Iran 2016

(v informačně málo vydatné skrumáži dojmů, příhod a myšlenkových pochodů jsou podstatné informace vyznačeny tučně, za účelem zvýšení komfortu a úspory vzácného času laskavého čtenáře)

Jak se mezi motorkařami praví; každý správný bajker by měl aspoň raz v životě ojet Irenu, nebo se aspoň projet po Iránu. Irena ale nevypadá přitažlivě ani po poslední štamprli, tuš sem si nekupil gumu, ale mapu a tym je to dané. Jak si raz pořídím mapu, tak už není cesty zpět, bo by to byla zmařená investice. (Totéž platí aji pro gumu).

S navštívenkou to není úplně snadné. Není to jako strčit do náprsní kapsy pas, přikurtovat na mašinu igelitku ze spacákem a náhradními trenclami a hurá třebas na Ukrajinu. Nejprve vás pumpnou o litr a čekáte paru týdnů, než z Teheránu pošlou lustraci. Potem dostanete referenční číslo, z kerym teprve možete jít žádat o vízum na ambasádu (60e). Kvůli otisku prsta samozřejmě musíte podniknut cestu do hlavního města. Nakonec aji vyřídit karnet na motorku a složit kauci skoro 35 litrů. No, co mám vykládat, nesmyslného papírování, jak když člověk dobývá lejstro z úředníka, aby s ním potěšil jiného úředníka. Nakonec se razítka zešly ve správných kolonkach a začátkem září sem moh kopnut do vrtule.

Ráno v den odjezdu je přední pneu prázdná. WTF?? To není bezdušovka!? Poslali mi tohle, bo přední bezdušovka se začne robit až za měsíc. Tak rychle zehnat jakusi dušu. Kurňa, enemže já ani nevlastním montpáky. Sem vybavený akurát knotami. Prostě, nepíchnu a hotovo!   Bohové mně maju rádi. Jedu!

Měli mně rádi, přesně po cedulu Sládkovičovo. Sobota poledne. Ve dvuch pneuservisach se prý motorek štítí. Poslední oslovený, pan Močko je ochotný pomoct, ale zavírá za 10 minut. A jak prý nedorazím, zahajuje víkend. Předřenu dušu vyměnil za menší a tak sem moh spokojeně vystartovat na průlet balkánem.

Aspoň sem si tu smůlu vyžral hnedka na začátku, brblam si konejšivě. Jojo, scénář je ale napsany jinač. V podstatě neuběhl den, aby se cosik nezpěpřilo. Domu sem si nakonec dovezl svoje vybavení, z větší části přeměněné na haraburdí, skoro v ceně samotného výletu.

V Rumunsku sem k přespání jednoduše využil širokých možností infrastruktury, kere nabízí agroturistika, konkrétně to byla kukuřice. V Bulharsku, tam už to bylo stylovější. Buzludža je zvláštní místo a hlavně za svítání má atmosféru filmů o zániku civilizace. Je to vybydleny, komančski zasedací betonový monolit designu UFO, postaveny na vrcholku pohoří.

Chvilu před opuštěním EU sem zmerčil wifinu, tuš posílám pozdravy dom a šteluju trasu aji do mobilu pro všecki případy, bo průjezd Istambulem može být bludičkový. Nechcu kajsik blbě zahnut a potem půl dne čekat, až mně jakysik submisivní turek pustí nazpadek do proudu. MotoGPS renomované znački Faki-Ngši-T si od včerejška žije svojim vlastním životem. (Hrozně mi zabylo tych Číňanů líto. Nadřeli se jak při sklizni rýže, aby nadchli uživatele spolehlivým přístrojem a zas jim to nevyšlo. Sou to fakt smolaři.) Všecko je naklikane… nastartuju… a všecko co je připojené na zásuvku, je v momentě po smrti a nevypadá, že by to eště kdy obživlo. Tuš skovavam konsternovaně seznam pečlivě vypsaných souřadnic, vytahuju papírovu mapu Turecka a přemýšlam kudy kam. Redukuju teš počet cílů, bo bysem jich beztak hledal eště včil.

Istambul sem trefil v odpolední špičku. Provoz husty, ale nebylo to take hrozne, jak sem čekal. Spojka vydžela. Motor se neuvařil, ja tež ne. Takže dobre. Dál sem zamířil k černomořskému pobřeží a tupý tranzit už se pomalu začnul měnit ve výlet.

 

Cesta Smrti (smajlík-lebka)

Trabzon je běžné přímořské letovisko lokálního významu. Sou tu aji kláštery ve skále a jeskině a další duperele. Má ale hlavně jednu kuriozní atrakci. Runway letiště je umístěná hnedka za plotem, paralelně s obchvatem a jak sem ju ráno míjel, zrovna tam Boeing roloval ku startu. Původně sem si jel kupit mobil, bo sem se domácím ztratil z radaru bez rozloučení už před paru dňami. Beztak už dumaju, co take pozůstalostní řízení vlastně obnáší. Než mi odevřou obchod, mam eště hafo času. Tuš sem tam zastavil na pomyslné startovní čáře a vyčkávám, až to věž odmávne. Kuknu do zrcátka a vidím, že nesem jediný magor, kery přijal výzvu k porovnání letových parametrů našich strojů. Jak puboši. Ze všeckich soutěžících se od země odlepil akorát Boeing a tak to dobře dopadlo.

Trabzon ale zmiňuju z teho důvodu, že sem se velice těšil na cestu D915 z Of do Bayburt, kerou wikipedia nazývá „cesta smrti“. A na začátku to se mnu fakt málem seklo. Nova čtyrproudka s označením D915. Snad tu kua nesem pozdě? Ale za chvilu už míjím rozestavjany tunel a to je jasný signál, že za staveništěm už cosik fajneho začne. Šotolinové serpentiny, horské vesnički, kde se zastavil čas. Z prudkich políček scházejí babki s nákladem, pod kerym ani nesou vidět. Chlopi srkaju čaj, pokuřujou a debatujou. Idylka. Tlemím do protější stěny na klikatu stezku, a v hlavě mi šrotuje, že mít tak víc času, hnedka bysem tam frčel. A víte co? Splnilo se mi to, bo za půl hoďki mně zastavil turecki řidič. Ten mi rukonohštinou sdělil, že do Bayburtu po téhle cestě nedojedu, bo je včil neprůjezdná, ale že mi ukáže jinu a tam mám šanci uspět. A enem co zme se vrátili do Köprüüstü, začnula instruktáž, jak mám sjet dolu do kaňonu a tou klikaticou, keru sem obdivoval, vyfárat na protější hřeben, směr Çamlıyurt. Už se ale tmí a tak na prvním rovnym platu, na kere natrefím, hnedka rozbaluju stan.

Před svítáním, odkudsi z údolí zas muezzin zanotuje chytlavou melodii, já ale opět odolávám, netančím, hnedka se pouštím do balení a pokračuju na další hřeben. Cesta zas šněruje prudkimi serpentinami nad strmým úbočím.

Naráz zmerčím, že kusek nade mnou letí párek orlů. Našinci, kery je přivyknutý tak akurát na siluetu poštolki, jejich velikost absolutně neštymuje. Hnedka si představuju jejich rozšafný dialog: „Tak co Korle, posnídáme? Zapómeň Orlino! Toho nesejmeš. Má integrálku.“

Cesta smrti byla jedním z nejhezčích zážitků. Nevím skuď se vzalo to pojmenování. Jestli kvůli infarktovému začátku nebo jakéhosik přejetého ježka, nebo co? Pro mě sou cestami smrti nekonečné, nudné dálniční přejezdy. Naopak toto je pro cenduristu živá voda a někdy bysem si to tu rád pořádně prošmejdil. (Akurát mně trochu straší ti stavaři za Ofem. Napadá mně jediná možnost jak D915 zachránit pro naše pravnuki. Poslat tam Ťoka a jeho partu. Potem budou mít turci místo pořádných silnic enem pořádné pokuty:).

Z Bayburtu je to k Araratu a íránské hranici už enem pár set kiláků. Krajina se mění. Kopce vymodelované do přesné polosinusoidy sou pokryté zeschlou trávou. Nikde stromy ani keře. Všecko jednolité. Při slově Kurdistan se mi už navždycki vybaví okrová barva. 

(Dokonce aji energeticki průmysl tu má svoje specifika. U nás se nekvalitní palivo komentuje slovami: "To uhlí stojí za hovno." Tudyk zřejmě naopak obchodník s palivem chválí jeho výhřevnost: "To hovno stojí za uhlí").

Aji policajti, tu evidentně řeší jinačí problémy, než zatmavené okna a homologaci helmy. Místo zastavovacího terče maju zastavovací M16ku, balistickou vestu, a Thalii s majáčkem supluje panceřované Iveco s kulometem. Ku večeru se objevuje silueta zasněženého Araratu a to znamená, že sem na místě.

Vjížďím do celniště a za slabe dvě hoďki se ocitám v nočním Bazarganu. Doprava je tu agresivně zběsilá. Směrovki napsané ve fársí (šipka vlevo a u teho místo písmenek namalovaná krátká pružinka, šipka vpravo a delší pružinka). Sem dezorientovaný jak Miloš s virózou na koncertě Pasyho Rajota a tipuju si tak 10 minut života. Jakmile sem se, emocionálně vyčerpany, vymotal z města, chtěl sem se hnedka kajsik zašít a přenocovat, ale dycky mi bleskurychle smečka psů naznačila, že si mám najít vhodnější místo.

(Hlavně v tureckich a iranskich horách představujou pastevečtí a zdivočelí psi reálný problém. Ze psů nemám fobii. Sám sem majitelem 50kiloveho čokla. Ale tohle je jiná liga. Později mi aji jeden místní horolezec ukázal požvýkanou ruku, čímž sem se ujistil, že v tomto směru fakt netrpím jakousi bezdůvodnou předposraností).

Nakonec sem poprosil o azyl pumpařa a byl to jackpot. Stan postaveny v závětří automyčki. Záchody na dosah, navíc vybavené úklidovou hadicou – přeloženo do cestovatelštiny - sprchou. Co víc si přát? V dalším průběhu rekreačního pobytu v Iránu sem si pumpa-camping velmi oblíbil.

 

Prohlídnul sem si centrum Tabrizu - nejzápadnější metropole země. U dobrotivého prodejce autodílů, jehož obchůdek nečekaně disponoval slušnou wifi, sem si do nového mobilu stáhnul aspoň pár aplikací a map. (hodně stránek a aplikací je blokovaných. Zapomeňte na offline google mapy, viber, zpravodajské servery, atd. blokovaní sou dokonce aji motorkari.cz).

Pak sem našel nedalekou dědinku Kandovan, která je tvořena pískovcovými homolemi, uvnitř vydlabanými a obydlenými. Asi jako byste si zebrali zbíječku a v prachovskich skalách si varubali z někereho pěkného útvaru chatu na víkendy. Byl zrovna pátek, což je volný den a tak to tam bylo jak na pouti. Ale samotné místo je unikátní a moc pěkné. (další malebne dědinki se menujou: Palangan, Abyaneh, Masoole, Garmeh)

Zažívám teš první intenzivnější kontakty s obyčejnými Iráncami. Sou tak milí, že je to někdy až komediální. Domorodci sou poněkud izlovaní a tedy ve vztahu k exotům z ciziny nevybouření. To se rekombinuje s jejich ofenzivní pohostinností, do často nepochopitelných situací. Škoda, že málokdy zvládaju angličtinu. Každopádně, tak přátelski a pohostinný národ jinde asi nenajdete. Chvilkami sem si připadal jak Johny Depp při autogramijadě v dívčí škole.

 

Alborz – mašinu si naborz

Další metou, kerou sem si vytýčil, byla sopka Sabalan v provincii Ardabíl. Třetí nejvyšší hora Íránu (4811m), na kerou se prý dá v létě vyfárat, až do base-campu, ku kamenné mešitě, pod ledovec. To je pochopitelně dráždivá informace.

Domorodci nebyli úplně v obraze, bo proč by tam jako chodili, že? Ale nakonec se mi podařilo zjistit, že schůdná cesta začíná v Lahroud. Nejprve asfalt, potem rozplaveny lávovy popel, posledních pár kilásků vysokohorská tůra. Jak se balvany na cestičce zvěčujou a zahušťujou, znovu se mi na mysl dere otázka, jak se vlastně pozná hranice mezi dobrodružstvím a blbostí? Pohledem skenuju závěrečný výšvih a padá rozhodnutí, že támhle u teho přístřešku zastavím, vydýchám se a zhodnotím, či se to s naloženou motorkou vůbec dá dojet. Nakonec, ale zase zapracovaly vnější motivační faktory a dobrá věc se podařila … ano, správně - pejskové faktory.

Jakmile sem cestou dolů vyzunknul u pastevecké jurty tradičně nabídnutý čaj, uvolnil sem se a cítil sem, že to mám za sebou a hlavně, naprosto beze škod. Tuš sem kusek níže zastavil, že zrobím Mojmírovi paru fotek jeho loga YAMAHA-MORAVA ze Sabalanem v pozadí za to, jak mi u něho zas tak bezvadně zrychtovali motorku. Už sem se viděl, jak se mně synci na Srazu u Harty vyptávaju, či sem tam fakt vyjel, a ja jim s výrazem skromného olympijonika odpovídám, že jo. A kolikrat si sebou křapnul? Ani raz. atd. No, ale motomodelka byla mrcha neposedná. Než sem ju zvěčnil, popojela, zaklapnula bočák a bylo to. Zlomena spojka, ukřaply blastr. (Protože, šoudruži. Je-li Yamaha, vzor XT1200Z ponechána na prudkém svahu, musí mít zařazený co? Ano správně Rossi, kvalt. To také. Ale hlavně co? Musí mít zařazený rychlostní stupeň, vy tupci! Pokračujte!). Jet se s tym dá, takže žádné drama.

Přímo pod Sabalanem se nacházaju termální prameny. Relax po těžkim dňu, jak z welness katalogu prvorepublikového Čedoku. (vlezné 30tisR)

Další cesta přes pohoří Alborz okolo Zanjan se člověku vryje do paměti. Výjezdy do vysoké nadmořské výški a hnedka zase sestupy do kaňonů. Skály dokonale nasvícené ranním slunkem. Panoramatické výhledy až kajsik do Tramtárie. Musím se krotit a nezastavovat furt kvůli natáčení svojiho velkofilmu, ať tež dneska natočím jakesik kilometry. To se vyřešilo vzápětí, kdy sem si náhodou všimnul, že kamerka nemá čočku. Tuš sem ju smutně zastrčil na dno vaku a dál už sem si mohl svobodně užívat nádherných scenérií, bez teho, abysem musel otročit záznamovému zařízení.

Enem co sem sfáral z hor do pouštních rovin a zamířil na Qom, začnula se naplňovat moje klukovská představa o vzhledu blízkovýchodní krajiny. Nekonečná poušť. Horko jak na koxovně. Hrabate kravy. Egzotika jak cyp.

Dálnicam se tu skoro nedá vyhnut, ale je to jedno. V Íránu není dovolené přihlásit silnější motorku jak 200ccm a na dálnicu nesmí. Na motorku tudíž ani není mýtný tarif. Přivandrovalec na opravdické motorce je v jakésik šedé zóně. Policajti ho tolerujou, takže na mýtnici stačí správně odpovědět na kvízovu otázku, třebas: "Hallo mister, how are you? - Fine"; nebo "Where are you from, mister? - Czechoslovakia". A závora se odevře.

Na dálnici u Teheranu měli dokonce fastfood. Normálně se takemu jídlu vyhýbám jak muslimski vegetaryjan tlačence, ale tudyk mně fakt potěšil. (Jak sem byl v té zemi nadšený skoro ze všeckého, tak tradiční kuchyně je tu naopak hnusná. Pomleté a opečené skopové bez soli a koření, k temu nakrájená půlka zeschleho rajskeho a kusek ogurki. Chleba co vypadá jak bublinková folie a chutná jak bublinková folie, to je tu vrchol kulinářství. Kolem cest prodávaju rolníci svoje prvotřídní výpěstki, takže je zarážející, že z teho ve finále nedokážou vyrobit jídlo).

 

Qom – vedro jak hrom

Qom a Esfahán sou nejduchovnější místa Íránu. Už tak sou přelidněné a do teho se sem sjíždí eště spousty poutníků. Aspoň polovina z chlopů, keří před vámi stojí ve frontě u pokladny v obchodě, sou ajatolahové. Navštívil sem hlavní mešitu v době večerních modliteb. Je to strhující zážitek.

 

Sou to velkolepé stavby plné různých sloupů, nádrží a pěknych zákoutí, kde se dá meditovat až do zblbnutí. (Kdybyste si postavili cosik podobného na zahradě a kámoše pozvali na grilovačku, tak na ně urobite fakt pořádný dojem). Jak sem ale později zjistil, mešity sou si tu podobné jak vajco vajcu. Tahle je nejvěči, tahle je nejstarší, tuta je opředena jakousi legendou, do téhle chodil jakysik básník,  … stejná architektura, stejné modro-zeleno-bílé kachličkove vzory. Ani podle fotek bysem si nespomněl kera byla kera. Stačilo by mi navštívit jednu.

Moc pěkné sou procházki po starym městě. V uzkich uličkách je snadné ztratit orientaci už za třetím rohem, tak sem si radši dycky fotnul cedulu té mojí ulice, aby dobří lidé věděli, kam mně maju dožduchat/dopravit. A funguje to (pokud si omylem nevyfotíte třeba úryvek z koránu, atp. : )

Po včerejší vysokopecní etapě sem si preventivně upravil denní rozvrh. Je výhodné projet městem za svítání, dokud je minimální provoz, bo iránští řidiči teprve klepou koberce, ale hlavně kvůli teplotě. Mám všecko spakovane za tmy a než se slunko vydrápe nad horizont, startuju. Teploměr ukazuje 28. Brzy ale sluníčko prohřeje vzduch, po chladnym ránu nezůstane ani památki, a hodnota na teploměru zas bude začínat aspoň 4kou a semtam aji 5kou (… a kdo se děti ráno nepomodlil, toho sluníčko zabije …. ale kdepák, sluníčko není zlé. Je jenom přísné!…).

Na dálnicach sou k vidění nádherné historické náklaďáki, určitě starší než já. Americké Macky, Volva a vysokohorské Mercedesy s chlapáckim čumákem. Sou to poctivé kusy železa, udržované v dokonalé kondici. Žádná emisní norma ani šestinásobně předražené palivo neodeslali tyto nezmary předčasně na šroťák, takže majitelům můžou přinášet užitek dodneška.

 

Yazd - na střeva je past

Cestovatel podvědomě počítá s možností, že zejména v horkém klimatu k temu dojde. Přesto sem tím dycky znovu zaskočeny jak funebrák, když na něho mrkne klient. Cestou do Yazdu se idu vyčůrat a … kruci … , je třeba okamžitě přetěsnit svěrač. Rychle se pušťam do těžby uhlí z lékárnički. Je tym pádem teš rozhodnuté, že na večer idu do hotelu, abysem se sprchnul, opral a tak. Až pocuť normal. Ovšem naprosto jinu dynamiku nabírá taka příhoda, když vás potká na pouštní dálnici. Není tu ani příkopa, ani keř, za kery byste si mohli v klidu dřepnout. Projíždějící Íránci troubí a mávají. (Já taky troubím, ale nemávám). Ale i na pocit totálního ponížení se dá zvyknut. Pří páté repríze už je mi to fuk. 

Historické centrum Yazdu je opevněné pouštní město, postavene z hlíno-hovno-slámového kompozitu. Má charizma a specifickou architekturu.

Baráky sou z větší části pod zemí a nad střechami maju žebrované věže, tak zvané lapače větru, fungující jako klimatizace. To vytváří zvláštní siluetu města. Úzké ulički sou zastíněné klenbami. Cele město je jakoby poklidnější, než jiné města v zemi. Celkově je tu pohodička. Prostě oáza pro karavany, jak má být.

Večer sem dostal odpověď od Couchsurfera, že má zrovna plny barák němců, esli bysem teda nemoh navštívit kohosik jiného. Hledím do mapy na původní plán cesty. Persepolis – na archeo moc neulítávám. Shiraz – další velkoměsto se slavnou mešitou. Zežrat dalších tisíc kiláků na grilovacích, pouštních cestách bez jediné zatáčki? Tourist traps? Ne, jedu do pohoří Zagros. Hory, that´s my life. 

Vyjel sem z Yazdu zas do pouště, ale tentokrát byla úplně jinačí. Zvednul se vítr a žene jemný písečný prach, takže je mlhavo. Pro člověka zoceleného ostravskou inverzí to samozřejmě nic neznamená. Doufám, že mi ale na mašině zůstane lak. V helmě je randál, jak bysem letěl 300 na Fujaře. Celodenní jízda po rovince v zatáčkovym náklonu teš není moc příjemná, ale aspoň není take vedro. (V běžných moto-hadrach bysem tu poušť asi nepřežil. Eště že mi Renatka z MOTOZEMě věnovala jejich soupravu RSA Breeze. Do horka je jedinečná a jako cestovatelski univerzál super. Přesto bysem měl jednu poznámku: U příštího modelu to chce popřemýšlat nad barvami ze dvou důvodů: Jednak, když motorkařa vyslýchá iránská kontrarozvědka (nebo co to bylo?) a on do kamery blekotá, že je obyčejny turista a snaží se při tym nasadit výraz neškodného blba, tak mu to trochu kazí ohoz týpka od speciálních jednotek. Druhi aspekt, ryze prakticki je ten, že zjistit za šera, ve větru, kery zip patří k čemu a vepnout správnu vložku na správne místo je gamesa pro hloubavé a zručné jedince. Modrá vložka = modrý zip, bílá vložka=bílý zip a všecko bude hnedka jasné aji prchlivému gramlavcovi, jako sem třebas já :).

 

Zagros

Sanandzhaj a Karmanshah, horské provincie v pohoří Zagros kolem hranic Iráku opět nabízejí nádherné výhledy, zábavné cesty a hlavně skoro v každé dědině se naskitne cosik kuriozního. Raz vidím dědu jak utíká z kopečka po silnici a za krk vleče pštrosa, co je věčí jak on. Jindy nakládání pick-upu tak, že vypadá jak rodinný domek.

 

Nechutne halal porážky přímo u silnice. Traktor orající ve svahu, co už by pomalu moh být atraktivním terénem pro horolezce, … všeci tudyk chodí v místním kroju. Daju se najít aji turisticki exponované místa, ale těm se už vyhýbám.

 

Zkusil sem to předsevzetí porušit u slavné jeskině Al-Sadr, ale zase sem se ujistil, že to nemá cenu řešit, když všude je tolik jiných zajímavostí. Vstupné do jeskině pro cizáka je 25USD (odhadem jak za dva autobusy místních), což bysem eště překousnul, ale ve frontě stojí polovina obyvatel provincie a šťastní držitelé lístků sou ku prohlídce svoláváni v perštině. Cyp s tym.

 

Po takim pěknym a intenzyvním průjezdu horami s ofovymi vložkami sem dycky nadšeny. Dneska večer spokojeně uléhám ve stanu postavenym klasicky za pumpou. Na divoko v horách se mi tu moc nechce nocovat. Uvědomuju si, že kusek za kopcami už je Mosul. Nerad bysem, aby mně v noci zbudil jakysik fusaty dement, že by si rád zrobil selfičko s mojou hlavou. Dnes je zřejmě moje poslední noc v Íránu. Rozbaluju spacák a přemyšlam o tym, že je to zároveň první den, kdy se mi nic nepopsulo … buchššššš …. kua, dyť sem to místo prohlížel a žaden bordel tam nebyl. Ale není to čouhající tyčka, nýbrž květinka co mi prorazilo stan, karimatku, spacak a kdybysem si šikovněji lehnul, tuš beztak aji ledvinu. Fajne. Po zběžném botanickém ohledání docházím k závěru, že se tu ani nemusí budovat ocelárny. Roxory si tu normálně vypěstujou na zahrádce.

(V horách je celkem chladno a tak mně rošťácki napadlo, že by byla sranda, upozornit na to ajatolláhy. Baby musí chodit v tych černych pytlach v poušti, tuš to je logické. To jim musí být fajně, asi jak v motorkářské kombinéze. Ale tudyk v horách to može být naopak příjemné. Měli by jim teda od určité nadmořské výški naopak nařídit celoročně třebas bílé bikiny - teda esli sem správně pochopil, že se tu jedná o jakési vyřizování starych účtů, nebo co?).

Oblast k severu neznatelně klesá a přechází do provincie Azerbajdžan k jezeru Oromia, keré teď už vlastně není jezerem, ale stokilometrovou solnou plání. Posledních 10 roků prý nepršelo, tak se voda vypařila jak prachy ze státního fondu. Zatím ten povrch ale nevypadá moc pevně. Bude třeba eště dalších 10 roků počkat, než se tam budou moct pořádat závody a trhat rychlostní rekordy jako na Salt Lake. Nechápu, jak v prostředku može fungovat město a kudy se tam jede. Ale prdlajz, už to vidím. Město nemá spodek. Plave nad jezerem. Takže se tu dá zažít opravdická fatamorgána, aji bez pomoci psychotropnich látek.

K návratu do Turecka sem si vybral přechod u Kapıköy. To, že sem si pořádně nasmolil pod nohy mi docvaknulo hnedka, jak sem se přiblížil ku bráně. Zatímco Bazargan byl, na středoasijske poměry, velmi spořádaným přechodem, tudyk panuje dokonalý chaos a z teho automaticki vyplývá, že šrajtofla dostane pokuřit. Kolem mě se překřikuje smečka 50 ludí. Děcka vřískaju: „mister, this man can help you“. Chlop mně tahá za rukáv a cosik brble, jiný ukazuje na okýnko a snaží se mi zebrat karnet. Kdosik studuje, jak funguje sluneční clona na helmě. Další si zkuša moju pravu rukavicu. Děcko je zvědavé, či se jeho smartfoun vejde do mojiho držáku a aby tam dobře došáhlo, visí celou váhou na řídítku, ….. Jakmile se brána poodevřela, na nic nečekám a dávám plný, směr škvíra. Voják snad uskočí a nezahájí palbu.

Tam už sem mezi profesionálními výběrčími výpalného a je tu o stupeň klidněji. Vexlák, co je mi přidělen, je zmrd od pohledu. Nechce se mi věřit, že papíry sou za dvě hoďki všecki vyřízené, vexlák se loučí a nic nechce. Jasnéééé, amaterski psycholog. Stůj, eště detail! Musíš zaplatit benzín, co vyvážíš. 300tis rialů! To je 20USD, víš? Pravím mu, že 300tis je 10USD, ale že mu dám 20 a 10 je pro něho. To né, zaplatíš 20 a eště mi 10 dáš, …. Vypisuje kupu papírů, do okýnka strká 300tis. Pak zas eště, že chybí tamto a tohle. Na rozloučenou mně přiměl odevzdat jakýsik "yellow paper" vojákovi, brána se zavřela a byl sem v Turecku. Nedal sem mu ale tych dalších 10USD. Takže co chtěli Turci? "Yellow paper". No, byl to dluhý a únavný večírek. Naštěstí byli turečtí celníci přátelští, panoval tam pořádek a brzy se s jejich pomocí našlo řešení, jak yellow paper nahradit, a mohl sem s tama zmiznut směrem k Van.

 

Van - proteče ti aji stan

Protější břeh jezera Van se nachází, až za obzorem a tak vypadá jak sladkovodní moře.

 

Okolo sou kopce s lyžařskimi vlekami. Příjemné klima aji ceny. Kaj se hrabe Lago di Garda. V horách nad Vanem je dobře dostupné kráterové jezero Nemrut Dagi a slavné kamenné hlavy.

V poušti sem myslel, že na to vedro se aklimatizovat jednoduše nedá, ale asi k temu došlo. Přes celé Turecko střídavě projížďam tlakovými nížemi se silnějším nebo slabším deštěm. Ačkoliv teploměr osciluje mezi pohodovými 15-19 stupňami, mám fialové pazury a nevím, co bysem si eště přioblíknul. V Turecku je naštěstí konečně normální jídlo, což přispívá k lepší náladě.

Značení silnic je dokonalé a napsané latinkou. Nikdy bysem nevěřil, že z takich banalit možu být někdy odvázaný. (Typická turecká okreska je 4-6ti proudka. Ďuru sem nepotkal. Vybavení vypadá, jak by se to včera zkolaudovalo). 

Po cestě sem se stavil v Goreme. Celá oblast je jak z jakehosik fantasy filmu a určitě stojí za pořádné prozkoumání. Jehlovité skály obroušené erozí vypadaju jak sochy. V někerých částech údolí sou aji obydlené.

Blbe počasí a únava mně nahlodaly. Prdelove bicepsy sou v takim stavu, že by mi aji v lochu dali pokoj. Hřbet by se dal uvolnit jedině za použití hydrauliky. Zážitků už bylo hafo. Jihozápad Turecka si nechám na jindy a jedu dom.

 

Kde domov můj?

Namířil sem si to zas na Istambul a tentokrát hodlám překonat Bospor přez novy most Sultan Soleyman. A to je teš veselá příhoda.

Třetí most odevřeli před měsícem a eště nesou dobudované všecki přivaděče, znački, a tak. Nacházím se v jakésik ospalé dědince a nic nenasvědčuje, že by tu v okolí měla být taka megastavba. Z pumpařa asi nic kloudného nevydoluju. Enem rozhazuje rukami a opakuje: "Solejman nou". Ale v novym Lenďáku se stahuje okýnko a usměvavý Turkorakušak se ptá perfektní angličtinou, či mi može pomoct.

Pokecali zme o motorkach. Ukazuje se, že je to rallye závodník a zná se prý s Carlosem Sienzem. Vysvětluje mi, že na most se ocuť fakt dostat nedá, ale kreativní řešení existuje. Popsal mi to pochopitelně po svojimu: Dovedu tě ku stavenišťu. Protáhneš se zátarasem a plný, rovně až k mýtnici. Pravý průlez je dycky odevřeny, nesmíš zpomalit. Nahoru, pilíř přivaděče v protisměru, horizont 90 pravá, pak plný, …. U zátarasu zastavil, spustil okýnko, a já, že se s ním rozloučím, ale on řve GoGoGo! a hubu má od ucha k uchu. Není čas dumat, či je to nadšení závodníka, co by si tu jízdu dal hnedka se mnou, nebo nadšení sígra, keremu se právě podařilo uvrtat třídního otloukánka do kardinálního průseru, bo už k nám přibíhá chlop v reflexní vestě a u pysku má vysílačku. Rallye etapa proběhla přesně podle jeho dokonalého itynerářa a za chvilu už frčím po poloprázdnym Soleymanu.

Ovšem jedno rčení praví: "Nikdy nešimrej aligátora bosou nohou!" A bohužel je pravdivé. Otoyol je elektronicki systém výběru mýta, ale jak a kde ho zaplatit, je rébus. Na pískání a blikání mýtnic, když přez ně projížďam, sem si tak zvyknul, že už to beru jako kulturní vložku – šťastnou cestu, rádi vás tu zas uvidíme. Pod vlivem euforie a adrenalinu mně nenapadlo nic chytřejšího, než při průjezdu trošku přizdvihnut přední kolo, ať má partyja co vyhodnocuje záznamy narušitelů, během nudné šichty, jakesik rozptýlení. Dó dupy, za moment mám v zrcátku pojízdnou diskotéku. Policajti vypadali nabuzeně, jak když odborový předák ve fitku experimentuje ze steroidami. Trvalo asi půl hoďki než vychladnuli. Nakonec už se aji smáli a tak sem o ty uspořené liry přece enem nepřišel.

V Bulharsku sem se dal do kupy u mořa v Lozenets, v penzionu u Nikoly. Ubytek je tam hafo a ja sem zrovna trefil na majitela-motorkářa (katirini@mail.bg). Slovan slovanovi bratrem a bajker bajkerovi tym tuplem. Cítím se tu jak u vzdálených příbuzných. Paní Irina si mně změřila starostlivým pohledem a hnedka ohřála hustou polívku od večeře, Nikola nalil pivko. Mudrovali zme do noci. No fajne, levne, doporučuju.

Rumunskem a Slovenskem jedu zas v dešťu, ale co. Už sem skoro doma. V Maďarsku mně eště, abysem nevyšel ze cviku, šoknul jezeďák, co zřejmě trpí nespavostí.

Zakempil sem na sklizenym polu. Nikde nikdo. Semtam zašvitoří fogl, v křoví zašustí králík, jinač hrobove ticho. O půlnoci mně zbudil randál, jak když se godzila brodí vrakovištěm. V mžiku sem byl probraný, bo stan mi rentgenovaly blížící se dálkáče. Srdce se mi zastavilo. Týývado, dneska se mi eště nic nestalo, takže mně teď, kusek od baráku, traktorista za živa zaorá? (a pak eště chudák přijde o dotace, bo použil neschválené hnojivo). Ne, byl to machr a gentleman. Vyrval mi akurát krajní stanovy kolík. Dokonce mi nechal ústupovou pěšinku nazpadek ku cestě.

 

Další skrumáž postřehů, kere se nevlezly do dějové linki, ale bylo by škoda se o ně nepodělit (nebo ne?)

Íránská doprava evropského řidiče zocelí nebo zahubí. Do země vjíždíte jako romantik, kerý by chodce nezabil, ani kdyby se za to vracely body. Opouštíte ji jako monstrum, vybavené zvířecími reflexy, keré je schopné udělat kilometr centrem Teheránu pod hodinu.

Ukazatele sou v písmu fársí, ale v městach a na hlavních tazích obsahujou aji přepis do latinky.

V obcích sou robustní, neoznačené zpomalovací prahy na nečekaných místach. Často sebou trhnete při zvuku, jak když se potápí tanker. To akorát vedle vás auto zadřelo prahem, náklaďák nádrží nebo se mu láme točna. Na motorce se je naučíte brzy elegantně překonávat. Bohužel na ně Íránci dost nezodpovědně hřeší a v doskokové zóně bývá chodec, couvající taxík, stánek s ovocem nebo ovoce a zbytky rozmašírovaného stánku.

Íránský řidič je dobrosrdečný a nechce vás záměrně zabít, ale nesmíte si to vykládat tak, že dá nohu z plynu enem proto, že jedete po hlavní, nebo se poflakujete po chodníku, po kterém on je zvyklý jezdit do roboty.

Místo světelných znamení se používaju zvukové, zato furt. Pokud už jakesik auto bliká, třebas doleva, neznamená to, že nepojede doprava nebo rovně. Osobně mám teorii, že při koupi vozidla byl ten blinkr takhle zacvaknutý. Přítomnost chodce se bere na zřetel pouze, pokud je dostatečně tlusty, že by mohl zdemolovat předek auta.

Policajti měří rychlost úplně všude, ale zřejmě maju pokyn nekazit turistovi dobru náladu. Několikrát za den sem byl odchycen, prohlédnut a hned zase vypuštěn do volné přírody. Konverzační schéma je skoro dycky stejné: Obsah? Maximálka? Cena? Časem sem se naučil dotazy rozeznávat. Nebo mně třeba napomenuli, že svítím ve dne. Ale, policie umí teš vystrčit drápky. Během také přátelské debaty sem viděl, jak policajt řidičovi Zamyadu (pickup domácí výroby) napařil bez mrknutí stotisícovu pokutu (cca 70Kč). Párkrát sem je aji viděl jakoby řídit dopravu, ale nejspíš to je místní způsob popravy, bo ten chudák enom odevzdaně uskakoval, jak matador a celu šichtu se ho štěstí prostě držet nemůže.

Nevím, či sem měl akorát dobru karmu, ale vůbec mně nenapadlo, že by se tu mohly vyskitovat jakekoliv bezpečnostní rizika. Motorku sem často opouštěl. Bylo mi jasne, že si na ní zrobilo namachrovane selfíčko tak 200 chacharů za hodinu, ale nikdy se nic neztratilo, ani nezničilo.

Výjimkou je samozřejmě systematické olupování turisty, typicky třeba v hotelove recepci. Domluvíte se na ceně. Jakmile je motorka kajsik složitě ustájená nebo odstrojená, začíná se o ceně debatovat znova. …eště je třeba dat bakšiš temu pánovi …. ano, wifi je naprosto celá v ceně, jak zme se dohodnuli, ale password stojí 3USD …. dobrá, nerozčilujte se, tak aspoň dolar…

Jakukoliv debatu eště navíc komplikuje ta´arof, což je místní bonton - jakasik hra na velkorysost. Řeknou vam třebas, že nemate platit nic, ale neočekává se, že poděkujete a idete do dupy. Musíte oponovat. Pokud ste ovšem celoživotní vysranec, tak vam to samozřejmě dává prostor k úsporám. Může se to ale aji otočit proti vám. Dle ta´arof sem tež raz odpověděl (odgestikuloval), že ne, že za to jídlo zaplatit musím. Ovšem měl sem akurát vysoku bankovku. Pingl ju zbalil bez výdavku a urobil gesto, jako že „óóó, děkuji, tak velkorysé ocenění toho blivajzu sem fakt nečekal“. 

Benzín aji voda stojí 7Kč. Kvalita benzínu je kolísavá, ale vpohodě. Akurát raz se Mahuleně ztěžka startovalo. Dvarazy mi naopak do nádrže nalili cosik, po čem motorka ukazovala průměrnu spotřebu - magickich 3,5l. Kanystr sem vezl zbytečně. Ale obecně je tu velmi levno a pokud nechcete, skoro nic tu neutratíte. Musíte mět ale cash, bo místní bankomaty naše karty takříkajíc nežerou. 

Mamral sem, jak mi den po dni vybavení odcházelo do věčných lovišť, ale to nejdůležitější – motorka, se zas ukázala, být ostrůvkem jistoty v neznámých vodách. Pomyslel sem na to při každem ranním otočení klíčkem v očekávání, co se stane, bo sem byl věčinou zašitý kajsik v horách. Pokaždé sem si uvědomil, jaky neuvěřitelny kauf byla tahle mašina, a že bysem neměnil. Pro mě je Yamaha etalonem spolehlivosti mezi dopravními prostředkami (a že sem jich už měl). Navíc sem nezažil lepší jednání ze značkovym servisem, než YAMAHA – MORAVA... a to nepíšu enem proto, že mi zadara připravili motorku.

Skoro stejně jak motorka sou důležité aji pneu. Dycky sem si říkal, že na tomhle šetřit nebudu a kupoval sem drahe gumy, na kerych sem nikdy nenalital ani 10tkm. Po odzkoušení MITAS E07 vidím, jaká to byla cypovina. Bajker zvyknutý na dvojsměsové radiálky može mět při prvním nalehnutí do zatáčki trochu sevřene půlky, bo se nedostaví taky ten pocit odporu proti náklonu. Za chvilu si ale na tuto charakteristiku zvyknete a zjistíte, že na suché silnici drží velmi dobře. Na mokré musíte dávat více pozor, bo se asi guma dostatečně nezahřívá. Na dálnici jede potichu a hladce, jak silniční pneu. Žádné brnčnení. Šotolina se s E07 dá drtit skoro jak na drapáku. V bahně a na mokré trávě je třeba počítat s podkluzováním (hlavně podélným).

Co je ale neuvěřitelné, to je odolnost a nájezd. Pro cestovatele nevidím jinu rozumnu alternativu. Guma zvládla horku pouštní dálnicu, ostrý kamenitý terén, sopečný popel, pouštní písek, offroad skrz žhavou, neuválcovanou asfaltovou směs, …  Najel sem 13tkm a guma vypadá, že by to dala eště 2x. Minimální opotřebení. Samozřejmě je rozumné nešetřit drobnými a kupit zrovna zesílenu verzi ... a to nepíšu enem proto, že mi dali pneu zadara.

 

Dosl-off

V zemi, kde si nemožete dat frťana, roby chodí oblíkane v pytlach a nesmíte s nimi kolikrát ani mluvit, natož třeba tancovat, žádné koncerty, pařby, vtipy, … prostě co je zábavné, to je zakázané. V také zemi bysem žít nechtěl. Ale jako návštěvník sem se tu cítil skvěle. Írán je v roli hostitele těžko překonatelný.

Jel bysem tam znova? Jel bysem hnedka. Akurát je třeba vykoumat, jak přeskočit ten ubíjející dvoutýdenní tranzit. Teš je vhodné zvolit pozdější termín cesty, kvůli horku v poušti, ale ne zas moc pozdě, kvůli sněhu v horách.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE