Route des Grandes Alpes 2014

4. den - úterý 1.7.2014

   Po 3 měsíce, co jsme plánovali tuto cestu, jsme věděli, že ve Francii je povinnost řidiče mít u sebe alkoholtester a že je potřeba mít ten “správný” dle francouzských předpisů. Plánovali jsme ho koupit u první pumpy ve Francii, ale včera jsme na to jaksi zapomněli. Tak snad dnes.
   I dnešní ubytování je bez snídaně a protože oba s Tomášem trpíme nespavostí, vyrážíme už v 6:30. Je krásně, i když poměrně chladno.
   Sjíždíme přes Le Grand Bornand do Saint Jean de Sixt a pak po silnici D909 přes La Clusaz nahoru na Col des Aravis (1487 m). Větší část stoupání vede údolím ve stínu, což je dobře, protože jinak nízké ranní slunce nepříjemně oslňuje. 10 minut před sedmou hodinou jsme na vrcholu a můžeme se konečně pokochat pohledem na Mont Blanc. V ranním oparu vypadá krásně.

   Cesta dolů vede po úzké silničce soutěskou de l'Arondine až do obce Flumet, kde přejíždíme hlavní silnici z Megeve na Albertville a pokračujeme po D218B na Col des Saises (1650 m). Na můj vkus je zde příliš mnoho hotelů a lanovek, a tak rychle pokračujeme na La Piere a Beaufort, kde stavíme na snídani.

   Beaufort je krásné starobylé městečko položené na začátku úzké a hluboké soutěsky Defile d'Entreroches, kterou budeme za chvíli projíždět.

   Za soutěskou začíná stoupání na Col de Meraillet (1605 m). Po pár serpentinách jsme nahoře a kousek za vrcholem stavíme, abychom se pokochali pohledem na zelenomodrou hladinu přehradní nádrže Barage de Roselend. Po chvilce objíždíme její východní konec a pokračujeme ve stoupání na Cormet de Roselend (1968 m). V 9 hodin jsme nahoře. Okolní vrcholy dosahující výšky 2800 m jsou zalité sluncem a je na ně překrásná podívaná. Výhodou brzkých ranních odjezdů je to, že silnice jsou téměř prázdné. Zaujalo mne, že ve Francii se čísla silnic mění právě na vrcholech průsmyků, zde konkrétně z D925 na D902.

   Během sjezdu z Cormet de Roselend se nám nabízí nádherný pohled na Mont Pourri (3779 m), druhý nejvyšší vrchol pohoří Vanoise. 

   Pokračujeme údolím Vallée des Chapieux do Bourg Saint Maurice a dále stále po silnici D902 do Val d'Isère. Tady začíná výjezd na nejvyšší asfaltový průsmyk v Alpách - Col de l'Iseran (2770 m). Pravda, začátek není žádná velké sláva. Zhruba kilometrový úsek je po opravě posypán štěrkem takovým způsobem, že by se za to nemuseli stydět ani silničáři ve Středočeském kraji. Dále pokračuje poměrně úzká silnice po severním úbočí svahu až na vrchol. Chvilku nás brzdí autokar, ale sotva ho předjedeme, hned zase stavíme na foto. Takhle se to zopakuje ještě několikrát. Cesta nabízí parádní výhledy na okolní ledovce, ať už Bellecôte (3417 m) na severu nebo nejvyšší vrchol pohoří Vanoise Grande Casse (3855 m) na západě. Zkrátka užíváme si mnohem víc výhledy do okolí, než rychlost.

   Na vrcholu je znát, že toto místo je velkým lákadlem pro každého, kdo se tam dostane. U cedule je fronta lidí, kteří se u ní chtějí na památku zvěčnit. Ani my nejsme výjimkou :-). Na těchto místech se mi líbí, jaká směsice lidí se tu vyskytuje. Na jedné straně cyklisté v krátkých dresech, zatímco opodál se lyžuje a trénuje tu francouzská reprezentace.

   No nic, konec kochání. Sjíždíme dolů do Bonneval sur Arc a pokračujeme dalších 60 km podél řeky Arc do Saint Michel de Maurienne. Cestou mě zaujala obrovská pevnost na pravém břehu řeky Arc. Posléze jsem se dočetl, že se jedná o La Barrière de l'Esseillon. Po skončení napoleonských válek připadlo Savojsko zpět Sardinskému království a tato pevnost sloužila jako ochrana před případným opětovným vpádem Francouzů. Byla vybudována v letech 1819-1834 a náklady na její stavbu hradila Francie v rámci válečných reparací.

   Ze Saint Michel de Maurienne pokračujeme po silnici D902 na Col du Télégraphe (1566 m) a poté na další kultovní vrchol – Col du Galibier (2646 m).

   Radost z cesty na Col du Télégraphe kazí vyfrézovaná silnice. Navíc vede z větší části lesem a do zatáček není moc vidět. Nahoře stavíme na malé občerstvení a pokračujeme dolů do Valloire a pak už přichází na řadu slavný Galibier. Tohle stoupání jsem si naopak krásně užil. Kvalitní asfalt, otevřený prostor, snesitelný provoz. To způsobuje, že tahám za plyn víc než obvykle a za chvilku jsem nahoře. 

   Čekám na Tomáše, který málem projel tunelem pro auta, ale nakonec našel tu správnou cestu. Chceme se opět vyfotit u vrcholové cedule, ale je tu ještě větší nával než na Iseranu, takže s motorkami jsme se tam nedostali. Kecáme s jedním z cyklistů, který nám prozrazuje, že v sobotu se tu jede amatérský cyklistický závod a že tu na něj trénuje. Prý 175 km a 6000 výškových metrů. Klobouk dolů. Sice jsem toho kdysi na kole najezdil dost, ale tohle bych už nedal.

   Loučíme se s Galibierem a jedeme dolů na Col du Lauratet (2058 m). Tohle se mi líbí – na průsmyk z kopce :-). Dole nečekám a točím rovnou na Briancon. Pár rychlých zatáček a najednou koukám, že Tomáš nikde. Chvilku čekám a kochám se pohledem na vrchol La Meije (3983 m), druhý nejvyšší vrchol pohoří Écrins, ve kterém se nachází nejjižnější a zároveň nejzápadnější ledovec Alp.

 

   Tomáš stále nikde a tak se vracím zpátky. Proti mě jedou borci s koleny na zemi a na Lautaretu shledávám Tomáše pochutnávajícího si na kávě. Dávám si taky a pak už pádíme po silnici D1091 údolím řeky Guisane do Brianconu, kde doplňujeme benzín, a pokračujeme po silnici D902 (opět) přes Cervieres na Col d'Izoard (2361 m). Tohle byla rozhodně jedna z nejlepších částí celé cesty. Nádherný asfalt, přehledné zatáčky, krásné počasí. Co víc si přát? Jedinou nevýhodou je, že se mi v takovýchto chvílích nechce stavět, a tak nemám z výjezdu žádné fotky :-(. Překvapuje mě, že je nahoře poměrně málo lidí. Vzhledem k té kráse bych očekával větší nával. 

Ale musíme pokračovat, jsou čtyři hodiny odpoledne a ještě nás čeká kus cesty. Jedeme dolů do údolí řeky Guil, abychom na čas opustili Route des Grandes Alpes.

Odbočujeme doleva a jedeme proti proudu řeky Guil, míjíme nádherný hrad či pevnost Chateau Queyras a ve Ville Vieille odbočujeme doprava na Col Angel (2744 m). Opět krásný úsek cesty, i když úplně jinak. Silničky jsou v obcích místy velmi úzké a slouží jako chodník. Ale je hezky, dokupujeme vodu a pokračujeme dál. Cestou nahoru se začíná zatahovat, ochlazuje se a tak Tomáš přiobléká mikinu. 

   Nahoře na průsmyku už není vidět na krok. Škoda, chtěl jsem se podívat na kraj, kde Hannibal přešel se svou armádou a bitevními slony přes Alpy, ale tentokrát nám není přáno. Nevidím dál než asi tak 2 metry před přední kolo.
 

   Přejíždíme hranice mezi Francií a Itálií a velmi pomalu sjíždíme silničkou připomínající kozí stezku do údolí řeky Varaita. Mlhu necháváme za sebou a nám se otevírá neutěšený pohled na polorozpadlé a vylidněné vesnice. Migrace obyvatel z venkova do měst je zřejmě problém celé Evropy.Pokračujeme údolím Varaita do Turínské nížiny, kde stáčíme naše stroje na jih. Za Cuneem nacházíme po drobných peripetiích nocleh v Borgo San Dalmazzo.Jsme mimo turisticky atraktivní oblast a ubytovacích příležitostí je zde opravdu poskrovnu. Při večeři v místní pizzerii měníme plán další cesty. Původně jsmě chtěli pokračovat přes Col de la Lombarde zpět do Francie a přes několik dalších průsmyků až ke kaňonu Du Verdon, ale uděláme to jinak. Vyměníme Canyon du Verdon za národní park Mercantour, resp. Alpes Maritimes – přímořské Alpy.Před spaním Tomáš zjišťuje, že si v hotelu v Le Chinaillon zapomněl prášky. No, vracet se pro ně nebudeme, musí se obejít bez nich.
Dnes najeto krásných 437 km.

5. den - středa 2.7.2014

   Probouzíme se do deště. Pohled z okna nevěští nic hezkého a máme obavy z dalšího dne ve vodě. Naštěstí během snídaně se mračna zvedají a přestává pršet. Když vyjíždíme, už jen lehce mrholí s nadějí na další zlepšování. Nepromoky tedy necháváme zabalené a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.
Dle včerejší dohody jedeme po silnici S20/E74 údolím řeky Vermenaga jižním směrem do Francie. Na italsko-francouzkých hranicích je tunel, který je momentálně v opravě a proto je zde provoz řízen semaforem. My máme červenou a doplňující informace pod semaforem nám říká, že musíme čekat ještě 18 minut. Dle mapy ale vede cesta i po povrchu přes vrchol Colle di Tenda (1871 m). 

   Ptáme se jednoho chlápka ve frontě, je-li to sjízdné. On říká, že tam sice občas chybí asfalt, ale že to dáme. Tak jedeme. Zpočátku to vypadá nadějně. Asfalt vcelku dobrý a v serpentinách nad námi vidíme dokonce náklaďáky. Tak to je v pohodě, říkám si, to přece musíme přejet. Z iluze nás vyvádí pastvina kousem před vrcholem, kde náklaďáky zastaví a začnou vykládat krávy. Dál už vede pouze šotolina. Ptáme se jednoho z řidičů a pastevců okolo, jak to vypadá dál, ale nerozumíme si. Tak to jedeme prozkoumat. Pomalou jízdou zdoláváme poslední metry k průsmyku a pohled na francouzskou stranu není vůbec potěšující. Po asfaltu ani památky, na cestě hrubá šotolina a navíc zákaz vjezdu. Váháme, jestli to risknout, nebo ne, ale nakonec se vzdáváme a potupně se vracíme zpět k tunelu. Teď by se mi hodilo enduro, s tím bych to risknul.

   Po pár minutách čekání projíždíme tunelem a pokračujeme po silnici E74 na jih. Projíždíme krásnými soutěskami Georges de Paganin, de Bergue a de Saorge. V obci La Giandola odbočujeme doprava a po silnici D2204 míříme přes Col de Brouis (819m) na Sospel. Přiblížili jsme se parku Mercantour a já začínám tušit krásu, která nás čeká. V Sospelu na chvilku stavíme. Jsme na nejjižnějším bodě našeho výletu. Od Středozemního moře nás dělí cca 20 km, my se opět napojujeme na Route des Grandes Alpes a po silnici D2566 míříme na sever. Projížíme dalšími krásnými soutěskami Georges de Piaon, stavíme u Notre Dame de la Menour a pokračujeme na Col de Turini (1684m).
 

  Dále pak po silnici D70 přes La Bollene-Vesubie až do údolí řeky Vesubie. Jsem nadšen. Máme za sebou ze Sospelu cca 40 km, kdy jedna vracečka střídá druhou a kde rovinky nebývají delší, než nějakých 100m. Pokud někdo chcete jezdit bez rizika tvorby plošek uprostřed pneumatik, pak jeďte sem :-).

   My pokračujeme na sever podél řeky Vesubie do Saint Martin-Vesubie, kde na chvilku opět stavíme, abychom doplnili pohonné hmoty, tentokrát pro nás, řidiče. Parkujeme naše stroje za patníkama, za kterými je reservé pro auta místní samosprávy, ale ještě než stačíme sesednout, je u nás četník a posílá nás pryč. Ale musím uznat, že nám poradil, kde máme zaparkovat, a vše proběhlo v přátelském duchu.
   My tankujeme obloženou bagetu a pokračujeme přes Col Saint Martin (1500 m) po silnici D2565 až k řece Tineé. Ještě jednou se musím zastavit u krásy tohoto kraje. Nemůže sice nabídnou extra vysoké průsmyky, ale jinak je to tu vážně okouzlující.
   Pokračujeme údolím řeky Tineé na sever. U Saint Sauveur sur Tineé silnice Route des Grandes Alpes odbočuje doleva, ale my pokračujeme rovně, nyní již po Route Imperiale, dál podél Tineé. Projíždíme přes další soutěsku Gorges de Valabres a pokračujeme do Saint Etienne de Tineé, kde stavíme na kafe. Pak už nás čeká další krásný úsek – stoupání do místa, kde vede nejvýše položená průjezdá silnice v Alpách – Cime de la Bonette (2802 m). Opět perfektní asfalt, minimální provoz a krásné počasí. Zkrátka perfektní jezdecký zážitek.

   Nahoře dělám pár fotek a dochází mi baterka :-(. Bohužel tak nemůžu vyfotit bývalé kasárny Restefond, které míjíme cestou dolů do Jausiers a které byly vybudovány před 2. světovou válkou jako součást slavné Maginotovy linie.

   V Jausiers konstatujeme, že čas máme dobrý, a tak se rozhodujeme otočit opět na jih a vyjet na Col de la Cayolle (2326 m). Napojujeme se opět na Route des Grandes Alpes a pokračujeme na Barcelonette a dále soutěskou Gorges du Bachelard na vrchol. Silnička je po celé své délce poměrně úzká s četným výskytem kamínků, takže se nedá jet příliš rychle, ale krajina je, jak jinak, krásná. Na vrcholu se opět mění číslo silnice z D902 na D2202. Vracíme se zpět do departmentu Alpes Maritimes a pokračujeme do Guillaumes. Zde opět opuštíme RDGA a jedeme přes úchvatnou soutěsku Georges de Daluis až na hlavní silnici N202 vedoucí údolím řeky Coulomp. Je čas poohlédnout se po nějakém ubytování. Ale je to opět bída. Nakonec nacházíme hotel v krásném starobylém městečku Annot. Tomáš jde zjistit detaily a vrací se s tím, že cena je 65 Euro bez snídaně. No, za tu cenu by to mohlo být i se snídaní, ale budiž. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že cena je za jednolůžkový pokoj. Chtěl jsem jet dál, ale Tomáš mě přesvědčil, že jsme v oblasti, kde si nemůžeme vybírat. Dobrá tedy, bereme to, ale je to nejdražší noc v mém životě :-). Naštěstí těstoviny a vínečko k večeři bylo vynikající a tak jdeme spokojeně spát.
Najeto 331 km.

6. den - čtvrtek 3.7.2014

   Ráno vyrážíme opět poměrně brzy, v půl sedmé. Po silnici D908 míříme na Col de la Colle St-Michel (1431m). Silnice vede po východním svahu, na kterém nás ohřívá ranní sluníčko. Kocháme se výhledem na viadukty železniční tratě vedoucí na protějším svahu údolí. 

   Potvrzuje se Tomášova včerejší skepse ohledně ubytování v tomto kraji, protože na prvních 50 kilometrech není skutečně nic.
   Za vrcholem St-Michel sjíždíme dolů do údolí řeky Verdon. Tady se napojujeme na původně plánovanou trasu a pokračujeme přes Colmars na Col d'Allos (2250 m). Na vrcholu zastavujeme a chceme se jít porozhlédnout. Tři borci opodál na nás ale volají, ať si držíme motorky. Nejdřív nechápeme proč, ale když za chvíli přiletí vrtulník a sedne kousek od nás, tak pochopíme. Tři borci nastoupí a jsou pryč. Celé to trvalo pár vteřin.

   

      Následuje sjezd do Barcelonnette, během kterého můžeme vidět soutěsku Gorges du Bachelard, kterou jsme jeli včera. 

 

   V Barcelonnette stavíme na snídani. Jsme opět na RDGA a po krátké pauze pokračujeme podél řeky Ubaye na severovýchod. Je pomalu čas natankovat, ale pumpu v Barcelonnette, kde jsme tankovali včera,  míjíme. Nějak jsem to popletl a myslel jsem si, že jsem tankovali v Jausiers. "Žádná tragedie, pump bude určitě ještě dost", říkám si. To jsem ovšem nevěděl, že další bude až po 50 km v Guillestre a Tomáš z toho bude dost nervózní. 

   Míjíme pevnost Fort de Tournoux, za kterou odbočujeme doleva a a míříme po silnici D902 na Col de Vars (2109 m). Nahoře potkáváme skupinku postarších cyklistů, z nichž jednomu je minimálně 70 let. Vyvolává to ve mně obdiv. Sjezd z Col de Vars nabízí úžasný pohled na pohoří Écrins. Z jedné vyhlídky po cestě je vidět i nejvyšší hora tohoto pohoří - Barre des Écrins (4102 m).

   

   V Guillestre konečně vidíme benzínku. Tankujeme, Tomáš se mnou pořád moc nemluví, ale napětí evidentně opadá a tak můžeme pokračovat dál. Za Guillestre se loučíme s Route des Grandes Alpes. Odbočujeme doleva a po silnici N94 jedeme na Gap. U jezera Lac de Serre-Poncon na chvíli stavíme, abychom ulevili otlačeným a zpoceným zadkům. Dneska je dost horko. V Gapu najíždíme na silnici N85 - Route Napoleon - a míříme na sever. Kousek za městem je pár perfektních serpentin, rychle předjíždíme auta před námi a valíme na La Mure. Doufám, že francouzská policie to nepřehání s měřením rychlosti. Tomáš, snad z radosti, že už má zase dost benzínu, si s rychlostními limity hlavu neláme. Někde po cestě stavíme v supermarketu na oběd. Tedy jestli bagetě se šunkou a sýrem můžeme říkat oběd. Ale hlad je zahnán, takže účel to splnilo. Domlouváme další cestu - před La Mure doprava po D212b. V městečku Corps vidíme odbočku na D212c a tak zahýbáme. Člověk by řekl, že to malé písmenko na konci je relativně nepodstatné, ale chyba lávky. Opravdu je potřeba věnovat pozornost i tomuto malému detailu. Zkrátka po chvilce zjišťujeme svůj omyl, vracíme se zpět do Corps a pokračujeme na La Mure. Napodruhé už odbočujeme správně a míříme po D212b a dále po D526 na Col d'Ornon (1367 m). Na vrcholu stavíme na kafe a kecáme s cyklisty. Další, co se připravují na sobotní závod.

   Po kávě pokračujeme dolů do Le Bourg d'Oisans. Diskutujeme, co dál. Já se chci jet podívat na Alpe d'Huez, což je další kultovní vrchol známý z Tour de France. Tomáš tvrdí, že tam bude plno a že se mu tam nechce, ale podařilo se mi ho přesvědčit. Ale musím uznat, že měl pravdu. Nahoru to byla jedna velká kolona jedoucí rychlostí asi tak 5 km/h. Tak jsme to někde v půlce otočili a jeli zpět. Tohle fakt nemělo cenu. Jinak musím říct, že na kole bych to jet nechtěl. Je to silnice vytesaná ve skále na jižním svahu, kde pere slunce plnou silou celou dobu do zad.
Vracíme se tedy do Bourg d'Oisans a jedeme po D1091 Rochetaille, kde odbočujeme doprava a pokračujeme po D526. Nejprve krásnou soutěskou Defile de Maupas vedoucí k jezeru Lac de Grand Maison a dále na Col de la Croix de Fer (2067 m). Odsud je krásný výhled na tři jehly Les Aiguilles d'Arves (3514 m), které nám při výjezdu na Galibier zůstaly ukryty.

   My ovšem nepokračujeme dále, ale otáčíme a vracíme se zpět a přes Col du Glandon (1924 m) sjíždíme do La Chambre. Hezký sjezd, ale na silnici je spousta "asfaltových hadů", na kterých motorka v zatáčkách dost tancuje. Takže raději opatrně :-). Jsme opět v údolí Maurienne, přejíždíme řeku Arc a stoupáme na poslední vrchol dnešního dne - Col de la Madelaine (1993 m). Samotný výjezd mě moc nezaujal, ale o to lepší zážitek nás čeká nahoře - výhled na Mont Blanc. 

   Dělám asi 100 fotek a než skončím, Tomáš je pryč. Tak valím za ním. Adrenalin stoupá a já jedu, co to dá. Silnice sice není nejrovnější, ale povrch drží. V jedné zatáčce jsem si dokonce na jedné z mnoha vln škrtnul válcem o asfalt, ale i tak to byl perfektní, 26km dlouhý sjezd k řece Isere.

   

   Dole čeká Tomáš, tak u něj stavím, abych se napil. A vychladl.
Pokračujeme směrem na Albertville s tím, že cestou se někde ubytujeme. Ale možností opět moc není. Nakonec nacházíme nocleh až za Albertville v obci Venthon. Je to malá vesnička, kde jediná otevřená restaurace je v místním hotelu. Kotleta je sice výborná, leč drahá. Včera jsem měl nejdražší noc v mém životě, dnes nejdražší večeři :-).
Dnes najeto 427 km.

7. den - pátek 4.7.2014

   Dnes nás čeká už jen krátká etapa k příbuzným u Ženevského jezera, kde si dáme pár dní volna před cestou domů. Vyrážíme už tradičně v půl sedmé bez snídaně. Mám trochu strach nastartovat, protože všichni místní evidentně ještě spí, ale nedá se nic dělat. Vydáváme se po silnici D925 směr Beaufort, ale po 5 km odbočujeme doleva a přes Col de La Forclaz de Queige (871 m) sjíždíme do Ugine. Jedeme pomalu, silnice jsou ještě studené a vlhké. Z Ugine pokračujeme na Annecy, ale v Saint Ferreol odbočujeme doprava na Col du Marais (843 m) a dále na Thones. Tady stavíme na snídani, překvapivě v pivnici :-). 

   Nicméně místo piva si dáváme osvědčený croissant a kafe, já dolévám 1/4 litru oleje a pokračujeme podél řeky Le Nom na Saint Jean de Sixt. Tady se jen krátce dotkneme trasy, kterou jsme jeli v úterý v protisměru, ale místo výjezdu na Col de la Colombiére volíme silnici vedoucí přes soutěsky Étroits a Eveaux do Bonneville. Cesta vede údolím podél vody a v tuto dobu, je kolem osmé hodiny ranní, je silnice stále mokrá. Rychle se jet nedá a tak neobvykle často uvolňujeme cestu rychleji jedoucím autům :-).

   Za Bonneville pokračujeme na Maringier, kde tankujeme. Kalibrace tachometrů asi není nejpřesnější, protože Tomášovi to pokaždé ukazuje o cca 5% ujetých kilometrů víc, než mě. Po doplnění nádrží jedeme směrem na Saint Jeoire, kde po krátkém zmatkování nacházíme správný směr a pokračujeme dalším údolím přes Onnion na Vailly, doprava na La Vernaz a dále po silnici D22 přes Abondance na Chatel. Tady nás chytil krátký, leč intenzivní letní deštík. Trval asi 5 minut, ale jak přišel, tak zase odešel a my mohli směle pokračovat na Pass de Morgins (1369 m) na francouzsko-švýcarských hranicích.

   Loučíme se s Francií, bylo tu krásně a určitě se sem vrátím. Nakonec jsme ji projeli i bez alkoholtesteru, protože jsme si na něj zkrátka nevzpomněli :-).

   Švýcarsko nás vítá pohledem na Dents du Midi (3257 m). Další cesta už probíhá poměrně rychle. Jedeme přes Monthey, Aigle, a Vevey a krátce po poledni jsme "doma". Martina nám chystá oběd a my vstřebáváme zážitky z uplynulých dní.
Ujeto 233 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE