S Buellem v Provence
Text: Radek Fiala | Foto: Radek Fiala | Zveřejněno: 19.4.2013 | Zobrazeno: 17 512x
Provence není jen kraj levandulových lánů, které stejně neuvidíte, vydáte-li se tam, jako tentokráte já, z jara. Tentokráte jsem vyměnil procházky městy a vesničkami spíše za přírodní scenérie hor, národních parků, rezervací a relaxování na místech absolutně opuštěných turisty...
Kapitoly článku
Kličkovaná s deštěm

Alpská klasika
Když je ráno hezky, to se to vstává. U snídaně zodpovídám paní domácí prvné sérii otázek odkud, kam, jak to, že sám a jestli mi nebude smutno, o čemž se dále nebudu zmiňovat, ale jak jsou cestovatelé zvyklí, bylo to úvodním námětem každého setkání. Jen s rostoucí vzdáleností od Prahy úměrně rostla intenzita překvapeného výrazu ve tvářích. Abych to zkrátil, na optimismu mi toho dne dodal ještě včasný sjezd z dálnice u Innsbrucku, což znamená úsporu na mýtném za průsmyk Brenner. A jako bonus obdržíte první pořádnou porci aplských zatáček pro natěšenou duši motorkáře.Nad italským Trentem se táhne horská silnička se spoustou vyhlídek, přímo ideálních k posvačení. Stejného názoru byl i místní farmář, který se závratnou rychlostí přiřítil z kopců, pustil tranzistorák, přisedl si na lavičku a kochal se výhledem na hrad a vesničku Aldeno v údolí. Při pohledu na něj jsem si vybail filmové putování Alvina Straighta na zahradním traktůrku. Jen v Iowě určitě nemají takovéhle kopce.
Nad protější horou visel černočerný mrak a evidentně mohutně bouřilo. Hrom se rozléhal přes údolí a doufal jsem, že při prostém vyhrožování i zůstane. Mimo hlavní cesty jsem se propletl až k jezeru Lago di Terlago nedaleko Trenta, poprvé vystavěl prastarý stan a v minutě usnul v kempu obsazeném jen dvěma dalšími obytňáky.
Vedro
Ráno jsem ještě vesele kličkoval mezi vinicemi spolu se stovkami dalších motorkářů. Ti kolem jedenácté obsypali všechny stíny pod slunečníky na zahrádkách pizzerií a chladili se orosenými nápoji. Já se ale potřeboval přesunout dál na jih, přes pekelnou část kolem Lago di Garda a rovinatý sever Itálie až k dalším horám. Tentokrát se mi docela dařilo vyhýbat se dáĺnici a přitom se neplácat pořád padesátkou. Stačí si uvědomit, že nekonečné úseky omezení na padesátku neřeší vůbec nikdo. Dokonce i policejní auta jedou ve štrůdlu značně porušujícím povolenou ryhclost a nezdá se, že by se tomu někdo divil.Kolem dvanácté se chystám k obědu, ale pizzerie najednou nikde. Předlouhé pláně, občas vesnička postrádající známky života se zabouchnutými okenicemi a neustále stoupající teplota. Když jsem konečně uspěl, na venkovní zahrádce jsem únavou usnul s nedopitým pivem v ruce. Jako jediného hosta mě tu nechali klidně vyspávat a den se líně přehoupnul do odpoledne.
Za Alsenem začínají první vinice, kopečky a vzduch mezi horami je konečně chladnější. Udělal jsem ovšem navigační chybu a až téměř k pobřeží se kodrcal po silnici, kterou jako by někdo uplácal dětskou lopatičkou. Zbývalo probít se pobřežní zástavbou, najít kemp a projít si rozsvícenou pobřežní promenádu...
Zával
N

Původní plán počítal s přejezdem Colle di Tenda do Francie. Úspěšně jsem tedy minul ceduli zakazující sem vjezd a na oplátku mě úspěšně minula i policejní hlídka, evidentně na zákaz nedohlížející. V polovině stoupání jsem však potkal německou motorkářku na starém GS, která se mě od dalšího pokračování pokusila odradit. Kousek pod vrcholem prý spadl na silnici kus hory, sníh a kdo ví co ještě. To jsem si nemohl nechat ujít a za chvilku si mě fotí pár z Finska a Izraele, nevěřícně ostřící na můj ryze silniční motocykl ve sněhové závěji na konci cesty, která rozhodně silnicí nebyla.
Chvíli jsem váhal, zda by se na pověstném baworáku dalo přejet těch pár metrů sněhu na druhou stranu kopce, ale sjezd po kamenitých serpentinách na druhé straně by byl asi i na něj moc. Vyškrábal jsem se ještě kousek výš k vrcholové pevnosti a pohlédl na ten těžko popsatelný prostor kolem. Cesta do Francie se kroutí někam do hlubiny, všuce kolem zasněžené štíty, mizející v několika řadách v modrých dálkách. Zase si na chvíli připadám jako na vrcholu světa. A nikde nikdo, jen chátrající zdi německé vojenské historie a pár havranů, co si se zvědavými pohledy nenápadně brousili zobák o kamenné římsy.
Buell naštěstí po znervózňujícím zaváhání naskočil a francouzskou hranici jsem toho večera pokořil tříkilometrovým jednosměrným, notně strašidelným tunelem hluboko pod pevností. Následující kilometry dále na jih přes Saorge a Sospel jsem si do mapy zaznačil jako Buellisticky úžasné. Někdo by je měl zahrnout do světového motorkářského průvodce, protože v těhle zatáčkách si snadno připadáte jako na carvingových lyžích.
Pryč z jihu
Na balení rozhodně nejsem talent. Než jsem popáté zavřel ten samý kufr, uběhly neuvěřitelné dvě hodiny, bylo osm a vedro. V kombinaci s jedničkovými zatáčkami kousek od moře nic moc. Nad výhledy ze Sainte Agnés – nejvýše položené historické vesničky - se nejeden turista rozplývá, ale po horských scenériích je to trošku nuda. Co je hlavní, mám pocit že už je snad pětačtyřicet stupňů a já se musím prodrat až dolů do města pro benzín a zásoby.K dalším vesničkám Peille a Peillon, vychvalovaných v průvodcích jako turistovu nutnost, vedou tisíce těch nejmenších zatáček po obvodu skal v kombinaci s často rozsypaným kamením a šíleným stoupáním. Nechápu jak tohle vzduchem chlazená motorka přežila.
Poslyšte jedno doporučení. Až se budete rozplývat nad knižním průvodcem a naplánujete si procházku všemi horskými vesničkami k obdivování vší jejich malebnosti, typických řemesel a kdo ví čeho ještě, vzpomeňte si na následující – všude to vypadá stejně. Kamenné domky, veškeré využitelné místo věnované restauračnímu byznysu a pekelné vedro. Je mi horko už jenom při vzpomínce, jak jsem stanul na konci jednoho stínu a ve vší vážnosti se psychicky připravoval na přeběhnutí do další, pár metrů vzdálené tmavé uličky přes prosluněné, vydlážděné prostranství. A hlavně – mimo sezónu tu není vůbec nic. Pár zmatených němců z karavanu a jeden domorodec s malým pásovým transportérem, kterým řeší zásobování v městečku, jehož 98% uliček tvoří schody.
Co nejrychleji mizím na sever přes Luceram a Col di Turini. Podruhé se setkávám s německou motorkářkou, moudře pohledíme do map a v nejbližším městečku prohodíme pár cestovatelských historek u kávy. Vyprávím o vrcholové pevnosti na italských hranicích a oplátkou se mi dostává upozornění, že můj plánovaný nejvyšší průsmyk bude z jara ještě jistě zavřený. Má to nějakou logiku, dokonce i v mapě to píší, ale má mě to odradit?
Aniž bychom se domlouvali na další cestě a ačkoli jsem vyrazil později a žádné GS nepředjel, dorazí za mnou bawor ještě toho večera do stejného kempu (za 10E) v Saint Martin Vésubie. Na klikaté značení silnice má zřejmě spadeno každé motorkářské oko, nezávisle na stylu a výhružkám v mapě.
Po rozbalení tábora jsem vyjel kousek nad město a užil si romantickou večeři ve dvou, na zábradlí vyhlídkové zatáčky. Já a americký dvouválec, pochopitelně. Před spaním jse si pak čistě ze sportu vyjel na nejbližší průsmyk, prošel se městečkem a příjemně vysílen odpadl do stanu...
V národním parku
Průsmyk Saint Martin je parádní cesta, kde budete úplně sami. Bohužel tu není ani žádná pumpa, jen pozůstatky zrezlých stojanů s cedulí ve francouzštině, kterou nemusíte umět pochopit, aby vám došlo, že navigace lhala. Passo jsem si tedy dal se zuřivě zářící kontrolkou počtvrté, k automatické pumpě do výchozího bodu. A znovu jsem si závazně slíbil, že na kufry pro příště přidělám alespoň dvoulitrový kanystřík poslední záchrany.Cesta na sever, kolem italské hranice, vede národním parkem Mercantour. Zdejší krajina je důvodem, proč jsem cestou na Col de la Bonette strávil většinu dne. Každá zatáčka láká k zastavení, kochání a vybalování foťáku. Nemohu jen tak s kolenem na silnici minout kaskády vodopádů s osvěžující vodní tříští, opuštěný kemp, mezi jehož chátrajícímí domky vede jediná silnice dál na vrchol, celé lány barevných květů a scenérii klikaté silnice daleko pode mnou.
S r

Cestou dolů je k neprozkoumání pár zavřených historických vojenských objektů. Naopak zkoumavě si mě prohlíží už několikátý svišť, kousek od silnice. Ti bez výjimky vynikají ve hře na schovávanou před mým teleobjektivem. V zápětí už podle zvuku motoru poznávám blížící se německou motorkářku na starém GS a počtvrté už se ani neloučíme s tím, že se ještě uřčitě uvidíme. Neviděli.
K večeru přijíždím do Barcelonette a stavím na strategický nákup zásob, i přesto, že nade mnou visí černočerná houba nasáklá vodou a sem tam si jen tak pro větší děsivost zahřmí a zablejskne. Smrt hlady je horší vidina, než utonutí. Mezi drobnými kapkami prchám proti směru mračen na západ o údolí dál a večeřím s výhledem na bouří bičovanou vzdálenou krajinu. Ten večer jsem si dal v opuštěnmém kempu na konstrukci stanu obzvláště záležet, využil všechny kolíky a stavbu ještě zavětřil vlastním motocyklem.
Lov na sviště

Svišť tu koukal z trávy každou chvíli. Někdy se zvedl jako surikata, jindy přikrčil za kus

Pod kopcem doprava navazuje další stoupání na Col de Champs. Kousek pod vrcholem jsem se hodinu válel v trávě, fotil pole žlutých květů a studoval mapu. Neprojel ani cyklista. Na vrcholku jsem vyčkával, zda zajdou fotce překážející mračna, a na obzoru stále nikdo. Klidně bych mohl kempovat v zatáčce a společností by mi byli zase jenom svišti. Zkusil jsem si na chvíli lehnuot doprostřed silnice, ale ani to žádné vozidlo nepřivolalo. Kde byl toho dne Murphy?
Poslední etapa dne míří ke kaňonu Verdon, pro změnu svižnými dlouhými zatáčkami. A ta večerní ostrá projížďka před spaním, kolem severní strany kaňonu, byla už jen čistě sportovní záležitostí.
Mračna nad kaňonem
Z rána jsem se vydal kolem kaňonu jižní cestou. Rozhodně nejlepší výhled je mezi dvěma delšími tunely hned na začátku trasy. Musíte jen trefit to malé parkoviště, spíš takový výklenek. Verdon je skalnatý kopec, v němž živly přírody a dostatek času způsobily rýhu tak velkou, že tudy právě s ohlušujícím burácením cvičně proletěla vonejnská stíhačka a tam, kde se řeka mizí za skalami v ostrém úhlu, vyletěla o pár kilometrů výš a definitivně se ztratila v mracích.Na vyhlídce v nejvyšším bodě jižní trasy čekám, až přejdou mraky. Vzhledem k rozloze prostoru pode mnou by díra v mracích musela býti značná a člověk nemusí být zdatným počtářem, aby mu po půl hodině došlo, že dnes to nevyjde. Aspoň je tu příjemný chládek a ne pětatřicet, jako minulé léto.
Jelikož mraků spíše přibývalo, mířím dál na západ. Nad turisty okupovaným Moustries už z mraků začíná výnamně krápat, ale nic většího se ten den už nespustí. Přesto mám namířeno rovnou do dalšího plánovaného bodu v mapě – vesničky v Luberonu, kde se teprve nedávno začal probouzet zastavený čas.
Při průjezdu několika měst mi bylo divné, že si všichni vyšlapují jen tak v šortkách, ač mě je v několika vrstvách triček a motorkářském ohozu v dopravní zácpě pořád zima. Toho odpoledne jsem ulehl s nevysvětlitelnou horečkou, zimnicí a všeobecnou únavou. Štěstí, že jsem se zrovna měl setkat v malém hotýlku s otcem, též cestujícím na vlastní pěst.
Po stopách Petera Mayla
Probouzím se v Oppéde les Vieux a je mi překvapivě dobře. Po dlouhé době stanování a ranního rozlámání příjemný pocit. Nevím co je za den, nikde nezvoní telefon, sluníčko šplná po protější zdi úzké uličky a svět jako by se ze všech sil snažil tvářit příjemně.Při snídani si necháme doporučit nejhezčí vesničky v okolí a vyzvídáme zajímavosti. Jednoznačně vítězí ranní trh ve městě Apt. Trh je neopakovatelnou směsicí vůnů, barev a chutí. Za nezbytnými řadami prodejců cetek a triček je to pravé jádro provensálského trhu.
Snědý chlapík u převelikého pultu se salámy a klobáskami mnoha barev, vůní, tvarů, obalené bylinkami, slámou či plísní, hubené a zatočené či tlusté a krátké tak akorát ke svačině. Všechno stojí balík peněz. Vedle pult plný tvrdých sýrů, kde právě usměvavý prodejce odkrajuje z velkého kola další trojúhelníky. A dál zase stoly s vyskládanými zavařeninami, stoly plné pytlíků koření nebo pult se vším možným, co se podařilo vytáhnout z moře. A samozřejmně bezpočet zelinářů s melouny, paprikami, mrkví a trsy česneku.
Někteří mě s foťákem od svých stánků odhánějí, jiní přímo pózují s širokým úsměvem a občas dostanu i něco k ochutnání.
Odpoledne věnujeme doporučeným vesničkám Luberonu – Bonieux, Lacoste, Menerbes, Guld, Roussillon a Gordes. Siluety středověkkých osad, přilepených na úpatí kopců, obklopené vinicemi či řadami levandule, přesně tak si asi lze představit typickou Provence. Kamenné domky s modrými, či levandulově fialovými okenicemi lemují úzké, často velmi strmé uličky s kamenným dlážděním. Většina vesnic má na nejvyšším místě hrad či opevněný kostel, od něhož se kdysi směrem dolů obydlí postupně růzrůstala. Osady byly kompletně obklopeny hradbami proti nájezdníkům. Dnes je tu spíše mrtvo, žijí zde jen občasné obchůdky se suvenýry a častější restaurace. Sem tam proběhne kočka, nebo pospává ve stínu unavený pes. A všeobecně se čeká na turisty.
Na stinném plácku na kraji Ménerbes se desítky místních věnují hře pétanque. Hrají staříci v košilích, kšandách a rádiovkách i mladíci v barevném tričku. Taková hra je vážná věc. Na značeném místě hráč dlouze zaměřuje, rozmáchne se a spodním obloučkem hází kouli mezi ostatní. Všichni obstoupí nastálou situaci, přešlapují, ukazují, měří pohledem a vášnivě diskutují s širokými gesty o tom, čí koule je blíž cílové značce. Nepochopil jsem, jak si je poznají, ale každý si nakonec tu svou zvedne ze země magnetem na provázku. A hraje se znovu.
Nedaleko značně fotogenického městečka Gordes, známého mimo jiné z filmu Dobrý ročník, je areál obnovených kamenných domků dřívějších zemědělců – Village Borries. Z placatých kamenů se rolníkům kdysi dobře stavělo pouhým skládáním na sebe, a tak jsou zdejší obydlí a chlévy pečlivě klenuté do kopulovitých tvarů. Je zajímavé udělat si představu, jakým způsobem a v jak malých místnostech se dříve žilo. Ale věda tvrdí, že lidé nebyli tak vysocí, jako dnes...
Hra s camargským býkem
Ráno stoupáme vysoko po strmé uličce až ke kostelu, nejvyššímu místu Oppéde. Většina domků kolem je pobořených a zarostlých, ale najdou se i příbytky evidentně obydlené, opatřené televizní anténou. Díky informačních tabulím o historii obce je jediná zdejší ulice zároveň naučnou stezkou. A nejen pro francouze, neb jako jedno z mála míst má Oppéde informační popisky i v angličtině.U snídaně jsme domácím pochválili tip na trh v Apt a dostali další na býčí hry v Sainte Maries de la Mer, kam máme právě namířeno.

Klid v Camargue
Už samotné probuzení v Camarque je úžasně relaxační. Za dveřmi na terasu se prochází koník, v kanále, oddělujícím pastvinu od hotelu, cosi plave, na jezeře v dáli postává pár plameňáků a všude kolem poletuje a prozpěvuje spousta ptactva.Dopoledne objíždím celou podkovu chráněného území kolem řeky Rhony. Nejraději bych se někam natáhl a lenošivě pozoroval život kolem, ovšem mimo silnici je všude neschůdná bažina, navíc oddělená od cesty vodními kanály. Z pozice stojícího jezdce pozoruji bílé camargské koně, jak se líně procházejí vysokou távou, v bažinách hledající potravu skupinky plameňáků a spoustu jiných švitořivých druhů ptactva.

Fotografů je tu spousta. Mnoho profíků s půlmetrovými skly a obrovskou trpělivostí číhá celé hodiny. I já jsem se se svou dvoustovkou pokoušel o pár plameňáků, ale zázračných kombinací osamoceného ptáka blízko břehu za slunečného svitu se příliš nenaskytlo. Příště to určitě chce víc času a milimetrů ohniska.
Kolem hlavní a vlastně jediné silnice od moře je vystavěno bezpočet ohrad, kde líně postávají světlí koníci pod reklamními tabulemi, lákajícími na projížďku. Teď z jara nabídka mnohokráte převyšuje poptávku a koníci vypadají v malých vydupaných výbězhích značně deprimovaně.
Odoledne ve městě ožívá trhem, kde se sjedou všichni vetešníci z okolí a nabízejí poklady vyklizených půd a sklepení. Vášnivý sběratel tak může pořídit starodávné výtisky knih, dlouhohrající desky dávno zapomenutých interpretů či rukodělné výtvory hraničící s uměním.
Horská deprese

Toskánsko na špatném místě
Snídám a hledím přes terasu restaurace na velké cákance vody, tříštící se o motorku. Dneska to nebude nic moc. Asi hodinu se oblékám do všech vrstev nepromoků a chvátám po dálnici nad Nice, kde se opět ukáže sluníčko. Přes Col de Braus a tunelem mířím zpět do Itálie do dalšího černočerného mraku. Který spustil přesně ve chvíli, když jsem se chtěl vyvětrat ze zapařených nepromoků. Parádní plavák se netvářil, že by chtěl v zápětí vyrazit obšťastnit někoho o pár pohoří dál, takže jsem si znovu nacvičil oblékání své kosmonautické výstroje.