncem zalétou jižní Moravu. Ovšem rakušáci to mají v hlavě srovnané a v neděli jsou supermarkety a většina ostatních obchodů zavřené. Můj plán tedy není reálný. Bojuju v sobě mezi dvěmi rozhodnutími. Dojet tu skvělou výpravu až do konce, je škoda to po tolika najetých kilometrech zabalit 400km před prahem domu, s tím, že bez následků by se to neobešlo. Nebo využít pomoc. A velmi rychle pohodlně a v teple se dostat za rodinou. Volám Mirkovi, že si nechávám hodinku na rozmyšlenou. Okamžitě sedím na internetu. Sleduji radarová data a předpovědi na další den v lokalitách po trase. Předpověď je špatná s výhledem dvou dnů. Je mi to opravdu líto a volám Mirkovi a říkám: "Prosím Tě, jestli je to tedy možné, dojeď si pro mne." Neváhal ani sekundu a začal zajišťovat vše potřebné. Volám i Tondovi Měchurovi, zda by mi nezapůjčil držák na kola. Vím je to na kola, ale moped je ještě menší, pouze těžší. Ale když dokážu moped zvednout nad hlavu není, zas tak moc těžký.

Cesta za mnou mu bude trvat zhruba 4-5 hodin. Spousta času. Píši tedy kapitolu z předchozího dne a začínám i psát ten dnešní, který dokončuji až v teple domova. Dvě hodiny poté, co byla pomoc na cestě, se udělalo tak nádherně, že jsem neváhal ani minutu. Oblékám se. Sedám na moped a jedu Mirkovi a dokonce i Víťovi naproti. Jedu dále po silnici 70 směr Graz. Krajina kolem je nádherná. Všude dokola jsou krásné mraky osvětlené sluníčkem. Nyní lituji, že jsem zvolil odvoz domů autem. Jelo se fantasticky. Moped jakoby tušil, že se blíží konec výletu a ždímal to nejlepší, co měl pod pokličkou. Měl jsem radost z toho, jak se nám pěkně jede. Z jednoho opravdu dlouhého kopce jsme spolu naposledy vyzkoušeli, co v nás opravdu je. Ja se choulím do naprosto nejlepší možné aerodynamické polohy a přidávám plyn na doraz. Přesný údaj o dosažené rychlosti dodám, protože budík trochu zkresluje, ale dosáhl jsem budíkových 84,5 km/h !!!! Jak to, že vím kolik jedu? Když mi odešel tachometr? Tachometr se totiž ve slunné Itálii vysušil a opět ožil. Ujedu zhruba 70 km, než zastavuji na místě, kde si mě později Vaculkovi vyzvednou.

Opět burgrárna, ale jiná továrna :). Burger King. Když už jsem těch burgeru snědl tolik, mohu porovnávat. Burger King mi udělal lepší burgr. Posílám Vítovi sms s přesnou pozicí místa, kde čekám. Odpovídá mi: "Za hoďku jsme u tebe." Jdu se nachystat, nebo spíše jdu nachystat moped. Telefon, tablet a ostatní věci nechávám s klidem uvnitř u stolu bez obav, že až se vrátím, bude něco chybět. Z mopedu sundávám boční cyklistické brašny, povoluji závěs káry, aby se nechala odpojit. Po nějakém čase stojím venku a z dálky vidím přijíždět záchranáře Mirka a Víťu. Jsem moc rád, že je vidím a snad se mi chtělo i bečat. Z toho, že po několika dnech vidím někoho koho znám a z toho, že se mi tak bez váhání vydali na pomoc. "Děkuju.“ Slovo díky se dnes používá na kde jakou hovadinu, ale toto slovo mělo opravdovou sílu a smysl. Tlačím moped na poslední metry k vozu, kdy jede po vlastní ose. I motor na moment naskakuje, jako by chtěl dát najevo, že na to má, dál pokračovat v dobrodružství.

Před samotným nakládáním vytahuju kořalku od Jirky Sabáčka a snažím se ji dopít, abych ji nevezl domů. Nedaří se mi to! Ve sklence je stále 3/4 původní náplně. Ale byla dobrá, Jirko. Schovám si ji na další výlet na mopedu, který pojedu do . . . Už vím kam, ale zatím si to nechám pro sebe. Můžu říct, že to bude delší cesta než tato.

Opatrně odpojuji káru, kterou nakládáme do kufru auta. Montujeme nosič na kola, na který opatrně dáváme moped. Pro jistotu sundávám některé díly, aby se převozem neponičily nebo neupadly. To nejmenší, co mohu pro záchranáře udělat je, pozvat je na něco k snědku. Bohužel svíčkovou neměli, tak dostali poctivé Burgry. Snad jim trochu chutnalo. Bereme se k autu. Naposledy kontrolujeme naložený poklad. Vše je v pořádku a vyrážíme.

Dosedám do auta a zjišťuju, že mám zdravotní problém. Moje pozadí je těžce zdeformované po několikadenním putování na sedadle, které se dávalo na kola v sedmdesátých letech. Sedlo mopedu je opravdu hodně pohodlné a je dobře navržené, ale ne na několikahodinové přesuny krajinou. V autě si vytahuji z brašny, kterou jsem měl na mopedu, poslední pivo, které sebou vozím zhruba pět dní. Je vychlazené absolutně na výbornou. V autě se cítím s Vaculkovými fantasticky. Pouze z jízdy samotné mám trochu strach. Připadá mi, jako bychom jeli přes dvě stě kilometrů v hodině. Tak z toho mám strach, je to na mne moc rychlé, po více jak týdnu v rychlostech od nuly do padesáti. Cesta utíká. S ohlédnutím na kopce, přes které jsem se dral, je nám jasno, proč byla taková zima. Dnes tam nasněžilo. Vrcholky byly jasně bílé.

V autě sem tam zmíním nějaký zážitek z výletu. Než se naděju, poznávám místa v blízkosti domova. Stavíme před branou u domu. Hledám klíče. Kupodivu je nalézám velmi rychle. Skládáme vše, co jsme naložili. V tom se z přilehlé hospůdky Mlýn vyřítí Jirka a Peťa. Ale to už je jiný příběh.

Závěrem... Zkuste každý z vás také zažít něco nestandartního, co nezapadá nikam. Protože když to uděláte, tak teprve zažijete to správné dobrodružství a život takový.

Dovětek po cestě

Proč zrovna do Říma a vůbec:

Už v předešlém roce 2016 jsme uskutečnili cestu i memoriál Jaroslava Prušáka. Byl to přesně rok po té, co nás navždy opustil náš dědeček, který na mopedu jezdil. Chtěl jsem mu tím složit poklonu a symbolicky jsem se tak vydal na cestu několik set kilometrů přes Rakousko do Čech. Cestu 400 km jsem zvládl za jeden den. V odpoledních hodinách kolem 15 h jsem již byl v cíli a to na Sedlčanském náměstí. Cestovní rychlost a jízda samotná mne nadchla natolik, že už v Sedlčanech jsem se rozhodl, že pojedu někam dál. Nevěděl jsem kam, ale věděl jsem, že pojedu. Ze Sedlčan jsem opět zamířil na Moravu, kde mne u Dukovanské jaderné elektrárny postihla běžná závada. Jelikož jsem stroji věřil natolik, že kromě náhradní duše a šroubováku jsem neměl žádné další nářadí, jsem dále nemohl pokračovat a výlet pro mne skončil. I tak jsme spolu během dvou dnů najeli 700 km průměrnou rychlostí 37 km/h. Z toho jsem našlapal pouze 2 km. Proto jsem si usmyslel, že pojedu někam dále, více jak 1000 km. V prvopočátku jsem chtěl jet pouze do Chorvatska, někam na pobřeží a zpět. Kilometrově to vycházelo do 1500 km. To jsem mi však zdálo málo atraktivní vůči mopedu. Druhá myšlenka, která přišla, bylo Monte Carlo. Velmi atraktivní místo, ale město leží na strmém svahu a tím je pro mne i špatně dostupné. Od moře se stoupá strmě vzhůru a i pro velkou motorku to je záběr. Proto jsem uvažoval dále, až jsem narazil na Řím. Město plné historie a kultury a k tomu mne možná přijme papež na audienci. Plány jsem měl veliké, jak co do vzdálenosti, tak náplně dovolené samotné. Vždy si raději vymyslím megacíl se vším, co to obnáší. Pokud pak dosáhnu alespoň půlky, je to pořád dost velké.

Moped:

Jde o stroj Peugeot 102 MT o objemu 49,9ccm a výkonu kolem dvou koní. Stroj se poprvé na silnicích objevil roku 1967. Z roku 1968 mám výstřižky reklamy na daný model, které byly otištěny v novinách. Sedlám silnější typ 102. Maximální možná rychlost je 50 km/h. Ovšem, jak u auta či jiného stroje jde o hodnotu orientační a většina strojů dosahuje vyšších hodnot, než jsou stanoveny výrobcem, jako bezpečné maximální. Stroj má odpružené pouze přední kolo a zadní je stejně, tak jak je tomu na kole, napevno uchyceno k rámu bez odpružení. Palivová nádrž má kapacitu, pokud nalejete až po okraj, celé 3 L. Ve Francii se těmto strojům říká "Cyclomoteur“. Opravdu při pohledu na moped váháte, zda jde o kolo, či je to opravdu motorka.
V rozpisech jednotlivých dnů přikládám grafy. Pokud je graf rovný jel jsem v podstatě po rovině. Pokud jsou tam špičaté a strmé kopečky znamená to, že jsem na velice krátkém úseku musel překonat mnoho výškových metrů. Ve spodní části grafu je znázorněna ujetá vzdálenost. Graf samotný informuje i na jakém kilometru jsem dosáhl nejvyššího a nejnižšího bodu dne. Hodnoty jsou uvedeny v km a metrech nad mořem (m n.m)

První den cesty:

Najel jsem pouze 100 km díky pozdnímu odjezdu a loučení se na několika místech od sebe vzdálených. Převýšení nebylo v podstatě. Po trase jsem již musel poprvé dotankovat z kanystru. Nádrž nebyla plná, když jsem vyjížděl. Spím u řeky Moravy na Slovenské straně. GPS: 48.2625286N, 16.9577553E. Pěkné místo pro rybáře i pro obyčejné lidi, jako jsem já.

Druhý den:

Najeto již standartních 270 km. Převýšení už dávalo najevo, co mne čeká. Spím u silnice, nepatrně nad její úrovní GPS: 47.0051169N, 15.2674569E. Klidné místo u mladého lesa.

Třetí den:

Najeto 330 km. Převýšení bylo opravdu fantastické. Nejvyšší bod skoro 1200 m n.m. a končím na 40 m n.m.

Den čtvrtý:

Ujeto dostačujících 200 km, z toho 4 h jsem stál kvůli dešti nebo kvůli prohlídce Benátek a také defekt zadního kola mne zpomalil. Převýšení žádné, tak to jelo velmi pěkně, až na špatné počasí. Na konci dne spím na velmi pěkném klidném místě za domem, který je na prodej. GPS: 44.8503806N, 12.0953164E.

Den pátý:

Najeto pěkných 240 km. Z kraje rovinka, následně při vjezdu do hor velmi obtížným terénem. ŠLAPU CO CHVÍLE. Cíl cesty je první kemp po cestě. Převýšení je hodně velké. Přejíždím 5x hřeben hor. GPS kempu: 43.7444692N, 11.7809453E.

Den šestý:

Pouze 180 km a to z důvodu kopcovitého terénu, ale hlavně závadě, kterou jsem objevil na konci dne. Přibržďovalo mi přední kolo. Makal jsem do posledního dechu. Odměnou na konci dne byl kemp, kde jsem si odpočinul u kávy a pivečka.

Den sedmý:

Řím. Dobývám ho kolem pravého poledne. Do Říma je cesta dlouhá cca 130 km, ale jelikož jedu následně ještě zpět do noci, najíždím celkových 300 km. Jízda je za celý den pohodová i v kopečkách, kde jsem dny zpátky šlapal. Závěrem dne spím na nejhezčím místě a to v olivovém háji. GPS: 42.8552225N, 12.0546814E.
 

Den osmý + devátý:

Tyto dny spojuji z důvodů, že jsem jel nonstop. Najel jsem 850 km za 28 hodin. V tomto čase je započteno řešení poruch, tankování, pauza na jídlo a jiné. Vrcholek 1068 je italské passo Mandrioli 1173 m n.m. Nevím, proč to ukazuje méně.

Náklady na cestu před odjezdem:

V této ceně je, od náhradních dílů, přes jídlo a další potřebné vybavení, vše co bylo na mopedu nebo v káře v den odjezdu. Cena zahrnuje i samotné díly na výrobu přípojného vozíku. Vozík sám o sobě vyšel na cca 1500,- Kč. Celková cena i s vozíkem činila cca 3500,- Kč.

Náklady na samotné cestě:

Projel jsem 45 L benzínu, 1,2 L oleje (myslím tedy, že jsem projel pouze 40 L, ale raději napíšu více, abych navýšil celkovou spotřebu paliva, která i tak činí pouze 1,82 L/100km. Moped je po této stránce velmi úsporný. V palivu tedy jsem utratil nejvíce. Následovala doplňková strava u Burgrových společností a v poslední řadě to bylo ubytování v kempech. Za vše výše uvedené jsem utratil cca 120 euro. V ceně není zahrnuto pořízení nepromoku za 90 euro. Cena dále nezahrnuje nedobrovolný transport mne a mopedu do ČR z rakouských Alp, kde již začal padat sníh. Transport (náklady pouze na naftu a dálniční známku) 2200,- Kč.

Celkové náklady:

Za 9 dní trvající dobrodružství bylo: 11 370,- Kč. Ujetý kilometr dovolené tedy vyšel na 4,50 Kč. Cena hodně narostla výrobou přívěsného vozíku, nákupem nepromoku v zahraničí a také transportem do Čech. Pokud bych počítal, že tyto věci bych již měl nebo je nepotřeboval, byla by cena výletu mnohem nižší a to: 5 285,- Kč.

Celkově jsem tedy najel 2500 km +- 4 km. Denní průměr je tedy 277 km. Zadní kolečko, které jsem použil na přívěsný vozík, se za danou cestu otočilo kolem své osy 3 521 126 krát. Kolo jsem objednal u společnost VDZ, která mne dopředu varovala, že kolo není homologované pro silniční provoz a je určeno do rychlosti 16 km/h. Kolečko jelo nejvíce něco kolem 75 km/h. Za cestu jsem ušlapal cca 30 km spolu s mopedem. Bez motoru a šlapání jsme ujeli dobrých 40 km. Měli jsme jeden defekt zadního kola, opakované problémy s chodem motoru, ale vše bylo řešitelné.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE