Sólo výprava do Gruzie a Arménie (1. část cesty na Pamír)

Přípravy na expedici do země bájné Kolchidy a Ovčího rouna (mám!) vrcholí. Mašinu BMW F650GS Dakar „Hammer“ si servisuju a tuním sám. Žena z toho sice nemůže, ale za ten klid, když vím, že to a ono je udělané tak, jak má být, to stojí. Navíc to chci umět, kdyby něco v tramtárii. Ventily a napínák kontrola v zimě, kapaliny, svíčky, řetězovka výměna na jaře. Ložiska jsem měnil kromě v krku všechny za nové. Servis podvozku zadní tlumič Mr. Vangelas v Brně. Předek jsem si dělal sám, jenže jsem to samozřejmě posr*l (gufera opačně), tak jsem si celou proceduru zopakoval 3 dny před odjezdem znova, to nechceš. Gumy si taky měním sám. Kdo dělal, určitě mi dá za pravdu - tolik nadávek člověk nevysloví ani za celý rok. Den předem instaluju nové brašny Bagtecs z Motea, za ty prachy bezkonkurenční (vodotěsné a objemné), ale najeto s něma 0 km, tak uvidíme. 2 týdny před odjezdem taky měním mírně plán a budu mašinu parkovat v Arménii v Campingu 3Gs u Jerevanu a příští rok s ní pojedu dál až na Pamír (když už je tak hezky připravená). Jinak vše si komplet platím sám, žádného sponzora nemám.

Dobrodružství začíná!

 

Den 1: Brno -> Bělehrad (cca 750 km)

Tak dnes je ten den, pátek 19. 7. Zatím mám za sebou jen sólo cesty po Evropě (hlavně Rakousko, nejvíc Itálie a pak Chorvatsko a Slovinsko). Autem jsem byl nejdál u Černého moře a v Řecku. Takhle daleko nikdy, takže cestovní horečku jsem měl asi už 3 měsíce předem :D Ale znáte to, jakmile sednete na motorku, všechno tohle zmizí a už je jen cesta a zážitky na ní. V podstatě nudný tranzit z Brna až do Bělehradu. Hranice HU-SRB pohoda, nikdo nic nechce, ani helmu sdělat. V Bělehradu bylo po dešti a všude mokro, tak hledám ubytko na bookingu. Bez netu to jde celkem blbě, pomáhá mi hotel s wifinou. Bez místní SIM je net strašně drahý, bacha na to, cca 100 Kč za MB (překlad 1 věty mě stál 200 Kč). Snažil jsem se Srbsko projet bez SIM a místní měny, dalo se, jen bez toho netu je to docela porod, wifi jsou tu strašně pomalé. Jo a taky už začínají moji milovaní psíci útočit :D

Den 2: Bělehrad -> Sile (1050 km)

Ráno prší, ale za chvíli přestává. Naštěstí 40 minulých dnů skončily, trochu jsem měl z toho obavy. U Niše začínají pěkné kopce. Konečně po těch rovinách je se na co dívat. Před hranicema s BG normálně před tunelem těsně přede mnou zavřeli závoru a když se ptám policajta, tak prý hodinka, prý velký provoz na druhé straně. Nějak se mi jej daří ukecat a sám mi závoru násilím trochu zvedá (je automatická, on to nemohl ovládat) a se skloněnou hlavou to projíždím. Za tunelem brutální kolona - asi na 3 hoďky se pak dovídám. Chodí tu lidi a prodávají stojícím led, páč tady už je zase horko tak na kolaps.  BG jen průlet, dobré jídlo na dálnici tu mají „Köfte“, takové masové koule. Hranice s Tureckem je o dost lepší než předchozí se SRB. Ale naopak tu Turci kontrolují zavazadla, naštěstí jen tak namátkově a jen některé kufry. Vydělávat všechno bych fakt nechtěl. Simka na hranicích 25GB net za 20€. Zastávka v Edirne, kde se marně snažím vybrat prachy bez toho, aby mě ty jejich ATMka obraly. Byly 4 vedle sebe a nakonec prostě obraly, nešlo to, půl hodina v háji :D Ale co už teď vím, tak zbytečné vybírat liry, kromě jednoho týpka na D915 jsem je vůbec nepotřeboval. Jo a dálnice taky není potřeba nic řešit, žádná HGS nálepka ani podobné blbosti. Říkal jsem si, že budu platit u závor a platil jsem snad jen jedinkrát pár korun. Možná mě zkasírují až na výjezdu ze země? Nebudu napínat - nestalo se tak. Taky jsem u jedné ze závor musel poprvé použít sprej na psy (10 h v noci a jsem tam sám). Docela kovbojka za jízdy sprejovat na pravou stranu (ještě mi vypadl z ruky a za jízdy jej chytám!). Pejskům se sprej moc nelíbil a nechali mě být. Uff. Tahám za most Yavuz Sultan Selim (tím se dá Istanbul už dnes objet) a dojíždím asi ve 3 v noci místního času (1 našeho) do Sahilkoy kemping na pláž k Černému moři a stanuju poprvé v Asii.

Sahilkoy kemping u Černého moře

 

Den 3: Sile -> Osmancik (550 km)

Spím asi 5 hodin. Budí mě krávy, jak mi olizují stan (a horko). Trochu šok. V restauraci tu krávy ožírají květináče, všichni okolo vysmátí, je tu parádně! Kemping byl free i se s sprchou a WC. Dávám koupačku v moři, ale už je hodně hodin, začíná to docela dost smažit tak v 11 h vyjíždím. Taky na benzince vidím kamion, jak si bere hadici a valí vodu na chladič. Tenhle pohled je tu na jihu docela běžný a ještě tohle párkrát uvidím. Ale vyvolává to ve mě trochu obavy – zvládnu to já? Zvládne to motorka? Na malých GS je chladicí systém totiž dooost na hraně. No asi ve 14 h už teplota atakuje 40°C, tak na odpočivadle máčím celé triko vodou, moc neždímám, a dávám si na to bundu komplet zapnutou (i větrání). Fakt to pomáhá. Za chvíli je mi dokonce skoro kosa! Jsem cca 2000 km od domova a krajina se začíná výrazně měnit. Začíná to být fakt nádhera a nevím, kam prvně koukat. I dálnice už je místama docela kroucená, např. těsně před Cerkes. Už je tma a dohání mě únava (navíc srdce mi buší jako o závod z toho kafe a koly), tak radši sjíždím u Osmanciku z dálnice E80 a kempím na nějaké offroad cestě v kopcích. Těším se na ráno.

Den 4: Osmancik -> Tirebolu (400 km)

Ráno slunce ukazuje nádherné kopečky a šotolinové cesty (viz foto). Za pár km krajina jak třeba Írán nebo pak zase Cappadoccie. Strašně se to mění, jsem fakt dojmutej z tý nádhery. Mířím na Samsun, opět na koupačku a dát si šlofíka. Cestou na pitce vody potkávám tureckou rodinku na pikniku a pozývají mě k sobě. Kecáme, docela umí i anglicky, hlavně chlapíkovi 3 synové a žena (se kterou se ale nesmím bavit). Dávají mi i čerstvě uvařené jídlo – vajíčka se salámem, mňamka. Jedí ale rukama, na co chvíli koukám, ale pak se přidávám. Vůbec neřeší, že jsem před chvilkou zkoušel, jak je našponovaný řetěz :D Tak pořádně napojen tahám trochu dál a končím na divoké pláži někde za Samsunem. Voda teplá „jak chcanky“ není ani po pás třeba 20-30 m, ale po 10 metrech je tam hrozně moc medúz. V Černém moři by žahat neměly, už jsem to i hodněkrát zkoušel. Ale v Itálii mě jedna fakt požahala a když na to vzpomenu, nechci nic riskovat. Bolí to jak kráva a hojí se to asi 2 měsíce. Magistrála kolem moře je docela nudná, samý radar, semafor apod. Na značený radar nikdo nebrzdí a kamiony mě „motivujou“ držet stálé tempo kolem 100 km/h. No to bude pokut, se nedoplatím! Před Ordu už to ale začíná vypadat víc a víc nádherně. Stojí za to to vidět, i když cesta vnitrozemím taky může mít dost do sebe. Takže pokud bych se vracel, tak určitě vnitrozemím. Potkávám 3 turecké motorkáře, když stavím na benzín. To je fakt rarita, na moto tu skoro nikdo nejezdí! Objíždí celé Turecko, mají youtube kanál a dělají snad v nějakých novinách. Jo a na dálnici místní motorkáři/skůtraři jezdí odstavným pruhem! Neptejte se mě proč, netuším, možná z důvodu bezpečnosti. Ten rozdíl v řízení je tu opravdu cítít oproti Evropě. Ale zpětně je to jen slabý odvar, co mě čeká v Gruzii! Nic, zpátky k věci – kecáme, fotíme se a chvíli taky jedeme spolu. Oni ale pokračují dál na Trabzon. Já to ale posílám na D915 na Bayburt a chci to právě směrem Bayburt->Of. Takže to za Tirebolu beru horama. Už je ale tma a nevím, kde spát. V horách medvědi (a psi) a stanovat se mi moc nechce. Musím něco rychle vymyslet. Naštěstí se tu domlouvám s majitelem sámošky, že můžu stanovat vedle něj v takové plechové ohradě se střechou. Poskytl mi i WC a sprchu u protějšího kolegy s pekárnou! A daroval mi žabky (ztratil jsem někde po cestě). Suprový týpek, Erdogan, letos je mu v říjnu 39, mě v září 40. Takže prakticky vrstevníci 😊 Popíjíme čaj, kecáme, je tu hodně lidí. Něco si u něj kupuju, něco mi sám dává. Úžasná pohostinnost Turků. Já se ale trochu cítil jak žebrák. A už vím proč. Šok - oni motorkáře právě trochu berou jako bezďáky ! Páč na moto/skůtru tam jezdí někdy taková individua (potkal jsem jich pár, proto mi to docvaklo). Takže ano, i ten, kdo má moto za půl mega, je v Turecku vlastně bezďák :D Ale třeba se mýlím..

Den 5: Tirebolu -> D915 -> Batumi (450 km)

Ráno nic moc neřeším a brzo vyrážím směr Bayburt moc pěkným kaňonem a horama. Turci celkově bydlí dost v kopcích, takové osamocené hodně velké baráky. No stavět bych to tam nechtěl. Ale neskutečná cesta, kaňon, hory, kopce, tunely. Krajina se totálně mění co 50-100 km – proto doporučuju jet klidně středem místo po pobřeží. Pecka! Už vím, proč se doporučuje jet do Gruzie raději přes Turecko než Ukrajinu. I ten nudný tranzit a kiláky navíc stojí totálně za to a cca od půlky Turecka to nuda absolutně teda není. I když teda dnes je to skoro jediná možnost, jak do Gruzie, další je trajekt. Osmanské pevnůstky s vlaječkou, strážní věže, baráky staré atd. Mazec.

Příjezd pak do Bayburtu je jak kdybych byl v Mongolsku. Holé pláně a uprostřed město s pevností. Takové bezútěšné, ale moc moc pěkné. Tak plním palivo a jedu na slavnou D915 „Cestu smrti“ Bayburt ->Of. 29 vraceček vytesaných ve skále. Prý nebezpečnější než nějaká jiná „Death road“ v Bolívii. Nenechte se zmást, je to totální pohodička. I za mokra. Dá se jet i na silničních gumách, ale to raději jen za sucha. Zase tak v pohodě to není :D Hlavně kdo má strach z výšek, může dost trpět. Pokud vám Turci jako mně budou tvrdit, že už je to celé vyasfaltované, oni myslí něco jiného (jsou tam asi 3 cesty tím pohořím). Jeli pak jinudy. Scenérie brutalitka, vodopády, lesy, připomíná mi to Kyrgyzstán (hlavně víc dole). 2 bagry tu spravují jednu zatáčku a pár jeepu taky potkávám. Moto žádné. Až to celé sjedu a parkuju u chatky takového obřího týpka, co si to tu sám postavil, tak 2 turecké skůtraře. Měníme si FB a kecáme. Ten obří týpek tu má plaketu se spoustou moto nálepek, co vím, tak plno českých i slovenskách výprav se tu zastavilo. Údajně se tu dá i přespat. Dávám jídlo, cena nic moc, asi 200 Kč (300 tlir) za vajíčka s klobásou a zeleninou, ale moc dobré a supr výhled. Kde líp jíst než na D915?

 

Přečkávám déšť, co je dole a mířím už konečně na hranice s Gruzií, nemůžu se dočkat! Jinak po dojetí D915 mi mašina ukazuje rovných 90 tisíc km najetých. Hezky. Po cestě neskutečný kontrast tureckých hor a malého Kavkazu v pozadí. Doteď lituju, že to nemám na foto. Hranice dost kamionů, prý tu čekají i víc dní a tráví ten čas na pláži. Nezní zase tak špatně. Deru se ale vpřed. Turci pohoda, ani pokutu jsem žádnou neplatil!!! Ale Gruzínci mě zastavují. Cca 2 hoďky, ale jsem se tam i prospal na zemi (únava už veliká). Celník mi nadává, že co to má být, říkám, jste mě tady postavili a já usnul únavou. Ok. Pouští mě konečně. Takže když vás někde odstaví, tak nečekejte jak já, čekání by bylo určitě kratší. Kupuju ještě neomezenou simku Silknet, no zpětně docela ok. Ale týpek, co měl tuším Magti, měl signál 4G i v Dartlu, já ne. Na moto si myslím dostačující úplně v klidu. Pro chození po horách ale už ne. Beeline (teď Cellfie) je to nejhorší, takže do hor nebrat! Dojíždím do Batumi, což je slovama jiného cestovatele bizár. Všude světýlka a barvy a šílená architektura budov. Je tu horko ale jak v peci. Provoz šílenýýýý! Turecko procházka růžovou zahradou. Ani nezkoušejte projet semafor na oranžovou, velice rychle mě to vyučilo! Oči na šťopkách a snažit se jet dost defenzivně, než si člověk zvykne. Ale stejně si nezvyknete, na to se prostě zvyknout nedá. Odpor a hnus velebnosti. Motorky tu prakticky nejsou (potkal jsem v Batumi asi 3) takže ani ten provoz na vás zvyklý nebude. Tady je to čirý boj o přežití. Doslova. Bookuju pokoj s parkováním uvnitř. Mašinu bych zde venku teda nenechával. Jinak ubytko je starý manželský pár v důchodu. Pomáhají mi léčit záda, kde mi trochu odešla kůže na jednom místě, asi z camelbagu. No ten tranzit rozpáleným Tureckem není úplně medík. Ale už jsem tady! Celkem teda 5 dnů, za 4 to jde bez D915. Jeden známý s partou to dali za 3, ale to museli valit celou cestu třeba 160 km/h, jinak si to nedokážu prostě představit.

Den 6: Batumi -> Khulo (100 km)

Ráno snídaně a zvou mě do vinného sklepa. Odmítám. To je jejich klasická taktika, ožrat vás co nejvíc, ať u nich taky bydlíte co nejdýl a taky propijete hodně peněz. To jsem věděl, takže žádné překvápko. Já jsem sem nedojel ale 3000 km chlastat, ale jezdit na motorce. Dávám ještě pěšky Batumi, pláž, bankomat, park (ten je moc pěkný, roste tu i bambusový háj). Bankomaty jsou tu jen 2 snad v celém městě v jednom hotelu. Když kupuju zmrzku na pláži, tak si holčina bankovku velice pečlivě prohlíží pod světlem, takže tu asi dost kolují padělky. Proto nedoporučuju vybírat jinde než v bankomatu nebo bance. Bohužel hotovost je tu potřeba, hlavně na ubytko (benzin a sámošky pohoda kartou kdekoliv). Karty ještě nebrali v Omalu, ale to je svůj odělený svět, to je jasné. Je tu neskutečné horko, slunce fakt pálí, až je to nebezpečné, pořád se schovávám ve stínu a kupuju čepici. Mám neomezený net, tak dávám videohovor se ženou z pláže, ukazuju jí park atd. Žena jen kouká. Ale už mě to nebaví, tak zpátky na ubytko a vyrážím konečně z toho horoucího pekla do hor. Babi (Naděžda) mě nechce pustit, ještě mi lichotí, že jsem krasiva v tom motokrosovém brnění. Proplést se plným městem šílených gruzínských řidičů dá trochu práci, ale už jsem venku a jedu směrem na Khulo na Goderdzi pass. Kousek za městem mi skáče pes z trávy vyloženě pod přední kolo. Naštěstí si to rozmyslí asi 5 cm od něj a jde mi radši po noze. Míjí. Uff. Motokrosovou botu jen tak stejně neprokousne. Dává mi to tušit, že s psíkama se tu ještě dost pobavím. Kolem cesty tu rostou obří stromy – Eukalypty. Na Khulo vede docela hezká kroucená asfaltka, ale provoz velký a všude kraví lejna. Hlavně bacha v zatáčkách. Krávy chodí i po cestě, občas ani nejdou objet, tak to na chvíli zablokuje provoz. Ve vesnicích někdy útočí psi. Hlavně teda motorky vyloženě nesnáší a jdou po vás jak slepice po flusu. Nic moc příjemného. Hledám booking v Khulo s garáží, chci namazat řetěz atd. 350 Kč za celý v podstatě nový dům (ale není komplet dostavěný). Beru. Je to nový booking, za 350 Kč jinak spíš seženete o dost horší podmínky.

Den 7: Khulo -> Goderdzi pass -> Zekari pass -> Martvili (200 km)

Vyrážím na Goderdzi pass. Začátek hezký, malé vesničky, pěkná offroad cesta, nic těžkého. Jenže pak se pass mění v odporné staveniště, samé náklaďáky a staví se o sto šest. Cesta je sice pořád off, takové menší šutry, ale pohledově docela hnus skrz to budování. Potkávám Poláka na nějaké cestovce s baťůžkem, co se tu plouží. Ptá se mě, kolik ještě kiláků, je vidět, že tu fakt trpí. Odpovídám mu, že netuším (sám nevím), stoupnu si do stupaček a pálím to dál. Jezdit off ve dvou je za mě prostě blbost. Nahoře už je ale pohled brutální, baráky šílené, nemají ani skla v oknech, jen dřevěné okenice. Umyvadlo mají z okna a voda padá na zem. No prostě takové chaloupky jak Baby Jagy. Mrknu ještě na Zelené jezero (moc pěkné, fakt zelené, ale ne hnusně žabincem, ale asi nějakým minerálem), vyjedu na kopec, ať dám taky nějaké endurko a pokochat se tou nádherou trošku.

V podstatě na vrcholku toho passu začíná nový asfalt až dolů, je to v háji, jsem tu „pozdě“. Dál dávám vepřový stejk asi za 27 lari (230 Kč), čekal jsem trošku lepší ceny, no co už. Dál směřuju na Zekari pass, ten už by měl být komplet offroad bez kamionů, teda ta stará část (bílá trasa na mapy.cz). Před passem je ještě jakési rádoby lázeňské městečko. Další bizár. Offroad už ale začíná! Občas trochu obtížnější, hluboké vyjeté koleje nutí pečlivě vybírat cestu pár metrů dopředu, protože můžete skončit v jedné z nich. Potkávám před vrcholem mladší německý pár, každý na své moto. Vypadají trochu zklamaně, prý hustá mlha nahoře, proto jsou trošku mokří. Holčina říká, že dál jsou dost velké šutry a ukazuje tak 10 cm – no samozřejmě to tak nebylo, šutry tak 3 cm max :D Taky zná Camping 3Gs. Ok tak jedu. Vidím mlhu, ok to říkali, to bude teda v klidu. Ó bože, jak jsem se jen mýlil. Vjedu do toho a za chvíli je z toho docela slušný slejvák, prší z boku 90° takové jehličky, až to docela bolí. Dal jsem si z nepromoků jen bundu, já línej vůl, a to hlavně kvůli větru. Říkám si, to bude už jen lepší, každou chvílí to přestane. Ne ne, je to ještě horší a už i hřmí! Ve 2300 m to prostě nechcete! Takže lije, cesta díky tomu plná říček vody, hlubokých kaluží, bláto, viditelnost nulová, hřmí, je to z kopce, z kopců padají minivodopády atd. Dobrá kombinace! Nahoře se mi na pár minut otevře trochu pohled na pass, ale moc se nekochám a jedu dolů. Nechci, aby mě tu bouře chytla v plné síle. Cestou potkávám 2 auta, někdo to jede jako já v bouři, ale v plechovce je to pohoda. Co si všímám, tak tu ze stromů visí nějaké pavučiny nebo co to je. Při pěkném počasí to tu může být fakt hezké. Pass sjíždím bez ztráty kytičky, gumy fakt hodně podržely, ani jednou mi to v podstatě neklouzlo (tkc80 + motoz tractionator adventure). Nic zkusím jej jindy za lepšího počasí. Dole na mě turisti nevěřícně koukají. Chystají se v těch maršutkách (toyota jeepy) vyjet nahoru, ale kvůli špatnému počasí nejedou. Dole valí voda z řek šíleným stylem, silnice plná vody, no mazec jako. Ještě dole než začne asfalt ale už to tu žije, předjíždím auto, které brzdí na hrbech a na poslední chvíli mi to posílá samozřejmě před moto. Asi jak se vyhýbá těm hrbům. Nesleduje zrcátka, ale asi fakt nečeká, že ho tu někdo bude předjíždět 5x rychlejc na moto. Brzdím na blátě a ustávám to, ale nic moc zážitek. Vlevo je docela sráz, ale stromy by mě snad chytly. Na to sakra bacha! Větší nebezpečí než příroda jsou tu ti řidiči! Na benzince ješte bojuju se psama, nechtějí mě nechat načepovat. A pak už ubytko v 22,h v Martvili, nějaká chata. Totálně zmoklý, kaluže v botech a potřebuju se vysušit. První pořádný den v Gruzii teda docela nářez.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE