Gruzie Přes Turecko

KAVKAZ JE CÍL

1. díl cesta do Gruzie

Přátelé, kamarádi a všichni nadšení motorkáři a cestovatelé. Byl jsem osloven, abych se s vámi podělil o naši dobrodružnou cestu do Gruzie a na Kavkaz. V minulých letech jsem projezdil velkou část civilizované Evropy na Suzuki Hayabusa. Jo, Alpy jsou nádherný, ale drahý a tak mě začal lákat východ. Pak jsem náhle onemocněl Boreliozou a když jsem ležel na infekčním, na kapačkách a v dost špatném stavu, řekl jsem si, chtělo by to nějaký cíl. Abych se z těch „sraček“ vyhrabal. Moje životní poznání: Být nemocný je hrozný. Být nemocný a nemít cíl, je životní katastrofa. Ptal jsem se sám sebe kam vyrazit, aby to stálo za to a motivace byla dostatečná. Alpy už jsem poznal a při pohledu na mapu je Kavkaz a Gruzie jistě dostatečně atraktivním místem k poznání další krásné části této planety. Po roce ležení v posteli jsem si koupil nové BMW R1200 GS ADV. Začal jsem pomalu jezdit a hledat parťáky, kteří by vyrazili se mnou. Nebyl to jednoduchý úkol. Nakonec jsme se dohodli Pedro, David, Petra z Amsterdamu a já.

https://drive.google.com/open?id=1-LlxdimaSxfFyZKgEHMQfadGugg&usp=sharing

Cestu jsme naplánovali tak, jak ji vidíte na obrázku. Přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Rusko, Ukrajinu a Polsko domů. Snažil jsem se pečlivě vše naplánovat a najít po cestě hodně zajímavých míst, aby nám neuteklo žádné nádherné místo, kolem kterého pojedeme. Samozřejmě, hlavním cílem byla Gruzie a Kavkaz. Zbytek byl „tranzit“.

Těsně před cestou napsala Petra, že z objektivních důvodů nemůže jet. Později se přiznala, že dostala strach z obtížnosti offroadu. Dnes víme, že by to jistě dokázala. Je dobrý pilot a i když váží 60 kg, ovládá své GS skvěle. Vyrážíme tedy ve třech.

Na první dva dny jsme měli naplánováno po 850 km. První noc jsme spali v kempu u srbského města Jagodina a druhý den už v Istanbulu. Ukázalo se, že taková kilometrová nálož se podepíše jak na našem fyzickém, tak i psychickém stavu. Kolony německých Turků, valících se ukázat domů svá auta zakoupená v Německu, byly nekonečné. Mnohahodinové kolony na hranicích a mýtnicích jsme bezostyšně prokličkovali, nebo jsme to vzali podél silnice po poli. Poslední síly v druhém dnu naší cesty jsme nechali v 70 km dlouhé koloně před Istanbulem.

Istanbul na nás ovšem zanechal obrovský dojem. Gigantické město se svými dominantními stavbami ukazuje sílu a odhodlání tureckého národa. Všude vlají vlajky. Některé málem ve formátu fotbalového hřiště. Je vidět, že jsou hrdí na svou zem a nacionalizmus zde není trestný. Překvapilo nás dopravní tempo. Na padesátce všichni jedou sto a nikdo s tím nemá problém. Zřejmě jsou obecně v dobré fyzické kondici a stresové situace jsou pro ně hračka.

Omezení rychlosti na 82Km/h nám připadá jako vtipná cifra.

Turecko není rozhodně svobodnou zemí. Nefunguje tu booking.com, ani Wikipedie a po 22:00 už nemůžete ani zpívat. Dát si třeba večer pivo, není vůbec tak samozřejmé, jako u nás. Jsme hosty v cizí zemi, tak respektujeme jejich pravidla a věříme, že oni u nás budou dělat totéž. To je ovšem naivní. Jejich sebevědomí a pocit nadřazenosti, třeba nad ženami, vidíte na každém kroku.

Naše cesta Tureckem pokračovala do města Samson a pak dál po pobřeží do Unye, kde jsme v kempu přespali. Hned naproti byl pneuservis, kde jsme přezuli. Náš plán byl: Vyjet na ojetých zadních gumách, po dálnici dát cca 3000 km a pak přezout na nové Heidenau K60. Předek jsme jeli od začátku na nových K60. David však měl jiný nápad a vzal si zadní Michelin Annake Wild. Což se později ukázalo jako velká chyba. Tato pneumatika mizela doslova před očima.

Po přezutí jsme odstartovali směr Trabzon a k jezeru Uzungol. Tam jsme přespali v hotelu a připravovali se na cestu smrti, D 915 Bayburt. Jezero Uzungol je vyhledávaným turistickým centrem. Především Arabů, kteří sem jezdí trávit volný čas a provozovat druh zábavy, který jsme nedokázali pochopit ani vstřebat. Jezdí kolem jezera na malých elektrických tříkolkách, se svými zahalenými ženami, a naráží do sebe. Občas nějaká žena z vozíku vypadne, což jim činí velkou zábavu a dokonce radost.

Když jsme přijeli k jezeru Uzungol, tak pršelo. Měli jsme skutečné obavy, jestli cestu smrti D 915, za takového počasí, vůbec dáme. Nikdo z nás tuto cestu neznal a tak jsme neměli tušení, co nás vůbec čeká. Samozřejmě neznalost této cesty stupňovala naše obavy. Viděli jsme nějaká videa a různé žebříčky nejnebezpečnějších cest světa, kde se právě D915 pohybuje vždy na jednom z předních míst. Věděli jsme, že největší nebezpečí spočívá v hlubokých stržích podél cesty. U skály jet téměř nemůžete, protože o ni „štrejcháte“ kufry. Prostředek je nesjízdný a tak vám zbývá ten úzký proužek na kraji cesty, s pohledem do hlubokých propastí. Není zde prostor pro jedinou chybu. Nic z toho nás neuklidňovalo.

Když jsme se ráno probudili, už jen mrholilo, ale všude kolem se válela mlha. Stáli jsme před rozhodnutím, zda nám takové riziko stojí za ten zážitek. Myslím, že strach jsme měli všichni. Ale. Absolvovali jsme snad 3000 km abychom se dostali jenom sem? Překonat mnoho překážek, otočit se a jet jenom podél Černého moře? To bylo také těžko představitelné.

I za nepříznivého počasí tedy vyrážíme na cestu smrti D 915. Trochu se potýkáme s navigací, abychom se dostali k té pravé DEATH ROUTE. Asi po hodince jízdy jsme na úpatí a začínáme stoupat do toho ukrutného kopce. Povrch cesty je sice mokrý, ale kamenitý podklad je sjízdný. A tak zdoláváme ostré zatáčky, stejně jako dlouhá stoupání, zaříznutá šikmo extrémně prudkým svahem. Jsme spojeni interkomem a neustále se ujišťujeme, že i ten třetí vzadu jede. David jede první a užívá si svých nových měkkých špuntů na Annake Wild. My na tvrdých Heidenau si možná nemůžeme dovolit tolik akcelerace, ale máme dostatečný pocit jistoty a gripu. V tom vidím, jak Pedro, jedoucí přede mnou, padá. Naštěstí je v zatáčce, kde nehrozí pád z cesty. Hledám místo, kde bych mohl v prudkém stoupání zastavit a své GSo bezpečně postavit na stojan, bez rizika pádu. Spěchám Pedrovi pomoct zvednout jeho cca 400 kilový motocykl. Pedro přiznává, že trpí závratěmi.

Trošku se tomu smějeme. Mlha se ukazuje jako psychologická výhoda. Není možné dohlédnout hloubku propastí pod námi. Asi po hodině plného soustředění na každý kousek cesty před námi, zdoláváme úspěšně DEATH ROUTE, D915. Plni nadšení z hlubokého zážitku překonáváme hřeben. Před námi se otevírá krásně prosluněné pohoří.

Jsme okouzleni nádherou tureckých hor a tak trošku měníme plán. Pouštíme se na užší silnice směr Ispir a Artvin

Cesta do Artvinu vede skalnatým kaňonem plným tunelů, podél řeky a obrovské vodní nádrže Čoroch.

Přijíždíme do Artvinu, města ve skále, nad kterým dominuje socha bývalého tureckého prezidenta, Mustafi Kemala Ataturka. V Artvinu hledáme nocleh. Nakonec za dobré peníze, cca 800 Kč, přespáváme v luxusním hotelu Grand Artvin.

 Večer si pivo zase nedáme, ale aspoň se dobře najíme v místní restauraci. Netušíme, že naposledy.

Ráno vyrážíme po D010, úchvatným pohořím národního parku Karagol Sahara. Krásný asfalt a plno nádherných zatáček lemuje příroda neskutečného charakteru, na který nejsme zvyklí. Užíváme si ten neskutečný zážitek, kdy krása střídá nádheru. Projíždíme taky malými chatovými oblastmi, kde najednou u silnice na nás mávají místní lidé, ať zastavíme. Trošku nám trvá než zabrzdíme, ale otáčíme se. Tušíme, že nás čeká další zážitek. Samozřejmě se nás hned ptají odkud a kam jedeme, a co to máme za motorky, a tak odpovídáme na spoustu dotazů. Přikládají dříví do zvláštních kamínek před domem a zvou nás na jejich tradiční turecký čaj.  

S nadšením přijímáme pozvání. Silný turecký čaj s cukrem nás vždy nakopnul do dalších kilometrů. Nejen, že nás pohostili, ale obohatili nás vlastním kulturním programem. Zahráli nám na jejich národní hudební nástroj. Byla to jakási čtyřstrunná mandolína v elektrické variantě. Druhý chlapík, s méně opečovaným chrupem, se pustil do zpěvu. Byli jsme vděčni za jejich pohostinnost, a tak jsme je ocenili uznalým potleskem. Smáli jsme se ještě pár dlouhých kilometrů.

Po pár hodinách jízdy přijíždíme k turecko-gruzínským hranicím v Turkgozu. Tranzit do Gruzie končí. Máme najeto 3500 km a jsme plni dalších očekávání. Gruzie, velký malý Kavkaz. Tam nás čeká to pravé dobrodružství a cesty, které skýtají nejen nebezpečí, ale také nádhernou, okouzlující přírodu plnou příběhů místních lidí. Co jsme zažili na Kavkaze se dozvíte v dalším dílu.

Naše videa můžete sledovat na https://www.facebook.com/BMWGS1200CZ/

Autor: Martin Škaroupka

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE