Gruzie Přes Turecko

Gruzie Vardzia, Dbilisi, Omalo

Tak po 3500 km stojíme na turecko-gruzinských hranicích v Turkgozu. Tranzit přes Turecko byl náročný, ale odměnou nám byla Death Route D 915, přehrada Čochor, Artvin a pohoří Karagol Sahara, které stálo za to. Turecká část hranice je v dost zchátralém stavu, kde vyplníme pár papírků a přesouváme se na moderní gruzínskou celnici, která na nás udělala dojem. Rádi bychom si vyřídili pojištění, protože zelená karta nám v Gruzii neplatí. Prý to stojí jen pár Lari, ale nikde nenacházíme místo, kde bychom pojištění mohli zakoupit a tak celé cestování po Gruzii absolvujeme bez pojištění. Kousek za hranicí zastavujeme na krásné benzince, kde měníme peníze a obědváme normální jídlo. Netušíme, že tady vše moderní končí. Pokračujeme na Akhaltsikhe, kde nás zaskočí první kruhový objezd. Netušíme, že v Gruzii na kruháčích funguje přednost obráceně. Trošku zmatku, ale rychle si zvykáme.

Nakoupíme něco k jídlu, jelikož plánujeme přespat někde pod stanem a vyrážíme směr Vardzia Skalní město. Asi po dvou hodinách po rozbitých, ale asfaltových silnicích dorážíme k ohromujícímu Skalnímu městu. Hned pod skálou u krásné řeky je kemp, kde postavíme stany a plni očekávání vyrážíme prohlédnout skalní útvar prošpikovaný různými chodbami, skalními místnostmi a balkony.

Přicházíme ke vstupu, kde nám stařík Gruzínec sděluje, že otevřeno je jen do 19:00 a že nás nepustí. Smutní se poflakujeme, kolem fotíme skalní město z dálky a v tom k nám přichází stařík a říká, že nás pustit nemůže, že tam jsou kamery, ale když mu prý na stůl do budky, z které právě odešel, položíme 15 Lari, tak můžeme proklouznout. S nadšením tak činíme a užíváme si prohlídku naprosto sami po zavíračce, což umocnilo náš obrovský zážitek.

Přespíme a druhý den vyrážíme do protějšího svahu offroudem, směr Tbilisi. Stoupání je dost prudké, ale po půl hodince jsme na hoře a pálíme si to po zdejších prašných cestách. Jedu poslední a tak hltám prach a najednou vidím před sebou kutálející se kostku. Zastavím a přes interkom hlásím Pedrovi, že jeho pravá Zega od Touratechu mu upadla. Kufr nemá větší známky poškození, tak ho nandáváme a frčíme dál. Míjíme krásná jezera Sagamo a Paravani. Máme hlad, a tak zastavujeme u jezera Paravani u kapličky Phpoka, Saint Nino, kolem které jsou typické gruzinské kříže, vyznačující se pokleslými rameny. Je to krásné místo pro odpočinek s pohledem na jezero.

Po dalších pár hodinách jízdy, kde jsme často míjeli místní železnici přijíždíme do Tbilisi. Je 35 stupňů, a tak zastavujeme v centru u kavárničky, která má Wifi a klimatizaci, abychom zajistili ubytování. Já s Davidem toužíme po něčem dobrodružnějším, a tak bychom rádi přespali u nějaké místní bábušky a poznali místní kulturu. Máme pár tipů, tak zkoušíme první apartman, kde na booking.com má cenu 60 Lari, ale po nás chce 160 Lari. S pomocí přicházejí dva místní chlapíci, kteří s námi prvně rozebírají politickou situaci a pak se nabízejí, že nám ubytování zařídí. Obcházím s nimi několik možností, ale domluva je tragická. Nakonec Pedro objednává přes Booking.com hotel. Nikdo moc neprotestujeme, protože jsme neskutečně unaveni a v rozpáleném Tbilisi už dlouho nevydržíme.

Chvilku oddychujeme a pak vyrážíme do večerního Tbilisi. Město má pár moderních staveb, ale jinak lidé žijí velmi skromně. Absolvujeme večeři a procházku přes osvětlený most Míru, který je skutečně architektonickým skvostem navazujícím na moderní divadlo. Kluci ještě vyjíždí lanovkou na kopec Matassminda, aby nafotili noční Tbilisi.

Ráno sedáme na naše stroje a vyrážíme směr Tusheti. Po dvou hodinách dorážíme k jezeru Zhinvali, kde pokračujeme kolem řeky Pshavi's Aragvi do Rafting kempu, kde budeme tři noci, abychom mohli na lehko vyrazit do Omala. Já využívám hezkého kempu u řeky, nabírám síly na Omalo a kluci se jedou ještě proskočit na Datvisjvari Pass. Kemp je skutečně fajn, akorát nám vadí, že si nemůžeme dát motorky ke stanu, i když v kempu nikdo není.

O vysokohorské vesničce Omalo jsme slyšeli a četli skutečně hodně, a tak jsme plni očekávání. Ráno necháváme věci ve stanech a vyrážíme do Omala. Předpokládáme, že tam u někoho přespíme a druhý den pojedeme zpátky do kempu. Musíme absolvovat asi 90 km, než začneme stoupat dalších 70 km do Omala. Kolem Zhnivali je rozbitý asfalt, který zrovna opravují, tak projíždíme staveništěm, po kterém nás čeká krásná silnice plná zatáček a pak přejezd jakéhosi kopce po kamenité tvrdé cestě, která je nekonečná a plná serpentýn. Začínáme zjišťovat, že serpentýny jdou zkracovat prudkými výjezdy a sjezdy, které jsou vymlety od vody a tak volíme těžkej Off. V jednom těžkém sjezdu Pedro volí špatnou stopu a následuje brutální pád přes řídítka. Pedro dodřenej, ohnutá řadička, ale pokračujeme dál. Zkratky už vynecháváme 😊. Proplétáme pár vesniček a jsme před stoupáním na Abano Pass a pak do Omala. Začátek je nádhernej, všude padá voda ze skal a vegetace je hustá jako někde v Bolívii.

Jedeme pomalu a kocháme se. Po pár kilometrech vegetace končí a následují nekonečné prašné rovinky zaříznuté do vysokých zelených kopců, které přerušují valící se řeky a potoky přímo přes cestu.  Teplota je pořád kolem 30 stupňů, a tak si každý brod valící se ze sněžných tunelů pořádně užíváme. Celou cestu do Omala bych za krásného počasí označil jako lehkej Off. I tak si Pedro našel místa, kde to zase položil.

Vyjíždíme na Abano pass, kde je nádherný výhled na pohoří Thuseti. Následně pak krásnými šotolinovými serpentýnami klesáme k řece Satskhvrekhorkhi, kde nás čeká občas bahýnko. Jsme 8 km před Omalem a začíná stoupání, kde je tak 20 cm prachu. Říkám si, do toho když zaprší, tak to mýdlo nikdo nesjede. Jsme v dolním Omalu a hledáme ubytovaní.

Zastavujeme u něčeho, co by mohla být něco jako hospoda. Dáváme drink a dokonce se připojujeme k Wifi a zjišťujeme, že má začít pršet. Dostávám obavy, že se zítra odtud nemusíme dostat. Cesta zpět tentýž den je z časových důvodu vyloučená. Také jsme po celém dnu v offroudu vyčerpaní, a tak si domlouváme ubytování. Samozřejmě ještě se chceme mrknout do horního Omala, ke kamenným věžím. Jsou to jen dva kilometry prudkým stoupáním. A je to tady, zase serpentýny nebo zkratka prudkým korytem. David je mladej střelec, jede první a jde si to užít do koryta. Vidím, že to dal, tak se vrhám za ním. Pedro zastavuje a volá, že se na nás může vysrat, že takovej hard core nepojede. Předpokládám, že Pedro to objede serpentinou a nahoře na něj čekáme. Pedro nejede, a tak si říkáme, že to asi otočil. Děláme pár fotek u věží, chvilku se tam poflakujeme, přihlížíme nějaké místní slavnosti a smějeme se opilejm týpkům, co nemůžou ani chodit.

Vracíme se zpět dolů a samozřejmě si vybíráme tu nejhorší cestu, abychom si užili pořádnej Off. Velkou chybu jsem udělal, že jsem si nestáhl dolů plexi, a tak v jednom gajblu dostavám ránu přímo do obličeje, z leknutí ubírám plyn a na horizont už nepřejedu, a tak pokládám svoji GS na pravej bok. David mě pomáhá tu mrchu zvednout a fičíme do ubytka. Tam vidíme Pedra, kterej si ošetřuje krvavé rány na nohou a nechce s námi moc mluvit. Později se dozvídáme, že se na ten výjezd nevysral a pustil se odvážně do něj, kde se následně rozbil. Mordoval se tam se svojí motorkou dost dlouho sám, a tak přišel o dost fyzických i psychických sil. Nálada v týmu trošku houstne a nejen hlad na tom má svůj podíl.

Prosíme paní domácí o jídlo, které nám po chvilce připraví, tuhé skopové flaksy se nedají moc jíst, tak se zase cpeme chljebom. Jdeme spát s modlitbou suché noci. V noci mě probouzí silný déšť a tak je jasné, že naše modlitba nebyla vyslyšena a že nás čeká pekelné ráno.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE