Den 3 - pondělí 10. října
V
Anglii nás překvapilo jasno (samá hvězda) a 18 stupňů. No, ale to je tak jediné pozitívum. Hnedkaj v
Doveru na benzince problém.
"Kromě Visa a Mastercard nebereme žádné jiné karty, jinak jedině cash," vyvalila na mňa "bachyňa" za pokladnú.
"Ani irské?" já na to.
"Ani francouzské, ani belgické, ani německé," arogantně odsekla "bachyňa". Ze sakrama sem sa plúžíl k bankomatu, kerý byl naštěstí za rohem. No a tam sem hnedkaj klel jak pohan. Šak 2 libry za výběr! Radši rychlo do sedel a směr
Londýn. Včíl už ale nebylo kde spěchat, tož sme po cestě eště zastavili a 4h hodili relax, na lavečce... No dokřápaný sem byl snáď eště víc, jak předtým.
Moc sa o Anglii rozepisovat nebudu, páč to zrovna néni moja oblíbená destinaca. Náký čas sem tam žil a vím svoje... Londýnský obchvat sme museli zas prokličkovat, zrovna byl traffic. Před napójením na
M1 sme sa rozlúčili, páč dál už sem frčél sólo směr Irsko. Za
Lutónem zas problém s kartú, ale prý že vemú eura, 50 éček za 20 liber.
"Strč si svoje fundy do řiti ty pazgřivče krpatý!" zasakrovál sem po našem a mazal zaséj k automatu. Tam sem enom zaskřípál zubama a myslél si neco velice škaredého o tých potforách zlodějských, dyž ňa zaséj stahl o 2 libry za výběr. Radši sem vybrál víc aj na poslední tankovačku v UK a valil sem dál. Před
Birminghamem sa zatahlo a za ním začlo krápat a to vydržalo až do
Walesu.
Tam to jaksi větr poškubál, akorát že ten vichr dúl aj při zemi, tož to se mnú kmásalo ze strany na stranu. Ale aspoň už bylo možné aj neco vyfotit. Dofrčél sem v klidu do přístavu v
Holyheadu a enom sem sa modlíl, ať neco brzo jede. A bác ho, za hoďku začínal boarding, vysolil sem 70 éček a už sem sa těšil, jak sa vyvalím. Akorát sem pozorovál, co sa to žene od
Irska, to zas bude...
No rychtyk, v
Dublině krápalo. Proplétl sem sa městem, šup sa na
M7, na 14. exitu poslední tankovačka a pila "dom". Povolených 120 ňa v téj chvíli už moc nezajímalo, valíl sem to v čímdál větším lijáku, co to šlo, chtěl sem to mět už za sebú. Šak "mišelinky" Pilot Power dvojky držaly jak přibité, tož co bych to nešvihal?. U
Nenagh byl taký šupák, že skoro nebylo nic vidět. Na tollu u
Limericku borec nechápavě hleďél, jak v tomtok možu jet na mašině.
"To ešče nevíš, co všecko šohaj ze Slovácka vydrží, ty paradajo!" uščuřovál sem sa. Šak aspoň eště pořádně otestuju ohoz... Kupodivu sem necítil žádné vlhko, ani v rukavicách. Před desátú už sem aj parkovál mašinu a šél revidovat. Boty sucho a za celú cestu ně nebyla ani zima, určitě velikú zásluhu měly návleky. Bunda, gatě sucho, do 10 stupňú mně stačil akorát thermo nátělník a thermo triko s dlúhým rukávem, neuvěřitelné. Rukavice sucho...zaséj sem si vyslechl neco o
"blbcoch, keří si ani neumijú pořádně nasadit rukavice a pak velice nadávajú"... a konečně sem to brál směr postel.
No, byl to masakr.
2200 km za 34 h, z teho 800 km v dešti, skoro žádné spaní. Dybych řekl, že to bylo v pohodě, tož to bych pěkně kecál. Určitě to byl ale "adrelalýn" jak sviňa a pořádná testovačka, jak mašiny, tak hader. A taky teho, co všecko tělo snese. Zadek začál protestovat až nekde před Walesem, horší ale byly ramena a krk z tych fofrú. Nejrychlejší úseky nebyly v Německu, ale u nás! Nejpomalejší najisto v Anglii, všude radary, prostě jeden velký kriminál. Včíl budu rajzovat po tom "zelenisku" a snáď sa aj povede neco zas zesmolit. Tož tak!
