Route des Grandes Alpes a spol.

V pondělí nás čeká to hlavní a už začátek plní očekávání, silnice D71, tedy zkratka z Ugine do Beaufortu přesně plní pravidlo, že vedlejší silnice jsou mnohdy zajímavější, než ty profláknuté. Od rána je teplo, ale pořád věříme, že s nadmořskou výškou se to změní..jen nám nějak nedochází, že už teď jsme dost vysoko. Silnice je ideální spíše na motardy a utáhlé pomalé zatáčky dost vyčerpávají, ale po ránu plni energie si to ještě užíváme, potkáváme jen krávy a kocháme se výhledy. Silnice 925, tedy už ta správná je přece jen trochu širší a občas potkáme i motorkáře, ale proti Dolomitům pořád samota a pohoda. Stavíme na kávu u jezera Roselend, které se až kýčovitou nádherou těžko popisuje, podobné výhledy nás však čekají celý den. Až trochu závidím těm, co nejsou líní a projdou tyto místa i pěšky 😊.

Po dalších 30 km potkáme první větší městečko Bourgh-St-Maurice a ohromné lyžařské  středisko Les Arcs. „Velká cesta“ ale vede k dalšímu známému středisku Tignes, to jsem si kdysi vybral jako vysněné k lyžování ve Francii. Na vlastní oči mě ale trochu zklamalo, samé velké panelákové hotely a vlastně žádné centrum, fotíme lanovky a hezkou přehradní nádrž. Další středisko, kde se jely olympijské závody i MS v lyžování je Val d Isére a tam se nám líbí mnohem víc. Nad městem ale už leží Col de l'Iseran! Tedy nejvyšší průsmyk (2770 m), čili průjezdná silnice v Evropě a největší cíl tohoto dne, i když na této trase se dá skutečně stavět a kochat pořád. Na vrcholu je trochu rušněji, ale na to, kde jsme pohoda, takže cca. 30 motorek a 20 kol na vrcholu… nesrovnatelné s podobně známými místy jako Stelvio nebo Glocner, kde jsou kromě stovek motorek i stovky autobusů ☹. Zde je ve skoro 3000 metrech sice sníh, ale také přes 20 st. Celsia. Průsmyk byl samozřejmě několikrát součástí i Tour de France, stejně jako další průsmyky po cestě. Dalších 150 km jedeme po těch nejvyšších vrcholcích, po kterých se v Alpách jezdit dá. Následují Col du Télégraphe, Col du Galibier (2645 m) a nižší Col du Lautauret (2058 m), který nás už přivádí do místa ubytování do města Briancon.

Z Galibieru jsou asi nejhezčí výhledy a pán v prodejně suvenýrů umí několik vět česky, údajně jen protože, že se byl podívat v Praze .. neuvěřitelné. Asfalt kvalitní, zážitky ze zatáček a nulového provozu nepopsatelné. Lautauret je hned pod ním a prakticky si nevšimnete, že jste v dalším průsmyku, pro zájemce je zde malá Zoologická zahrada. V Brianconu už navečer při 30 st. popíjíme pivo při procházce městem a jdeme bydlet. Hotel je přímo v centru, parkování ve dvoře, tedy na dvoře je provoz motorek asi největší za celou cestu a vůbec netušíme, jak ráno odjedeme. Parkování koordinuje recepční a dává si záležet, takže s kufry v ruce přelézáme další motorky, abychom se vůbec vymotali. Ráno to dle očekávání prostě nejde, takže se svolávají postupně motorkáři a vzájemně se různě vyhýbají😊. najeto 270 km prakticky pořád v zatáčkách.

V úterý jedeme druhou polovinu Route des Grandes Alpes k moři. Z Brianconu stoupáme rovnou na Col d'Izoard. Tento asi nejznámější vrchol Tour de France s pomníkem na vrcholu je vzdálený 19 km od města s průměrným stoupáním 6% Celé stoupání je označeno milníky s označením výšky, vzdáleností vrcholu a průměrem stoupání. My motorkáři si toho nestihneme moc všimnout a do pocitů cyklistů pro které je to určeno se vžít nedokážu, kolo bych zahodil v první zatáčce, když ale vidíte ty kopce na vlastní oči a některé „šílence“ na kole předjíždíte, koukáte pak na Tour trochu jinak a ti profi šílenci podávají skutečně nadlidské výkony. V roce 2017 tu poprvé etapa dokonce končila. Klesání do Guillestre je pak dalších 30 km.

Vzápětí je opět stoupání na Col Vars, kde si pod lanovkami dáváme kafe a na vrcholu fotíme panoramata. Místo pomníku, kříže apod. tu stojí dvě kadibudky.. i tam jsme se vyfotili, jen o něco rychleji.. Silnice 902 se mění z neznámých důvodů na 900, ale stále jedeme po značené trase na jih směrem k parku Mercantour. Jen v tomto parku by se dal strávit další den ježděním, ale na to klasicky není čas. V Jausiers odbočujeme na Col de la Bonette (2 715 metrů), tedy 4. nejvyšší průsmyk po Iseranu, Stelviu a Col de Agnel. Cesta dále vede kolem Isoly přes národní park až do Nice (původní cíl trasy) či Mentonu, současného cíle Grandes Alpes. My však dojedeme pouze k průsmyku a objedeme smyčku kolem hory Cime de la Bonette(2802 m), což je oficiálně nejvyšší zpevněná silnice v Alpách a pokud se nepočítá Veleta ve Španělsku , která na vrcholu není zpevněná a je často stejně zavřená, tak i v Evropě.

Alespoň podle místních cedulí, my ale na Ötztal glacier road v Rakousku naměřili 2822 metrů, a i tam se chlubí nejvyšší silnicí v Alpách. I zde je na vrcholu sníh, jen v Rakousku byly stupně 3, tady bylo 27! dole pak už klasických 35. Jelikož chceme projet aspoň kousek i další legendární trasy-Napoleon Route, vracíme se zpět na Jausiers a Barcolenette. Čeká nás tak další průsmyk Col de la Cayolle. Velmi úzký a celkem rozbitý průsmyk s krásnou přírodou nám dal celkem zabrat a těšíme se na širší a rychlejší Napoleon trasu. Předtím ale ještě jedeme kolem krásného jezera Castillon, kde ale přes vedro nemáme sílu ani fotit. V Castellane bylo v plánu ještě muzeum Citroen, ale opět vzdáváme a těšíme se k moři. V tomto městě se napojujeme na Napoleonskou cestu, která kopíruje jeho tažení od moře, vylodění v Juanu, přes Cannes, Grasse, Gap až do Grenoblu, tedy od moře přes celou Provence až do Alp. Trvalo mu to 6 dní, nám by stačily alespoň dva navíc, ale bohužel, někdy jindy. Úsek Castellane-Grasse je však úžasný, neskutečně rychlý, plynulé zatáčky a rychlost, kterou jsme jeli jsem raději zapomněl. V Grasse, metropoli parfémů už provoz houstne a začínáme se kochat výhledy na moře, po několika hodinách, kdy jsme se koulovali ve skoro 3000 metrech nad mořem. Bydlíme přímo v Cannes, což samozřejmě znamená nejdražší ubytování po cestě, ale terasa, kde můžeme tančit, dobře, pít víno ze sámošky, pod námi bazén a moře kousíček. Jdeme se vykoupat, ochutnat gastronomii festivalového města (hot dog), projít centrum, přístav, uličku s otisky herců jako Belmondo a spol.  a oslavit na terase dosažení cíle. najeto 320 km.

 

 Středa je den Riviéry, tedy jediný den, kdy jsme s teplým počasím počítali. Pokoušíme se procpat zácpami silnicí podél moře. První zastávkou je milionářské středisko Antibes, kde je i známý aquapark a delfinárium. Zastavujeme u známé pláže pod hradem a jdeme se vykoupat na tomto až kýčovitém místě. Výhodou je, že motorku můžete odstavit u krajnice a moře je pár metrů od vás, bez složitého hledání parkování jste tedy na pláži s motorkou na dohled.

Odtud jedeme dále podél pobřeží do Nice, hlavního a největšího města Azurového pobřeží i departmentu Alpes-Maritimes. Parkujeme asi 200 metrů od moře na jednom z mnoha parkovišť pro motorky a jdeme rovnou na slavnou Anglickou promenádu, která je asi 5 km dlouhá a místy i 40 m široká. Po povinném vykoupání na pláži si kousek projdeme. Vidíme i smutné místo teroristického útoku z roku 2016, budovu opery a nejslavnější velkolepé hotely. Projdeme si i část úzkých uliček směrem do centra, ale na tak krátkou návštěvu je 5. největší město Franice velké až moc. Týdenní dovolená by zde byla jistě úžasná a do slova za všechny prachy. Nás však čeká další velký možná ještě exkluzivnější cíl, knížectví Monaco. Parkovat jsme chtěli někde u oceánografického muzea, což se nějak vzhledem k totálnímu chaosu dopravy nepovedlo, a tak motorky necháváme na chodníku u autosalonu. Čeká nás asi nejnáročnější procházka přes celé centrum, což je vlastně celý stát. Začínáme u knížecího paláce, kde si v krásném obchodu se suvenýry kupujeme pivo a v moto botách ve 40 st. Pokračujeme ke katedrále, kde je pohřbena kněžna Grace. Vstup měl být zdarma, ale nás tam nějak nepustili. Pokračujeme dolů do Monte Carla kolem známé tribuny F1, ikonického “závodního“ tunelu, Monackého autoklubu s výhledem na jedné straně na nejdražší hotely a druhé na jachty na moři. K naší radosti opět do kopce je asi nejznámější baráček tohoto státu, Casino. Tam nás kupodivu ochranka pustí a při pohledu a zřejmě nejen pohledu na náš stav nás ani nešacují. V kasinu se jdeme tedy nejdříve umýt na toalety a musím říct, že studená voda v umyvadle byl asi největší zážitek, přesto si prohlédneme hlavní sál i malou herní část s automaty kam mají vstup turisté. Chtěli jsme si symbolicky zahrát, ale minimum na výměnu žetonů je 26 eur a to nám za symboliku nestálo. Z kasina se projdeme zpět kolem divadla Princezny Grace a došouráme se do parku, stínu a k motorkám. Návštěvou Monaca jsem si splnil další dětský sen a přesto, že toto místo asi každý zná z filmů, těžko se dá popsat, musí se prostě vidět. Každý kousek města je zastavěný, hustota zalidnění je 19 000 obyvatel na km2. Přesto městem, tedy spíše pod městem vede čtyřproudá silnice, uprostřed města kotví jachty a ještě se mezi tím vším jednou za rok prohání formule 1. O tom, že 30% obyvatel tvoří milionáři a prakticky nic tu není „normální“ asi nemá cenu psát. Jen malá rada k suvenýrům, my si je nakoupili ve Francii s tím, že Monaco bude drahé, ale zde jsou mnohem levnější, třeba i to pivo ve stánku přímo u knížecího paláce bylo levnější. Například ale oběd v restauraci v Monte Carlu jsme kvůli velkému teplu nezkoušeli😊 Po přejetí hranic, které nepoznáte pokračujeme na Menton, město, které dříve patřilo právě k Monacu s krásnou promenádou. Máme ale už dost zácp, skútrů, které na nás troubí, protože zdržujeme a málo se cpeme do děr mezi auty a tak mizíme zpět do hor směr Sospel a Itálie. Nádherné serpentiny a průsmyky vlastně celou trasu až na Italské hranice kolem města La Brigue jedeme úplně sami. Bohužel je zde tak pusto, že ani pumpa není, resp. Za celou cestu snad jedna a máme z ní velkou radost. Přes veškerá naše přesvědčení o bezpečnosti jedeme až nahoru k hranicím cestu svižnou jízdou plnou zatáček pouze v tričku a teplota je stále na 30. Někdy se to fakt nedá..  Asi 20 km za hranicí v městečku San Borgo bydlíme v soukromí v pěkném domečku ve vilové čtvrti a těšíme se na Italské příznivé ceny drinků a obrovskou pizzu.  najeto 170 km, mnoho moc pěšky a něco málo temp v moři

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE