Když přežiješ Indii, zvládneš všechno

Několik dní na to jsem dorazil do pouštního města Jaisalmer a zde jsem měl v plánu půjčit si motorku na celý den a vyrazit do pouště. Večer jsem obhlídl situaci v půjčovnách a ráno co nejdříve vyrazil, dokud je ještě chládek. Včera na mne chlápek vyplivnul astronomické ceny, ale to byl jen nástřel, ceny si zde musíte vysloužit handrkováním.  Větší půjčovny mají ještě zavřeno a mě se nechce čekat až bude horko, tak jdu  do menší, která nabízí asi jen pět kusů. Tři normální 125 a dva skůtry.  Enfielda jsem zavrhnul už včera, protože stojí 3x tolik a já mám v kapse posledních pár rupek ze kterých musím vyžít ještě několik dní do  odletu.  Po chvíli nezbytného handrkování jsme se dostali na obvyklou cenu půjčovného v přepočtu asi 100kč na celý den a 35kč vratnou zálohu. Odjíždím na oblíbené dváce Bajaj Discover. Je to jedna ze dvou známých obrovských strojařských firem vyrábějící kde co a vlastnící 47%  KTM.  Proto jsou tu KTMky hojně zastoupeny i v předváděcích slónech. Druhý nápis, který vás bude provázet na každém kroku je Tata. Tihle zase pro změnu vlastní Jaguára.

Dostávám dokonce i přilbu. Hledí je mléčné, a před několika lety byla evidentně pečlivě zrenovována černým štětkolakem. Dovnitř jsem neměl odvahu nahlédnout, ale dát si to na hlavu navoněná blonďatá hérečka, vlasy ji za pár minut dobrovolně slezou. Mě slezly už před  dvaceti lety, tak  jsem rád, že přilba odcloní pouštní slunce. Nádrž mého stroje je samozřejmě prázdná, tak první cesta vede k pumpě. Benzín tu stojí tuším v přepočtu okolo 23kč, což je pro Indy opravdu hodně a já kupuji pro jistotu 10L. Přece jen jedu do pouště a tam benzínky nejsou. Předpokládaná spotřeba bude kolem 3L, tak mám 300km kredit. Opět vedu  urputný boj s řazením. Na  systém pata špička už jsem si zvykl, ale tady je ještě další vychytávka, kterou je obrácené řazení jako na Jawě a pro zpestření ještě neutrál úplně na krají před jedničkou. To je sice na jednu stranu velmi praktické a odpadá hledání neutrálu. Na druhou stranu pokud nepočítáte rychlosti a jen odřazujete, dostanete se až na neutrál a když pak zatáhnete za plyn, otáčky motoru sice vyletí, ale vy stojíte uprostřed křižovatky. Na dvacku z půjčovny jede docela slušně, ale je to do značné míry dáno zpřevodováním.  Zatímco evropská dvacka dá s přehledem stovku, indické motorky jsou konstruovány na městský provoz a zpřevodovány tak, že při 80km/hod vám může vyskočit motor a cestovní rychlost je kolem 60km/hod. Oni Indové stejně všude jezdí krokem. I když je to rovná cesta bez provozu, kde by Evropan letěl fullgas, oni si pořád  prckají svých podtočených 45.

Jaisalmer je naštěstí malé pouštní město, kde provoz nedosahuje hustoty jako v aglomeracích, tak jsem za chvíli za městem a Thárská poušť je jen má.  Cesty jsou tu hezké, jen je místy navátého trochu písku, ale to je opravdu spíš výjimka. Thárská poušť je převážně pískokamenitá s drobnými křovisky, nebo ojedinělým stromem či kaktusem. Rozhodně nečekejte obrázky dun jako na Sahaře.  Dunové pole je jen u vesnice Sam, je o rozloze 200m x 1km a v sezoně v podvečer se na ten ostrůvek sjede tolik turistů, že duny ani nevidíte. Proto jsem rád, že je po sezóně a nikde ani noha. Tedy přesněji bílá noha. Domorodci mají na turisty políčeno pořád. Duny jsou ale na řadě až na konci dne. Cestou míjím pouštní slumy, kde žije spodina jen pod plachtou a ti lépe situovaní mají jakýsi domek uplácaný z hlíny a kamení. Pokud si chcete takové obydlí vyfotit, musíte být extrémně rychlí. Okamžitě totiž vystartují děti a běží k vám žebrat. Fotku musíte stihnout, než doběhnou a že jsou proklatě rychlí.

Uprostřed pouště na mne u krajnice mává postarší strejda v tradičním indickém oblečení abych zastavil. V poušti neexistuje nezastavit, protože sami nevíte kdy budete taky potřebovat pomoc. Gestikuluje jestli ho hodím do 3km vzdálené vesnice. Tady je to normální. Zastavíte si auto, nebo motorku a když z vás řidič ani v cílové destinaci nespouští oči, očekává bakšiš.  Za tu dobu jsem se už naučil speciální gesta jen pomocí potřásání hlavy, protože pokud jde o souhlas, údiv atp. Indové neplýtvají slovy, ale udělají specifický pohyb hlavou, nebo mnohdy jen očima. Pokynu tedy a už ho mám za zády.   Při vysedání mi ještě ukáže směr, protože jsem trochu sjel z cesty a  po pár kilometrech se uprostřed mrtvé pouště objeví obrovský palác. Zřejmě nějaké staré pouštní sídlo Maharaji. Vše je tesáno z pouštního pískovce a všude plno ornamentů provedených do nejmenších detailů. No nedokážu si představit, že by takovou stavbu mohl postavit někdo dnes a hlavně kolik by to stálo. U vchodu jsou děla a hlídá to oficír, který mi vyrazí dech. Žádný palác. Je to nově postavený luxusní hotel uprostřed pustiny. Motorka si spolehlivě vrčí, já míjím osady, vesnice a taky známé indické přeložené náklaďáky. Mnohdy je to jen rovina a rovná cesta do nikam končí v tetelícím se 45stupňovém vzduchu jen tečkou, ale ten pocit zdánlivě mrtvého prostoru kolem je zvláštní. Cestou vídám tornáda od malých 5metrových, až po  poměrně veliké, které zvedají pouštní písek do úctyhodného  sloupce.

Odpoledne pokročilo a já ženu motorku  k dunám. U cesty je spousta indů nabízející camel safari a sotva zastavíte, hned na vás začnou pořvávat své nabídky. Je mi ta profláklá komerce na pár metrech čtverečních proti srsti a tak jejich nabídky ignoruji,ale když se selfie licitací dostali až na cenu půllitrové lahve coly, nedá se odolat. Sedám na velblouda a vstyk je dobré rodeo. Pak už to jen houpe. Zapadající slunce krásně vykresluje siluety dun a za pár minut jsme na konci toho písečného ostrova. Po návratu ještě vyrazím do dun pěšky a už frčím zpět domů. Protože světla nesvítí a je to hodina cesty.  Asi 3km za dunami vidím stanoviště s velbloudy a zájezdový autobus. Pořádají zde dobrodružné výpravy na velbloudech do nitra pouště s přespáním v dunách. Celá akce spočívá v tom, že  nic netušícího dobře platícího západního turistu  vytáhnou z klimatizovaného busu a vysadí 3km před dunami na velblouda. Pak naberou směr do nitra pouště a pomalu to stočí tak, že přijdou k tomu ostrůvku dun z druhé strany. Turisté jsou nadšení, že tráví  noc uprostřed divoké pusté pouště, zatímco za pár  dunami vede asfaltka a kolem jsou stánky se suvenýry. :-) Svět chce být klamán.

Jako spolujezdec jsem v Indii jel na motocyklech mnohokrát, ať už to byli přátelé, nebo se mi Indové sami nabídli, či jsem si něco stopnul. Není vyjímkou, že vás přiberou na motorku jako třetího, neboť to se považuje za vytížený stroj. Nejobsazenější motorka byla s otcem a dětmi, kdy jich na sedle a nádrži sedělo sedm.  Místo zadní levé stupačky mají motorky jakousi plošinku a u kola mříž, neboť ženy v Indii sedí v zadu bokem. Ono to ani jinak nejde, protože stále jich má většina na sobě tradiční pestrobarevné sárí.  Ani nevím, zda můj řidičák vIndii platí, ale tam to nikdo neřeší. Běžně potkáte v provozu za řídítky  děti,  i když jsem v tom nejhustším provozu v Auregabadu potkal autoškolu. Kdo zvládne tohle, může jezdit kdekoliv.

Na dříve oblíbené licenční Jawy pod názvem Yezdi už v Indii narazíte jen vyjímečně. Mě se to podařilo jen dvakrát. Jednou nějaký novější kus a jednou stará kývačka. Ale ještě pořád se lze setkat s motocyklem Rajdot, což na první pohled podle tvaru žeber na hlavě zavání Čezetou, ale jedná se o zajímavou kopii polské SHL M11 s kyvadlovou přední vidlicí, která vás trefí  okamžitě do oka. Sám jsem byl překvapený, jak dobře ta vidlice funguje.

Díky idickým kamarádům, kteří mi umožnili jízdu na Enfiledovi, díky všem ostatním lidem, kteří mi na mé sólo cestě pomáhali jak se dalo a taky díky všem obchodníkům, překupníkům a rikšákům, kteří se mne snažili natáhnout na každém kroku a tak  mne naučili velmi rychle jak prokouknout jejich podvody. Indie není jiná země. To je jiná planeta.

Přiložil jsem jen foky souvisící s tématikou, ale pokud se někdo chce podívat na celé putování Indií, jsou fotky tady , celý cestopis  zde.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE