Blackround - Kavkaztrip 2013

Ke každému delšímu výletu patří přejezdy, nejlépe ty dálniční. Ne že by to byla taková sranda, ale je to nezbytné a nás letos čekal přejezd dlouhý skoro tři tisíce kilometrů do jedné z cílových zemí – Gruzie.
Vyjíždím z Brna asi kolem deváté hodiny. V deníčku mám napsáno „po kalbě“, ale zaboha si nevzpomenu kdy a kde a s kým. V plánu je se setkat s Honzou na první benzince za Budapeští kolem jedné hodiny. Ve čtyři se konečně setkáváme a zdobíme motorky nezbytnou výbavou na každou cestu, nálepkama. Pokračujeme dolů na Srbsko a nocleh volíme na plácku za pumpou, kde už má rozložený svůj stan Jacek. Cestuje na jakési Suzuki, motárdu a má prý už teď solidně naklepanou řiť. To se má na co těšit, jede až do Turecka. Dáme pár pivek z plechu a ještě dlouho kecáme. Každý správný Srb, má Yugo!
Ráno nám Jacek ujíždí se slovy, že ho stejně dojedem, nedojeli. Jedeme pořád po dálnici a sem tam děláme pauzu na tankování a jídlo. Dopřáváme si Srbský McDonald, no je to stejnej kentus jako u nás takže si od toho zase dám na chvíli oraz. Pauzičky na jídlo zapříčinili to, že už poměrně pozdě v noci bloudíme v Plovdivu a hledáme cestu do Turecka, protože slovo Turkey na cedulích tu asi neznají. Nocleh dnes bude opět na pumpě, respektive na luxusním plácku za stromy za pumpu. Přibývá německých aut.

Je třetí den a dnes musíme dojet za Istanbul. Na hranicích je dost poměrně pěkných celnic a mají tady hodně veget. Celníci kolem nich skáčou a „snědý němec“ v mercedesu se taky najednou nezlobí. Úsměv, razítko a vítej. Poprvé vjíždíme do Istanbulu a i přesto, že se pohybujeme po předměstí je ve všech snad 10ti pruzích provoz jak na prvního máje. Zde je nutno se přiznat, že ani jeden z nás netušil jak, kde a komu se platí mýto za turecké dálnice, takže jsme všechny mýtnice nadrzo projížděli za zvuku sirény. Hned po přejezdu do Asijské části po jednom z mostů si nás, jak jinak než po zaznění sirény, vzal bokem policajt na dvanáctce Géesu. Hm tak to bude mastný za všechny ty neplacený průjezdy. Policajt se zeptal něco turecky a po našich nechápavých pohledech a zamítavou odpověď na otázku „Turkyš?“, nás raději pustil. Ještě, že tak. Cestou na Izmit zahlédneme dole pod dálnicí parádní park, takže je jasný, kde dnes budeme spát. Večer v hospodě, mno teda spíš v takové klubovně se zahrádkou pijeme první turecký čaj. Pivo nemají a tak to jistí krámek vedle. Nicméně, jak se dalo čekat, pivo nám hned zakazují. Všude posedávají chlapíci, hrají hry a pijí čaj. Zřejmě jsme tu jediní kdo má na to pivo chuť.

Navečer jsme zajeli s motorkama až na konec parku k moři abychom nevzbuzovali rozruch. Všude okolo ještě posedávaly rodiny s dětmi a grilovali maso. Ráno nám majitel krámku udělal sendviče s domácími rajčaty a my vyrazili na cestu. Dnes si cestu pořád rovně, ozvláštňujeme odbočkou na bíle značenou trasu přes hory. Je to rozdíl zase zatáčet a Honzově Afře se to nejspíš moc nelíbí a začne za jízdy chcípat. Na nic nepřicházíme a tak pokračujeme krásnou silnící kroutící se přes hory k městu Kastamonu. Utáboříme se nad městem na poli kus od silnice.
Ráno snídaně z obchodu a průjezd vcelku pěkným Kastamonu. Domorodci jsou zřejmě náležitě hrdí a všichni se ptají, jak se nám ve městě líbí. Směřujeme na Samsun, ale hlavní tahy jsou strašná nuda. Místní nechápou, že nechceme jet po úžasné dálnici, ale přes hory. Furt ukazují „bad route, highway sir, the best“. Ale právě v malých městech a vesničkách se člověk trochu seznámí s místní kulturou. Kebab je najednou levnější, čaj je pro hosty z ciziny zdarma a na další nás obyčejně zvou chlapíci, kteří se s námi dají do řeči.
Rozdíl oproti přesouvání se po hlavních tazích je obrovský. Bohužel, Turecko je pro nás jen tranzitní zemí a tak není čas se tu moc zdržovat, což je škoda. Cesta přes hory byla sice krásná a končila menším offroadem v podobě nedostavěné silnice, ale překvapení bylo na samém konci, kde asi v délce pěti kilometrů ležela na zemi vrstva snad čerstvého asfaltu, který udělal z motorek velké černé skvrny. Na první pumpě se nás ujali chlápci a naftou nám začali mašiny čistit. Nechtěli nic, ještě teď tomu nevěřím. Cestujeme po severním pobřeží Turecka, ale Černé moře je vidět poprvé u města Samsun. Nocujeme na pláži a pozvání na čaj proběhlo také.

V noci bylo strašný vedro a hlavně vlhko, takže jsme se ani jeden moc nevyspal. Už jsme skoro na hranicích a zase nemáme to nejdůležitější, nálepku na kufr! :-D Obejdeme pár obchodů, ale nikde nic.

Je šestý den a jsme na Turecko-Gruzínských hranicích. Utrácíme poslední peníze za něco k jídlu a najednou přijíždí malá motorka s ještě menším řidičem a parkuje vedle nás. Seznamujeme se s velikým sympaťákem Shinem z Tokia. Je na cestě už tři roky a už se přes Rusko vrací domů. Zkoumáme podle nálepek, kde všude byl. Původní plán spát na pláži u celnice se mění a bereme společně hostel v Batumi. Jsme zvědaví na jeho vyprávění, protože toho musel vidět a zažít víc než dost. Shin nachází hostel D’Vine, který jak se nakonec ukáže, vlastní velice sympatičtí manželé Daniel ze Seattlu a Nina, kterou si tu vzal. Jestli budete v Batumi, tak to rozhodně zkuste, stojí to za to.

Ráno ještě společně se Shinem vyrážíme na snídani. Daniel nám doporučil podnik, ve kterém si máme dát místní specialitu – Adžarian Kačapuri. Je to v podstatě chlebová placka, ve které je směs sýru vajíčka a másla. Je to vynikající, ale sníst celé se to nedá. Shin zůstává a zjišťuje podrobnosti o vízech na další část cesty. My se loučíme a vyrážíme směle do Gruzínského provozu, který občas připomíná pokusy o vraždu na čtyřech kolech. Po pár desítkách kilometrech hustého provozu konečně vjíždíme do hor v oblasti zvané Svanetia. Konečně to, na co jsme celou dobu čekali, kamera je zapnutá skoro pořád a foťák cvaká také téměř nepřetržitě. Ostatně toto se až do vjezdu do Ruska téměř nezmění. Cesta není až tak dlouhá, ale plná zatáček kde by se člověk s radostí rozkochal, takže do Mestie dorážíme až po osmé večer. Město je díky své snadné dostupnosti plné českých ale hlavně polských turistů, které sem vozí maršutky po desítkách. No, a protože jsme asi větší atrakce než maršutka, dávají se s námi do řeči. Pozvání na párty od party Polek, nám překazí pan domácí a nám nezbývá než vzít za vděk nabídkou louky od místňáků.  Ale byla to krásná louka a zadara.

Ráno jedeme až kolem jedenácté do centra na snídani a dál směrem, no vlastně jedinou cestou, do Ushguli. Silnice končí už po dvou kilometrech a dalších 120km se neobjeví. Člověk si tak jede ve stupačkách, hustej adventure,  říká si…a pak ho málem předjede starej tranzit. Gruzínci se tu s tím nemažou a na terén jsou zvyklí. 

Usghuli je vesnička obklopená horami ve výšce přes 2 tisíce metrů. Okolní kopce jsou zelené, plné ovcí a nad tím vším září bílé vrcholky téměř pětitisícových hor. Všechna ta krása se ovšem nejlíp vstřebává s pivem v ruce. No a kde jinde než v místním baru, kde jak jinak, potkáváme Čechy z Mestie.  Místňáci sice trochu koukají, když až k němu vyjedeme na motorkách, protože cesta je spíš hodně úzká a kamenitá pěšinka, ale pan majitel nás vítá s otevřenou náručí. Dopijem a já vyrážím napřed udělat ještě pár fotek a z ničeho nic, zase parta Polek. Řidič jejich maršutky se ožral a všichni čekají, až vystřízliví natolik, aby aspoň nastoupil do auta.

Necháme se taky ukecat na jedno a kolem páté konečně vyrážíme. Cesta dále stoupá až do sedla ve 2600 m.n.m. Bohužel už se dost zatahuje a tak jsou vrcholky hor v mlze, foťáku ovšem odpočinout nedávám. Ještě dlouho sjíždíme do údolí, na cestě ani živáčka, jen pár jeepů v protisměru. Listí už začíná žloutnout a to je teprve půlka Srpna. Potmě a s prázdnými nádržemi přijíždíme do Lentekhi, za poslední peníze bereme benzín od týpka, co ho stáčí na zahradě z obrovské nádrže a potom nás místní zavedou k pramenu na okraji města. Je tu altánek, kde se pohodlně ubytujeme a přečkáme noc. Ještě že tak, protože v noci příšerně prší.


Musíme najít benzínku, kde berou karty, nebo alespoň dolary, protože jsme jinak bez peněz. Tu nacházíme až v Kutaisy kam dojíždíme už jen na výpary. Počasí se opět horší a po cestě vydatně zmokneme, schováváme se kousek před Borjomi na zahrádce restaurace. V Borjomi na náměstí si nás odchytne chlapík s nabídkou ubytování, neodmítáme, protože dnes sprcha a postel bodne. V rodině je i pár malých dětí a z motorek jsou nadšení. To, že si na ně můžou i sednout udělá velikou radost nejen jim, ale i rodičům. Druhý den je i kousek svezeme.

Dnes je v plánu vidět skalní město Vardzia a překročit hranice do Arménie. Cesta vede po hlavních tazích a provoz je příšerný. Těsně před odbočkou na parkoviště u vstupu dáváme v restauraci šašlik a potkáváme Kárla z Kalifornie. Cestuje sám kolem světa, ale trochu jinak než my. Z pronájmu bytů zaplatí každý měsíc letenku a letí. U oběda příjemně pokecáme o motorkách a všem možném. Kárl prý jezdil dřív motokros a dokonce má České předky. Vardzia je v obležení turistů a tak jen vyjedeme ke vstupu, odkud nás bleskově vyprovází ostraha a my rovnou pokračujeme dál, do Arménie.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE