Na motorce do Indie

PRASKLÝ TLUMIČ a NEUVĚŘITELNÍ LIDÉ

QUETA

, první město po 600 km pouštních silnic, kde se jen tak bezstarostně procházeli velbloudi.
Noc byla opět horká, v pokoji komáři, švábi, ještěrky a přitom ten hotel nebyl nejlacinější. Stál okolo 5 USD. Prostěradla byla špinavá a když jsem to šel oznámit recepčnímu, udivil se a odpověděl, že to ví, že prádlo není čisté, ale že víc než 2x tam nespal nikdo. Z domova jsme pro takové případy s sebo vzali každý jedno prostěradlo. Po šesti dnech naše těla opět pocítila na sobě vodu. Leželi jsme ve vaně asi hodinu a prožívali to dokonale. Věci jsme si také všechny vyprali.
Ráno jsem se díval na mapu, a zjištoval, jestli budou silnice lepší než do teď. Čára byla tlustší a měl jsem z toho velkou radost, protože to, co jsme zažívali do teď nebylo normální a vůbec jsem nechápal co to má znamenat, a sice: jeli jsme pouštní silnicí, která byla normální, jako u nás. Najednou na ní byly hromady písku, a za pískem přes celou silnici 5ti metrová propast. Museli jsme ze silnice vyjet po prudkém písečném kopci, do kterého se nám zabořovala kola a často motorka spadla na zem. Dál jsme jeli pouštním pískem cca 1 km a opět zpátky na asfalt. Neuvěřitelné, ale takhle se to opakovalo celou cestu. Na celé cestě jsme nepotkali ani jedno osobní auto, ale jen barevné kamióny, které byly přizpůsobené na tyto cesty. Cesta trvala 17 hodin. Benzínová pumpa jedna a k pití bylo možné něco dostat asi na každých cca 100 km. Počítal jsem, že v pohraničním mestě

LAHORE

budeme možná za 1 max. 2 dny. "Přeci Irenko, podívej se jak jsou tu nakreslené krásné silnice a pojedu rychle, vždyť přece vím, že ti toho času moc nezbývá a chceš prožít v Indii alespoň týden, ne?!“' A houby. Po 30 km od Quety už to opět začalo. Silnice se táhla vysoko přes hory, asfalt zmizel, díry byly velké a silnice široká 3 metry a na ní plno kamení, mezi kterýma jsem jel slalom a jen občas nějaký trefil do boku motoru, že nás to skoro shodilo z J.R.-a. Sem tam byl vidět zapadlý kamión a řidiči pod ním se schovávali před horkým sluncem a nabízeli nám čaj, který jsme si rádi vzali. No, ještě takových 400 km a pak už bude stále asfalt. No, potěš pánbůh. Na cestě už jsme 10 hodih a máme za sebou přibližně 100km. Už se stmívalo, měli jsme žízeň a chtěli jsme se zastavit ve vesnici. "Musíme se zastavit, když je ještě trochu světla a seznámit se, aby jsme se alespoň zadarmo vyspali",rekl jsem. Přidal jsem a jel na motorce jako na závodech

Paříž-Dakar

. Stále byly po cestě velké hrboly, kamení, přejezdy a najednou se objevil takový hrbol a v tom skok a najednou zůstala moje motorka v pozici, jako by to byl Harley Davidson. Řidítka nahoře a Irena s kuframa někde daleko pode mnou a všechno se začalo houpat jako v .... "No vidiš, moje drahá, ulomil se nám tlumič, tak se nám přeci jenom konečně něco stalo. Přece není možné ujet takovou dálku bez problémů a starostí. Alespoň budu mít o čem psát a hlavně, každý se mě ptal co udělám, když se mi někde v poušti něco ulomí. Tak teď můžou čekat na odpověď!" Jeli jsme dál. Ve vesnici jsme se vyspali u příjemných mužů na policejní stanici a další den jsme pokračovali. Do Multanu, prvního vetšího města zbývato 300 km. Tam naložíme motorku na vlak a jedeme vlakem 400 km do Lahore, kde koupíme nebo opravíme tlumič. Silnice opět katastrofa. Byly úseky, před kterýma byla značka: JÍZDA PO ŘECE! Opravdu se jelo řekou, ve které sice nebylo moc vody, ale občas jsme zmokli a když budeme upřímní docela se nám to i líbilo. Horší to bylo pro Irenu, která při každé velké ráně dostala gumou do hlavy, která byla připevněna na tašce a od tašky měla sedřená i záda. "Igi, jak, au, daleko, au, ještě???" Moc ne, zlatíčko, jen ještě 200 km a zpíval jsem si pod helmou dál a prožíval divokou jízdu řekou. Občas, aby jsem ji neposlouchal jak vzadu bolestí řve, tak jsem si raději pustil wolkmana. Jinak, smekám před ní klobouk, protože kromě této události, když jsme byli bez tlumiče s ní nebyli žádné problémy a spíše já jsem byl ten, kdo chtěl stále pít, jíst, zastavovat se a odpočívat. Manjur, kluk z velice bohaté rodiny se s námi seznámil před vlakovým nadražím a doporučoval, ať se vyspíme u něj a ráno nám najde mechanika, který nám spraví tlumič. Vlakem ať nejezdíme. Doma měli 5 sluhů, kteří se o nás pořádně starali a když jsem sluhovi poděkoval, tak mně jeho táta vynadal ať neděkuju, že to je jejích povinnost! "Promiňte sluho, že jsem Vám poděkoval". Manjurovi je 20 let. Vyprávěl, že nemá žádnou holku, protože mu to nedovoluje víra a táta zatím nechce o tom slyšet. Nemohou mít ani kamarádku, ve škole sedí odděleně a žena musí mít na ulici vždy doprovod – bratra, tátu nebo mámu. I když jeho 22 letá sestra navštíví kamarádku, musí u toho být i máma. Prozradil mně ale, samozřejmě pod přísahou ALAHA, že to nikomu neřeknu, že má v počítači program s nahými ženami, kterým může přehazovat spodní prádlo a podprsenky a že se na to dívá a hraje často. Za ten program zaplatil 600 USD. Táta o tom samozřejmě neví, protože by ho okamžitě neuznával za syna. Dílna, asi 20 m2 , ve které bylo málo nařadí a 6 chlapů, mně nepřipadala moc důveryhodná, ale ujistili mně, že to je mechanik, který opravuje velké motorky. V roce 1992 vyměnil nemeckému cestovateli komplet řetěz, olejový filtr a brzdové deštičky, takze:" Mistr, prosím, Vás nestarejte se, motorka je v nejlepších rukou". Po asi 2 hodinách byla vyměněna zadní pneumatika, 4 litry oleje CASTROL, olejový filtr, vzduchové filtry, zavařeny nosiče na kufry a samozřejmě i zavařeny tlumič. Ježíš Marija, mistr HOW MUCH?? "Kolik to stojí?" "Nic. Jste u nás hosté. Akorát Vás prosím, jestli mně necháte tu zničenou pneumatiku a jestli mě můžeš vyfotit s velkou motorkou a potom mi tu fotku poslat" Nevím, jestli je tak bohatý nebo co, ale není mi jasné, kdo ten olej uhradí. Já jsem za něj ve Slovinsku zaplatil přes 50 DEM. Hoši, opravdu děkuju a fotky Vám opravdu pošlu. Byl skutečně šikovný a rychlý a musel jsem se usmát, když mně řekl: "Který blbec Vám nandával přední pneumatiku. Máte je opačně!" Pomyslel jsem na kluky z Autoservisu "U Kláštera!" No, i když mně se to také zdálo divné, že se tak rychle sjíždí a už byla docela hladká, ale do Indie rozbodně vydrzí.
Silnice se opravdu zlepšila a někde jsme jeli dokonce po dálnici, po které se jelo libovolně – někdy po levé občas po pravé straně a opět po chvíli jízdy na ni byla zvířata. Prekročili jsme řeku IND, a jako kdyby matka příroda udělala zázrak, prostě od tohoto místa dále bylo vše zelené. Tady už jsme se poprvé setkali s obdobím monsunových deštů. Lahore jsme minuli coby dup a na pakistánsko – indickou hranici jsme dojeli v pozdních odpoledních hodinách. „Hranice je dnes už zavřená, ale můžete se vyspat v tomhle hotelu“, informoval nás příjemný muž. Pokoj byl čistý, akorát šváby pod postelí a tři velice dobře živené krysy v koupelně nevytvářeli moc dobrý pocit. Po nabídnutém čaji druhý den ráno se indický celník zeptal: "CARNET, mistr, Carnet, máte?" "Ha, Ha, Ha s ním mě nikdo nikde na světě už nepřekvapí, jasně že ho mám". Po dvou hodinách začali vážit motorku se všemi zavazadly, jestli nepřesahuje uvedenou hmotnost napsanou v Carnetu. "OK, sir, váha v pořádku a co drogy, vezete nějaký?" "Ne, ne", usmál jsem se zřejmě nedůveřivě. "Sundat kapotu, lampy, sedadlo...!" "Sir, I am not mechanic, nejsem mechanik a neumím nic. To Vy, prosím". Po dlouhé době přijel PIC-UP auto se dvěma malými bedničkami nářadí a odmontovali vše co se dalo. Přivezli dokonce psa, kterému ovšem nejvíc voněly pytlíkové polévky. Po 5 hodinách přišel celník, dal nám pasy a carnet a oznámil: "

WELCOME TO THE INDIA!"

Udělali jsme pár fotek a vydali se vpřed indickým dobrodružstvím. Irena musí už za týden nastoupit do práce. Musíme co nejdříve do NEW DELHY, tam sehnat letenku a pak pojedeme do Agry na tempel lásky, který si moje zamilovaná kočka tak přála vidět. Prý aby nám to spolu vydrželo. “Že by sem tam tedy jel???“.
Měli jsme ještě 700 USD a to musí stačit dle mých propočtů na obě letenky, motorku jsem se rozhodl že nechám v Bombayi a na prežití vyzvednu peníze s kreditní kartou. V Indii byly zrovna svátky, tak jsme letenku sehnali až za tři dny a to ne od AEROFLOTU, u kterého letenka stojí 328 USD, ale od LUFTHANSY za 650 USD. Aeroflotové linky jsou přetížené a ještě musíte počítat s tím, že se v Moskvě zdržíte možná i týden než získáte místo v letadle do Prahy. Byl jsem rozzlobený, když mě Irena oznámila, že v Moskvě čekat nebude a že musí prostě letět s Lufthansou. Postal jsem ji do ......., odešel do hotelu a přemýšlel, co teď. Mně zůstane cca 50 USD a musím udělat ještě 3000 km až do GOI a zpět do Bombaye, odkud chci letět já. Pohádali jsme se vlastně poprvé na této cestě. Možná, že už to bylo i tím, že jsme 30 dnů 24 hodin denně nebyli jeden od druhého víc než 5 min. Další den Irena odletěla. Uznávám, břečel jsem také a bylo mě smutno. Tak sám a tak daleko a bez peněz. Loučení byto opravdu těžké a musel jsem ji slíbit jako vždy, že budu věrný a hodný a žádné ženské nebo drogy. Ano, ano, Irenko, jen ty a žádná jiná. Nějak jsem zakašlal u této věty, políbil ji a AHOJ v PRAZE. Plivnul jsem do rukou a řekl: “Tak frajere chceš být cestovatelem, tak se ukaž bez peněz, jen s pomocí BUDHY, ALAHA a dobrých lidí jak dojedeš do svého cíle!" a jel jsem směrem na jih. Moje bankovní konto, jak mě telefonicky informovala známa za pultem v KB Praha je už dávno prázdne, Igorku, diť máš trvalý příkazy. Vzpomněl jsem se na knižku kamaráda z Slovínska, který objel na motorce svět už několikrát a popisoval, že často pracoval na cestách, anebo na Argentince na YAMAHA SUPER TENERE, kterého jsem potkal v Turecku, ho pozval na oběd, a on také jel na WORLD TOUR a věčně bez peněz. Píše reportáže do magazínůu, a oni mu zasílají peníze. Ano, budu pracovat také. 40 USD jsem schoval hluboko do kapse pro nejnutnějši případy a po 9 dnech jsem dojel na ták težce očekavanou

GOU

. Spal jsem vždy u lidí, nebo v Hotelových recepcích na zemi, na benzinových stanicích jsem myl okna, někdy auta, utíral prach, skládal ovoce, pomáhal tankovat a tyto lidé mě za odměnu tankovali benzin do mého motocyklu, který ještě stále žral 10 l/l00km. Často mě zvali i na oběd. Oní sice mají nezaměstnaných lidí a lidi, který dělají za 50 USD/měsičně. Ale u mně to brali tak, že jsem bílej člověk z Europy, který je jinak samozřejmě hrozně bohatý, když má tak velkou motorku a tak vesele se s ní prohaní po Indií, ale že se dostal do nesnázi a my musíme takovým pomoct. Když řeknu upřímně pumpaři se někdy i ptali kdo a kde mě dal nejvíc benzinu za nejmín práce, a nemálokrát jsem tankoval zadarmo. GOA místo, kam chodějí s celého světa mladí lidí, který ve svých zemích, nenašli smysl života a věří, že na Goi s pomocí drog se jim to podaří. Anjuna beach, místo, kde se v noci dělají party, kde se kouří hašiš, kde se tancuje kolem ohně, medituje..... Říka se, že si nebyl v Praze, když jsi nešel přes Karlův most, a tak to platí i pro Gou. Nebyl jsi tam, když jsi nebyl pod vlivem jakýchsi příjemnich pocitů a rozkoše, která se ti přetýka hIavou. Ano zažil jsem to tak, jak se to zažit má. Bylo to fenomenální, ale ráno když jsem se probrál jsem věděl ihned, že to není můj smysl života. Věděl jsem to i několik dalšich rán. 4 dní jsem přežil u 5 černochů z Kenie. Každý večer jsme jedli FU-FU, africké jídlo, hráli na africké bubně a proháněli se na plaží. SAMY střídá ženský jen jak muže. Momentálně chodi z Dánkou, která přišla na "dovolenou" na 14 dní, a už tam je 7 měsiců, anebo Japonec ZOOM, který už tam je rok a půl, a až mu dojdou penize, se vrátí domů, vydá novou desku, a opět se vratí. V Bombayí jsem byl za dva dni. Seznamil jsem se z chudakem, který mě zachránil a ukázal, kde můžu spát pod střechou, a ne na dešti, jak už jsem si to představoval. Večer jsme se šli dívat (na moje přaní) na kralovně Bombayských nocí v chudý čtvrti města, kde se holky, kterým není možna ani 13,14 let nabízej za 2, možna 3 USD a křičej: "Helo, mistr, do you want fucky, fucky, me" Hodně lidí v Bombayí je bohatých, s krasnýma autama, domama, ale ještě víc je takových co spěj na ulicích a často mají hadr obalený kolem pasu jeho jediní majetek. Před týdnem, když jsem byl u stejnýho celníka mě bylo řečeno, že motorku tady nechat jeden rok, není žadný problém. A dnes, když jí chci tady nechat, prý, že je to nemožne. "A kam ji mám dát, na letenku nemám ani já pro sebe, co teprve na J.R.?? ". No můžete ji tady nechat 6 měsiců, a pak pro ní doletět a odvést si jí ven z Indie. To zajisté neudělám, vždit vyhodím zbytečných 1200 USD. MANOJ jí chtěl koupit, ale to kvůli Carnetu neni možní.
"I když ji někde rozsekáte totalně, tak musíte nám ji přivést a my ji v krabicí pošleme do Prahy", odpověděl celnik, když jsem se ho ptál na "ruzné“ možnosti. Nezbýva než jí poslat lodí a s nima se domluvím, že jim zaplatím až v Hamburku. Manoj mě zařidil balící společnost, lodní společnost, zkrátka vzal si celý týden dovolenu a objehával se mnou úřady. Po 3 dnech motorka byla v přístavu v Carnetu jsem měl už razítko, mezitím mě Irenka už přidala, na mé konto potřebné peníze za letenku a mohl jsem letět. V Dubaji, kde jsem strávil 7 hodin na letišti jsem koupil za zbylých 20 USD pořadnou WHISKY a těšil se domů.

ZAVĚR:

Byla to cesta příjemná, plná zážitků, ale i poučná. Viděl jsem, že lidé s kterýma jsem se setkával mě neokradli, nezabyli,....ne to, .. nic, prostě mě pomohli, davali najíst, ubytovávali. Prostě lidé, o kterých můžu bez jakykoliv přemyšlení sdělit, že to jsou lidé z velkým L. Přál bych si, aby každý Evropan nebo Američan zkusil něco takového a vzal si to za příklad. My, Evropané jsme bohatý, velice bohatý, ale tyto lidé, s kterýma jsem se setkal jsou pro mě bohatší. Děkujeme sponzorům:

LEK, INTERTRADE, KRKA, GORENJE, TRIMO, KATEGA, MERKUR, KATEGA, M+S PLUS, KOVINTRADE, METALCOMMERCE, TRIMO, YAMAMOTO, HPB Dobříš...

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)