Route des Grandes Alpes 2020

Jak poznáte, že jste na Route? Podle cedulí, který jsou s různou hustotou rozesetý podél celý trasy.

Já jsem se na začátku lehce odchýlil a navštívil jsem Avoriaz, a hned mi to vzalo dech. Jak výjezd, kde jsou prima zatáčky, tak paraglidisti a výhled nahoře u parkoviště.

Při cestě zpátky si říkám, že se podívám do Chamonix k Augille du Midi. Byl jsem tam před lety a Mont Blanc mi nevyšel, tak třeba teď to vyjde. Cestou narážím na muzeum starých lanovek. 

Tak to mě zajímá, prohlížím to a říkám si, jak jsou lidi odvážný, do takovýho vajíčka se zavřít a jet s tim ve vejšce po laně.

U lanovky v Chamonix vidím na obrazovkách, jak jsou na hoře mraky a celkem jsem se rozhodoval. Když jsem se rozhoupal, že těch 65 éček za lanovku pustím, tak mi pani na přepážce řekla, že je nahoře hnusně a jestli to fakt chci a že to jede za minutu. Co to? Trochu mě tím zarazila a odradila.  No tak příště teda. Příště asi není potřeba se tak dlouho rozhodovat chlapče. Takže cesta lehce zpět a je to tady.

Col de la Colombiére. Kafe a bageta. Nádherný a jiný než jsem doteď viděl v Rakousku nebo Itálii.

Col des Aravis. Nádherný, baráky na střeše s břidlicí a scenérie hor se mi strašně líbily.

Col des Saisies. Pěkný. K večeru hledám, kde hlavu složit a cedule ukazuje další kemp Municipal. Kde, to už nevím.  Maník mi na recepci sděluje, že vypadám fakt utahaně. No to jo, ale taky spokojeně. Stavím stan, ukazuje se, že na debilním místě, blízko lampy, která byla maskovaná jako věc na zásuvky a která bude svítit celou noc. Jsem línej stan přemísťovat, takže to tak nechám, což nebylo úplně dobrý rozhodnutí. Vařím si yum yum a koukám, že kousek dál je taky motorkář, který jede sám a to na crosstoureru. Pokyneme si. 

Noc s lampou je teda blbá. Dávám si přes hlavu mikinu, ručník, stejně se moc nevyspím. Ráno vypadám jako opuchlá, živá věc. Na záchodech to zkouším spravit studenou vodou, což se moc nedaří. Než se vymotám a nabalím to všechno zpět, je zase 10. Já nic moc, ale počasí je jako vymalovaný. Nebe úplně bez mraků. Je nádherně. Jedu konečně směr Iseran, ale popořádku. Col du Méraillet. Tam bych mohl zůstat celý den a koukat na tu nádheru. Hory a jezero s nazelenalou barvou. Dal jsem si tam pauzu a tiše koukal.

Cormet de Roselend. Jsem v horách, na parkovišti jeden obytňák a jinak ticho a majestát hor.

Sesedám a užívám si to. Protože na silnici registruju namalovanýho obrovskýho motýla, tak si ho radši vyfotím, jestli se mi to nezdá.

Na tomhle místě chvíli pobudu a jedu dál. Ve městě se rozmýšlím co s obědem, a nakonec zastavuju a dávám mekáč. Jistota, která je všude stejná. Potřebuju dotankovat a na pumpě u obchoďáku mi automat kartu vyflusne zpátky. A to několikrát. No dobře no. Jedu k vedlejšímu obchoďáku, kde dokupuju vodu a nějaký drobnosti a zkouším tankovat. Karta akceptována, takže vzhůru do průsmyků!

Projíždím kolem přehrady u Tignes a registruju napravo nahoře hotely. Chvilku jedu dál a pak si to rozmýšlím a vracím se. Vracím se moc, až do starýho Tignes, a po úzký cestě se šíleným sklonem a serpentinama se štěrkem se deru nahoru do Tignes 1800 a dál do Tignes 2000. Cestou jsem udělal řidičskou botu. V serpentynách jsem předjížděl 2 auta a kamion a tak tak mi to vyšlo. Kamion byl v zatáčce a musel jsem Anetu hodně naklonit, protože jsem byl moc u něj. Jako napotvoru jela ještě naproti jiná motorka. Viděl to, protože viditelně zpomalil a uhnul. Ano, nadával jsem si, co jinýho. Tignes je fakt krásný, nahoře jezero, sjezdovky, hotely.

Akorát z toho stříkaj prachy. Jak z lidí, kterých tam bylo kolem jezera docela dost, tak hotelů. Chvíli jsem zůstal u jezera, zavolal domů a pak nasedat směr Val-d'Isére.

To je za chvilku. Projíždím městem, cesta se line nahoru. Zaujali mě tam kamenný sloupy u baráků, má to svoje kouzlo. A stoupáme na Iseran. Cestou se podívám dolů na Val-d'Isére, který se zmenšuje.

Jedu zatáčky, krajnice nejsou, Stoupám. Stoupám až do nebe. Furt stoupám. Sníh. Stoupám dál. Fotograf u silnice. A jsem tam. Col d'Iseran 2770m. Zastavuju, fotím samozřejmě tu ceduli, Anetu u cedule a rozhlížím se kde vlastně jsem.

Zašel jsem se podívat do baru, kde si kupuju 3 samolepky. Kaplička a kostel jsou zavřený, čemuž nerozumím. Proč jsou kostely a kaple zavřený, když mají být pro všechny otevřený? Kousek popojdu a koukám, ležím, koukám a nemůžu se nějak odtrhnout.

Z myšlenek mě vytrhne pár lidí, tak se vracím. Koukám, odkud jsem přijel. Trochu mě zarazí, že vidím lanovku, která vede ještě nad Iseran vlevo. V mobilu se dočtu, že vede do 3300m. Kouknu tím směrem a je tam dost sněhu a sjezdovky. To není vůbec špatný, musí to být bomba zimní ježdění v tom Val d'Isere sakryš. Popojdu si směrem k parkovišti a vidím, že se dá sjet až k tý lanovce a sněhu, takže na nic nečekám a jedu. Pecka je, že nikde nikdo neni. Je nádherně, slunce a ticho. Hraju si tam se sněhem, fotím a uvědomuju si, že vlastně nikam nespěchám. Házim karimatku na zem a dávám si sváču. Na střeše restaurace kousek ode mě pozoruju 2 sviště. Vidím je poprvý v životě a musím se smát, jsou úžasný. Chvilku se procházím k restauraci a brodím se sněhem. Je to úplná paráda.

Nevím jak dlouho jsem tam byl, ale asi dost. Pomalu sjíždím dolů, ale pomalu je správně, a co chvilku zastavuju a fotím. Vodopády, mega buldozer na sníh, údolí, je toho moc.

Na hraně údolí opravujou cesty trochu jiným způsobem než u nás, pro motorkáře dost horším. Normálně jedu štěrkem a to celkem dlouho. S naloženou motorkou jedu připosraně, připravenej si vystoupit, což se naštěstí neděje. Celkem unavenej hledám kemp a vidím ceduli na Camping Municipal de Ilaz, kterej beru za 8 eur. Kemp je pěknej, málo lidí, ticho, sprchy v kontejneru. Pohoda. Tak tenhle den byl fakt boží.

Ráno se dramaticky lepším v čase výjezdu a vyrážim o hodinu a čtvrt dřív než do teď. Neuvěřitelný. Pokračuju po D902. Col de la Madeleine mě moc nebere, takže více méně projíždím. Na stopce čekám na semafor a vedle mě se objevuje Crostourer /maník z kempu 2 dny zpět/ a povídáme se než padne zelená. To bylo docela fajn. Vpravo je obrovská pevnost, takový ty mega stavby, kde si představuju, jak za válečných dob to bylo narvaný chlapama a raněnejma. Dřív mě to bralo, teď si říkám, že to jsou spíš pozůstatky lidskýho nepochopení, nicméně majestátný to teda je.

Na Col du Telegraphe jsou pěkný slaměný figury a pokračuju na dál na Col du Galibiere. A tam je to zase pecka. Počasí přeje od rána, cesta je nádherná, to, že nejsou krajnice u cesty, už mě nerozhazuje a jenom si užívám výhledy na hory. Jdu cestičkou nad pas, kde opět trávím celkem dlouhou chvíli a fotím.

Pod průsmykem si kupuju další samolepky a další drobnosti v krámku, kde pán na mě spustí pár naučených českých slovíček a jedu dál. Sjezd z Galibieru je suprovej, pro motorku jak dělanej, rychlej, s pěkným asfaltem. Mám hlad jako vlk, takže na příhodným odpočívadle stavím a vařím ze zásob. Na Col D Izoard si vzpomenu na bráchu, protože tady probíhá natáčení. Pěkný exteriéry teda! Při cestě dál si všimnu cedule Highest road of the Europe, či jak to tam bylo, která se sice odchyluje od mý trasy, ale což přece. Odbočuju a cesta vede postupně do výšin na Col de la Bonette. Je to horsky pěkný, v takový výšce, kde moc vegetace už není. Vidím cestičku pro pěší na horu, tak odstavuju motorku a jdu. Na hoře je výhled, kterej stojí za to.

Kromě hor v okolí mě zaujme taky starší motorkářský pár, který je na výletě. Starší, no opravdu starý a vždycky se mi líbí, že i pokročilejším věku lidi cestují a jezdí. Sjíždím pomalu dolů a vracím se zpět na Route. Col de la Cayolle je fajn, ale já už jsem celkem vyřízenej a hladovej. Do kempu dojíždím večer, měl jsem celkem problém nějakej najít, ale nakonec cedule u silnice nelže. Kemp vedou takový polopankáči, je tam ale čisto, restauračka a klid. Stavím stan celkem s obtížema, po celodenní jízdě mě píchá v lopatce.  Nevím kolik kiláků jsem ujel, ale asi celkem dost. Pizza, na kterou teda čekám faktu dlouho a místní pivo přijde fakt vhod.

Ráno, jako rána před tím, je krásně. V plánu je dojet do Mentonu a vykoupat se v moři. Alpy už jsou jiný, pomalu klesám a nejsou to ty ostrý vrcholy, ale spíš zalesněný vysoký kopce. Je cítit, že se blížím k moři, příroda je víc živější. Asi i lidi, protože v jedný zatáčce na mě vyjíždí peugeot s nějakou paní a drtím to ke straně. Za několik kilometrů to samý, ale s lepší značkou, tentokrát porsche 911 cabrio s německou rz. To snad není možný. Ale je kamaráde. Líbí se mi tunýlky, kde visí netopýři hlavama dolů, a to že máte laděnej vejfuk je jim teda fuk. A tak bez dalších incidentů přijíždím slavnostně do Mentonu!

Dojel jsem do cíle, přejel jsem Route. Pocit je super, mám fakt radost. Pomalu se probíjím městečkem a parkuju u pláže. Je vedro, takže lovím plavky, ručník a šup na pláž, kde skoro nikdo není. Moře je super, odpočívám a užívám si slunce bez moto hadrů. Pomalu se rozmýšlím co dál. Napadá mě kouknout se po kempu v mobilu. 50 éček na jednoho a stan, no ty kráso. Koukám do mapy a říkám si, že když jsem tady, popojedu se podívat do Nice. To netuším, co mě čeká za dopravní nástrahy. Menton ještě šel, pak se začnu probíjet provozem Monte Carla. Místní policajti jsou celkem všude, až po jedný křižovatce si mě jeden okamžitě vyhlídne a staví. Chce všechny papíry a Green Insurance Card. HA. Ještě že jsem si ji nechal vytisknout. Tak proto. Ptám se o co jde, prý staví náhodně a taky lidi, co vypadají divně, což prý já na mý motorce jsem. Cože? Něco si píše do notýsku, že mě zkontroloval, vrací papíry a čau. No fajn, tak se mrknu aspoň do toho přístavu. Překvapuje mě, že můžu až úplně k těm megajachtám a není to hlídaný, což je ale fajn.

Poblíž parkujou Bentley, Porsche a další káry, mě spíš zaujme Enfield přestavěnej na kafáče.

Chvilku se dívám, jak se snaží zaparkovat nějaká jachta, kde na zadku jsou kluci s vysílačkama a něco blekotaj, loď se pomalu šoupe sem a tam a tam a sem. No popojedem. Nasedám zpátky a jedu směr Nice. A to byl teda očistec. Zácpy, zácpy, zácpy, proplejtačky mezi autama, zácpy a to až do Nice. Tam taky to samý. Takže hledám jak z města. Myšlenku se ještě vykoupat si dávám z hlavy pryč, to fakt už nejde. Zastavuju na okraji v obrovským nákupáku, potřebuju doplnit zásoby a taky přivízt nějaký presenty. Nákupák je tak velkej, jako jsem snad ještě neviděl, ve vnitř je to kombince Makra a Globusu. Seženete tam úplně všechno, od skůtru po rohlíky a u toho Vám udělají ještě manikůru. Láká mě potápěčská sada s ploutvema a šnorchlem, a vážně nad tím uvažuju, jenže já ji nemám sakra kam dát. Takže s lítostí ji nekupuju a věnuju se standardu. Po nákupu dotankuju a rychle ven z města hledat spaní.  To nacházím v Camping du Brec a je to paráda. Kemp u jezírka. Kousek dál stanuje pár z Německa s novým GS Adventure. Stavím stan, večeře, klasika. Večer ještě registruju, jak se partnerka toho páru rozčiluje a jde hledat něco do koše, její partner krčí ramenama a kouká do země. Jojo, je to všude stejný. 

Ráno se vykoupu v jezeře a tradá. V podstatě v Nice začala cesta zpět. Rvu kiláky co se dá celej den, limity nelimity.

Zkouším, co se dá na Tigrovi ujet. Nohy mě bolej, jedu tak, že mám nohy na padácích, různě se šteluju, co to dá. Ve Švýcarsku nadávám, na dálnici lidi neuhnou a neuhnou, když to jde, beru je zprava, ale nemám na tohle moc náladu, jedu přece maraton. Večer, když dojíždím někam k Lindau, vidím, že jedu do černý tmy, i když večer ještě není. Přejedu hranice a taktak parkuju v myčce pro auta, protože začíná peklo. Dávám motorku na hlavní stojan, kolem bičuje déšť všechno, co je kolem, vichr je monstrózní, z nebe lejou proudy vody. Auta dávaj varovný a stojej na silnici, některý se snažej zajet do myčky taky. Když přejde to nejhorší a je tak nějak normální déšť, nasedám a hledám nejbližší kemp. Počasí je hnusný, ale co, hlavně že na Route bylo krásně. Stavím stan, na chvíli přestává pršet, takže paráda. Zalejzám a už nevylezu, až ráno.

Co napsat? Ráno mě budí déšť, kapky bubnujou na stan. Paráda. Koukám na předpověď a má lejt 2 dny, takže chvíli se válím, pak teda začnu pomalu balit. Když bourám stan, zase přestane na chvíli pršet, takže rychle to sbalit naházet na motorku a pryč. Cestou je to celkem nic moc. Jedu 400 km v dešti. Mám nepromok, ale boty nepromokavý nejsou. Když řadím - dobrý, ale jakmile si přibrzdím zadní brzdou a noha změní polohu, voda se pěkně v botě přeleje. Normálně jsem na parkovišti vylíval vodu z bot a ždímal ponožky. Za Mnichovem přestává pršet, sjíždím z dálnice na prvním místě k Mekáči. Svlíkám se a přijíždí borec na BMW a dělá to samý. Dáváme se do řeči a povídáme si o motorkách. Povídám mu o svých zkušenostech s větrem a turbulencema, on prý tohle taky zažíval, než si koupil GS. A to by ho prý nikdy nenapadlo si ho koupit. No asi to někdy v budoucnu prubnu. Chvíli ještě kecáme o všem možným, cestování, dětech, loučíme se a jedeme každý svoji cestou. Pěkný setkání. Ke kamarádům u Prahy, kde jsem měl sraz s rodinou, to nebylo už tak daleko, takže odpoledne jsem v pořádku dojel. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE