Pan FruFru dostal chuť na Gruzínský čaj

Jako malý chachar sem trávil dětství u dědy. Plánované normalizační hospodářství zajišťovalo obyvatelstvu pravidelný přísun základních potravin. A v případě čaje bylo na výběr rovnou ze dvou druhů. Gruzínský býval vykoupený hned, a tak děda chvilu postával u poloprázdného regálu a potom těpnul do košíku nahořklý Pigi. A já jsem věděl, že těch sáčků je v krabičce fakt dost. Dost skoro na celé prázdniny. Při této vzpomínce mě zase otřeplo. Ne, už nikdy žádný Pigi! Jedu na pravý Gruzínský čaj.

Mírovi se ten nápad zdál lákavý. Takže v robotě oznámil, že si ide odskočit na čaj a vrátí se v půlce července. No, a můžem vyrazit.

Plán přesunu zahrnoval přeplavbu Černého Moře. Loď odráží každý pátek v noci z Burgasu (www.pbm.bg). Jsou to tři dny kondenzované nudy. Ale kdo z vás jste někdy tranzitovali přes Turecko, dáte mi za pravdu, že při tomhle srovnání, není plavba vůbec špatnou alternativou. Časový rámec bulharského PCR testu nám bohužel zhatil plány. Na netu jsem žádný použitelný template v bulharštině nenašel a tradiční domácí výrobek by nám těžko někdo zbaštil. Takže, achjo Turecko.

Naštěstí Osmanská Říše zase o cosik zvýšila technologický náskok nad naší domovinou, a tak se celý průjezd po kvalitní infrastruktuře, dá absolvovat za pomocí platební karty, bez jediné liry v kapse a jakýchkoliv byrokratických pastí. Cestu nám zpestřovali policajti, kteří u silnic nekompromisně sbírali selfíčka s motorkami. Pohostinní Turci nás taky na každém kroku zvali na čaj, který zde doslova teče proudem. Malebné čajové plantáže jsou všude v okolních svazích a základní malospotřebitelské balení prodávané v supermarketu má 1,5kg. Dobrá, je sice výborný, ale už s tím synci nezdržujte. Naší misí je čaj gruzínský.

Nevynechali jsme oblíbenou Cestu Smrti D915, která prověřila naše schopnosti ovládání motorky. A potom několikrát Cestu Zmrdí, která prověřila naše schopnosti sebeovládání. To když jsme do špitálu Hopa Artwin docházeli ve smluvené časy pro výsledek PCR testu. Ale nakonec, vidím to jako dnes, objevil se na pracovišti ten správný člověk, který byl v tu chvíli dokonce ochotný se podívat na výsledky a byl i v tak dobrém rozmaru, že se odhodlal potvrzení vytisknout. Ihned jsme vystřelili k TR/GE hranici podél nekonečné fronty kamionů. (Truckeři jsou očividně znalí specifik tohoto přechodu. Jsou všichni na pláži. Mají s sebou slunečníky, nafukovací lodě, rybářské capary, grily, … Do dovolené jim ale zaměstnavatel čekání asi nezapočítává, bo s ohledem na délku fronty, by si roční dovolenou vyčerpali dříve, než se vůbec dostanou na dohled k celnici).

Motorky samozřejmě k hranici dofáraly vesele, vprotisměru, vcukuletu, prostě všelijak. Moje zbrklá chyba nás trošku zdržela při populární společenské hře – Kovídkový Labyrint, aneb získej razítko a zachraň svět. Vytasil jsem blazeovaně svoji tureckou mutaci kovidpasu. Gruzínka si nečekaně načetla QR kód a začnul tanec, jak v nějakém klipu od Dubioza Kolektiv. Originální papír mě pálil v kapse, jenomže už jsem ho pochopitelně vytáhnout nemohl. Dosti mi pomohlo, že se za mě postavili postupně téměř všeci zájemci o překonání celniště. Jak dav roztleskávačů rostl a začínaly jim docházet nervy a cigarety, cítil jsem, že i moje argumenty, pronášené vycizelovanou ruštinou, pomalu nabírají na váze. „… da, mam dva Fajzeri sjuda v ramjénu. Kdyby nieišol dožď, ja by vam pakazal dýrki, …). Rezignovaně mě odmávla. Po mně nastoupil Míra. Papír jí podal s uhrančivým pohledem majitele svěřenských fondů. Baba z toho měla tak silné Déjà-vu, že se jeho QR kód už ani neodvážila skenovat. Takže jsme se vzápětí mohli spořádaně odebrat k vexlákovi, za účelem okradení při sjednávání povinného ručení. A voilà, byli jsme v Gruzii. (Jasně, víííím! Inteligentní cestovatel se naučí alespoň „Dobrý den“, „Děkuji“ a číslovky v místním jazyce. Dělávám to, jenže u gruzínštiny jsem zhavaroval hned u trojky. „Jedna – mám to“, „Dva – jasně“, „Tři – kua cooo??!!??“ Dvojka a trojka jsou stejné? Hmmm. Tohle vypadá spíše na filozofickou, než matematickou problematiku, vyžadující celoživotní studium gruzínské mentality. OK, cyp s tym : )

Zastavili jsme se na večeři v zastrčené hospůdce. Hned jsme byli konfrontováni s místní nizoučkou cenovou hladinou. (Průměrná mzda v Gruzii je asi 850lari. Za 5-10lari se dá poobjedvat). Hospodský nám donesl okoštovat výborné víno a prý, jestli chceme ještě. A my, že chceme ještě, pokud si můžeme u potoka postavit stany. Že všecko šlo jak na drátkách, nechali jsme mu tringoš 5lari. A on se ošíval, že je to moc. Nakonec teda že jo, ale na rozloučenou hodil do placu dvoulitrovku vína navíc. A my chuji jsme to spolu s nočním hlídačem Kogim všecko vyžahli. V noci jsem si hned vzpomněl na úplně všecky důvody, proč se vínu vyhýbám. Kogi měl akorát opilecký spleen. Míra vpoho, nechápu.

Kogi nám povykládal barvitě celý svůj životní příběh. Nad ránem se dostal až k tomu, jak se mu v Suchumi krásně žilo. Jak mu Rusi vypálili barák a jak ho mrzí, že museli utéct a ani nemohli pochovat povražděné sousedy. Jak potřetí v životě začínal od nuly…. Strašné. Slyšet takhle autenticky něco, co známe třeba jenom z filmu Mandarinky, je šílené. (Myslím, že takový zážitek by trochu pomohl v přemýšlení například nejrůznějším vítačům nočních vlků). Už žádný alkohol. Jsme tu kvůli čaji.

Začínáme stoupat do hor směrem ke Goderdzi a pomalu se kolem nás rozehrává všechno, kvůli čeho stojí za to navštěvovat tenhle typ zemí. Dech beroucí příroda. Zapadlé vesničky. Srandovní mikrozážitky, jako třeba tankování ve stodole. Ale hlavně permanentní konfrontace s živelnou pohostinností horalů. Nechce se mi věřit, že bychom pro ně byli zas až takovou exotickou atrakcí. Spíše to prostě mají v krvi. Každopádně ujet, aniž by se člověk nechal nakrmit a ožrat, je hodně těžké. Kolem sedla Goderdzi (2000mnm) na nás číhal první pořádný adventure off. Číňani tam staví lyžařské středisko včetně příjezdových cest. Rozmoklé staveniště nám dává zabrat. Náklaďáky každým dalším průjezdem vylepšují polygon pro náležité otestování našich jezdeckých kvalit. Navíc taky občas plní funkci vyhazovače. Taková drastičtější forma Člověče, nezlob se! Gruzínský šofér, který vidí motorkáře, jak se zuby nehty snaží udržet v brázdě trakci a směr, uhne, zasměje se a zamává. Jsou tady ovšem i náklaďáky Howo, které se na Aliexpresu prodávají i s Číňanem v kabině zamčené zvenčí. Ten neuhne ani nezpomalí. Ale co je skandální, neusměje se a nezamává. To mi přišlo dost přes čáru.

 

Počasí je nachuja (velmi proměnlivé) a tak míříme nejdřív na sever do Velkého Kavkazu, kde by mělo být líp. Abcházie je okupovaná, tudíž směrem od západu se dá začít s poznáváním velehor až provincií Svaneti. Za vesnicí Lenthaki už máme slušně nastoupáno a čtyřicítky (ne Gruzínky, ale teploty), které nás traumatizovaly v nížinách, jsou minulostí. Přírodní scenérie nemá cenu popisovat. Kontrast barev zelených luk a zasněžených velehor. Ledovcové splazy. Divoké řeky a vodopády. Výhledy až někam do Tramtárie. Člověk by mohl fotit neustále a nikam by nedojel. A my chceme být odpoledne v Ushguli, ať ještě stihneme nějaký špacír po okolí. I když turismus tuto vesničku už zcela ovládl, furt je to magické místo. Zanedlouho stavbaři zokruhují trasu a bude to jeden velký jarmark, jako třeba sousední Mestia. Jsem rád, že jsem to ještě zažil bez parkoviště pro autobusy a skupinových průvodců s barevnými deštníky. Třešničkou na zážitkovém dortu byl synek, který se vedle nás objevil u jedné ze Svanetských věží. „Hehe dívej, ten chachar je dojebany, jak by šel pěšky až z Kutaisi“. Chachar promluvil česky: „Jo, já jdu z Kutaisi. Kam míříte kluci“? – „Pojedeme do Shatili a do Omala“. – „Já jdu taky do Omala“. – „Potřebuješ něco? Můžem ti s něčím pomoct“? – „Ne, díky, všecko co potřebuju, mám v batohu“. Potkat na svojí „advenčur výpravě“ takeho drtiče, to je skoro ponižující : )

 

Cestou jsme navštívili i atrakce jako Prometheova jeskyně, ale na to je lepší se vybodnout, když je všude kolem plno nenaaranžovaných atrakcí. Za zmínku stojí hornické město Čiatura, kde se těžil mangan. Morfologie terénu vedla v 50tých letech k rozhodnutí, že místo MHD vybudují síť lanovek. Ty už bohužel dosloužily před dvěmi lety. Jako turistická atrakce by to bylo jedinečné, ale asi už i ti nejotrlejší uživatelé, měli doma v šuplíku sepsanou závěť. Fotogenické kabinky alespoň visí nad městem. Doufám, že tenkrát šlo o plánované vypnutí a že jsou prázdné. Na sídlišti mezi panelákama už jsme viděli sloupy pro nový Doppelmayr.

 

Bez větší zajížďky se dá taky navštívit klášter Kathski Pillar postavený, jak název napovídá, na skalním pilíři u obce Kathski. Tedy vlastně nedá, bo klíče od žebříku má jenom nájemník, domofon ani zvonek tu není a ťukáním se vylákat nenechal. Ale kouzelné místo v designu Metheora to rozhodně je.

 

Dalšími body v našem plánu jsou skalní město Vardzia a Gori – rodiště milovaného vůdce. V předvečer během stavění stanu vykládám Mírovi, že ty Vardzie jsou v Gruzii dvě a že sem četl v cestopise, jak si je jakysik cypek popletl. Zasmáli jsme se tomu, přihodili pár jízlivých vtipů a Míra mi ukázal na mobilu, že správnou Vardzii má uloženou jako bod zájmu, aji s piktogramem „hrad“. Druhého dne v podvečer už jsme totožnou zápletku řešili s protáhnutymi pyskami. Jediný průjezd Vardzií stačil k prozření, že dneska žádné skalní město nepotkáme. Maximálně tak se štěstím najdeme rozumné místo na přespání. Domorodec nám doporučil parčík na kopcu. Byli jsme utahaní a trochu nasraní, tak jsme rychle postavili stany a zalezli do spacáků.

Za chvilku slyším rozverné hlasy. Je to jasné, zalehli jsme pařmenům jejich oblíbený flek. Neva, posedí si na motorkách, vyfotí se, zakuří, zachlastají a půjdou do pr… yč, říkám si. Vtom ale slyším, že Mírovi otevírají kufry. Mám výborný hudební sluch, takže ten nezaměnitelný zvuk, jako když babička otvírá kastroly na blotu, mě okamžitě probral. Kurwadrát! Míra chrní jak batole a já teďka, při obraně jeho majetku, ještě beztak dostanu nakládačku od ožralých Gruzínů. Chvilku bojuju se svědomím. Nedá se nic dělat, sápu se ze stanu. A už je to tady. Jeden mě chytá za pravačku, potáhne dopředu, čímž mě vyvede z rovnováhy. Další ruka vystřelí ze tmy rovnou na zátylek a tlačí mě mezi ně. Sakra, nechám se nachytat takovým primitivním hospodským chvatem. Dopadám na lavičku a už je tu první čača. Hned po ní dostávám kyselou nakládačku, do druhé ruky sýr, minutku na rozdýchání a už nalívají další. (Čača je vínovice pálená na 70%. Řekl bych, že se na ni vztahuje Ženevský Protokol z roku 1925 o zákazu výroby chemických a biologických zbraní).

Moment překvapení pomalu odeznívá a prohlížím si gruzínskou verzi Ubrousku, prostři se! Gořalka, víno, kastroly se všemi možnými pochutinami. David vytahuje další hrnec s kobzolami, že prý gruzínské chipsy, směje se. Klap! - zvuk, jako když Míra otevírá kufr. Před každou štamprlou se pronášejí několikaminutové přípitky, což je Gruzínská tradice. Nerozumím ani slovo, ale při jednom takovém mě napadlo, že nikoliv pouze složka v archivu KGB, ale právě čača by mohla být tím problémem, který způsobuje projevy našeho pana prezidenta. Pak kapalné součásti rautu najednou došly, oddechl jsem si a vrhnul láskyplný pohled do rozepnutého stanu na svůj spacák. Jenže, Zegovi se v ruce zablýsknul vojenský nůž. Trochu s ním zažongloval a ostatní se řehtají, že: Zega je „gandža specialist“. Evidentně synek v hodinách fyziky dával pozor. Rozřezal PETku od čače, zalil vodou a ponořováním menší PETky vyvolal podtlak - takový finský bong. Aha? Takže večírek teprve začíná.

Probudil jsem se ve svojem stanu, tak asi všecko vpoho, si myslím. Ráno mi Míra prozradil, kde jsme a kam jedeme. Poradil mi, jak si mám sbalit stan, že si mám koupit benzín, atp. Pečoval o mě soucitně, bo mi byl beztak vděčný, za ty zachráněné kufry. Přejezd do Gori mi kupodivu celkem utekl a už jsem aji pomalu zase začínal mít chuť na gruzínský čaj.

Samotné muzeum Soudruha Generalisima je značně obskurní záležitost. A je zajímavé, že se kolem srocují podobně obskurní typy lidí. Babu co prodávala suvenýry a magnetky už jsem kdysi určitě kajsik viděl. Možná v nějakém filmu. Blokáda Leningradu? Nějaká kolchoznice rekordmanka? Nevím.

Míříme zase na sever do Velkého Kavkazu. Na řadě je Stepantsminda a okolí. Cesta do sedla je neuvěřitelně panoramatická. Je to zároveň vysokohorská tranzitní silnice k přechodu do Vladikavkazu, po které krokem supí přetížené kamiony. Ale kamkoliv člověk uhne z hlavního tahu, narazí už na řídce osídlená údolí. Nad Stepantsmindou je fotogenický klášter, přímo na úpatí hory Kazbeg. I k němu už je dovedená asfaltka. V době našeho příjezdu byla zasypaná sesuvem. Gruzíni vyváželi turisty nahoru po staré cestě. Tu zdolá jedině Mitsubishi Delica, takže nahoře naše motorky narušovaly umělecko-reklamní kompozici parkoviště, ve stylu „Monastery of Mitsubishi“.

 

(Delica je místní horský fenomén. Dodávka na podvozku Pajera má výhradně pravostranné řízení, což zážitek ze střetu s tímto pekelným strojem posouvá na ještě vyšší level. Občas se nečekaně vynoří zpoza skalního bloku. V první milisekundě cendurista hledí do 3-6ti párů asiatských očí, hrůzou vytřeštěných do evropských rozměrů. Ve druhé milisekundě se objeví v zorném poli i gruzínský řidič, který elegantně strhne řízení nad propast, usměje se, zamává, odklepne si popel z cigára a odešle rozepsanou textovku. Ve třetí milisekundě dokončí vyhýbací manévr a utrousí něco konejšivých slov, směrem k asijským turistům).

 

Máme v plánu se v oblasti zdržet déle a jako první volíme Canyon Trusso. Na konci údolí je zároveň oficiální konec Gruzie a hradba pětitisícovek, za kterými už leží Severní Osetie. Omrkneme zříceninu, podřistáme se strážnými a jedeme zpátky k rovinaté louce, kterou jsme si vyhlídli na zakempení a ze které se dá dojít k dvoubarevnému jezírku s vývěrem sirovodíku. Idylický podvečer. Nic nenaznačovalo, co se na nás chystá hned po setmění. Přicházející bouřka zahájila show poryvem větru, při kterém bylo nutné vyztužit stan vlastním tělem, aby se nezlomily tyčky. Vzápětí na takto vylákaný, vyšpulený hřbet začaly dopadat kroupy jak ořechy. Než jsem se vzpamatoval z úleku a nasadil si aspoň helmu, byl sem pomlácený jak první auto od blondýnky. Hned jak skončilo bombardování, jsem vylezl ze stanu, abych s kolegou v klidu prodiskutoval myšlenku, že veškerá voda, která dopadla na okolní hory, doteče k nám. Po úvodní větě už jsme stáli oba po kotníky v řece. Takže jsme bleskově přeskočili diskuzi, naskočili na motorky a jen tak v negližé vypálili směrem k cestičce vedoucí do kopce. Mírovo postarší Bawo moc nesvítí. Zato moje Kaťuša má lampu jak maják, že na mě na silnici kolikrát protijedoucí řidiči vztekle blikají. Míra cestičku hnedka trefil, zatímco já jsem se vydal, po zaplavených stezkách odvahy a dobrodružství, na noční výlet kajsik do Severní Osetie. V několika rigolech jsem ocenil vysoko umístěné sání, slušnou trakci Mitasky, vlastní bojovnost a odhodlání a posléze jsem si konečně přiznal, že jsem v pi     ztracen. Zašprajcoval jsem Kaťušu na prvním lepším kopečku a utíkal zachránit stan. Vysmykal jsem všecky věci do svahu a zase zdrhám řešit motorku. Ta už se mezitím nacházela na ostrově... Vím, co si říkáte: Cypek trochu zmoknul a robi z teho drama. My jsme ale celou noc byli v těžké defenzivě. Když už nic, tak se aspoň ze tmy vynořil kavkazák, který Míru naháněl okolo motorky. V mokrých hadrech nám byla kosa jak na pláži u Baltu, tak jsme si pro zlepšení morálu komplikovaně uvařili kafe, ale pít to nešlo. (Chutnalo hůř než normalizační Pigi, protože aha? Voda co okolo nás teče, je sirnatá jako v tom jezírku. Aha? Takže filtr Sawyer taky vlastně můžu zahodit). Furt něco! Hledat v marasu poztrácenou výbavu a stanové kolíky. Ranní vyprošťování motorky skrz bahno. Rozvodněné brody. Odhrabávání závalů na cestě z údolí, pomocí placatých kusů břidlice, ruku v ruce s mnichama, kteří taky chtěli údolí opustit. Když jsme nakonec sfárali dolů k přehradě, ať se usušíme a dáme dohromady, vypadali jsme jak zběhové ze Stalingradského kotle.

 

Večer už jsme ale zase dobře naladěni a v euforii, že se zážitek obešel bez materiálních ztrát, co by stály za řeč. (Je fajné (případně blbé), že pokud člověk cosik rozkřape, stačí zadat VINko na web od Torola FM, a hnedka je jasné, jestli to mám za levňocha, nebo musím přejít na méně pestrou stravu, abysem to po návratu měl z čeho zacalovat). Míra skládá z kamenů velké „CZ“, že na této pozici 42.162119, 44.757889 zanecháme pro další poutníky naše grilovací pletivo a další bebechy, které už asi nebudeme potřebovat.

 

Míříme do údolí Shatili. Další epická cesta táhnoucí se až k čečenské hranici. Tentokrát je to rychlá, nezáludná šotolina. Na konci údolí na nás vykoukne opevněná vesnice. Asi 60 baráků na skále, uspořádaných do sofistikovaného obranného systému. Ukázka stavitelského génia. Výškové budovy vyskládané z břidlice, bez pojiva. Drženy pohromadě jen gravitací přetrvaly staletími, v drsném prostředí, dodnes. Místo má mystickou atmosféru, jako by vystřižené z téhle písničky. https://www.youtube.com/watch?v=kI_yUkb7dY8

 

Cestou zpátky u nás zastavuje pastevec turistů Milan, se svojí kohortou ve dvou Toyotách. Že prý zrovna najíždí trasy pro motorkáře, a že nás pošle támhle a támhle. A potom do penzionu, kde stačí říct jeho jméno a oni se o nás postarají … příště, že nám raději půjčí svoje motorky a naplánuje denní trasy, bude nám věci vozit autem, všecko zařídí … dřisty prdy. Já vím Milan, žes to myslel dobře. Jenomže tohle je přesně to, o co nestojím. Chci poznávat zemi jako cestovatel, ne jako turista. To je asi takový rozdíl, jako sbalit děvuchu, a nebo si ju zaplatit. Jasne, že ta koupená bude dělat všecko, na co máš chuť a ještě tě to ve finále vyjde po všech stránkách laciněji. Jenomže tam chybí ta dobyvatelská emoce. A o tu jde především. Tuš tak. Ale dost filozofování. Čeká nás vlhký sen každého cenduristy – Omalo.

Kvůli stavbě hydroelektrárny nás policajti vpustili na kultovní Omalskou cestu až v podvečer. Před stoupáním do sedla se ještě nacházejí nějaké louky, tak jsme tam přespali a na cestu vyrazili brzy ráno. To byl skvělý timing s ohledem na minimální provoz. Nádhera. Popsat se to nedá, musí se to zažít. Třaskavá směs nadšení a respektu. V jedné hodně prudké vracečce, je půl kiláku kolmo dolů vidět střecha jakési chalupy. Tak mě hned napadla říkanka místních dětiček, které nás zdola, s prázdnými taštičkami, pozorují:

Kdo tam vkuří na dvojku, skončí u nás na dvorku.

Pod kuchyň se dovalí, bude čerstvé chinkali.

A ze zbytků motorek, postavíme traktorek.

(Chinkali – místní specialita. Taštičky plněné mletým masem)

 

Samozřejmě jsme si zrobili hafo namachrovaných fotek: Jak jsme ani trochu nespadli v brodech. Jak vůbec nemáme závrať na hraně srázu. Jak se sebevědomým úsměvem hledíme ze sedla na sešup, co nás za chvilu čeká... Po 75km dojíždíme do Omala. Cestou jsme potkali krajany v Pajeru, kteří v Omalu zkysli neplánovaně tři dny navíc, z důvodu neprůjezdné cesty po deštích. Takže vida, nám vlastně počasí přeje.

V Dolním Omalu si nás paní Ethel koupila výbornou polívkou a pak už nás snadno ukecala, ať za 20lari přespíme u ní na balkoně. Vyšlápli jsme si přes Horní Omalo na vrcholový hrad. Odtud byly vidět další méně známé vesničky Dartlo, nebo nejvyšší trvale obydlená vesnice v Evropě – Boczorna. Trekováním a ježděním by se tu dal strávit minimálně týden. Vydeříme ale hnedka ráno, bo má zase vydatněji pršet a nechceme tu nedobrovolně zavalit, jak ta partyja z Pajera.

 

Ethel Česko miluje, protože prý jsme příjemnými, nenáročnými hosty a taky dostala od naší charity grant na nákup soláru. Její barák byl v Omalu první, kde se v noci svítilo. Trochu jsme ji večer nastimulovali pomocí naší zásoby Jegrmajstra, tak nás spontánně zasvětila do Tushetinské historie i současné reality. Skoro všichni už žijí v nížinách pod Kavkazem a do Omala se stěhují jenom kvůli turistům, na období od konce května do půlky září, kdy je cesta otevřená. Po zbytek roku tady zůstává jenom 15 lidí. Říkám si, že v době předinternetové tady musel být život nesnesitelně monotónní. Ale jako všude na světě, i dříve izolovaní Tushetinci, teď vykazují známky obsesivní závislosti na mobilu (jako třeba ten poťapaný zpěpřenec, co se za mnou usadil při večeři a shlédl minimálně 3díly jakési místní talkshow pro nenáročné publikum. Volume full). Většina atributů místního života naopak zůstává stejná jako dříve. Třeba, z pohledu Evropana působí pitoreskně, jak koníka používají naprosto stejně jako skútr. Žádné romantické přátelství člověka a zvířete Marto, ale normální dopravní prostředek.

Míra v nestřeženém okamžiku vznesl na Ethel požadavek, že prý chceme k snídani pravé mlíko od místní kravky, a ona hned, že to zařídí. Tak nevím. Nezdá se mu ta zpáteční cesta dostatečně náročná, nebo co? Já bych si raději konečně dal gruzínský čaj. Jenomže jsem podvědomě čekal na nějakou pointu toho vtipu a neohradil jsem se dosti rázně, tak jsem dostal taky to mlíko, ve kterém plavaly hrudky másla a určitě aji všecky dosud objevené kmeny bakterií. Prostě když už zažívat dobrodružství, tak do dna a do posledního čtverečku harmasanu.

(Je zajímavé, že i v zapomenutých údolích, které na 50km délce obývá 10 pastevců, 5 mnichů a 2 pohraničníci, frčí všude stabilní 5G internet. Za aktivaci SIMky Magticomu jsem dal 5lari a neomezená data na týden stojí 5lari. Dokoupit si další týden je možné v každém městečku, v terminálu připomínajícím bankomat. Nemůžu se zbavit dojmu, že Gruzínský Telekomunikační Úřad (na rozdíl od toho našeho) pracuje v zájmu občanů a ne proti nim).

 

Cesta zpátky se odbývá v mlze a mrholení, takže má takovou lehce ponurou atmosféru. Do toho hustší provoz. Jízda je méně uvolněná a člověk si taky například více všímá pomníčků s fotkama špatných řidičů. Ale spěchat se nevyplácí nejen proto, že každá chyba tady fakt hodně štípe. Například, když dojedete takový game changer, jako stádo ovcí. Shora krásně vidíte, za jak dlouho prolezou serpentinu, krát počet serpentin a víte, že můžete slézt z motorky a na 2 hoďky se v klidu zalomit.

Na východní část Gruzie už nám nezbývá čas, proto míříme rovnou na jih k azerbajdžánské hranici. Tam na nás čeká další Vardzia a klášter David z Garedži. Musíme absolvovat dlouhý asfaltový přejezd, ale nedá se říct, že by byl nudný. Jedeme přes zelinářské a vinařské oblasti. Nástrahám a trikům vinařských nadhaněčů a pokušitelů už víceméně úspěšně čelíme. Navíc v horku je zastávka na velký meloun za 20 kaček mnohem příjemnější, než další průplach ledvin. Hlavně je vhodné být v sedle čilý a trvale ve střehu. Gruzíni jezdí velice dravě, ale je snadné si na to zvyknout. Pozor se musí dávat na skryté motopasti. Jednak ty umělé - lahůdkou je retardér umístěný ve vrcholu zatáčky. A pak ty přírodní. Poměr vozidel a bezprizorního skotu na silnici je 1:1. Tuším, že krávy musejí být stěžejním tématem osnov gruzínské autoškoly. Pokud náhodou kravky nejsou přítomny fyzicky, je alespoň na asfaltu ještě teplé svědectví, že tam byly. Čtyři z pěti funebráků doporučují nebrousit v zatáčkách stupačku „…loučíme se s naším milovaným bratrem, otcem, manželem …kterého nám vzalo hovno v gruzínské serpentině…“ To nezní zrovna důstojně:)

Poblíž Azerbajdžánu se krajina zase úplně změnila. Je řídce osídlená a mezi vzdálenými vesnicemi není nic, než zvlněné kopečky potažené seschlými, dřevnatými travinami. Pumpa není ani v městečku Udabno, kde jsme plánovali dotankování. Nejbližší 50km. Museli jsme vzít zavděk PETkovým benzínem, s oktanovým číslem nižším než IQ Andrejova obdivovatele. Kaťuša sice chrčela ještě hůř, než normálně a nedržela volnoběh, ale jela. Udabno obývá odhadem 50 lidí a 500 krav. Ale je tady polská restaurace, dýchající atmosférou ze starého westernu. "Žhavý mexický vítr si pohrává s vrzající okenicí. Nikde nikdo. Nad okolní prérií jen občas zavíří žlutý prach. V tom se z houpacího křesla vztyčí postava. Ze stínu pomalu vystoupí Vinetou, číhající zde na dostavník“. Přemýšlím, co majitele vedlo k takové investici. Chtěl akorát na Instaču zamachrovat, jaký je famózní šmelinář? Že dokázal koupit hospodu za flašku a karton cigaret? Každopádně kubdari, co někde uvnitř upekli, bylo výborné, cola studená a Vinetou akceptuje MasterCard. Možná, jsme jenom přijeli v neobvyklou dobu.

Prošli jsme si liduprázdný klášter David z Garedži. Všechny pravoslavné kláštery jsou dodnes využívány k účelu, ke kterému byly původně zřízeny. Pro turisty bývá zpřístupněná jen malá část. Ale i to musí zřejmě mnichy celkem dost prudit. Soudím tak alespoň podle výrazu týpka v sutaně, na kterého jsme tam natrefili. Oblečení jsme byli řádné, helmy jsme smekli, ... asi jenom neměl svůj den. (Nebo si při podvečerní modlitbě popletl čísla veršů v Novém Zákoně a ostatní bratři si teď z něho robí prdel? Těžko říct, co se člověku při tomto life stylu může přihodit a následně ho rozhodit :) 

Přespali jsme hned pod kopcem a ráno vyrazili, po pečlivě naplánované příhraniční trase, směrem k Vardzii (modlím se, ať nejsou tři). Krajina působí dojmem, že tady prší jednou za 100 roků a my jsme to zrovna zažili. Noční deštík na cestičce vytvořil mazlivé bahno. Jo jasně, mazlAvé. Ale my jsme ho přejmenovali, protože se s bikerem pořádně pomazlí, než ho pošle k zemi. Vydrželi jsme to asi 40km. Při perspektivě dalších 250km krasobruslení, jsme raději zahli kramle na o 100km delší a o 2týdny kratší asfaltovou okliku. Nicméně za sucha by to určitě byl pěkný, svižný offik nevšední přírodou.

 

Objízdná trasa byla opět samé překvápko. Pohybujeme se takovou malou zemičkou a přitom projíždíme zase další krajinou, která má naprosto odlišný ráz, než ostatní regiony. Ke změně vždycky dochází na velice krátkém úseku. Jako by člověk lusknutím prstů přejel ze Sicílie do Švédska. Středozápadní regiony připomínají Skandinávii protkanou velkými vysokohorskými jezery. (Skandinávii připomíná pouze příroda. Baráky nepřipomínají Skandinávii, ale Boratovu rodnou vesničku). Pouze tudy projíždíme, ale i tohle by stálo za delší zastávku. Jenže počasí nás fakt tyranizuje. V nepromoku chvíli mrznem, chvíli se zapařujeme a zamlženým vizorem helmy jsou často vidět tak akorát světla aut.

Při krátké zastávce, kterou využijeme mimo jiné k výměně provozních kapalin našich tělesných schránek, překonal Míra, jakožto milovník zvířat, další metu. Míra musí nakrmit každého toulavého čokla a pohladit každého zablešeného kocura. Nechá se koňským gangem oloupit o veškeré nemasité součásti večeře a ještě se při tom směje. Jak by ho posral fogl, tak by se beztak staral, jestli ptáček nesezobnul cosik špatného, že ho to za letu tak prohnalo. Dívám se, kam to leze? Jestli vyčůral ledvinové kameny a musí je ukázat urologovi? Kdepák. Rozjíždí záchrannou operaci, bo do jímky spadl „ježeček“. Jeho kladný vztah ke zvířatům prostě nezná hranic. (To je dost možná i důvod, proč mě na výletech doposud neutratil :).

Vardzia – skalní město z doby bronzové. V období mongolských nájezdů byli Gruzíni vytlačeni do hor a tady ve Vardzii jich žilo, pod pantoflem královny Tamary, dokonce 50tisíc. Katakomby jsme důkladně prolezli. Ačkoliv dávní stavitelé nepočítali s pupkama, totiž chci říct rameny dnešních Evropanů, dostali jsme se bez cizí pomoci ze všech chodbiček ven a navečer začali přemýšlet o nějakém elegantním nocležišti. Nad celou oblastí drží ochrannou ruku Unesco. Ale usoudili jsme, že protější svah už má Unesco v paži a motorky to dají. Můj stan během předchozích bouřek úplně neexceloval, ale co na něm miluju, to jsou ty výhledy. Skalní město jsme měli přímo před nosem.

 

(Neboj, už to bude končit)

Pondělní odplutí trajektu už bylo cítit ve vzduchu. Proto jsme vyrazili směrem k Batumi, že tam na břehu moře, nad šálkem lahodného gruzínského čaje, budeme vyčkávat na pohodlný převoz našich zbídačených ostatků, do EU. Jenže jsme do Batumi dojeli nečekaně rychle a počasí se zase vyblbuje. Čekat noc a den na rezervaci a pak teprve na samotný trajekt. Přitom, položit rejdaři otázku, jestli to vypluje včas, to je asi jako zeptat se v sexshopu, jestli mají zkušební kabinku. Varianta trajekt fakt vypadá jak totální cypovina. Takže achjo, zase Turecko.

Při tranzitování Turecka jsme byli hodně unavení, čemuž přičítám i skutečnost, že nám ke dvěma motorkám přibyla i ponorka. Ráno už ale naštěstí byla nachystaná k odplutí někam dopryč, tak se nám oběma dost ulevilo a už jsme spolu zase mluvili jako dvě osoby mužského pohlaví. Zcela mužského, bez přívlastků.

Kousek před Istanbulem se mi zablesklo před očima. Neochutnali jsme gruzínský čaj!!! Okamžitě začínám plánovat strategii, jak zvrátit důsledky tohoto politováníhodného nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za 15 hodin. Ale Míra nechce o návratu ani slyšet. Zasypávám ho argumenty, že už přesně víme, kde nám v Turecku promptně udělají další PCR test, gruzínské povinné ručení nám ještě platí,…. Ne! Tvrdohlavě, nepochopitelně a naprosto bezdůvodně to odmítá. Ať prý si dám turecký.

Tuš, cyp s tym! Aspoň mám motivaci, silnou jak čaj, se tam co nejdříve znovu podívat, no ni?

 

Disclaimer: příběh a postavy jsou smyšlené. Jedná se o fikci neznámého autora. Volně přeloženo z neznámého jazyka, neznámým překladatelem (a na motorku bysem tež v životě nevlez. Bysem to zakázal)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE